Dámy a páni, pokračujeme v skvelej jazde… alebo v hre na otázky a odpovede s autormi
novej fantasy série Velká bouře v českých zemích, Lucii Lukačovičovou a
Janem Kotoučem. V druhej časti rozhovoru sa dozviete, aké je to písať postavy
opačného pohlavia, čím to je, že v knihe nepoznáte, ktorú časť kto písal a dokonca nám
prezradili, čo môžeme očakávať v druhej knihe tejto série.
Príjemné čítanie vám praje Ena.
Lucie, ty si už na knihe (Hořící kůň) spolupracovala s Františkou Vrbenskou. V čom bola spolupráca s Honzom iná?
LL: Asi úplně ve všem. V procesu, přístupu, ve stylu – ostatně i v žánru, protože Hořící kůň je historická fantasy, která vyžaduje jiný náhled než alternativní historie. Spolupracovala jsem i s dalšími autory a vlastně vždycky to bylo unikátní.
Bolo to tak, že Jan písal mužské postavy a Lucie ženské?
JK: Ne 😊
LL: Ne.
JK: Vážně, někdy má někdo pocit, že tu či onu pasáž psala „určitě žena“ nebo „určitě chlap“. A realita lidi často překvapí.
Ako sa vám vžíva do postáv opačného pohlavia? Predsa len sú isté rozdiely medzi pohlaviami v myslení, konaní, či často odlišne reagujú na tú istú situáciu.
LL: Držíme se světonázoru, povahy a motivací, které postavy mají. Pak to jde dost dobře.
JK: Lidi se od sebe zase tak moc neliší v uvažování. A když píšu něco totálně specifického pro ženy, tak se pak jednoduché se zeptat.
Ktorá postava sa stala najobľúbenejšou pre teba, Lucie a ktorá zase prirástla k srdcu tebe, Honzo? Môžete povedať aj naj mužskú a naj ženskú…
JK: Já mám rád samozřejmě Šára, toho jsem vymyslel už do povídky Po Velké bouři, říkal jsem si „kdo může být zajímavý člověk do apokalypsy?“ a Šár prostě přišel sám od sebe. Někdo, pro koho osobní apokalypsa nastala už před Velkou bouří, kdy mu zemřela rodina, a on se snaží jenom upít k smrti.
No a z ženských postav mám určitě rád Pavlínu Nechanskou, která se vydává za Pavla Nechanského. Téma takzvaných „crossdresserů“ v armádě mě dlouho zajímalo a historie je plná případů, kdy se žena oblékla do mužských šatů a vstoupila do armády. Moje oblíbená historka je o Ulrice Stålhammar, která sloužila 14 let ve švédské armádě na začátku 18. století a nikdo si toho nevšiml. Dokonce se „oženila“ a její manželka si toho také nějakou dobu nevšimla (je to velice zajímavý příběh).
LL: Mě hodně baví Natan Frankel, což je Šárova pravá ruka, židovský veterán z válek ve Španělsku. Je věcný, pragmatický, trpělivý. Jeho přístup je značně suchý, i když prší a kolem jsou záplavy.
Z ženských postav jsem si oblíbila Julianu, která dobře doplňuje Šára. Její svět byl už před apokalypsou pokřivený a zborcený následkem týrání ze strany manžela – ale to samozřejmě nikoho v 19. století nezajímá, pokud manželka nepřijde s přeraženou čelistí; a zhusta ani pak ne. Juliana, coby Šárův opak, má silný instinkt sebezáchovy, je velmi dobře přizpůsobená k tomu, aby přežila.
Jazyk, ktorým postavy hovoria, nie je moderná čeština. Bolo namáhavé priblížiť sa reči a slovným zvratom tých čias (19.storočie)?
JK: Bylo těžké připomínat si, že je potřeba občas napsat onikání. Vy ve slovenštině k tomu máte přecejen blíž. Navíc, co jsem zjistil, na onikání nejsou moc jasná pravidla. Onikalo se i se vykalo. Když se podíváme na staré filmy, dělá se obojí. Onikání jsme teda dávali hlavně pocitově. Ono je to hlavně do hovorového jazyka převedené německé „sie“.
LL: Zpočátku jsem se onikání trochu bránila, znělo mi to jak ze židovské anekdoty. Ale pak se ukázalo, že to velmi dobře funguje.
Pre spoločné písanie je dôležité, aby kniha, ako celok bola jednoliata, aby čitateľ nezistil, ktorý kúsok písal ten a ktorý onen autor. Ako sa to podarilo vám dvom? Ja som to skúšala, no nedokázala som určiť, ktorú časť Velké bouře písal Jan a ktorú Lucie.
LL: Máme na to metodu, které říkáme „žehlička“. Když je všechno napsané, přečte to jeden z nás od začátku a tu a tam upravuje, stačí jednotlivosti, slovo, slovosled atd. Pak to přečte druhý – a také upravuje. Tím se postupně pěkně zažehlí rozdíly. Když to potom přejede ještě redaktor, zmizí i zbytek rozdílů.
JK: Já si vzpomínám na scénu, kde Richard a Agáta Mělnická tančí na plese. Tu jsme přepsali tolikrát, že reálně nevím, kdo psal co.
Už som sa pýtala na vaše štúdium reálií a historických postáv. Ale verím, že ste mali aj pomocníkov, poradcov. Kto to bol?
JK: Rozhodně Jiří Šlajsna z Oblastního muzea v Mostě, který radil už při psaní povídky a pomáhal se spoustou rešerší. O dobovém válečnictví nám také radili Jakub Samek, mj. organizátor každoroční rekonstrukce bitvy u Slavkova, a Jan Tuřinský, který na akci jako Slavkov jezdí pravidelně jako voják císařské rakouské armády.
Písali ste román od začiatku pre konkrétneho vydavateľa alebo ste ho hľadali až po dopísaní?
JK: Původní román Nad českými zeměmi slunce nezapadá nechtěl dlouho nikdo vydat a obešel jsem s tím několik nakladatelů (jeden ze zamítavých e-mailů mám teď zarámovaný). Nakonec to vydal Robert Pilch z nakladatelství Brokilon a když úspěch Českých zemí velmi záhy všechny překvapil (včetně mě), Robert se nechal slyšet, že chce vydat všechno žánrového, co napíšu. Takže tady byl nakladatel daný od začátku.
LL: S Robertem je skvělá spolupráce.
Pre autorov je často nočnou morou opravovanie textu po korektúrach. Ako ste to riešili vy dvaja? Kto z vás dvoch sedel nad korektúrami a opravoval?
JK: Korektury jsou vždycky peklo a nikomu se do toho nechce. Tady jsme to procházeli oba. Nejdřív musel jeden, potom druhý.
LL: Inu, když procházíš peklem, nezastavuj se. A vezmi si s sebou dobrou společnost.
Dokázali ste sa rýchlo dohodnúť na vyžadovaných zmenách alebo to bol boj… medzi vami alebo vami a redaktorom?
LL: Řekla bych, že jsme se dohodli celkem hladce. My dva spolu velmi snadno – a redaktorovi jsme důvěřovali, že připomínky výsledný text vylepší.
JK: Tím, že České země jsou moje série, tak jsme se před začátkem dohodli, že kdybychom měli nějakou zásadní neshodu, tak to rozhodnu já, jako „otec“ té série. Ale nikdy k tomu nedošlo. Ale tyhle věci je třeba si určit předem a dohodnout se na tom. Ušetří se tím hodně problémů po cestě.
Každý z vás má svoje vlastné projekty. Máte čas pracovať na pokračovaní Velké bouře?
LL: Určitě. Chce to opět snahu a plánování, ale pokračování už je rozepsané. A vypadá velmi šťavnatě.
JK: Jo. Momentálně mám dva rozdělané projekty, které jedu skoro paralelně, ale každý je v jiné fázi. České země jsou to, co je teďka „primární“.
Ako je to s vašimi vlastnými – nie spoločnými knihami prípadne poviedkami? Na čo sa môžeme tešiť?
LL: Já pracuju na další knize z volné série Azyl, jejíž jednotlivé díly se dají číst i zcela samostatně. Ten příští se bude jmenovat Okovy Azylu a odehrává se ve Finsku, kam se chystám sbírat folklór a duchařské historky, což je můj oblíbený postup. Jelikož Azyl je městská fantasy o lovcích monster, tak zrovna ve Finsku věřím, že je na co se těšit.
JK: Kromě Českých zemí mám rozepsaný román pro Davida Webera ze světa Honor Harringtonové. Ten jsem z různých důvodů musel loni odložit a teď se k němu vracím, ale hlavně teď čtu to, co už bylo napsáno předtím a s komentáři mého skvělého spoluautora-rešeršisty Toma Popa. Píšu to rovnou anglicky a vlastně je to taky další román ve dvojici, respektive ve trojici. Ta spolupráce je úplně jiná, než ta, co mám já s Luckou. V publikační rovině by měla v příštích měsících vyjít moje kniha Válečné hry, což bude sbírka povídek, které jsem napsal během patnácti let, a budou tam i nějaké nové, včetně nových příběhů z Českých zemí, Centrálního impéria i Sektoru Hirano.
Kde, na akom cone, krste alebo besede by vás mohli naši čitatelia najbližšie stretnúť?
JK: Budu na Slavconu v Bratislavě v dubnu. Objevím se i na Comic-Conu Prague, kde máme s Luckou besedu. A potom na Světě knihy.
LL: Budu na Světě knihy, na Comic-Conu, jak zmínil Honza, a na Con Morhen.
Neprezradíte nám, ako bude pokračovať Velká bouře? Stačí len tak jemne… naznačiť, navnadiť nás…
LL: Můžete se těšit na chvíli, kdy se rakousko-uherská vláda stabilizuje a rozhodne se ve všech částech monarchie pořádně utáhnout šrouby, aby „čelila krizi“. Cenzura a pogromy na Židy jsou přece v takové situaci „zcela ospravedlnitelné“, ne? Jenže Richard Mělnický a ostatní obrozenci si o tom myslí něco jiného.
JK: Naši hrdinové se utkají v poli s rakouskou armádou ve velké bitvě, ve které půjde o celou budoucnost českého národa… A naši hrdinové prohrajou!
Oni prehrajú? To nemyslíš vážne… Prečo? Prečo ste im to urobili?
LL: Počkej si a uvidíš. 😉
JK: Někdo prostě dokáže vystřelit třikrát za minutu za jakéhokoliv počasí a někdo ne… 😊
Verím, že ste sa dozvedeli veľa nového a zároveň mali možnosť lepšie spoznať dvoch skvelých spisovateľov a ich nové spoločné dielo. Za trpezlivosť a vyčerpávajúce odpovede ďakujem Lucii Lukačovičovej a Janovi Kotoučovi.
Vaša Ena
