Čtvrtý díl Tří kapitánů s podtitulem V říši Opeřeného hada spatřil světlo světa teprve nedávno. A těsně před ním i reedice prvního dílu celého cyklu. No uznejte, kdy je vhodnější chvíle na to vyzpovídat autora a vydavatele v jedné osobě, Michaela Bronce, než když se ještě rozplývá nad svým nejnovějším přírůstkem? Ať nám pěkně popovídá o všech těch úskalích a pastech, které byly s tvorbou jeho životního díla spjaty!
Zkus zavzpomínat na úplné začátky Tří kapitánů. Na čem ztroskotala myšlenka, že by Kapitáni měli být sérií konkurující Agentu JFK?
Vlastně už na samém začátku a jako na útesu na mně. Na mně jako na autorovi. Měl jsem dodat vlastní text, který by pro další autory rámoval svět Kapitánů. No a co bychom si povídali, plán začal někdy v roce 2006 a ta kniha už má čtyři díly, ale hotová stále není. Takže není ani jasné, zda na jejím konci nevypukne Třetí galaktická. To by podmínky tvorby světa dost proměnilo, nemyslíš? 🙂 Samozřejmě by se dalo něco časově vsadit před ten příběh; případně mimo. Tady se zase ukázalo, že už prostě jako nakladatel nemám takovou páru, abych texty z jiných autorů vyždímal. Takže to zatím zůstává snem; hodně snů jsem si splnil, uvidíme, jak dopadne tenhle. Teď se musím soustředit na prodejnost nedávno vydané čtyřky; V říši Opeřeného hada.
Sice si z toho děláš trochu legraci, ale jak jsi při vymýšlení konceptu došel k tomu, že kapitáni mají být jen a právě tři? A nechyběl nebo naopak nepřebýval ti v průběhu tvorby nějaký?
Žijeme v moderní literární době; netuším, jak trvá dlouho, ale jedním z otců zakladatelů bude Alexander Dumas, syn Napoleonova generála. Thomas-Alexandre Dumas byl divoký berberský válečník, proslulý svými záchvaty bojového šílenství, a jeho syn od něj přejal onu energii, a směřoval ji na psaní dobrodružné literatury. Takže Alexander Dumas se rozhodl, že mušketýři budou tři, čímž načrtl i počet kapitánů. Ne přímo u mě, ale u jistého Kirilla Bulyčova, od nějž jsem jako malý četl na pokračování v Ohníčku Alisu (knižně Alenku z planety Země). Rusko bývalo často pod francouzským kulturním vlivem. Jako malý jsem si z Bulyčovových Tří kapitánů udělal vlastní postavy; Arnošta Kodexe, Petra Askortu a Filipa Fixe. A hodně pod vlivem jiného Francouze, Julese Vernea, s nimi začal psát příběhy; mohlo mi být snad deset, dvanáct let. No a když jsem začal pracovat na knize pro Straky, rozhodl jsem se, že své dětské hrdiny oživím; to mi táhlo na pětatřicet. Vlastně jsem už tehdy mohl tušit, že nepíšu žádnou krátkou komerci, nýbrž knihu svého srdce. Jenomže člověk sám do sebe nevidí.
A když jsme u toho: jak moc dopředu jsi měl celou sérii naplánovanou? A jak moc si začali žít Kapitáni vlastním životem a hodili ti do plánů vidle?
Spousta kamarádů mi říkala, že vždy čekali, že jestli někdy něco napíšu, bude to fanfiction ze Středozemě. V letech 1990-2010 jsem se staral o Společenstvo JRR Tolkiena. Vydával jsem pro něj fanzin Imladris a udělal pro členy bezpočet akcí; výlety do přírody, hostiny, šermířské turnaje. Klubem prošlo řádově několik set členů a několikrát se omlazoval. Čímž chci říct, že John Ronald Reuel Tolkien je můj další literární učitel. Nikdy bych se ale neodvážil tvořit z jeho světa; mám dojem, že Středozemě je dokonalá tak, jak je; já nemám vzdělání pana profesora; ani historické, ani lingvistické. Předesílám, že přitom jsme ve fanfiction; básních, próze, obrázcích, hudbě, léta organizovali soutěže. Nikdy jsem ostatním nerozmlouval tak tvořit a rád jsem zajímavá díla vydával. Ale jako tvůrce to mám takhle. Proč to říkám? Protože jsem od JRRT převzal jinou věc; něco mezi požehnáním a prokletím. Tvůrčí metodu. A Tolkien byl pomalý a pokorný tvůrce, který spíše „zjišťoval“, kam jeho příběh míří. Já nejsem Tolkien, Kapitáni určitě nemají zlomek jeho síly a hloubky, nicméně jsem se při práci s jeho dílem hodně nakazil jeho metodami. Nudilo by mě udělat si jednoduchou osnovu a tu „pokrýt“ příběhem. A nejspíš bych to ani neuměl.
Ty jsi zkušený vydavatel. Jaký je rozdíl mezi prací na cizích textech a na vlastním? Bylo třeba něco, co tě dokázalo překvapit?
Je to velká lekce pokory. Člověk se z vysoké vrátí do základní školy. Sám se sebou se pracuje úplně jinak než s druhými tvůrci. V některých chvílím mám ego velké jako planeta. Vím, že by něco mělo být technicky nějak provedeno, ale prostě to chci jako autor jinak. A ty první kapitoly, co jsem kdysi napsal, ty jsem přepsal tolikrát, že z původních textů možná tak zbyly tečky na konci věc. Vůbec jsem kolem roku 2006 neuměl psát, to si přiznejme. A dodneška nevím, nakolik to umím. Naučil jsem se pracovat s jazykem a stylistikou kdysi jako překladatel, ale to vám nedá ten dramatický oblouk, který musí tvůrce ve svém díle vyklenout. Navíc jsem si brzy zkomplikoval život štěpícími se dějovými liniemi, které se různě proplétají a těžko se s nimi pracuje. Takže takhle: občas mne překvapí, když mne při tvorbě Kapitánů něco nepřekvapí.
Pokud bys měl čtenáře na své dílo nalákat, co by dle tebe bylo tím hlavním tahákem?
Posuňme se o deset let zpátky. Je srpen 2016. Chystám na podzim vydání prvního dílu zatím nedopsaného cyklu Tří kapitánů. Sedím před restaurací Pátá kolona, hřeje mě sluníčko a píšu předmluvu k již hotovému textu uvnitř knihy. Píšu ji asi načtyřikrát, pokaždé pár prvních vět vztekle poškrtám. Co je za problém? Já se čtenáři omlouvám, že tu knihu vůbec vydávám! Tolkien mne nakazil svou skromností, ale ta je v dnešní době vražedná. Musíte se umět prodat. Takže když to další den zkouším znovu, mám s sebou i vydání Tří mušketýrů od Dumase. S předmluvou. Ta je pěkně velkohubá. Chlapík, co ji píše, si je vědom, že čtenáři nabízí úžasnou pecku, že tohleto je bestseller. Nestydí se to napsat. A má pravdu, vždyť ho zfilmovávají ještě po 200 letech! Takže strukturu a především tón té předmluvy lehce opíšu. Jednak je to u Tří kapitánů hezká kulturní narážka, a Dumas, ten se prostě uměl prodat! Já to moc neumím. Takže to lákání mi tolik nejde.
Takhle: Je to příběh mého srdce, inspirovaný tím, co jsem v životě potkal. Nepotkáte tam Luka Skywalkera, je chráněný copyrightem a patří Lucasovi. Ale má (mělo) by to mít atmosféru těch nejstarších Hvězdných válek, které mne jako fanouška a mladého scifistu nadchly a uhranuly kolem dvaceti. A vůbec atmosféru rakeťárem. Koňskou dávku Roberta Heinleina. Měla by v tom být trocha toho kouzla, špetka touhy po údivu, kterou jsme zažívali jako malí, když jsme potkávali první fantastické příběhy, a Vladimír Smolík (aka Ládínek) startoval se svou raketou Guliver a psem Zorem každý týden za jiným dobrodružstvím na cizích planetách. Ale snad to není jen guláš pejska a kočičky, pevně doufám, že postavy jsou mé vlastní. Což nechť posoudí každý čtenář sám.
A ještě z trochu jiného úhlu: myslíš, že existuje podobně pojatá space opera jak Kapitáni?
Odvolával jsem se na různé literární autority. Mým nejlépe prodejným autorem je Robert Fabian, autor Mariňáků a spolužák ze základky. Samozřejmě i jeho knihy jsem editoval, zpočátku poměrně drsně, později se řemeslně vypsal tak, že už jsem k jeho textům neměl moc co dodávat. Zkusil jsem si i jednu „fabianovku“; novelu Gamořin gambit v Legendách: Praga caput regni. Bavilo mě to, a zároveň jsem cítil, jak mi to z jistých úhlů pohledu nejde. Teprve tehdy jsem ocenil něco, co jsem u Roberta vždy vnímal jako přirozenou devizu, ale nikdy mne nenapadlo, jak je to těžké: přirozený popis technického a vojenského prostředí, fungování strojů, bojového hardwaru. Prostě vlezete s jeho hrdinou do doku kosmické lodi a vidíte, kde co je a jak to funguje. Stejně tak na chlapovi v bojovém skafandru. Zjistil jsem, že tohleto neumím. Prostě to nevidím. Zato mě o to víc baví spřádat vztahy mezi lidmi. Někdy podivné, ale doufám vždy lidské, takže bezduše snad nepíšu.
Co jsem chtěl ale říct je, že fabianovky jsou tak na hraně space opery a military SF a nedokážu napodobit ani ty. Takže bych řekl, že Kapitáni jsou hodně specifičtí. Ale moderní tvorbu už tolik neznám. Každopádně bych moc rád, aby čtenář alespoň občas zakusil ten pocit, co jsme měli my, když jsme si na conech na videu po nocích stále dokola sjížděli Star Wars.
