Když se řekne advokát, představí si člověk všechno možné, jen ne autora akčních brakovek. Jenže Petr Brožovský je muž mnoha talentů a dokáže propašovat odlehčená témata tam, kde byste to rozhodně nečekali. Zocelen přednesem slam poetry i soudními líčeními přináší čtenářům svoji novinku s hravým názvem Luciférovka, do které propašoval i trochu té advokacie. Inu, zpívajícího právníka už jsme tu měli, ale advokáta píšícího brakovky? Nejspíš ne. A navíc ještě zvládl odpovědět na spoustu našich otázek s velkým přehledem.
Na pozadí Luciférovky stojí zajímavý příběh. Prozraď nám za jakých okolností a v jakém časovém presu tahle kniha vznikala.
Znáš to, když kniha vyjde uprostřed léta, nikdo už si ji na dovolenou nezabalí. A já letos moc chtěl na Svět knihy a nechtěl jsem si platit lístek, takže jsem knihu musel napsat za 14 dní, aby mě tam pustili na besedu. Ale teď vážně – ano, přiznávám, samotné psaní prvního draftu rukopisu bylo rychlé, lidé ho dokonce mohli sledovat online na facebooku a skutečně bylo asi za 14 dní hotovo, ale to jen proto, že jsem měl knihu už celou vymyšlenou, což byla činnost, které jsem se věnoval několik předcházejících měsíců. A když vím, co píšu, už píšu rychle. A následně jsme dalších šest týdnů knihu pilovali a ladili, takže pevně věřím, že to Luciférovce na kráse nijak neubralo, spíš naopak! =)
I ve své třetí knize ses vrátil do Plzně. Čím tě tohle město tak uhranulo?
Plzeň má podle mě úžasnou atmosféru. Objektivně by se asi žilo lépe v nějakém menším městě nebo ve městě, kde je široké historické jádro a dost zeleně (zdravím Brno a Olomouc, kde je prostě opravdu hezky!), ale mě je západočeský naturel blízký, neb jsem v něm vyrůstal, takže Plzeň má v sobě tu správnou míru důvěrnosti a nebezpečí, jakou bych si pro své knihy přál. Navíc když dennodenně couráš po konkrétním městě, chytáš lokální inspiraci. Přece jen málokdo si sedne v Plzni na náměstí a pomyslí si: „Víte v jaké kašně by byla hustá bojová scéna? V té na náměstí v Liberci!“
Hlavní hrdina, Martin Rieger, díky své nemoci dokáže vidět démony. Nešlo tohle zařídit nějak méně depresivně?
Jasně, že šlo! Ale hrdinové, kterým nejde o kejhák, jsou nudní. Nestojí před opravdovou výzvou, která ukáže, jací jsou uvnitř. A asi jsem mohl vymyslet nějakou pekelnou kletbu, která by hrozila, že Martinovi zkrátí život. Bohužel se ukázalo, že ty nejděsivější věci jsou obvykle skutečné, a že některé lidské tragédie předčí fantazii ve všech ohledech. A zrovna tahle konkrétní kletba se v poslední době v mém okolí objevila více než párkrát, takže možná šlo i o způsob, jak všem hrdinům, kterým je kniha věnována, dát literárního kámoše, který je v tom s nimi a přesto neuhne pohledem.
Věříš ty sám na démony a nadpřirozeno?
Racionální já říká ne. Jasně, že ne. Ale… občas člověk zažije věci, při kterých jeho racionální já jen naprázdno otvírá pusu a v panice balí kufry. Inu, každý je ateista, dokud situace nezačne být tak vážná, že je na čase se modlit.
A když už jsme u těch démonů a pekelných mocností: opravdu je advokacie povoláním, při kterém se otevírají brány pekla ještě než zaschne inkoust na diplomu?
Ano. Ale v metaforickém slova smyslu. Problém advokacie je, že machři přes paragrafy a úřední postupy obvykle nejsou úplně společenští lidé, a tak je pro ně vstup do advokátní světa bez klientů náročný, a naopak lidé se stovkami kamarádů v produktivním věku (kteří se tak rádi rozvádí a zakládají firmy) zas často pěstovali sociální vazby na místo chození do školy. První roky v advokacii umí být krušné. A ty další taky. Ale asi i proto to mám tak rád!
Neměl si strach propašovat advokacii do díla, kde by to čtenáři nejspíš vůbec nečekali?
Jako blázen. Pořád ten strach mám. Nechci spoilovat, ale samozřejmě že jsem měl vítr ze závěru knihy. „Je to dost napínavý? Není tam moc paragrafů? Nebudou lidi nasraný, že je tam málo krve?“ ptal jsem se před tím, než to šlo do tisku. Ale zdá se, že je to jen dlouhodobé podceňování čtenářů, kteří sice chtějí bitku, ale je jim lhostejno, zda při ní budou použity střelné zbraně nebo slova. Zatím to vypadá, že se čtenáři baví, takže mi spadnul kámen ze srdce a mám hroznou radost, že jsme se čtenáři na stejné vlně!
A nebojíš se, že kvůli tomu, že píšeš brakovky, na tebe budou potenciální klienti koukat skrz prsty? Nebo naopak používáš Luciférovku jako propagační brožuru při své práci?
Dokonce jsem nabral jednoho klienta tak, že mi volal z basy, že v mé knížce viděl reklamu na mé služby. Doba sterilních modrých obleků je pryč. Klienti jsou mnohem radši, když vidí, že advokát je člověk – k čemuž patří i pochybné koníčky. Takže většina mých klientů ví, že píšu brak, a buďto ho čtou taky, nebo je jim to fuk, stejně jako je jim fuk, že na schůzky obvykle nosím conversky a kostkovanou košili místo saka a že jako podkres k jednání pouštím hudbu.
V knize máš uvedené i songy, při kterých jednotlivé scény vznikaly. Jak sis to dokázal zapamatovat?
Nedokázal, prostě jsem je tam přidal rovnou při psaní. 😀 To je trik, co? Ba naopak, ty scény jsem rovnou prodlužoval nebo zkracoval tak, aby na tu hudbu pokud možno seděly!
Pomáhá ti hudba (nebo cokoliv jiného) při psaní?
Hudba, kafe, čaj, kočka, klid. Bohužel ale nejvíc kouření e-cigarety. Budu to muset u další knížky omezit, abych nedopadl jako Martin v Luciférovce.
A na závěr to nejdůležitější: co ty a kočky (čtyřnohé), jak to spolu máte?
Já jsem byl vždycky psí člověk. Na kočkách mi trochu vadilo, že mě neposlouchají na slovo, nejsem pro ně bůh a chtějí mít svůj prostor a klid, i když ji třeba zrovna chci zvednout ze země a nosit sem a tam. Pak jsem dostal alergii na psy a jeden den jen tak pro zajímavost vyrazil do útulku. Padli jsme s Pomněnkou do oka na první pohled, zvednul jsem jí do náruče, ona se mě chytla drápkama a pustila se až doma. Až pak jsem docenil, že kočičí láska je možná silnější než ta psí, protože nepřijde sama a zadarmo, ale je třeba na ní pracovat. Kočka je stejně silným členem rodiny jako pes, ale musíš si její přízeň zasloužit. Nejsi její bůh, pán ani šéf, ale pokud budeš chtít, můžeš být její parťák. O Pomněnku jsem bohužel později přišel (mimochodem právě kvůli nádoru na mozku), ale teď mám už devět let Charlieho (a vytetovanou pomněnku na hrudníku), který se stal předobrazem knižního Tygra, a nebojím se sám sebe označit za ryze kočičího člověka. Kočky jsou radost. A když to tak občas není, tak si to opakuj.
FOTO: Nakladatelství Epocha
