Po dočtení jeho prvotiny s názvem Síťařka a následně i životopisu na zadní straně obálky bylo jasné, že otázek na Petra Kubáta bude fakt hodně – a on nám naštěstí na všechny trpělivě odpověděl. Takže se dozvíte, kterak si našel cestu k dnes již ne moc frekventovanému cyberpunku, ale i v jakém sportu můžete s tímhle sympatickým autorem změřit své síly.
I tentokrát začneme otázkou, kterou se škodolibostí sobě vlastní trápíme všechny (nejen) začínající autory: zkus čtenářům vlastními slovy představit Petra Kubáta.
Petr Kubát je člověk, který se pořád snaží hnát vpřed a pořád se u toho pere s leností, která je jeho největším nepřítelem. Někdy nad ní vyhrává snadno, jindy ztěžka. Poté co vystudoval magistra, zjistil, že klasická korporátní práce v kanceláři není nic pro něj a vydal se cestou létání.
Abych parafrázoval bonmot génia Hidea Kojimy o tom, že 70 procent jeho těla tvoří filmy, tak u mě je to celkově popkultura.
Mám taky rád sport ať už jako divák, či přímý účastník. Určitě ale nejsem tak velký sportovec, jakým bych chtěl být.
Co u tebe propuklo první – láska ke čtení nebo touha psát?
Určitě láska ke čtení. První knížku jsem vzal do ruky sotva jsem začal chodit, naopak se psaním jsem začal až v dospělosti. Vždycky mě ve škole bavily slohovky, ale nikdy mě ani v nejmenším nenapadlo, že bych něco jen tak napsal.
Jako první se tě trochu vyzpovídám coby čtenáře. Kde se vzala tvá láska ke cyberpunku? Přece jen, dnes to není úplně běžný žánr…
Cyberpunk jsem znal už odmala, ale nikdy jsem nevěděl, že je to nějaký specifický podžánr. Zkrátka pro mě byl dalším sci-fi filmem/knihou apod… Teprve když jsem viděl trailer na hru Cyberpunk 2077, zaplála ve mně zvědavost a vrhl jsem se na průzkum. Zjistil jsem, že v tomhle žánru je všechno, co mám rád a co mi v ostatních chybělo – antihrdinové, kteří se perou sami se sebou, drsná realita světa kolem nás, závislosti, životní dramata, a to všechno na pozadí nesmírně cool kulis, v nichž řádí hláškující drsňáci i citlivý duše. Navíc když pod tyhle líbivý kulisy nahlédneš, zjistíš, že se toho pod nima skrývá mnohem víc než ve většině ostatních žánrů. Ať už je to filozofie, lidský osudy, nebo děsivý podobenství se současným světem. A tak bych mohl pokračovat.
Zbývá ti na čtení čas i v současnosti? A narazil si třeba na knihu, kdy sis po jejím přečtení řekl: „Sakra, takhle bych taky chtěl umět psát!“?
Snažím se číst před spaním, ale ne vždycky to vyjde. Záleží na knize…Když mě nějaká opravdu chytne, tak si večer ten čas udělám. Co se týče druhý otázky, tak nebude žádným překvapením, když zmíním Williama Gibsona. Jeho styl je zkrátka neskutečný, a i když třeba Neuromancera jsem musel číst dvakrát, protože poprvý jsem se na něj nedokázal plně soustředit, tak ten styl hrozně obdivuju.
Dost mě taky bavil Sapkowskiho Zaklínač, kterého jsem četl poprvý snad ještě na zakládce a podruhé na střední, takže před tím, než nabil, hlavně díky třetímu hernímu dílu, současný popularity.
Když odbočím ještě víc, tak co se týče vyprávění příběhů a kvalitě postav je pro mě na vrcholu i japonská manga/anime. Asi nikde jinde jsem nezažil takový emoční kolotoče jako právě při čtení mangy/sledování anime. Navíc spektrum žánrů je skoro nekonečný, takže si člověk najde to pravý ořechový, ať už pro zábavu, překlenutí těžký životní situace či pro dalších tisíc důvodů.
A teď ke psaní: zkus zavzpomínat na své psací (záměrně nepíšu spisovatelské) začátky…
Psací začátky byly terapeutický. Odmala jsem totiž kreslil a na psaní jsem se vrhnul až když jsem si na jednom alkoholovém dýchánku zlomil malíček a kreslit nemohl. Ale už před tím jsem hledal vhodnější a rychlejší způsob, jak přenést myšlenky na papír. Kreslil jsem totiž hrozně pomalu a nebyl tak zdatný, abych obraz z hlavy dokázal nakreslit podle představ. Psaní je v tomhle svobodnější. A jakmile jsem začal, zjistil jsem, že tudy vede cesta.
Ještě před Síťařkou tak vzniknul úplně jiný příběh, a to fantasy, který sloužil jako jedna velká terapie. To snad bylo ještě v době, než jsem se naplno ponořil do cyberpunku, ale už si to taky přesně nepamatuju.
Jak jsi na tom byl se svými povídkami? Kdo byli první čtenáři? A zkoušel si nějaké literární soutěže?
Povídky jsem zkusil po napsání výše zmíněného fantasy. Myslím, že první čtenáři byli kámoši a mamka. Soutěže jsem zkoušel, ale nikdy se nijak výrazně dobře neumístil. Formát povídky mi totiž moc nevyhovuje, preferuju román, kde můžu dát myšlenkám mnohem víc prostoru. V povídkových soutěžích taky bývá i předem daný téma, což je pro mě další limitace. Navíc, vzhledem k délce, se mi do povídkového příběhu nedaří tolik ponořit. Pokud tedy nejsou součást něčeho většího, jako třeba Síťařka. Zkrátka nejsou úplně můj půllitr piva.
Byl nějaký zásadní zlom, kdy sis řekl: a teď začnu psát román!?
Bylo to v momentě, kdy jsem měl několik povídek Síťařky, který se délkou rovnaly románu. Pak jsem ale zjistil, že u nás povídkový sbírky moc nefrčí, a tak jsem se vrhnul na románovou Síťařku.
Jak dlouho trvalo sepsat rukopis Síťařky?
Všude tvrdím, že zhruba rok, ale je možný, že to bylo dýl. Během psaní jsem byl, vzhledem ke covidu, hodně doma, a tak mi tohle časový období trochu splývá.
Prozradíš, jak ses rozhodoval kterému nakladatelství rukopis nabídnout a čím tě přesvědčil právě Host?
Hlavním kritériem bylo, jestli vůbec vydávají fantasy/scifi. A Host mě přesvědčil velkým záběrem velmi kvalitních titulů, a taky tím, že dávají šanci začínajícím autorům.
Jsi člověk, který často létá s hlavou v oblacích (ano, to je narážka na tvé povolání). Létal si s hlavou v oblacích i před vydáním knihy? Jaká byla tvá očekávání?
Myslím, že jsem byl nohama dost na zemi, všude jsem četl, jak je vydání knihy náročný, o tom že by si nakladatel vybral zaslaný rukopis nemluvě. Když přišlo potvrzení od Hostu, byl jsem štěstím bez sebe, vůbec jsem to nečekal. Nadšení bylo o to větší, že se jednalo právě o Host, který je kvalitou známý.
A jaká je realita? Jak se cítíš jako Petr Kubát – autor? Co to pro tebe znamená?
Ze začátku to bylo dost surrealistický, vidět svoje jméno na obálce a v knihkupectví byl strašně zvláštní pocit. Zároveň se ale nestydím říct, že jsem si to užíval. Vládlo ve mně nadšení a vděčnost, za chvílí se ale přidala i obava, jak se bude knížka líbit a prodávat.
Teď už to beru jako určitý závazek ke psaní jako takovému. Baví mě to, chci psát dál a tohle mi dává obrovskou motivaci.
Síťařka – je to pro tebe konec jedné kapitoly nebo naopak začátek nového literárního dobrodružství?
Vlastně obojí. Síťařka vznikala bez jakékoliv znalosti našeho literárního světa. Prostě jsem si sednul k noťasu a psal, nic jinýho mě nezajímalo a o nic jinýho jsem se nestaral. Samozřejmě, že jsem doufal, že kniha někdy vyjde, ale tahle myšlenka byla dost v pozadí, soustředil jsem se čistě na příběh a postavy. S vydáním knihy tedy skončila tahle, trošku snová, kapitola, zároveň ale začala kapitola nová.
Samozřejmě, k té hlavě v oblacích se určitě musíme vrátit. Tvé pracoviště je na palubě letadla. Co všechno člověk musí umět aby takovou práci získal a jak jde dohromady s psaním a životem obecně?
Dneska už je to myslím jednodušší než třeba před dvaceti třiceti lety. Pořád člověk ale musí zvládat angličtinu, umět vystupovat, a hlavně po vybrání absolvovat šestitýdenní výcvik, zakončený několika přezkoušeními, nejdřív na zemi a pak i ve vzduchu. Přezkoušení se potom opakují každý rok. Těch vědomostí, co člověk musí nasát je, hlavně na začátku, než se mu dostanou pod kůži, docela hodně. Vždycky říkám, že jsme takoví číšníci, bezpečáci, záchranáři, policajti, a hasiči v jednom. Od Úřadu pro civilní letectví taky musíme získat ověření spolehlivosti a projít zdravotními prohlídkami v Ústavu leteckého zdravotnictví.
V zimě se píše dobře, protože létání je míň, v sezóně už je to horší. Člověk musí dělat hodně kompromisů a dobře plánovat. Důležitý je mít kolem sebe i lidi, kteří tohle pochopí. Pro mě je psaní vášeň a už bez něj nemůžu být. V létě ale tahle vášeň dostává na frak, protože, i když mám volno, jsem třeba tak unavený, že nic nenapíšu. Na druhou stranu ale vím, že po létě se situace zklidní a najedu na lidštější režim. A to se asi týká i života obecně.
Podařilo se ti třeba nějak zužitkovat při tvorbě zážitky z cest?
Zážitky jako takový ne, inspirace se týká spíš emocí. Teď budu mluvit obecně, a ne pouze o mojí práci. Jak člověk postupuje životem a získává zkušenosti, odráží se to pak v tvorbě a v momentálním životním postavení autora. Nemyslím si, že bych teď znova napsal Síťařku stejně jako dřív, a to je dobře. Umožní to posouvat se tvorbě do nových končin. A zážitky z práce člověka určitě posouvají, což se následně odrazí v knize.
Ve tvém životopise se také píše, že holduješ sportu. V čem s tebou naši čtenáři mohou poměřit své sportovní umy?
Moc toho nebude (smích). Od šesti let jsem hrál fotbal, se kterým jsem skončil před nástupem do áčka. Teď cvičím a snažím se i běhat, ale pokulhává to. Hodně amatérsky si občas zahraju nějaký letní sport. Taky rád plavu, nejsem žádný sprinter, radši plavu hezky v klídku někam daleko. Když jsem pracovně na pobytu u moře, tak na cvičení v posilce moc není energie, ale snažím se aspoň hodně plavat v tom moři. A to bude asi tak všechno.
Dojde i na hudbu, která tvoří významnou součást tvého románu. Tak tedy: jak to máš s hudbou a proč byla tak důležitá, co ve tvé knize reprezentuje?
Hudbu poslouchám na denní bázi a pomáhá mi vlastně se všemi životními situacemi, ať už dobrými nebo špatnými. Slouží samozřejmě i k zábavě. Protože je pro mě hudba koníčkem, zakomponoval jsem ji i do knihy, a to zkrátka pro to, že mě to bavilo. Rád zjišťuju historii různých kapel a žánrů a v době psaní Síťařky, byl tenhle můj koníček na vrcholu. Celkově si ale nedokážu život bez hudby představit, což se promítá i do tvorby.
Další významnou složkou Síťařky jsou všemocné nadnárodní korporace. Myslíš si, že budoucnost opravdu bude směřovat zrovna tímhle směrem?
Myslím, že cyberpunk obsahuje všechno ze současného světa, jen to víc obnaží a zromantizuje. A to se týká i korporací. Myslím, že zlověstný korporace tady máme už dávno a jsou to stejný parchanti jako v knihách. Budoucnost v cyberpunku je šílenější, barevnější, zábavnější, a celkově vyhnaná do maximálních otáček. V jádru se ale od našeho světa neliší, jen tu šeď a nudu zabarvuje do přitažlivějších barev. V našem světě máme stejný špatnosti, chybí nám ale ten cool faktor. Teda pokud nežiješ v Tokiu (smích).
A když jsme u té budoucnosti: co tvá literární budoucnost?
Volné pokračování Síťařky už je v rukou mého redaktora Jirky Štěpána a mělo by vyjít na jaře 2026. Současně se řeší vydání audioknihy ve spolupráci se Supraphonem, ale tam je celá záležitost v jednání.
A na závěr si přihřejeme vlastní polívčičku: několik svých povídek a dokonce předchůdkyni Sítařky si uveřejnil na Fantasy Planet. Dala ti tahle spolupráce něco, pomohla ti nějak?
Jestli to tu mohu zmínit, tak mi určitě pomohli výměny mailů právě s tebou, které mě pošťouchly k obesílání nakladatelů. I potvrzení vydání první povídky pro mě byl zázrak. Tehdejší povídky ještě nebyly řemeslně dokonalé, zato v nich ale byla spousta vášně a nadšení, což se následně přelilo do románové Síťařky. Ten největší základ ale tvoří právě povídky na Fantasy Planet.
Děkujeme za odpovědi a přejeme hodně úspěchu a inspirace!
