Dvojrozhovor s Ladislavem Klimešem a Karlem Doležalem – I. část rozhovoru

Chlapi, začneme zlehka: Jaký je podle vás smysl života, tajemství vesmíru… a tak nějak vůbec?
Ladislav Klimeš:

Těch smyslů je víc:

42.

Přežít den mezi lidmi a mít pořád kill count 0.

Zkusit vytvořit něco pěkného, co možná někdo ocení? Popravdě, když se mě někdo zeptá na smysl života, nevím, co přesně odpovědět. Je to podle mě individuální. Někdo chce vydělat, někdo chce něco vybudovat, další něco změnit. A někdo úplně jiný chce mít největší možné skóre v počtu sexuálních partnerů. Pro někoho je cesta při hledání smyslu života oním smyslem.

A někdo by mohl odpovědět hláškou z mého připravovaného románu: Život nemá smysel, povídal sysel, když za kule visel…  (Až román obsahující tuhle hlášku vyjde, možná najdu svůj smysl života 😀 )
Smysl života je možná v tom, že není o smyslu, co? :).

Karel Doležal:
On má smysl? Tohle je na mě těžká otázka, protože s každým dnem se ve mně prohlubuje mizantropie a nechuť vůči všemu lidskému. Dokud mě neunesou emzáci a neukážou mi svoji planetu, kde nějaký smysl najdu, tak nevím.
Tak tak. Kdo stále hledá, nachází jen hledání 🙂

Abych citoval jedno svoje starší dílo “Smysl života by byl dosažitelný snadno, ale holt nemám tu vodíkovou bombu”.

Na každého z nás měla vliv nějaká zásadní kniha nebo autor. Vzpomenete si na ten okamžik, kdy jste jako čtenáři – a později jako autoři – věděli, že tohle je ono?
Ladislav Klimeš:
Já měl spoustu autorů, ať už G.R.R. Martina, Dana Abnetta, Davida Webbera, Jana Kotouče. Těch autorů je spousta a každý mě v něčem inspiroval a ovlivnil. Ač sám píšu béčkový akčňárny, preferuju delší ságy, jako třeba Expanze od S.A. Corey. Mám rád scifi se spoustou vazeb a menších mikropříběhů, což zmíněná Expanze splňuje. A zároveň mám rád, když jsou tam důkladně a uvěřitelně popsané lodě, letadla, nebo prostě cokoliv, co umí odpalovat atomovky.

Karel Doležal:

Těch vlivů by bylo víc. Zelazny, Sapkowski, Tolkien, Pratchett, Asprin, to byla taková pětice, co mě provázela, když mi bylo -náct. Aktuálně bych mezi svoje největší vzory, co mě inspirují, napsal Lovecrafta, Itoa, Pilipiuka, dvojici Fink+Cranor, Kladivo na čaroděje… Ale nějak mám pocit, že takové to základní osvícení u mě nepřišlo v podobě spisovatele, ale hudební skupiny. Ať už se jednalo o spojení poetičnosti českého undergroundu s industriálem nebo black/doom metalu s jemným, nicméně pěkně kousavým humorem, velkou inspirací mi je plzeňská kapela Umbrtka a v lehounce menší míře příbuzný projekt Stíny plamenů. 
Když už jsme u vlivů – co je první věc, kterou si začínáte představovat, když budujete vlastní svět? Geografie, technologie, nebo nějaký pořádný zákon podivnosti?
Ladislav Klimeš:
U většiny příběhů mě napadne nejdřív nějaká scéna. Třeba u Projektu Bouře to byla jedna z finálních scén na kopci v dešti. Od toho se odrazím a pak nechávám ve své hlavě vršit nápady, zapisuju si je a pak z toho začínám vytvářet příběh. A občas slyším nějakou blbou hlášku a napadne mě ji upravit, nebo díky ní dostanu nápad. Většinou od prvotního nápadu uplyne hromada času. A mnohdy se stane, že z 5 konceptů, které mají i 50 stran, se stane jediná kniha. Prostě zkompletuju nápady do jednoho příběhu.

Karel Doležal:
Když mám vytvářet vlastní svět, je potřeba něco, co ho pořádně odliší od naší reality. Například, když jsme dávali dohromady Hrabání v popelu, osobně jsem se se s chutí pustil do takových věcí jako jak bude vypadat softwarové pirátství za tisíc let. Co byste v této době pirátili, a proč? Co třeba umělou inteligenci pro těžební roboty, která má opravdu dobrou protipirátskou ochranu a tudíž ji neautorizované zásahy chtě nechtě naruší a u robotů se projeví počítačové “dětské nemoci” podobné spíš duševním chorobám? Na této myšlence stojí celá jedna kapitola, jejíž psaní jsem si vážně užíval. Obvykle se podobných praštěných nápadů ale sejde několik najednou a výsledek je pak o to chaotičtější.

A co čtenáři? Který váš text měl zatím největší ohlas – a čím si myslíte, že to bylo?
Ladislav Klimeš:
Asi Kolaborant, protože ten se opravdu dostal k většímu množství čtenářů, protože vyšel ve velkém nakladatelství.

Karel Doležal:
V mém případě je tohle docela těžká otázka. Vím, že Zombie, chiméry a rock’n’roll se dodnes prodávají a dostaly se k docela hodně čtenářům, nicméně když mě někdo “přepadne” a ptá se mě na další knihu, obvykle zmiňuje, že pokračování Zjevy kosmické, řevy pozemské byla pecka, tak se těší, jak navážu. Nicméně vím, že Zjevy komerčně zatím na Zombie nedosáhly, takže se asi setkávám se samými skalními fanoušky…

Ze světa literárního přeskočme na jazykový. Jak správně používat středníky a kdy se jim raději vyhnout? Máte na to nějaké finty nebo osobní historky?
Ladislav Klimeš:
Popravdě, přemýšlel jsem 20 minut, co sem napsat, ale Karel to vystihl asi za nás oba. Píšu jak to cítím, jak mi to zní dobře, a pak mám dva betačtenáře, kteří mi pomohou.

Karel Doležal:
Středník se používá velice jednoduše. Pokud se věta zamotává natolik, že ho vyžaduje, vezmu středník, dám před něj “pro”, dané větě ho ukážu a poté ji přepíšu, aby středník raději nepotřebovala.
A teď beze srandy. Jsou jisté věci, kterým se opravdu v textu raději vyhýbám, protože bez mučení přiznávám, že mi přijdou buď zastaralé (přechodníky) nebo jim prostě nerozumím (středníky). Ano, opravdu mi tiskem vyšlo přes 30 povídek a 2 knihy, a klidně přiznám, že středníky nechápu. Ale co byste chtěli po někom, kdo vám neodříká bez zadrhnutí všech sedm pádů, neumí jako básničku popořadě vyjmenovaná slova a i začít abecedu odprostředka mu dělá problém. Jo, a dodnes jsem nepochopil, k čemu jsou větné rozbory. Navzdory tomuhle všemu vím, kam patří jaké I/Y, mě/mně a čárky. Kdybych uměl ještě středníky, už bych způsoboval příliš velký češtinářský paradox.

A teď něco mezi workshopem a hrou na boha. Představte si mikroskopickou ukázku vašeho vesmíru: jednoduchý příběh o třech větách – ale ve třech variantách.
Může to být cokoliv – od minimalistické tragédie až po galaktickou detektivku se zombie koalou. Pointa, absurdita, nebo absolutní kýč vítány. Nechci výklad o teorii oblouků. Chci vidět, co s tím udělají vaše hlavy a styl. Představte si to jako mikroskopickou ukázku vašeho vesmíru.

Ladislav Klimeš:

Varianta A: příběh má jeden dějový oblouk.

Matt si vždycky myslel, že má talent na létání. Hrdě se přihlásil do flotily a vytřískal se při prvním tréninkovém letu.

Varianta B: příběh má dva oblouky.

Matt vždycky chtěl létat, ale nikdy se mu nepodařilo dostat ke stíhačům. Po spoustě pokusů to vzdal a stal se pilotem nákladních lodí.

Varianta C: příběh má tři oblouky.

Matt se nikdy nedostal k vysněným strojům. Po spoustě neúspěšných pokusů to vzdal a zůstal u flotily, odkud ho po jednom kolosálním průseru vykopli. Nakonec veškeré snahy o kariéru vzdal a stal se uměleckým malířem.

Karel Doležal:

Varianta A: příběh má jeden dějový oblouk.

Doktorce Millerové říkali, že vytvořit genom dokonalého člověka je nemožné. Mnoho let jej vyvíjela a pak potají aplikovala na celou populaci, aby se rodili pouze dokonalí lidé. Při pohledu na zástupy jedinců podobných modelům a modelkám s intelektem Einsteina se musela jen smát.

Varianta B: příběh má dva oblouky.

Doktorce Millerové říkali, že vytvořit genom dokonalého člověka je nemožné. Mnoho let jej vyvíjela a pak potají aplikovala na celou populaci, aby se rodili pouze dokonalí lidé. Obklopená samými perfektními jedinci zjistila, že když se dokonalost stala standardem, vytvořit dokonalého člověka je nemožné.

Varianta C: příběh má tři oblouky.

Doktorce Millerové říkali, že vytvořit genom dokonalého člověka je nemožné. Mnoho let jej vyvíjela a pak potají aplikovala na celou populaci, aby se rodili pouze dokonalí lidé. Obklopená samými perfektními jedinci zjistila, že když se dokonalost stala standardem, vytvořit dokonalého člověka je nemožné, nicméně národ jejích “dětí” za dokonalou bytost považoval svoji stvořitelku, doktorku Millerovou.

A teď trochu jinak – řekněme, že čtenář o vás v životě neslyšel. Jakou knihu byste mu doporučili jako ideální vstupní bod do vašeho světa? A pokud byste přihodili nějaké osobní „demo“ – scénu, větu, náladu, která vás vystihuje – tím líp.

Ladislav Klimeš:

Pokud dotyčný má rád military se spoustou detailů, asi bych mu doporučil Projekt Bouře, nebo Všiváky. Pokud hledá odpočinkovější akčňárnu, Kolaboranta a jeho pokračování. Hrabání v popelu do tohohle moc nepasuje, protože to byla spolupráce dvou šílenců. Šílenství se tady nenásobilo, ale umocňovalo. Na desátou. Moje knihy jsou prostě béčka alá 80. léta s příměsí šíleného černého humoru. Sázím na syrovější atmosféru, než Karel a nebojím se vytahovat nechutná, nepříjemná témata. A pak si z nich udělat hodně hnusně srandu. Prostě se s tím nepatlám.

Mé knihy jsou primárně o akci a humoru, ale zároveň se snažím jít svým vlastním směrem. S každou další knihou řeším víc detailů, snažím se vymyslet zajímavější zvraty a pokud mě napadne blbej fór, hned ho tam hodím. Snažím se, aby z mých titulů sršela energie, se kterou je píšu.

Karel Doležal:
Mám pocit, že v kapitole Projekt Vykopávka z mé knihy Zjevy kosmické, řevy pozemské (z níž se ve výsledku vyklubal prostřední díl dosud nedokončené trilogie), bych mohl vytípnout každý druhý odstavec. Ale myslím, že bude stačit toto:

Trilobit, opravdu zabalený do slušivého ocelového kabátku podobného krovkám skinheadského brouka, se vyškrábal na všechny své početné nohy a blížil se k nim.
“Dělej!” ječela Ludmila a marně znovu tiskla červené tlačítko.
“Snažím se!” odsekl démon a konečně dostal haunebu ven z hangáru.
Létající talíř zalilo po mnoha desítkách let sluneční světlo. Začal stoupat. Osádka sledovala, jak výhled na skálu nahradilo nedaleké sídliště. Ještě kousek a…
Stroj kovově zasténal a zakolísal.
“Sakra, výš ho nedostanu!” nadával Karel a marně kroutil kniplem. “Krám jeden starej!”
Letěli pomalu vpřed a děsili každého v dohledu. Děti pouštějící draka, pejskaře, cyklisty. Všichni jako jedna bytost utíkali před kolébajícím se talířem. Jen málokoho uklidňovalo, že se vrátili nacisti a není to ve skutečnosti už zase útok mimozemšťanů.

Když to po sobě po pár letech čtu, říkám si, že jsem tehdy psal možná až zbytečně příčetně.

Chlapi, teď trochu snění: kdyby podle vaší knihy vznikl film nebo počítačová hra – co by vám udělalo větší radost? A v jaké roli byste se cítili líp: někde ve stínu režiséra s kafem a poznámkami v ruce, nebo zavření ve studiu s partou nadšenců, jak ladíte hratelnost a optimalizujete questy?

Ladislav Klimeš:

Za mě asi jednoznačně hra. Ať už u Kolaboranta, kdy to je jasná pocta Half-lifům, takže hra v podobném duchu, tak i Hrabání v popelu by mohlo být zpracováno jako hra. Od jednoduché hříčky typu Space Rangers, po RPG alá Starfield. Nebo třeba Elite Dangerous. Vzal bych dané universum a udělal pro něj separátní příběh se spoustou vedlejších aktivit. Chtěl bych, aby hráči měli volnost rozhodovat a utvářet si svůj vlastní příběh.

Karel Doležal:
Patřím mezi ty, co s filmovým zpracováním knihy jsou jen vzácně spokojení a obecně jsem nikdy nebyl zrovna filmový fanda. Nutno ale říct, že herní kabátek by třeba knize Zombie, chiméry a rock’n’roll docela slušel. Ostatně jeden čtenář ji označil za adventuru. Sám jsem kdysi jednu hru (docela dlouhou, odehrát ji trvalo cca 24 hodin) spáchal v RPG Makeru VX, takže roli herního designéra si dovedu představit.
Psaní ve dvou bývá někdy zábava, ale taky to asi může lézt na nervy. Jak tuhle zkušenost vnímáte?
Ladislav Klimeš:
A víš, že ani ne? 🤣 ale abych odpověděl kompletně… No, takže tohle budou trošku slohovky.

První spoluautorská zkušenost byla hned u mé první knihy Příliš divoká zem. Na začátku jsme měli nějaké plány, každý jsme napsali svou část, spojili jsme je dohromady – a podle toho to taky dopadlo. Byl jsem nezkušený a dneska bych spoustu věcí udělal jinak.

Ta druhá spolupráce byla zpočátku vlastně docela vtipná. S Karlem Doležalem jsme se dali dohromady kvůli paralelním osobním krizím. Jednou jsem se ho zeptal, jestli nechce něco napsat společně, nadhodil jsem hrubý námět – a pak už se improvizovalo.

Měl jsem základní představu a nejprve jsme společně budovali svět, teprve potom samotný příběh. Vznikalo to dost organicky. Každý z nás přinášel vlastní nápady a zároveň jsme si řekli, že cokoli, na čem se neshodneme, bez řečí škrtáme. Kupodivu to fungovalo. A většinou stačilo jen pár úprav, abychom našli společnou spokojenost.

Každý do toho universa vložil kus sebe. Karel přišel s těmi nejšílenějšími nápady, já s designem lodí, postav a soubojů. Nakonec jsme zjistili, že ty největší ptákoviny vymyslel jeden a napsal je ten druhý.

Psali jsme to tak, že jednu kapitolu jsem napsal já, další on. Příběh vyprávíme ze dvou úhlů pohledu – novináře a žoldáka.

Oba máme rádi konspirační teorie – tedy spíš jejich vznik, vývoj a inspirační potenciál, nejsme žádní šiřitelé nesmyslů. Inspirovali jsme se jednou námořnickou historkou a rozjeli to odtud.

A ještě dodám, že nakladatel sám přišel s návrhem na další díly a ptal se, jestli na něčem nepracujeme. Máme na čem stavět, takže jsem optimista.

Karel Doležal:
Moje předchozí zkušenosti se spoluprací nebyly takhle přímé, ale snad se hodí je zmínit. První byla povídka Popelák ze světa Kladiva na čaroděje, u které jsem musel pár částí značně přepisovat. Nechtěně jsem totiž popřel něco z dvanáctého dílu první série od zakladatele Jiřího Pavlovského. Sranda na tom je ta, že v té době byl venku čerstvě teprve díl desátý, takže jsem ani nemohl tušit, že jsem něco udělal špatně. S psaním do cizího světa jsem pak udělal ještě zkušenost s povídkami Velká jáma II (Hrdinové českých zemí – Jan Kotouč) a Sladké sny (Lovci monster: Fantom – Larry Correia), kde jsem se musel držet určitých zákonitostí světa, ale co se postav a částečně i prostředí týká, měl jsem poměrně volnou ruku. Velice specifickou zkušeností pak byla povídka Miss Misantropie, která vyšla v antologii V Královských zahradách sestavené Alešem Richterem. Tam se nejednalo o sdílený svět, ale zadáním byla pocta Stephenu Kingovi. Bylo vcelku vtipné pohybovat se na hraně mezi “pocta a nějaké ty narážky” a “hlavně proboha ne plagiát”.

Jak probíhala spolupráce s Láďou, padlo částečně výše, přesto musím něco doplnit. Některé části jsme byli schopni vyřešit po chatu, protože určité kapitoly šly klidně shrnout v pár větách. Postupně se však příběh čím dál tím více zamotával a občas jsme o víkendu sedli k jednomu počítači, debatovali o směřování příběhu, zapisovali si poznámky… a upřímně, většinu času jsme vykřikovali mnohdy nesouvislé hovadiny (“Podívejte, tady nám roste Bruno!”), mezi nimiž se vždy vynořil nějaký vtípek, který skončil v příběhu. Když jsme byli u Ládi doma, strašně jsme tím traumatizovali jeho přítelkyni a domácí zvířectvo.

(Pro úplnost, když jsme pracovali u mě doma, tak jedině, když jsem neměl o víkendu děti. To jsem byl pak sám samotinký a sousedku jsme traumatizovat nemohli, je to silně nedoslýchavá stará paní.)

Zkrátka, ze začátku jako kdybychom se vzájemně oťukávali a snažili se nějak sjednotit naše jednotlivé kapitoly, ale zhruba od poloviny knihy jsme našli společnou notu a šlo to jako po másle. Ke konci knihy se naše sezení změnila z pouhého vymýšlení a poznámek přímo ve společné psaní, kdy jsme například dialog hlavních postav řešili tak, že jsme se střídali u klávesnice. Počáteční kapitoly Hrabání v popelu byly opravdu vždy zaměřené na jednu postavu, tak jsem je psali každý sám, ale s postupujícími stránkami, jak se hrdinové seznamují, se čím dál tím víc prolínala i naše spolupráce.

A ano, jednou z podmínek byla v podstatě neustálá konzumace kofeinu. Mám pocit, že z těch dob mám rozšířené zorničky ještě teď.

Mohli byste sdílet nějaký odstavec ze své společné tvorby, pokud možné z té ještě nevydané, a autorsky ho trochu okomentovat? 🙂

Ladislav Klimeš:

Jestli před otevřením dveří byl Gould k smrti vyděšený, nyní jeho hrůza dosahovala galaktických rozměrů.

Ať ho sem vyhnalo cokoliv, nahej chlap s pistolí v ruce situaci očividně nevylepšil…

„Co je?“ zavrčím. „Docela…“

Chtěl jsem říct, že ruší, ale nestihnu to.

Kousek za Gouldem spatřím pohyb.

Hned mi došlo, že ho někdo pronásledoval.

Levou rukou hmátnu po Gouldovi a stáhnu ho do bytu. Pravačka s pistolí šla nahoru.

Zpoza rohu chodby se vynořil muž. Krátký okamžik a hned mi došlo, že je to místní ranař. Takový kluk z mokrý čtvrti, jak se říká.

Drsná kožená bunda s cvočky, kožené gatě, taktéž s cvočky a řetězem. Růžovomodré číro mělo korunovat iluzi absolutního drsňáka – číráka.

Teda spíš čuráka, ale to je jedno.

Jediné, co na něm vypadalo drsně, byla brokovnice. Standardní obranný typ. Nic extra, ale na zabití to stačilo.

Očividně měl naspěch a šel po Gouldovi. Necelou vteřinu se za čírákem s brokovnicí vynořil další.

Podobně oblečený, ale bez číra a s krátkým samopalem.

Tou dobou Gould už plachtil vedený mou rukou směrem do bytu. Bohužel, letěl na špatnou stranu. Tělem mi znemožnil okamžitě vypálit.

Tudíž zbyla jediná věc. Strhnout ho za sebe a krýt ho vlastním tělem.

Čírák pozvedl brokovnici a namířil.

PRÁSK!!!

Do zad a zadku se mi zahryzly broky. Náraz nás oba poslal k zemi. Okamžitě jsme přistáli na podlaze… no v dost nepříjemné pozici.

Patty začala vyděšeně ječet.

„Dostal jsem ho!“ zaradoval se čírák. „Dva jednou ranou, viděls?“

„Jo, dobrá rána,“ zabručel ten druhý.

Frajeři se budou divit, až zjistí, že mi nic neudělali.

Zvednu se na lokty a rychle se otočím na záda. Pistole šla opět nahoru.

Ti dva zmrzli překvapením.

Patty utichla.

Dvě dávky po třech ranách poslaly k zemi číráka. Třetí dávka toho se samopalem.

Horká krev a kousky kostí ohodily podlahu, zeď a strop. Byli tak ztuhlí překvapením, že nestihli zareagovat.

„Všichni v pohodě?“ optám se.

Dva vyděšené výrazy. Gould i Patty na mě nechápavě zírali.

Ale na druhou stranu to vypadalo, že nemají na sobě ani škrábnutí. Plný nápor odnesla moje záda.

„Co je?“ zvednu se a nepřestávám mířit na dveře.

„Víš,“ nadhodil Gould opatrně. „Právě jsi dostal zásah z brokovnice…“

„No a?“ pokrčím rameny. „Mám podkožní pancíř a tohle byla špuntovka.“

„Špuntovka, jo?“ vyhrkl.

„Pro mě ano,“ usměju se. „Na mě je holt potřeba silnější kalibr.“

Udělám pár kroků a dojdu k mrtvolám. Rozhlédnu se po okolí a pro jistotu oběma pošlu ránu do kebule.

Opravdu místní ranaři, nikdo důležitej. Myslím, že se jednalo o gang Tunelových krys. Nebo Tuneloví hadi?

Což ale neubralo situaci na vážnosti.

Někdo se pokusil oddělat mýho klienta…

Sice to byly nuly, ale i tak. Buďto je Gould něčím nasral, nebo jim někdo zaplatil. A můj instinkt mě varoval, že tady něco šíleně smrdí.

A Gouldovy trenky to nejsou…

 

Tohle je začátek druhé kapitoly Walkera, žoldáka na volné noze. Je to takový, trošku archetyp velkého, mohutného týpka, kterého 90% lidstva prostě sere na první dobrou. Podobnost s reálnými osobami čistě záměrná. Je to cynik, který ztratil veškeré iluze o lidstvu. Má už vydobytou nějakou pověst, drží si odstup a na rozdíl od Goulda nejde pro ránu daleko a většinu věcí řeší ručně stručně nebo s pistolí. Záleží mu jen na jeho “společnici” a vydělaných penězích. Nedělá si moc velkou hlavu s morálkou a nesnaží se být za klaďase.  Chce jen udělat zadanou práci a sebrat peníze, nic víc.

Kdo mě k téhle postavě inspiroval? Bakly od Žambocha a pak pár dalších jedinců. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že mi při psaní vyhovují protivní samotáři, kteří se naučili spoléhat jen sami na sebe.

Už na začátku jsme si s Karlem dohodli, jak rozdělíme osudy našich hrdinů. Akční, syrové pasáže budou hlavně z pohledu Walkera a Gould bude zase primárně doplňovat střípky do skládačky.

Karel Doležal:
Bylo těžké něco vybrat, nicméně…

Na fekální hladině se udělala bublina a ta pukla. Odhalila kovovou přilbu s vizorem z černého skla. Začala stoupat a my za chvíli viděli i široká ramena a hruď obrněnce. V korytu muselo být schodiště, protože tajemný neznámý s každým krokem stoupal.

Walker se na něj mračil, ale ruku s pistolí nechával spuštěnou podél těla. Ať už je tenhle potápěč kdokoliv, nevíme nic o jeho úmyslech.

Vystoupal tak vysoko, že měl hoven jen po kolena. Po skafandru, od pohledu staršího obrněného modulu pro výstupy do kosmu, mu stékaly stružky splašek.

Všichni jsme hleděli do černého vizoru, takže až po chvíli nám docvaklo, co na tomhle výjevu bije do očí.

Potápěč měl kolem pasu uvázaný kabel, na kterém visely za ouško porcelánové hrníčky s pokličkami.

Jsou chvíle, kdy nejsem zhulený, ale přál bych si být, aby svět začal dávat smysl.

„Pojďte dobrovolně,” zakvákal z reproduktoru na skafandru zkreslený hlas, „jinak vás stáhnu pod hladinu klidně násilím.”

Zírali jsme na něj a mlčeli. Walker schoval pistoli do pouzdra.

„Tohle by nám nepomohlo,” utrousil na půl huby.

„Jo, potřebuješ lýkový provaz,” odpověděl jsem mu.

„Cože?” podivil se. „Ne, tahle ráže na podobný oblek nestačí! O čem to meleš?”

„Ále nic…”

Ach jo, to mám z toho, že jsem intelektuál s klasickým vzděláním.
Konec ukázky, vážení, co se dělo dál, si musíte přečíst v knize. Prozradím jen, že tento bizarní chlapík ve skafandru později dostal přezdívku “hovník”. Část děje se odehrává postupně na dvou obřích vesmírných habitatech, které ani náhodou nejsou hypermoderními kosmickými městy plnými úžasných technologií a zabydlených vědci a inženýry. Ne, jedná se o místa plná chudinských čtvrtí, žebráků, prostitutek, drog, krys a tak vůbec. A v této sortě se pochopitelně vyskytne někdo, kdo vyčnívá ještě víc, například hovník nebo takzvaný chrochtátor.

Inspirací mi tady byl fakt, že menší města, například moje rodné Pardubice, mají obvykle galérku postaviček, které zná celé město, protože se něčím vymykají. Teď bych jen rád podotkl, že ne každá osoba vyjmenovaná níže je somrák! Může se jednat o slušné lidi, kteří ale prostě vybočují z řady. V Praze může takové lidi znát dejme tomu čtvrť, ale slávy po celém městě jen tak nedosáhnou. Například v Košířích všichni znají pana Mlhu a jeho kompletně podělaná záda, protože má ochočenou kavku, která mu sedí vždy na rameni. V Pardubicích ale celé město znalo Fandu Zemana nebo Krychliče, jehož sláva dokonce hranice města překračovala. Pokud bych ale měl citovat jméno, které zná asi každý, zmíním Jirku Káru. Představte si prostě Jirku Káru… IN SPACE!

Habitat takto snadno zalidníte šílenými postavičkami. A kdybyste nevěděli, jak to správně popsat, projděte se kolem Florence, tam je inspirace dost a dost. Ostatně pasáž o čtyřech bezdomovcích ve víru vášně byla přímo inspirovaná jedním výjevem odtamtud.