Dvojrozhovor s Ladislavem Klimešem a Karlem Doležalem – II. část rozhovoru

Ve druhé, závěrečné části rozhovoru pokračují nejen otázky, proč je dobrý (nebo špatný) nápad psát knihu ve dvou, kdy je čas padnout si kolem krku a jak jeden druhého nejsnadněji zničit… Ale oba autoři se zamyslí i nad svými úspěchy, neúspěchy a rolí autorů vůbec. A nemůže chybět ani lákání na chystanou knihu, Hrabání v popelu.

Jak se navzájem inspirujete, brzdíte, nebo s pochopením šťouráte do těch drobných nedostatků, které by vám u kohokoliv jiného vadily, ale tady jsou prostě součást balení? A co vám na tom druhém občas pije krev – ale víte, že právě díky tomu to celé drží pohromadě?

Ladislav Klimeš:
Tady je průšvih asi nejvíc v mojí akčnosti. Tou jsem Karlovi doopravdy pil krev. Když jsem měl nápad a rozjel se, lítaly ze mě stránky jedna za druhou. Do toho jsem měl ještě haldu nápadů, jak upravit už napsané. Občas mám pocit, že Karlovi ze mě pukne hlava. Naštěstí se tak nestalo.

Následovaly tedy vtipné situace, kdy jsem za večer napsal kapitolu a pak 14 dní čekal, než Karel najde energii a pustí se do té své. On ji pak taktéž za večer napsal a já ještě v noci udělal další. Což ho vždy asi kapku odstřelilo.

Karel Doležal:
Kristova noho, to mě deprimovalo jak kráva! Tenhle magor mi večer napíše, že má supr nápad, načež ráno následuje zpráva, že natřískal kapitolu. A já mezitím skučel, protože jsem věděl, že následující čtyři dny se k psaní nedostanu.

Na druhou stranu, když jsme dokončili Hrabání v popelu a objevila se otázka, zda bude pokračování, možná se mi povedlo lehce vrátit úder, když jsem začal kvůli jednomu kratšímu textu ze stejného světa řešit některé trochu techničtější detaily. Myslím, že Láďa lehce nečekal některé dotazy na téma rozmnožování geneticky modifikovaných dělníků, míru, jakou lidé prozkoumali naši galaxii, apod. Stručně, jelikož ten příběh byl dost ukotvený v realitě, potřebovat jsem odpovědi!

Hrabání v popelu. Proč jste zvolili právě tento název?
Ladislav Klimeš:
Popravdě, ten název vznikl tak nějak, organicky, přirozeně. Postupem času, kdy jsme si ujasnili, co budou naši hrdinové zač a že pátrají po něčem v troskách impéria, tak to asi jeden z nás prohlásil, nebo prohlásil něco podobného a ten druhý to upravil. Rozhodně jsme neplánovali něco ve smyslu “Kosmickej Pat a Mat vyrážejí za dobrodrůžem…” Název se vymýšlel v podstatě až na konec.

I když, tady se podělím o perličku. Když jsme začínali, měl jsem připraveny dva koncepty, od kterých jsme se odrazili. A jeden z nich se pracovně jmenoval: “Úžasná vesmírná dobrodružství Hvězdomrda a jeho ujetýho kámoše”.

Karel Doležal:
Rád bych sem napsal nějaké sáhodlouhé filosofické pojednání, co má ten název znamenat. V podstatě vyjadřuje, co hrdinové dělají, probírají se troskami. Rozhodně nám to znělo lépe než “Kosmičtí urbexeři”. Ten název možná padl celkem náhodně během našich nesouvislých výkřiků deprimujících kočky.

Supr! Díky moc. Zpátky k tvorbě samotné. Co byste dnes udělali už jinak? Co považujete za své největší autorské chyby a jak jste se z nich poučili? Děláte něco pro to, abyste se dál vyvíjeli?
Ladislav Klimeš:
Moje největší chyby byly společné u Příliš divoké země a jedné větší sci-fi ságy. V obou případech se projevilo moje megalomanství – snaha narvat do knihy co nejvíc vrstev, kolísání mezi válečným dramatem a kulhákovskou řezničinou, nelineární vyprávění. Kolega to střídal po pasážích, já po kapitolách. A pak byly chyby i technického rázu, třeba redakce a podobně.

Tu ságu teď znovu oživuji, protože o ni projevil zájem nakladatel, který ji kdysi odmítl. Tehdy říkal, že má potenciál, ale že to není k vydání. Teď se na to chce znovu podívat.

Zatím nic neslíbil, ale já s tím stejně chci něco udělat. A dneska už uznávám, že vyprávět příběh ve čtyřech časových rovinách, z pohledu 22 postav na deseti místech… byl trochu přepálený nápad. 😃

Karel Doležal:
Kdybych měl stroj času a omezení, že si můžu dávat rady jen ohledně psaní, tak bych svému mladšímu já řekl, ať sakra hlavně píše, dokud může. Stručně, kdykoliv jsem měl psaní opravdu slušně rozjeté, tak vždy přišlo něco, kvůli čemu to prostě nešlo. Měl jsem využívat pořádně čas, dokud jsem ho měl víc. Jenže ono ne, život se ke mně vždycky připlíží s klackem a flákne mě do hlavy. Aktuálně trpím nedostatkem času a energie a bohužel se to na tvorbě hodně odráží. V tento moment to asi řešení nemá.

Co se dalšího vývoje týká, tak si opakuji, že hlavně nesmím ustrnout na jednom bodě. Nepsat pořád to samé. Mám pocit, že se mi to docela i daří, protože když mi chodí žádosti o texty, redaktoři/nakladatelé po mně nechtějí stále dokola jeden žánr, ale celé spektrum. Sám se snažím v tomto ohledu experimentovat, a musím říct, že to i jde. Když se podívám na poslední roky, tak jsem si střihl vše možné. Fantasy, akční brak, space opera, bizarro fikce, alternativní historie, horor, humor… Rád zkouším něco nového a hodlám v tom pokračovat.

Co pro vás představuje největší autorské vítězství? A co naopak vnímáte jako zklamání nebo porážku?

Ladislav Klimeš:
Jako vítězství beru každé vydání knihy a informaci, že se zaplatila nebo dokonce vydělala.

Největší zklamání pro mě bylo všechno, co se dělo kolem Projektu Bouře.
Zajímavé, mohl bys to trochu rozvést?

Ladislav Klimeš:
Upřímně? Je to už pár let a vzala to voda. Vyjádřil jsem se k tomu tolikrát a uběhlo tolik času, že už to ani není relevantní. Zkráceně: Nechal jsem si něco naslibovat a doplatil jsem na lenost a neschopnost jiných.

Karel Doležal:
Dodnes jsem nerozdýchal, že si mě jednou jen tak odchytl Zdeněk Pobuda a zeptal se mě, zda jsem mluvil s Jirkou Pavlovským o Kladivu na čaroděje. No, nemluvil. Já s ním mluvil do té doby asi dvakrát a vždy pár vět. Kladivo jsem sledoval od dob, co mělo pět dílů, považoval jsem se za věrného fandu, a najednou prásk, nabídka, ať napíšu povídku do O krok před peklem. Tehdy jsem ještě neměl venku ani žádnou vlastní knihu, ale bylo to pro mě takové to “Tak jo, myslím, že asi stojím za řeč.”

Zklamání? Ne nutně zklamání, ale trochu rozčarování nad loni vyšlou povídkou Miss Misantropie. Kdybych mohl, použiji v ní trochu jinou terminologii, protože ačkoliv to měla být pocta Kingovi a myslel jsem si, že jeho čtenáři spoustu narážek pochopí raz dva, z recenzí mám naopak dojem, že si ji asi spousta lidí vyložila nesprávně.

Jaké největší omyly podle vás kolují kolem toho, co znamená být autorem?
Ladislav Klimeš:

Že autor po vydání první knihy zbohatne a už nikdy nemusí pracovat. 😃
Že autoři fantastiky jsou líní nemakačenka, co nikdy nepoznali reálnou práci a jen si hrají na umělce (fakt jsem tenhle názor slyšel).
Že autor musí prožít všechno, co v knihách popisuje, jinak to nemá žádnou hodnotu (taky od stejného člověka).

Autor fantastiky je na tom ještě hůř. Trh je přesycený a 90 % českých autorů skončí kvůli tomu, že to nakladatel nezvládne. Beze srandy.

Karel Doležal:
Že je to jen a pouze zábava. Tím nemyslím, že se jedná o koníček, kterým si nevyděláte ani na slanou vodu. Spíš fakt, že to psaní je ne vždycky něco, k čemu sedáte plní nadšení a písmenka sama skáčou na papír. Ne. Někdy vám třeba hoří termíny a vy máte blok. Nebo prostě se chcete věnovat jinému koníčku, protože vás baví o hodně víc a odpočinete si u něj, zatímco u psaní mučíte mozek a nakonec se jím jen stresujete.

Jo, jasně. Slyším hlasy “tak se na to vykašli”, ale ono to úplně nejde. V tenhle moment mám už nějaké závazky. Lidé po mně chtějí texty, já bych je nerad zklamal. Ale když jste pracující člověk a domů se vracíte s pocitem, že vás přejel parní válec, ne vždy se nadšeně vrhnete k psaní. Mnohdy to spíš vysiluje.

Ano, baví mě to, ale upřímně, patřím mezi autory, kteří nedovedou psát kdekoliv a za jakýchkoliv okolností. Potřebuji určitý klid, náladu, rozpoložení. A toho mám čím dál tím méně.

Jak těžké je dnes se jako autoři prosadit? Co vám hází největší klacky pod nohy a kdy už ani talent nestačí?
Ladislav Klimeš:
Nemyslím si, že jsem nějak extra talentovaný, píšu hlavně pro relax. Dneska je talent spíš vedlejší. Úspěch ti zajistí, když budeš hodně aktivní na sociálních sítích a nahlas prezentovat sám sebe. Ale musíš najít správnou míru – aby ses ze „zdravě dravého“ autora nestal trapný pozér.

Karel Doležal:
Když jsem šel s kůží na trh, prostě jsem se řídil pravidlem, že bude dobré zviditelnit se soutěžením. Povedlo se, hned při prvním pokusu v Ceně Karla Čapka jsem dostal do Mloka 2011 tři povídky, což se stalo jen párkrát. (V současném ustáleném formátu CKČ to udělal ještě v roce 2006 Jan Kovanic a 2019 Irena Moravcová. Pokud jsem něco přehlédl, opravte mě.) Zviditelnění v tomto ohledu bylo poměrně rychlé, ale co se týká toho “co dál”, viz názor kolegy nade mnou. A upřímně, ani ta soutěžní metoda není vše. Časy se mění a je mezi námi stále více autorů, co zčistajasna napíšou knihu a jsou z nich hvězdy.

Když píšete postavy – co z vás samotných se do nich nejvíc otiskává?
Ladislav Klimeš:
Cynismus, potřeba si ze všeho dělat srandu… a občas i nějaké životní události. 😃

Karel Doležal:
Dřív jsem říkal, že každá postava začíná tím, že zaženu do extrému nějakou svoji vlastnost. Aktuálně využívám hlavně (převážně negativní) životní zkušenosti a nekonečný sarkasmus. Proto se nedivte, když je spousta mých postav otrávená životem a poněkud nerudná.

Testujete si reálie pro své knihy i v praxi? Co vás při tom nejvíc překvapilo?
Ladislav Klimeš:
Překvapilo mě hodně věcí, hlavně detaily v military sci-fi. Párkrát jsem trénoval s vojáky, prošel si spoustu manuálů, něco si nastřílel. Načetl si hromadu informací, která věc/zbraň funguje. A co se v reálu používá a nepoužívá. Občas mě prostě baví si dělat rešerše a upravovat to, aby to sedělo do zrovna budovaného vesmíru.

Většinou si některé situace testuju v různých hrách – Elite Dangerous, Arma, DCS World, pokud se jedná o letadla. Vždy mi to pomůže si tu situaci představit a někdy se stane, že kvůli tomu přepíšu celou scénu.

Já ale myslím fantastiku obecně, nejen sci-fi.
Politicky se zásadně k ničemu nevyjadřuju. Mám své názory, ale jak se říká – názor je jako zadek, každý má nějaký. 😃
A připomněl jsi mi, že se mě pár fanoušků už ptalo na politický názor na nějaké téma. To mě fakt překvapilo. 😃

Karel Doležal:
Předem říkám, že trávu nekouřím a nikdy jsem ji nekouřil, protože mi smrdí! To platí pro Hrabání v popelu, ale co se jiných mých příběhů týká, tak spoustu věcí, o nichž píšu, ozkoušet prostě a jednoduše nelze. Ne v naší realitě. namísto toho spíš poslouchám historky lidí kolem sebe, protože nikdy nevíte, na jakou perlu narazíte. Jako příklad za všechny rád uvádím pasáž ze Zombie, chiméry a rock’n’roll, v němž je dost bizarní rozhovor poštovní úřednice a zákazníka o balíku obsahujícím ostatky a náhrobek. Až na fantastický prvek na konci jsem si tento dialog skutečně vyslechl během čekání na poště.

A jelikož mi to už název této knihy vždy připomene, tak ne, nejsem hudebník. Neumím hrát na žádný hudební nástroj a ani nechápu, jak je toho někdo schopen.

Máte nějakou vtipnou, bizarní nebo nepříjemnou historku s fanoušky nebo oblíbenými autory? Takové to „nepotkávej svoje legendy“… nebo přemotivovaná fanynka?
Ladislav Klimeš:
To je dobrá otázka. 😃 Mám pár fanoušků, ale na tohle téma jsem kdysi naštval jednoho youtubera. 😃

Karel Doležal:
Tý jo, snad jen seznámení s Jiřím W. Procházkou, které proběhlo poněkud bizarně. To mi tak jednou telefonuje matka, zda znám nějakého JWP. No, jo, vím, kdo to je, jasně. Řekla mi, že spolu právě pijí kafe. Aneb jeho tehdejší firma spravovala software, který používá firma, v níž matka pracuje. Díky tomu mi pak občas někde řekne takové to klasické dvojsmyslné “Pozdravuj mámu”.

A kdybyste se mohli vrátit v čase – co byste poradili mladším verzím sebe samých, když poprvé usedali ke své vážnější tvorbě?
Ladislav Klimeš:
Ať nepřekombinuje časové roviny a vypráví příběh lineárně. A hlavně ať se nekrotí s humorem. 😃
A když mu jednou začne nakladatel vyhazovat z knihy reálné hlášky reálných vojáků s tím, že jsou „moc chlapácké“, ať ho pošle rovnou do prdele.

Karel Doležal:
Prosím tě, nepřepisuj TAMTU knihu. A tu druhou taky ne. Nemá to cenu. Vlastně tu druhou asi nepiš vůbec, je to docela blábol, co ti stejně zůstane v šuplíku a zprotivíš si ho.

Aneb malý osobní názor – ne vše, co napíšete, si zaslouží vydat. Opravdu ne. Chceš se naučit psát? Napiš tisíc stránek a zahoď je.

A co by ty mladší verze poradily zase Vám?

Ladislav Klimeš:
Upřímně, netuším. Asi nic.

Karel Doležal:
Nežer tolik, ty prase. Já vím, stres, ale i tak, nežer.

Když se ohlédnete, jak se podle vás proměnilo prostředí, ve kterém dnes autoři tvoří?
Co vnímáte jako největší výhodu současné doby – a kde naopak cítíte, že byla vaše generace o něco ochuzena? V čem to mají dnešní tvůrci snazší, a co by jim pro změnu prospělo prožít z období, kdy začínal třeba Ondřej Neff, aby se jako úmělci dále vyvíjeli?

Ladislav Klimeš:
Největší výhodou je asi internet a snadná publikace v elektronickém prostředí. Člověk tím získá snadno zpětnou vazbu od spousty lidí. To je zároveň i trochu kámen úrazu, protože mnohdy je zpětná vazba dělaná ve stylu: Neumíš to, jdi se zabít. (Ano, i takovou zpětnou vazbu jsem kdysi dostal). Když člověk najde dobrou bublinu, což byl naštěstí můj případ (dnes již neexistující saspi.cz), dá se v pohodě takhle vypsat a najít si svůj vlastní styl a směr.

Nevýhodou je brutální přesycenost trhu, kdy se poslední dobou vše zvrhává v jakési prefabrikáty. Vítězí hlavně přepropagované záležitosti s přehnaně hlasitým autorem a spousta dalších zbytečně zapadne. Je to jen můj názor.

Karel Doležal:
Pokusím se na to podívat z jiného úhlu pohledu. Na internetu jsem uveřejnil pár povídek na webu mfantasy, které už dnes také neexistuje, nicméně několik let jsem hodnotil literární soutěže, mimo jiné jsem se párkrát vyskytl v porotách například Ceny Karla Čapka nebo Vidoucí (ne, ode mě nebyly žádné na internetu publikované hlášky, já jen posílal komentáře autorům). Musím říct, že i od toho roku 2009 nebo kdy jsem něco poprvé poslal jako soutěžící, se hodně změnilo.

Například naprosto jsem chápal rozhodnutí v CKČ platit startovní poplatek 100 Kč za každou zaslanou povídku kromě toho, že tato soutěž vždy požadovala i fyzicky zaslat tištěné verze povídek. Protože upřímně? Někdy jsem žasl, co jsou schopni lidé poslat a prezentovat se tím veřejně. Jo, jasně, pomyslíte si, že ony výše zmíněné vtipné hlášky porotců z Vidoucích jsou nadnesené, ale ne, není to tak. Kdo nečetl sto dvacet povídek v literární soutěži, ten nepozná, jaké bizáry tam taky chodí. Proto jsem vážně chápal, když kromě potřeby něco tisknout, se i platila ta stovka. Omezilo to počet těch nejhorších textů. Protože ano, hodnotil jsem i soutěže, kam se zasílalo jen a pouze mailem bez jakýchkoliv omezení. Někdy jste našli perlu, opravdový skvost, jindy jste měli pocit, že někdo jen vylil na papír písmenkovou polévku. Ne každá povídka si zaslouží publikaci byť “jen” na internetu. Když někdo píše, neznamená to, že mu to automaticky jde.

V tomto ohledu se kultura začínání s psaním změnila. Ale obecně mám pocit jak když doba “soutěž, prosadíš se” končí. Nevím, nějak se v současné době úplně neorientuji, ale musím sdílet názor výše o přepropagovaných záležitostech.

Chlapi, teď trochu víc pod kůži: vzpomenete si na moment, kdy vás psaní vyloženě zachránilo – před šílenstvím, beznadějí, nebo vlastní hlavou? Anebo kdy jste díky psaní objevili něco, co jste o sobě netušili?

Ladislav Klimeš:

Já paradoxně psaní bral vždy jako relax. Pro mě to je vždy útěk a mnohdy mi psaní pomohlo. I k věcem, do kterých bych to neřekl.

Karel Doležal:
Asi budu za nudného, ale ne. Podobnou situaci si opravdu nevybavuji.

Můžete nyní prozradit něco o svých ambicích či projektech, ve kterých byste chtěl zúročit své dosavadní zkušenosti? Jaké sny nebo vize se nyní snažíte přetavit v literární podoby?

Ladislav Klimeš:

U mě je toho docela hodně, velká scifi sága, co se odehrává ve stejném univerzu jako Hrabání, letecké béčko a pak spousta nápadů, které možná jednoho dne dají dokupy nějaký vedlejší příběh. Každopádně, jestli to půjde takhle dál a nic se nepodělá, mám práci na 5 let dopředu. A jsem za to rád. Po pár letech, kdy to nešlo, se začalo opravdu dařit.

Karel Doležal:
Nejsou to ani tak ambice jako spíš deadliny. Aktuálně mám žádosti o povídky do dvou různých antologií, rozepsané Kladivo na čaroděje, žádost o bizarro román, ve vzduchu visí též zájem o pokračování Hrabání v popelu a na závěr bych někdy rád zakončil “Zombíky” třetím dílem. A někde v hlubinách Google dokumentů mám soubory s náměty na asi tři knihy, které zatím radši ignoruji. Ach jo.

Jak jste zvládali období, kdy jste cítili, že jste ve své tvorbě na vrcholu sil – dařilo se vám, měli jste energii i flow a všechno šlapalo – a pak i období, kdy se nedařilo, ohlasy nebyly dobré, věci se hroutily a zdálo se, že nic nejde podle plánu?

Ladislav Klimeš:

Mnohdy to bylo jak na houpačce, dobrá období střídala špatná. Někdy psaní šlo při špatném, jindy při dobrém. Snažil jsem se udržet aspoň nějakou linku ve psaní. Nepřestávat, prostě i dva řádky za den jsou pro mě progres. Někdy bylo hodně těžké se dokopat k tomu, abych otevřel word a psal. Kupodivu poslední rok píšu aktivněji články pro jeden herní magazín, takže ten tlak na psaní je větší. A pomáhá to, ne že ne. Prostě, dopiš článek a mazej psát, lenochu!

Karel Doležal:
Tohle je zákeřná otázka. Když jsem byl na vrcholu sil a tvořil jako šílený, tak mi to bylo lidově řečeno plat prdné, protože v těch dobách vznikaly texty, na které zpětně hledím s úsměvem a povzdechem, co jsem to byl za vola. Chyběly mi zkušenosti a schopnosti, řemeslo jsem teprve brousil. Optimismem jsem jen sršel a očekával onu klišé zářnou budoucnost.

Už nějaký čas mám vážně špatné období (ehm, pokolikáté to v tomto rozhovoru píšu?), ale věřím, že by snad mohlo skončit. Sem tam se v něm naštěstí najdou chvíle, kdy to jde, a během nichž udělám obvykle víc práce než za předchozích pár měsíců. Největší vliv na to má fakt, že psaním se holt neuživím a práce je poslední dva roky nějak víc a víc, takže večer obvykle vyčerpaný odpadám.

Co je ten příběh, který ti teď nejvíc leží v hlavě nebo na srdci – ten, který ještě musí vzniknout, a který bys nejradši jednou viděl jako to “tohle je on, ten klíčový”?

Karel Doležal:

Zmíněný třetí díl Zombíků, který má aktuálně pracovní název S nemrtvými bohy na věčné časy. Je to sranda, ale když jsem psal Zombie, chiméry a rock’n’roll, nepočítal jsem s tím, že by z toho byla trilogie. Jenže příběh, který v Zombících začal, se v pokračování Zjevy kosmické, řevy pozemské prohloubil. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc se z toho stávala trilogie, která by uzavřela příběh dvou nejdůležitějších ženských postav, té zombie a chiméry z názvu prvního dílu. Pokusil jsem se to psát, ale vždy jsem se zasekl, protože jiné texty měly z různých důvodů přednost.
Dejme tomu, že Hrabání s Karlem tě znovu nakopne, Vyvrhel potvrdí tvoje řemeslo – co bude ten další projekt, který tě posune z “toho, co píše fakt dobrý věci” na “toho, co mění pravidla hry a definuje určitý styl na celou dekádu dopředu”? Jaký příběh ti vystaví vizitku, kolem které už nikdo nepřejde jen tak?

Ladislav Klimeš:

Možná další díl Padlého Impéria, nebo moje sci-fi sága, která prochází masivní restruktualizací. Nebo cyberpunk detektivní řezničina. Fakt nevím. Sázel bych na tu ságu, ale nedovolím si hádat.

Jaká byste popsali tu touhu psát a tvořit, co vás žene dál a co byste poradili každému kdo ji ztratil, a nebo si ještě pamatuje jak chutná, ale momentálně ji hledá?

Ladislav Klimeš:

Jak jsem řekl, pro mě je tvorba příběhů relax, takže u mě to jde samo. Když není chuť, stačí počkat, ona se zase objeví. Jen jí to prostě někdy trvá.

Karel Doležal:
Hele, chceš světu něco říct? Chceš někoho pobavit? Makej, ono to k něčemu je. Dej si klidně pauzu, ale zase se k tomu vrať.

Otázka pro Ladise: Ladi, kterou svou knihu by jsi nejradši doporučili někomu, kdo má za sebou náročný týden a potřebuje se prostě jen začíst a vypnout?

Ladislav Klimeš:

Jelikož píšu akční brakovky pro pobavení, tak asi s přehledem cokoliv od Projektu Bouře po nejnovější.

Otázka pro Karla: Karle, představ si, že tvoji knihu najde mimozemšťan nebo nějaká zbloudilá fantasy bytost jako jediný dochovaný doklad tvojí tvorby. Který text by to byl – a jakou stopu si myslíš že to v ní zanechá?

Karel Doležal:
Zvolím mimozemšťana, protože ten kdyby si přečetl něco ode mě, asi by to s křikem zahodil, ve své lodi zařadil co nejrychlejší warp a letěl pryč. Modlil by se, že to, co četl, je pouze fikce a ne záznam něčeho skutečného, protože jeho rasa nemá tak mocné zbraně, aby se ubránila takovým děsným hovadům, o jakých občas píšu. No ne, co jiného si myslet o nemrtvé bohyni života zvracející blahodárnou mízu do pračky, slečně, která svojí vůlí kroutí lidi v groteskní změť orgánů, případně hrdinu, jenž používá speciální útok “rektální anihilátor”?

Jak byste svou tvorbu charakterizoval jinak než prozaickým popisy, třeba pomocí videoklipu, skladby nebo animace? Vykopnu títo obrázkem, který by vystihoval můj tvůrčí proces:

Ladislav Klimeš:

Popsání tvorby: Akční brakovky psané s chutí, elánem, pro čisté pobavení. Spousta černého humoru a různých narážek. Nic víc, nic míň.

Vyjádření hudbou? Třeba Kolaboranta? Dal bych tam: Soundtrack k Half lifům, Gears of War a Orden ogan Gunmen album :D. Vyjádření mého hudebního relaxu je třeba soundtrack ze leteckého simulátoru Falanker 2.0.

Můj soundtrack k Hrabání v popelu by byl:BEAST IN BLACK – Moonlight Rendezvous (OFFICIAL MUSIC VIDEO)

Karel Doležal:
Jelikož nechávám hudbu hodně ovlivňovat svoje psaní… Pusťte si album IVO od výše zmíněné kapely Umbrtka. Obecně bych své psaní vyjádřil písní Constant Motion z alba Systematic Chaos.

Ukázka:
1.) Dream Theater – Constant Motion [OFFICIAL VIDEO]

2.) Některé prvky Hrabání v popelu by byly spíš toto: Occurrence on Mimas

3.) A ten pocit když dopíšu…: Umbrtka – Generální úřad pro tmu

A tady je naše společné motto:

A na závěr malý výkop do neznáma: představte si, že máte popsat svůj styl nebo přístup k psaní jako zvíře, planetu nebo superhrdinu. Co nebo kdo by to byl – a proč právě ten?
Ladislav Klimeš:

Můj přístup je asi jako medojed. Prostě se nevzdávám a i když dostanu po tlamě, nevzdám se. Prostě vstanu a jdu do toho znova.

Karel Doležal:
Nemám úplně v lásce superhrdiny, nicméně, asi použiji jednu svoji postavu, která má určité superhrdinské schopnosti. Je to genetická chiméra Běta/Beta ze Zombíků/Zjevů. Má se něčemu přizpůsobit? Prostě se v to změní, mrcha jedna měňavá. Je to něco, co ještě nezná? Hryzne to, vcucne danou DNA a naučí se v to měnit. Přizpůsobí se situaci, metamorfuje se, umí se prolnout s tím, co je po ní potřeba.

Super. Já vám moc děkuji za vaše odpovědí a nyní se můžete rozloučit se čtenáři a přitom je i pořádně navnadit na váš společný říjnový debut Hrabání v popelu.

Ladislav Klimeš:

Pokud chcete vidět, co se stane, když se spojí dva šílenci z odlišného stylistického spektra, tak jen do toho. Za mě v knize narazíte:

1: Příšerný černý humor

2: Akční přestřelky v hangárech, bitky se zombíky a útěk před neskutečně nasranou gorilou na steroidech

3: Pátrání po největších tajemstvích zničeného Impéria

4: Všechny možné a nemožné narážky na kde co

5: Psychopatickou AI, která řídí mrštnou bojovou loď

6: Její Androidí verze si podle nálady střídá barvy vlasů (blond- dobrá, černá – depka, červená- nasraná – v této variantě má většinou v ruce rotační kulomet)

7: Věčně otráveného žoldáka, kterému zůstal na krku zkouřený novinář.

8: Kyberneticky upravenou sukubu, která škrtí svoje štamgasty ocasem!

Ano, stále se považuji za docela příčetného člověka.

Karel Doležal:
Lidé drazí, prostě si to chcete přečíst. Je to určitě jediná kniha, ve které jsou současně: