Pekelná jízda pokračuje. Tentokrát Kristina Haidingerová vyzpovídala trojici Joey Thorke, Miro Švercel a Madla Pospíšilová Karasová. Opět vám tahle trojice představí své povídky v antologii Když se peklo protrhlo, pochlubí se svými literárními úspěchy… A pozor, zejména otázka o oblíbených záporácích je tentokrát výživná.
JOEY THORKE
Představ nám trochu svoji povídku.
Ela, hrdinka príbehu Co vidí tvoje oči, si po narodení dieťaťa začne uvedomovať, že v byte okrem nej, jej muža a ich syna žije ešte niekto ďalší. Dovtedy to nevnímala, no malý chlapec sa neustále správa, akoby v byte niečo videl. Čoskoro aj Ela začne zažívať zvláštne veci a je čoraz viac vydesená. Povedala by som, že ide o duchárčinu s prímesou okultizmu. Na pozadí je to ale taký bežný príbeh zo života novorodičov. Dotýka sa tém ako kríza a neporozumenie vo vzťahoch, rodinné traumy, či psychické zdravie.
Věříš v dobro a zlo?
Verím v ľudské dobro a ľudské zlo.
Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?
Pri čítaní, pozeraní, aj písaní hororu dávam prednosť nadprirodzenému zlu. Nie preto, že by v horore podľa mňa muselo byť. Je to skôr preto, že ľudské zlo je oveľa reálnejšie a ťažšie ho predýchavam. Napríklad scény brutálnej bitky, znásilnenia, či mučenia sú pre mňa v zásade oveľa strašnejšie ako scény s desivými entitami.
Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?
Rada si pozriem, no ešte radšej prečítam niečo o upíroch a čarodejniciach.
Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?
Najradšej mám jednoznačne dopísanie prvého draftu. V deň dopísania sa vždy vznášam ako obláčik. O to viac, ak má príbeh dobrú pointu. Čo ma niekedy vyložene štve je hľadanie prvej scény a prvých viet. Sem-tam to naskočí samo, no nie vždy. Od toho, ako príbeh načnem u mňa väčšinou záleží, či sa preň zapálim, alebo ho nechám ležať ladom, nech je nápad akokoľvek dobrý.
Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?
V skratke – veľmi pozitívne. Minimálne ako čitateľ. Vnímam, že neustále vychádzajú nové horory, čítam ich toľko, koľko môžem a páčia sa mi. Neviem to porovnať so zahraničím, no nemám pocit, že by sme na Slovensku a v Česku mali núdzu o kvalitný horor. Na Slovensku tomu výrazne dopomáha časopis Charon, v Česku zasa slušný počet na horor zameraných vydavateľstiev. Ako autorovi mi však na Slovensku chýba napríklad čisto na horor zameraná literárna súťaž, niečo ako česká O krvavý brk.
Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?
Poviedka v knihe Když se peklo protrhlo je mojou prvou knižne publikovanou poviedkou – takže zatiaľ najvyššia méta, z ktorej mám veľkú radosť. Tento rok by mi mali vyjsť ešte dve ďalšie poviedky. Prvou je fantasy, ktoré sa dostalo do žánrového finále Martinus Ceny Fantázie a vyjde v knihe Fantázia 2025. Druhou je krátka, temná poviedka Otec, ktorá vyjde v zborníku víťazných prác súťaže M.Ú.Z.A – Bufet príbehov: Prstom po oblohe. Okrem toho mám teraz rozpracovaných niekoľko nových námetov na hororové poviedky. Snáď sa mi ich podarí dostať na papier čo najskôr.
Foto: Ida Tittelová
MIRO ŠVERCEL
Představ nám trochu svoji povídku.
Začnem trošku zo širšia, keďže daná poviedka spadá do cyklu „Maxoviek“ – alebo príbehov z blázinca. Ono celý tento nápad vznikol niekedy na jeseň roku 2015 (okrúhle výročie práve teraz), pre súťaž Ohnivé Pero, ktorú poriada slovenský Fandom a Saš Pavelková (plus jej team). Je to súťaž mikropoviedok a napísať dobrú krátku poviedku je kumšt. Tak som si to dal ako výzvu a prvý príbeh s názvom Max a pehavé strašidlá uzrel svetlo internetu v tom jesennom kole roku pána 2015. Začalo to u mňa ako literárne cvičenie. A tak som prispieval Maxovkami každé kolo (t.j. 2x do roka). Podarilo sami s ním súťaž vyhrať a aj obsadiť všetky pódiové umiestnenia. A Max rástol, bujnel a košatil sa. Vystriedal všetky možne žánre a témy s hromadou známych postáv a stovkami pop kultúrnych odkazov, ktoré nie každý v textoch nájde (resp. tam nájde to svoje, jemu známe a každý iné). Bolo mi aj povedané, že vlastne Maxove príbehy spadajú do magického realizmu, čo som ani netušil, že také viem písať. Postupne jeho príbehy prerastali rozsah mikropoviedok a aj hraníc Slovenska. S poviedkou Riťuál som skončil tretí v súťaži Tovaryši Kalamáře a poviedka vyšla v zborníku Pokřivenej svět. Podobne som sa s jeho ďalším príbehom prebojoval aj do finále súťaže Daidalos (poviedka Jak se stát andělem – vyšla v XB1). A teraz sa Max a jeho démon dostali do výberu poviedok v tomto krásnom projekte HorrorConu. V tomto príbehu je naznačený temný pohľad do Maxovho útleho detstva a jeho celoživotný boj s démonmi, kedy zisťuje, že ten najťažší boj je s démonom, ktorého nosíme v sebe. Takisto sa tu Max stretá so Smrťou, no tá ma s ním ďalšie plány…
Věříš v dobro a zlo?
Samozrejme, že áno. Je to vlastne prirodzený zákon rovnováhy vo Všehomíre.
Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?
Mám rád fantastiku a dávam jej priestor aj v horore. Tých reálnych hororov zažíva člověk vo svojom živote pomerne dosť (niekedy) a asi aj preto sa to literárne snažím aspoň trošku fantasticky ovzlášniť.
Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?
Asi dám pomerne netradičnú odpoveď. Veľmi dlho mi utkvela v pamäti postava Charlesa Augusta Milvertora v podaní fantastického Roberta Hardyho (a teraz si nájdite, o čom hovorím :D).
Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?
Najradšej mám také tie návaly nápadov, ktoré moje telo donútia sadnúť si za noťas a písať. Mnohokrát nestačím zapisovať idey dostatečné rýchlo, tak si ich nahrávam do mobilu a potom to prepisujem. V takomto rauši som schopný napísať pomerne dobrú poviedku za pár hodín. A nemám rád, nazvem to – fázy „písateľského bloku“, pretože tie ma frustrujú a demotivujú zároveň. Nuž mám pomerne „challenging job“ a pri ňom sa mi nepíše zrovna ľahko a možno sa len vyhováram. No mrzí ma, že som kvoli tejto mojej blokácii už zopár vynikajúcich projektov a príležitostí prepásol.
Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?
Keďže nie som čistý hororista, nie som si istý, či som schopný dať relevantnú odpoveď. Česká scéna je omnoho bohatšia ako tá slovenská (to je asi vo všetkom tak). Posledné roky sa mi páči, že sa zanietení ľudia na Slovensku snažia horor pretlačiť ako horor a nielen pod rúškom mysteriózneho thrileru. Ak by som mal poďakovať, čo sa rozvoju slovenskej hororovej scény týka, tak konkrétne ľudom z Artis Omnis, Hydrám a samozrejme Cháronistom a ďalším.
Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?
Takú métu nemám. Písanie beriem ako koníček a som nesmierne rád, ak mi niekde niečo vyjde. Za posledné roky sa portfolio mojich publikovaných fantastických poviedok (a dokonca aj básní) utešene rozrastá, čomu sa teším. A čo prinesie budúcnosť? Nuž rád sa nechám (dúfam, že pozitívne) prekvapiť.
MADLA POSPÍŠILOVÁ KARASOVÁ
Představ nám trochu svoji povídku.
Povídka Z(a)tracený kostel je o opuštěné osadě jménem Hutov, a o zlu, které se zde skrývá. Protože místa mají svou paměť, i když mohou působit ztraceně. Je i o zlu, dřímajících v lidech. Zároveň je vyprávěna z pohledu postav všech zúčastněných a ta pestrost perspektiv mě neskutečně bavila.
Věříš v dobro a zlo?
Věřím v lidi. A v to, že temnota číhá v každém z nás a záleží jen na okolnostech, jestli se vyškrábe na povrch.
Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?
Čtenářsky mi fantastické prvky nijak nevadí, protože hlavní je vždycky příběh. A když mě strhne, je mi úplně jedno, o čem pojednává.
Autorsky dávám přednost realitě. Ta totiž často předčí veškerá očekávání a mnohdy je horší než vymyšlení bubáci a monstra.
Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?
Rozhodně Hannibal Lecter. Je inteligentní, šarmantní a umí vařit!
Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?
Nejvíc mě baví, když se dostanu do flow, otevřu hlavu a sypu z ní všechny ty šílenosti. Ale baví mě všechny fáze. Dokonce ráda zapracovávám i redakční připomínky. Asi jsem masochistka, no.
Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?
Myslím, že horor u nás právě prožívá zlatý věk. Publikují se i knihy, které by ještě před pár lety neprošly kvůli drsnosti (byť jdou do světa jako limitka), ženy se nemusí stydět za to, jaký žánr píší. Čas pseudonymů je ten tam. Nikdo se nemusí stydět za to, co píše, ani za to, co čte. A já jsem neskutečně ráda, že i díky nakladatelstvím jako je Golden Dog, Carcosa, Gnóm či Canc čtenáři poznávají fantastiku zase z jiného úhlu. Z toho temnějšího.
Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?
Určitě svou vymazlenou limitku, která nedávno vyšla v nakladatelství Golden Dog. Tu už asi těžko překonám. Líska je hodně speciální a hodně brutální (dokonce tak, že nepůjde do distribuce a je k mání pouze na e-shopu nebo na akcích na stánku) a já jsem asi vážně divná, protože mě strašně bavilo ji psát. Je to příběh o pomstě, vině a trestu, psaný starou češtinou, a vznikl ve staré, strašidelné roubence. Nekecám!
A pak jsem taky strašně moc hrdá za Bolestíny, mou první antologii, kterou jsem sestavila. Jsou v ní tři skvělé povídky na téma bolest, stíny a vyznání od těch nejlepších autorek hororů a já ji zakončuji třináctou povídkou nazvanou Starý dům. Kupte si ji, protože je neskutečně skvělá!
A co chystám dál? Jéje, toho je. Příští rok u mě bude ve znamení knížek pro děti – na jaře mi v Gradě vyjde dobrodružný příběh o Terce vyšetřovatelce a na podzim u Dobrovského pohádková knížka. Ale na horor jsem nezanevřela, protože mé povídky se objeví hned v několika antologiích a v jedné budu figurovat i jako editorka.
