Hovory pekelné aneb Rozhovory s autory povídek knihy Když se peklo protrhlo

VERONIKA FIEDLEROVÁ

Představ nám trochu svoji povídku.

Krásná a pomalu umírající Žofie přijíždí do zapadlých lázní, které slibují zázraky. Okolní lesy však skrývají nejen léčivé prameny, ale i strašidelné pověsti a pravěké démony. Možná, že se tu zázrak stane, ale nebude to probíhat úplně tak, jak si představovala.

Kozlí pramen je temná romance odehrávající se uprostřed sudetských hvozdů, které pro mě vždycky měly přitažlivou atmosféru. Příběh je součástí univerza mé záhrobní trilogie (knihy Pozdravy záhrobí, Ozvěny záhrobí a Steny záhrobí, pozn.red.), je to spin-off, ideální pro ty, kdo by se chtěli vrátit k vedlejším postavám a místům z mých knih, ale funguje samozřejmě i samostatně.

Věříš v dobro a zlo?

Věřím na ně jako na hodnoty, na základě kterých by mělo fungovat lidstvo. Problém lidstva je, že se nedokázalo shodnout na definici těchto pojmů, a tak jsou často zneužívány, překrucovány nebo úplně ignorovány. Lidé jsou schopní šíleného zla, které pak dávají za vinu nadpřirozeným silám, aby se zbavili své vlastní odpovědnosti.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Většina mých příběhů má fantastické prvky, ale napsala jsem i několik takových, které je nemají.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Na první dobrou se mi vybaví Dexter. Je zajímavé sledovat, co všechno jsme mu ochotní odpustit, když koná zlé věci pod záminkou dobra.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Nejraději mám tu intuitivní, kdy vidím příběh jako scénu filmu, která se mi odehrává před očima. Kdy mě naplňuje nutkavá potřeba ji zhmotnit, dostanu se do té správné flow, energie a pak už jen píšu a píšu. Nevadí mi ani redakce, šperkování textu. Štve mě pouze ten okamžik, když zjistím, že se do tisku vloudila chyba.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Do hororové literární scény jsem pronikla po vydání první knihy v roce 2021, což je relativně nedávno. Zdá se mi ale, že český i slovenský horor roste, má tah na branku, hlavně co se týče propagace. Objevují se nová jména, která se nestydí za svou lásku k žánru, temné příběhy se dostávají k čím dál většímu počtu lidí, což je skvělé.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Loni jsem vydala poslední díl trilogie, která pro mě byla velkou výzvou. V příštím roce budu publikovat hlavně povídky v různých antologiích. Některé z nich se dostaly do opravdu zajímavých projektů. Pořád doufám, že by dobře napsaná povídka mohla přivézt čtenáře ke knihám, které jsem napsala. Po určité krizi se snažím psaní zase víc věnovat, takže snad časem dojde na další samostatnou knihu. Můj sen je vydat román v pevné vazbě.

 

TOMÁŠ MARTON

Představ nám trochu svoji povídku.

Já už si ji nepamatuji Dobrá, zkusím to. Požírač duší je o klukovi, který žije v poněkud zvláštní rodině. Máma i táta jej učí jejich vášni. Tedy operování lidí, které předtím někde unesli a zabili. To vše ve jménu Požírače duší, pro kterého chtějí získat duši. Ona bytost je známá z různých mýtů a já si ji trochu upravil dle své fantazie. Zároveň jsem chtěl ukázat tu hrozivou situaci, kdy dítě nemůže za to, do jaké rodiny se narodilo a že musí plnit rozkazy vyšinutých rodičů.

Věříš v dobro a zlo?

Ano. Obojí je přítomno všude a vzájemně koexistují. Jsou na sobě přímo závislí. Samozřejmě vnímání toho, co je dobro a co zlo, se může lišit člověk od člověka, kultura od kultury a ne vždy je něco jen dobré a jen zlé. Fandím dobru. Ale jsem dobrý? Nevím, ale chtěl bych být.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Dávám přednost dobrým příběhům. Jinak je mi to asi jedno. Ono ve většině ty fantastické prvky k hororu patří. Ale není to „povinnost“ a čím reálnější (nebo uvěřitelnější) je příběh, tím může být děsivější. Rozhodně to, jestli v hororu je nadpřirozeno, není věc, kterou nějak zvlášť řeším.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Těžký říct. Filmový asi bude xenomorph. Je to tvor, kterého obdivuji, ale zároveň děsí. Mistrovsky vymyšlený. A knižní? Řekl bych, že Randall Flagg z Temné věže (a dalších „Kingovek“). To byl fakt parchant a velmi těžký protivník.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Když mě napadne skvělý nápad A pak když vlastně začnu psát, protože to je člověk plný energie a zápalu. To si ještě říkám, jakou to píšu pecku A pak samotné dopsání. Miluju ten pocit, že jsem to dokončil, že jsem dovyprávěl příběh. Co mě štve? Tak bez mlácení přiznávám, že opravy, přepisování a další a další čtení. Bez toho to prostě nejde, ale neužívám si to. Je to takové nutné zlo.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Jo, paráda. Konečně se tím všichni živíme Ne, vážně… horor je stále v podstatě undergroundový žánr, ale za poslední roky jde vidět, že se hodně zvedl a lidi zajímá. Mám z toho radost. Česká/slovenská scéna vykvetla a myslím, že i skvěle spolupracuje. Je tu spousta vynikajících autorů a autorek. Scéna se rozrostla a to významně. Přesto je to ještě tak, že se skoro všichni navzájem známe. Jsem moc pyšný, že jsem toho součástí.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Vydání svých dvou knih „Ve spárech múzy“ a „Král beznaděje“. Ale jsem pyšný za každou vydanou povídku a myslím, že vyšly v moc hezkých knihách. Do budoucna chystám docela dost věcí, ale bohužel je nemohu prozradit. Takže jen načrtnu. Příští rok si budu hrát na editora a vyjde jedna kniha, která je mým dítkem, ale budou v ní mnohem lepší autoři, než jsem já. Opravuji také jeden deset let starý příběh a uvidíme, zda vyjde (ale opravdu jen v malinkém nákladu). Ale jsou plány i na další roky. Romány, spešl projekt, a také někdy další povídková sbírka. Psát chci dál a budu doufat, že se to bude lidem líbit.

 

IVAN KUČERA

Představ nám trochu svoji povídku.

Aby som to jemne na začiatku odľahčil, tak moja poviedka Ztracený potok pojednáva, prekvapivo, o stratenom potoku. Ok, dosť srandičiek. Daný potok skutočne existuje, hoc v poviedke som ho, ako to už v hororoch býva, prifarbil temnejšími odtieňmi. V realite je to príjemné, tiché, poetické miesto. Naozaj akoby tam nikdy nikto nechodil. Ale ja som hororový autor, čiže bolo nutné pritvrdiť. Ako mnohé hororové príbehy, i tento je o smrti. Nejeden autor sa s ňou vyrovnáva práve prostredníctvom písania a ja nie som výnimka. Paradoxom je, že keď som ho pred rokmi objavil a začal o ňom písať, a už vtedy to bol príbeh smrti, ale môj otec ešte žil. Keď sa konečne text dostáva k čitateľom, je dávno mŕtvy. Čiže Ztracený potok sice je o smrti, ale nie o konkrétnej, skôr tak nejak o smrti všeobecne. Vtedy som ani len netušil, že sa fikcia zrazí s realitou. Raz to čaká každého.

Věříš v dobro a zlo?

Nemyslím si, že sa to dá takto ľahko povedať. Čím je človek starší, tým viac si uvedomuje, že aj dobrý človek sem-tam urobí vec, na ktorú nie je hrdý a človek, o ktorom by sme azda mohli s čistým svedomým vyhlásiť, že je zlý a zákerný, raz za čas urobí niečo ušľachtilé. Neodporuje si to navzájom. Čiže verím, aj neverím. Verím v prvom rade na ľudskú hlúposť, krátkozrakosť a nevzdelanosť. Treba však mať na pamäti, že nejeden raz sa tak ľudia správajú zo strachu, čo dokázala nedávno pandémia, teraz vojna na Ukrajine. Podobné extrémne situácie vždy odkryjú právu tvár človeka. Za druhej svetovej moja rodina pomáhala v okolitých horách bojujúcim partizánom, ale udal ich paradoxne „dobrý“ sused, slovenský kolaborista. Keď na ich gazdovstvo vtrhlo nacistické komando, niekoľkých členov mojej rodiny sice odviedlo, ale veliteľ paradoxne moju babičku a môjho otca, ktorý mal vtedy približne štyri roky, prinútil schovať sa, čím im zachránil život, o ktorý ich chcel pripraviť sused. Čiže sa pýtam: čo je dobro? Čo je zlo? Dá sa na túto otázku jednoducho odpovedať? Niekedy sme ako pes, ktorý si niekde zasekol labu, vy mu chcete pomôcť, ale on si to neuvedomuje a začne vrčať a hrýzť.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Určite nemusí, ale taký asi vedia napísať len veľmi skúsení a vypísaní autori, pretože realistický horor bez nadprirodzených prvkov sa veľmi ľahko môže vymknúť spod kontroly a skĺznuť do „obyčejného“ trileru. Nič proti trilerom. Myslím si, že hororu ubližujú mnohí jeho autori práve nadmerným používaním nadprirodzených motívov. Myslia to dobre, ale práve používaním absurdných nadprirodzených nápadov chtiac-nechtiac spôsobia to, že čitatelia, ktorí horor nečítajú, ale chcú to s ním skúsiť a vyberú si práve ich príbeh, nad žánrom definitívne zlomia palicu, pretože si po dočítaní takých textov povedia, že horory sú blbosť pre decká. Pritom by sa dalo povedať, že jedni z nejlepších hororov kinematografie sú vcelku realistické: Cannibal Holocaust, Phenomena, Teraz sa nepozeraj, Čeľuste, Spalovač mŕtvol, Mlčanie jahniat, Psycho, či Záhada Blair Witch. Tak ale samozrejme horor je horor, fantastické motívy by v ňom zrejme zastúpené byť mali, nedajú sa celý život písať len realistické horory. Hoci… Každopádne kľúčom k napísaniu dobrého hororu je síce použiť nadprirodzený motív, ale nechať ho čelne zraziť s čo najrealistickejšími postavami, ktoré žijú v normálnom, uveriteľnom svete. Toto funguje skoro vždy, ale nie je ľahké napísať to.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Je toho strašne veľa, ale v poslednej dobe mi urobil radosť záporák z filmu Weapons režiséra Zacha Creggera. Najlepší záporáci sú zrejme takí, ktorí sú uveriteľní. Tým sa opäť dostáváme k počiatočnej otázke o dobre a zle. Nemali by byť čisto zlí. Áno, občas je sranda, ak je záporák čisté zlo, ale to je výnimka potvrzdujúca pravidlo. Záporák by mal mať motiváciu pre zlo, ktoré pácha a tým pádom sám seba nevníma ako zlo. Pre nás ostatných je práve vďaka tomu uveriteľný. Nestotožňujeme sa s jeho příšernými činmi, ale v istom uhle pohľadu pre ne máme pochopenie.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Najradšej mám asi konce, som v tomto starý kingovec. Vtedy sú už uzavreté hlavné dejové linky, príbeh stíchne a zostáva dostatok času na rozlučku. Niekedy napíšem záver ako prvý, ten je totiž dôležitý, možno až zásadný. Autor by mal poznať koniec. Od neho sa všetko odvíja, postupne, nenápadne k nemu smeruje.

A čo ma v procese tvorby štve? Nepovedal by som, že štve, ale za roky, čo píšem, som ako najťažšiu fázu vyhodnotil stav pred samotným začiatkom písania. Pracovne tomu hovorím „a vtom…“. Vysvetlím. Nie je problém prísť s dobrým záporákom. Nie je problém napísať dobrý dialóg, vymyslieť dobré miesto odohrávania. Problém je vymyslieť ústredný konflikt. To, o čom text bude. Vždy totiž v príbehu nastane moment, kedy sa musí niečo stať. Poviem príklad, len takú narýchlo blbosť si vymyslím. Rodina je chorá z mesta a civilizácie a tak sa rozhodne kúpiť dom na samote pri lese. Rodičia, dve malé deti a pes. Možno aj mačka, nech je sranda. Na prvý pohľad niečo, čo si máte chuť prečítať. No ale nastáva problém. Dobre, sú tam. A čo teraz? Čo sa stane? Mnohí autori sa uspokoja s tým, že majú dobré postavy, miesto a dialógy a je im fuk, čo sa následne stane. No a tým to celé poserú.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Smutne. Na Slovensku je horor plus-mínus mŕtvy. Venuje sa mu pár posledných mohykánov a ja stále chcem veriť, že má budúcnosť, ale aktuálne tomu veľa vecí nenapovedá. Začínam pociťovať skepsu. Vždy sa nájde niekto, kto vám skôr alebo neskôr niečo hororové zverejní, ale naozaj len nečasto. Mne osobne to po existencionálnej stránke nevadí, pretože mám stabilné zamestnanie a nepredpokladám, že by som sa raz živil písaním. Keďže je to dobré zamestnanie, tak mi to nevadí, ale to neznamená, že z toho nie som rozčarovaný. Veľké vydavateľstvá s hororom nechcú mať nič společné. Ak aj raz az čas nejakým zázrakom horor vydajú, propagujú ho ako triler. Podľa mňa by si horor obľúbili aj vášniví čitatelia trilerov. Ťažko povedať, či sa s tým dá niečo urobiť. V Čechách je situácia samozrejme pozitívnejšia. Ono ten trh je samozrejme limitovaný, nie je nafukovací ako Pennywiseov balónik. Na druhej strane ak zrátame Slovákov a Čechov, je to cca 15 miliónov potenciálnych čitateľov. Rátam aj batoľatá. 15 miliónov je slušné číslo. Pritom z mnohých hororov sa nepredá ani 500 kusov. Čo 500. Ani 100.

Čo sa týka vydávania zahraničných hororov, tak tu je naopak situácia prekvapivo úplne iná. Bolo vydané snáď už všetko zásadné hororové, čo je super. Mám dojem, že už sa začnú vydávať len reedície a hororové novinky.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

V podstate každý nový publikovaný text, bez ohľadu na to, či je to poviedka alebo samostatná kniha. Každý ma ako autora a možno i človeka posúva ďalej, kdeže je to spojená nádoba. Momentálne som dokončil román o prírodnej katastrofe, bývalom policajtovi, citrónovom psovi a istej problémovej skupine.