Osmdesátiny Ondřeje Neffa – Interview díl pátý

Blok číslo tři a téma Tvorba, inspirace a autorský vývoj. Ondřejj Neff i tentokrát zůstal svůj, odpovídal s ledovým klidem zkušeného profesionála a zcela ignoroval směr, kterým ho patrně měly otázky Michala Maléře vést. Ale i tak je v tomhle bloku spousta hlubokých pravd a zajímavých myšlenek. Ostatně, přesvědčte se sami.

Blok 3: Tvorba, inspirace a autorský vývoj

#>_ /flash-load: CREATION.dat

#>_ overclock // psyche.sys engaged

Jaké podle Vás kolují nejčastější omyly o tom, co znamená být spisovatelem?
Že je to výdělečná záležitost.
Tedy, někdy ano, ale na jednu Rowlingovou připadne…
Ptal jsem se na to GROKa. Odhaduje, že je na světě dva miliony spisovatelů a z nich tak deset tisíc se tím živí.

Kdybyste měl složit ideálního člověka – a pak ideálního spisovatele – podle vlastního vkusu, jaké osobnostní rysy, duševní kvality nebo životní postoje byste spojil? A z jakých konkrétních osobností byste čerpal?
Otočím to.
Mám osobní definici umění. Umění je to, co změní způsob, jak vnímáme svět kolem sebe.
V tomto smyslu je umění Kačer Donald zrovna tak jako Picassovy Avignonské slečny.

Mě zasáhl Vonnegut a Bradbury, v poslední době Liu a Weir. Osobnostní rysy s tím nemají co dělat. Jaroslav Hašek byl génius, jako člověk pěkná svině podle svědectví jeho okolí.
Verne byl introvert, Dumas extrovert. Nelze to paušalizovat.

Musí mít autor i „špatné“ vlastnosti, nebo alespoň silné negativní zkušenosti, z nichž pramení hloubka jeho výpovědi? Říká se, že prokletý básník by měl alespoň jednou nešťastně milovat, jinak jeho verše zůstanou plytké, protože nepoznal bolest nenaplněné touhy. Platí něco podobného i pro spisovatele science fiction nebo pro autory obecně? Potřebuje mít autor v sobě určité napětí, zranění nebo pocit odlišnosti, aby dokázal tvořit? A je typické, že si už ve škole raději vymýšlel příběhy, než aby dával pozor?
Být magor pomáhá, ale nestačí to. Kdyby každým magor měl být spisovatel, bylo by to ještě horší než to je.

Psal jste ve svých začátcích i „do šuplíku“ – s nadějí, že jednoho dne budete moci psát pro čtenáře, ne pro cenzory? Volil jste někdy slova či myšlenky, aby dílo prošlo cenzurou? Jak jste tuto situaci vnímal tehdy – a které z Vašich textů takto vznikly?
Nikdy jsem nepsal do šuplíku. Pokud jde o cenzuru, vždycky jsou nějaké limity.
Když začínala Ikarie, Ivan Adamovič obstaral práva od anglického autora, teď nebudu pátrat po jménu, na povídku o dystopickém světě ovládaném homosexuály. Ten autor se divil: vážně to chcete otisknout? Tenkrát jsme se divili, že se diví anglický autor – psal se rok 1990 a my byli plní iluzí o svobodném Západu. Takže jsme to zveřejnili. Uplynulo 35 let.
Dneska by se nikdo neodvážil zveřejnit ani řádku té povídky.

Pokud Váš příběh stojí na silném motivu nebo několika klíčových prvcích, jak s těmito elementy pracujete? Jak hledáte správnou rovnováhu mezi šokujícím účinkem a hlubším poselstvím, které musí být v díle přítomné, aby fungovalo jako celek?
Nikdy takhle neuvažuju. Šokující, nešokující – musí to být funkční. Šok dokresluje figuru nebo posouvá příběh kupředu. Nesmí to být “šok, aby byl šok”. Dám příklad: už jsem se zmiňoval, že Tma byla nejdřív pohádka, pak novela a teprve potom román. V té novele jsem měl hned na začátku šokující prvek. Hlavní padouch, abych vykreslil jeho osobnostní profil, pohlavně zneužíval miminko, svoji slabomyslnou dceru. Když jsem ale novelu rozšířil na román, prvek pohlavního zneužívání jsem vypustil. Neměl další využití, byl najednou samoúčelný, byl to šok pro šok. Finální verze, uvedená vydáním Tma 2.0 a nyní už zase jen Tma, tam zase ten prvek je, protože z dítěte – šokující rekvizity – se stala důležitá postava. V závěru románu je dospělá, totálně slabomyslná, zvrhlá – a využívaná establishmentem jako loutka. Onehdy mi někdo napsal, že jsem předvídal Gretu Thunbergovou.
Mýlil se, ale ne úplně.

Měl jste někdy pocit, že potřeba tvořit je u Vás podobná zavařování potravin na horší časy? Že příběhy, které jste psal pro sebe a své blízké v těžkých obdobích, byly formou emocionální konzervy, která může později nabídnout útěchu nebo sílu?
Ne. Nepsal jsem Deník Anny Frankové ani Reportáž psanou na oprátce.

Stává se vám, že se vám v těžké chvíli vybaví citát nebo obraz z knihy – vlastní, nebo od jiného autora – který vám pomůže udělat rozhodnutí nebo najít směr? Máte nějaký takový svůj osobní „vnitřní kompas“ ukrytý v literatuře?
Těžké chvíle jsou, když nevím, jak dál. Velmi často pomůže lehnout si na kanape a pokusit se usnout. Mockrát se mi stalo, že jsem našel řešení v polospánku. Funguje to i v posteli před usnutím, je dobře pak vstát a napsat si to na papír.

Vzpomenete si na knihu nebo autora, kteří Vás ve čtenářském životě zasáhli natolik, že jste si řekl: „Tohle je ono, chci být spisovatel“?
Nikdy jsem si neřekl, že chci být spisovatel. Chtěl jsem být novinář, ale pak se události zvrtly a stal jsem se fotografem a do toho přišlo sci-fi hnutí a teď mě tu máte takového, jaký jsem.

Když začínáte budovat nový svět, co si jako první představujete? Geografii? Technologii? Nebo nějaký zásadní „zákon podivnosti“, který ten svět odliší?
Vždycky jde o příběh a o figury. Poslední moje věc je povídka Poslední výstřel, teprve vyjde ve sborníku. Princip je v tom, že technologické korporace zkouší zbraně v občanských (kmenových, náboženských) válkách v Africe. Jde o drony a podotýkám, že jsem to napsal před Pavučinou. Čili: zneužití ideologicky masírovaných primitivů sofistikovanou západní korporací. Z toho pak vznikne ten “svět”, Afrika, masakry, mučení. Vyjít se musí z figur a situace. Svět se buduje z útržků paměti. Před lety jsem psal medailon Zdeňka Buriana. Mistr mi vyprávěl: vždycky maluju jen to, co jsem sám viděl! V ateliéru v tu dobu visel obraz z druhohor: uragán, brontosauři prchají, přesličky lítají vzduchem. Tohle jste někdy viděl, ptám se ho. No, to byl jednou v Řevnicích slejvák, že jsme v minutě byli mokrý až na kůži, on na to.
V tom je ten princip. Takhle se budují světy.

Jak byste popsal svůj vývoj, včetně momentů, které sám považujete za své největší úspěchy nebo naopak selhání? Posunuly vás tyto zkušenosti někam dál? Co jste si z nich odnesl jako autor i jako člověk?

Když to dopadne dobře, má autor jednu knihu na kontě, a to je u mě jednoznačně Tma. Mám rád všechny svoje děti, ale Tma je výjimečná. Mám za sebou totální propadáky, jako třeba Rekvalifikační kurz. Přitom si myslím, že je to skvělá věc a že jsou čtenáři blbci, že to nepochopili. Nebo ještě hůř, nečetli. Slovo “zkušenost” je ošidné. Funguje v řemesle. Po letech řemeslník “už ví”. Japonci vyrábějí meče katana, je v tom 1500 let zkušeností. V roce 1945 vítězní Američani katany zakázali, zabavovali, ničili a výrobu zarazili. Vypočítalo se, že za osm let se těch 1500 let zkušeností ztratí: staří umřou, střední věk odejde, mladí to neznají. Takže se vrhli na výrobu nožů a zkušenost uchovali.

To je v řemesle. V životě je zkušenost k ničemu. Stáří není zkušené, jenom že není tak hr a do ničeho se nežene, ale blbosti dělá taky. V kumštu nemá zkušenost roli vůbec žádnou. Člověk dělá, a buď má úspěch, nebo nemá. Většinou nemá. Úspěch je průsečík osobnosti a doby.

Co z Vás samotného se nejvíc odráží ve Vašich postavách a používáte při psaní i projekce lidí, které osobně znáte?
Bez projekcí lidí, které znám, to nejde, to je základ. Pokud jde o mě, když narazíte v povídce nebo románu na někoho, kdo se do ničeho moc nehrne, ale když jde o věc, tak mu to nedá, je v tom stopa něčeho ze mě.

Existuje ve Vás příběh, na jehož napsání jste zatím nenašel odvahu?
Kdybych ho měl, už bych ho napsal.

Cítil jste někdy, že musíte tvořit i bez nálady nebo motivace – třeba jen kvůli deadlinu či závazku? Jak jste se s tím vyrovnával?
Je to práce. Deadliny k ní patří.

Stává se, že si při psaní potřebujete ověřit nějaký detail z praxe – ať už rozhovorem s odborníkem, rešerší, nebo i vlastní zkušeností? A vybavíte si situaci, kdy vás taková „kontrola reality“ nebo ověření teoretického faktu překvapilo, pobavilo, nebo dokonce inspirovalo?
Pořád musíte kontrolovat realitu, aby to, co píšete, sedělo se skutečností – nebo s pravidly fiktivní reality. Chcete „veselou příhodu z natáčení“? V sérii deseti převyprávěných verneovek mám i Zemi šelem. Pojednává o tygrech. Mám tam scénu, jak lovci sedí, čekají na šelmu, džungle ztichne, napětí stoupá, na mýtinu vyjde tygr, třeskne výstřel.

Když kniha vyšla, byl jsem v indické rezervaci Kánha – to je místo, kde se odehrává Kniha džunglí. Tam se chodí na tygry. Tam jsem poznal realitu, jak to s tygry v džungli je. Když jde tygr džunglí, nad hlavou mu táhnou tlupy opic, ječí na něho, hází na něho, co mají po ruce. Nechápu, že se tygrům někdy podaří něco ulovit. Však jsou taky pekelně hubený.

Mohl byste prozradit něco o svých současných ambicích nebo plánech? Existuje nějaký projekt, v němž byste rád zúročil celoživotní zkušenosti?
Mystery Press mi vydal jako sběratelskou raritu dvojalbum komiksu Pérák.
Mám objednávku na audioknihu, bude to monumentální projekt, chápejte to jako seriál.
Pak z toho vzejde kniha, rád bych, aby mi z toho vyšel i komiks. Co bude pak záleží na tom, jestli budu mít nápad. Nebo s ním přijde někdo jiný.

Rád bych se zeptal i na vaše knihy vydávané u nakladatelství Mystery Press. Tituly z Arkádského cyklu zde vycházejí v opačném pořadí, než byly původně napsány – souvisí to s autorskými právy na starší díla? A druhá otázka, která zajímá mnoho čtenářů: můžeme se u Mystery Pressu těšit i na nové vydání dalších vašich starších titulů?
Na to je jednoduchá odpověď. Mystery Press vydává ročně novinku a jednu reedici. Začal románem Ultimus a reedicí byla Hvězda mého života, která dřív vyšla jen v jednom vydání. Pak jako reedice vyšel Rock mého života, ten podruhé vyšel v Albatrosu. Jako novinka vyjde Sedmá vlna, závěrečný svazek arkádské série. V roce 2026 by měl přijít na řadu Měsíc mého života. Je to na přeskáčku, ale nakonec z toho bude řada sedmi románů plus jedna kniha povídek (když pánbůh dá, tak dvě) – a úplně nakonec reedice Reparátora.
Vyznáte se v tom? Já ne.