Ondřej Neff a Michal Maléř pokračují ve svém rozhovoru – druhá část tematického bloku Společnost, politika a znamení doby přináší další zajímavé názory Ondřeje Neffa a jeho mnohdy osobitý pohled na svět současný i minulý.
Blok I: Společnost, politika a znamení doby – Část druhá
#>_ /boot-sequence:SOCIETY.sys
#>_ jack_in() // sociopack loaded
Jako Aston vedete od roku 1996 deník Neviditelný pes. Co vás motivuje pokračovat v této práci i po tolika letech? Byl během té doby nějaký moment, který vás obzvlášť potěšil nebo utvrdil v tom, že to má smysl – a že vás to pořád baví?
No jasně, mě baví, že mě pořád ještě uvádějí jako “novináře”, přestože jsem skutečně jako novinář pracoval jen čtyři roky – od 1990 do 1994. Mám svoje noviny na hraní, to je super.
Je ještě nějaké slovo – kromě třeba „alternativní“ – které vás dokáže skutečně rozvášnit?
Dobře jste se připravil… Alternativní, to je skutečně slovo ze socialistické novořeči obzvláště vypečené. Alternativní je to, co vyžaduje podporu z veřejných peněz a co by ve zdravém ovzduší konkurence chcíplo. Slovníkem novořeči bychom teď mohli listovat dlouho.
Je rozsáhlý…
Strach z takzvané „umělé inteligence“, válka všech proti všem, boj o poslední zdroje – nebo o právo je vůbec vyvíjet. Tahle témata kdysi patřila do science fiction, ale dnes se o nich mluví ve zpravodajství. Jaké pocity ve vás vyvolává tenhle posun? Opravdu jste věřil, že se dožijeme doby, kdy začneme naplňovat to, co dřív bývalo jen vizí Vernea nebo Asimova?
Jsou to jenom mediálně amplifikované vize. Co pamatuju, vždycky jsme žili ve stínu nějaké hrozby – samozřejmě největší byla nukleární válka. Ta byla na spadnutí. Copak dnes mají děti výuku s plynovými maskami? Zažila to i moje žena Ljuba, a to je o půlgeneraci mladší.
Dneska platí: kolik hrozeb odhalíš, tolikrát jsi člověkem. Ze světa se stal hypermarket hrozeb a je zamořený ochotou každého chránit před čímkoli.
Vidíte? Už jsem taky přišel se svou hrozbou.
Realita je jiná. Děje se hovno a máme se jak prasata v žitě. Nikdy to nebylo tak dobrý jako teď.
Nyní bych to proložil jednou otázkou na odlehčení:
Všechny umělecké slohy až do 20. století měly svou Múzu – inspirativní bytost, kterou si umělci, pro sebe i pro publikum, zpodobňovali jako krásnou, oduševnělou ženu, oděnou či neoděnou podle dobového vkusu, s výrazem „jen do toho!“.
Jak podle Vás vypadá Múza autorů science fiction? A může mít Múzu i umělá inteligence – nebo si prostě vystačí sama?
Otázku jste si totálně vycucal z palce. Jak vás může taková pitomost napadnout?
Jaká Můza? Jací “autoři science fiction”? Jsou různí lidé a píší různě a každý má svou cestičku a společného mají jen ten okamžik, kdy žijeme: teď. AI do toho nemá vůbec co kecat. Ať pěkně slouží nebo ji vypneme.
Nebo jinak: kdyby opravdu zazlobila, jak mnozí hrozí (viz: kolik hrozeb, tolikrát jsi…), tak přestane fungovat elektřina a nastane Tma.
Lidi si ji budou číst při svíčce.
Děkuji za upřímnou a jednoznačnou odpověď. 🙂
Pokud ne Múza, jak vnímáte proces tvorby vy?
Úplně obecně vzato, chybí mi to hlavní, co je pro literární práci nezbytné. Nemám schopnost vnímat psychologii figur kolem sebe, analyzovat a domýšlet situace a vztahy. Nepamatuju si detail. Tohle geniálně dovedl Bohumil Hrabal, před ním Jaroslav Hašek. Což mě vyřazuje z oboru realistické prózy.
Jsem schopný kombinovat a spekulovat, zajímají mě varianty a důsledky. Je mi blízká technika všeho druhu. Z toho plyne příklon k spekulativní fantastice spíše technického typu, nikdy fantasy, tu jsem snad nenapsal žádnou. V poslední době nabývám podezření, že funguju jako umělá inteligence. Do vstupu jde podnět a zadání a uvnitř se cosi začne točit a rotovat a poskládají se dohromady varianty a vypadne z toho produkt podle zadání. Opravdu to není nic, co by se dalo charakterizovat jako nedejbože umění.
Všechno, co jsem napsal, má nějakou genezi a pokaždé je to jinak. Třeba můj asi stěžejní román, tedy Tma. Původně to byla „vědecká pohádka‟ o tom že čtyři základní síly přírody, gravitace, elektromagnetická, silná a slabá, jsou pohádkové bytosti a jedna z nich, ta elektromagnetická, zmizí. Pohádku jsem napsal a byla celkem dobrá. Leželo mi to ale v hlavě: jak by to bylo, kdyby opravdu přestala fungovat elektřina? Jaké společenské síly by se daly do pohybu? Během několika dnů jsem napsal text na sto stran normo, novelu, popisující vznik Tmy a „dny poté‟. Z novely pak vznikl román, první verze Tmy. Politická deziluze vyvolaná Opoziční smlouvou mě vedla ke skepsi a z ní vzešla současná, finální verze Tmy.
Tak bych mohl pokračovat – vlastně o každé povídce, novele nebo románu. Pokaždé je to jinak.
Souhlasil byste pak s tvrzením: “Není těžké tvořit, ale dostat se do stavu, v němž to dokážete”?
Buď píšete, pak píšete. Nebo nepíšete. Ostatní jsou blbosti.
Na závěr k tomuto tématu – stává se Vám někdy, že psaní nabere rychlost, zažijete nával inspirace a během pár dní vznikne celý nebo větší celek?
Nevěřte na inspiraci. Je jenom práce.
Děkuji.
Návazal bych aktualitou z dnešní doby. Komiksový Pérák právě v době našeho rozhovoru, v červnu 2025, znovu vychází. V 80. letech vzbudil pozornost tím, že jste ho nejen napsal, ale také sám nakreslil. Myslím si, že tenkrát všichni docela koukali. Je to možná tematická odbočka, ale nechtěl byste se u této příležitosti krátce ohlédnout za svou komiksovou tvorbou? Kde jste našel inspiraci, jak jste se propracoval k použitým technikám a na jaké zážitky s Pérákem nejraději vzpomínáte?
Komiks miluju od dětství. Vyrůstal jsem v padesátých létech a to byl komiks úplně zakázaný. Přežívaly ale staré skautské časopisy a v nich Rychlé šípy a překladové disneyovky. Později se to trochu uvolnilo, komiks vycházel v ABC, pak přišel Kája Saudek v Mladém světě, ale to šlo jaksi mimo mě. Zájem ovšem zůstal. V roce 1984 mi Pavel Nosek nabídl, že bych mohl pro Speleologickou společnost napsat scénář comicsu, kreslil by Kája Saudek. Zadání bylo, že to může být cokoliv, ale musí se to „odehrávat v jeskyni nebo aspoň ve sklepě‟. Žaludek draka byl shledán jako dost speleologické téma. Tak vznikl Arnal a dračí zuby. S Kájou jsem se spřátelil, napsal další scénáře, ale on už byl pracovně jaksi hodně rozvolněný a lezlo to z něho jak z chlupaté deky. Takže jsem si napsal scénář a realizoval jsem ho. Ony totiž i ty moje scénáře pro Káju, to byly storyboardy, podrobně rozkreslené tabule.
Péráka jsem vydal samizdatově, o distribuci se postaral Přemek Houžvička, tisklo se to na černo v tiskárně ČSD, kde se tiskly jídelní lístky pro restaurační vagóny. Hezké bylo, když jsem si šel pro vytištěné balíky a tiskař mi řekl:
„Já na to koukal, ale to Vám povídám, kdyby se ptali, tak my o ničem nevíme!
