Osmdesátiny Ondřeje Neffa – Interview díl třetí

Ve třetím dílu tematického bloku Společnost, politika a znamení doby debatoval Ondřej Neff s Michalem Maléřem o tom , co Čína (ne)udělala dobře, o tom, co je ještě sci-fi a jestli náhodou už dávno sci-fi nežijeme… A řeč došla i na psy.
Tím je tento tematický blok uzavřen, ale žádný strach, další čtyři již netrpělivě čekají, až se od nich ponoříte, tak chvilku strpení.

Blok 1: Společnost, politika a znamení doby – Část třetí

#>_ /boot-sequence:SOCIETY.sys

#>_ jack_in() // sociopack loaded

Abych dokončil několik zbývajících otázek z oblasti politiky: v jednom z vašich rozhovorů, které jste poskytl Jiřímu Sivokovi v pořadu Černá neděle, jste se zmínil o několika zajímavých myšlenkách týkajících se Číny.

Jak vnímáte současný vzestup čínské a indické civilizace – kultur, které byly po určitou dobu vnímány jako tradicionalistické a technicky pomalejší, ale které v minulosti opakovaně stály na vrcholu světového poznání? Vzbuzuje ve vás tento vývoj respekt, pochopení, nebo spíše obavy (viz „kolik hrozeb, tolikrát jsi…“)?

Hlavně lítost, že jako civilizační okruh jsme odpadli ze špice a už se do ní nikdy nevrátíme.
Je to nevratný proces, nedělejme si iluze. Jakmile věda a technika ztratí svobodu, chřadne. Komunismus s “kybernetikou jako buržoasní pavědou”, nacismus s rasově čistou vědou, woke ideologie s rasovými kritérii ve školách, genderismus, banky podporují a utlačují odvětví podle ideových předpisů. Tohle se už nikdy nespraví. Jenom jsem zvědavý, jestli ti Číňané a Indové budou jen zlepšovat to, co vynalezla naše civilizace, anebo zda dojde k nějakému skoku formátu E=mc2. Netroufnu si odhadovat. Nezapomeňme, že Číňané byli schopni v 15. století zničit flotilu admirála Čeng Che a uzavřeli se světu… v jistém smyslu až na pět set let!

Nyní bych se chtěl zeptat na jedno konkrétní slovo, které používáte a které, jak se domnívám, od vás převzal i jeden z vašich literárních žáků – Jiří Walker Procházka.
Tedy „rozumprd“.

Jak vnímáte fenomén dnešní éry rozumprdů – lidí, kteří často bez odborných znalostí, ale s hlasitým projevem a někdy i s desítkami tisíc sledujících ovlivňují veřejné mínění a komplikují prosazování užitečných nebo pokrokových řešení?

Máte pro takové situace osobní recept? Pomáhá spíš osvěta, klidná konfrontace, nebo raději ignorace?

Prožíváme zlatou dobu rozumprdů. Naše společnost není zaměřena na výkon, ale na ochranu čehokoli před čímkoli. Za tím účelem jsou zřízeny stovky institucí, státních i nevládních, v čele každé stojí rozumprd obklopený rozumprdy nižší kategorie. Proto jsme země, kde se nic nedá postavit. Ferda Mravenec – práce všeho druhu je poražen, zvítězil Brouk Pytlík. To je typický rozumprd, všechno ví, do všeho kecá, za nic nenese odpovědnost. Není obrany. Jakmile někdo projeví náznak pozitivních schopností, rozumprdi ho zničí. Proč naši úspěšní investoři realizují svoje projekty v cizině? Protože to u nás nejde, na vině jsou rozumprdi.
Taky jsem rozumprd, to dodám v zájmu zařazení do správných souvislostí.

Během covidu nastalo období, kdy se technologický svět na chvíli zastavil – utichla doprava, přestala létat letadla, tankery křižovaly oceány a továrny zavřely brány. Planeta si na chvíli oddechla. Řada lidí tehdy říkala: „Konečně důkaz, že když chceme, dokážeme zpomalit a umožnit planetě, aby se nadechla.“ Myslíte, že to něco změnilo? Nebo se vždycky najde síla, která si pojede svou, i kdyby to mělo znamenat ekologickou katastrofu nebo kolaps civilizace? A když se lidé utěšují větou: „Ono se to přece nějak vyřeší, někdo chytrý to jistě sleduje…“ věříte, že tam opravdu někdo je?

Covid byl hlavně společenská katastrofa. Vlády zjistily, co všechno si nechá obyvatelstvo líbit, posílila se teze, že vlády jsou od toho, aby pomáhaly, ale hlavně: narušila se důvěra v autority. Nejhorší je nedůvěra ve vědeckou autoritu. Primárně je neštěstí v obecném pojetí vědy jako “souboru toho, co se ví”. Věda ale není “vědění”, věda je “nevědění”, tedy bádání, odhalování, nejistota, omyl. Je těžké to ale vysvětlit někomu, kdo s úžasem sleduje, jak si dva univerzitní profesoři, přednostové kateder vzájemně spílají a označují za šarlatány. Pak samozřejmě je tu mnoho dalších důsledků ekonomických a politických, ten společenský je ale podle mě nejhorší.

Vlado Ríša, tehdejší šéfredaktor časopisu Ikarie a později jeho nástupce XB-1, je vaším dlouholetým přítelem. Prý také pracoval v Řeži, kde se vyrábějí radiofarmaka. Znáte inženýra Miroslava Žambocha a jeho zprávy, které prodlužují životnost jaderných elektráren? A hlavně, jak jste se vlastně s Vladem Ríšou seznámili?

Potkali jsme se v Pardubicích na nultém ročníku Parconu…. dlouho jsme zůstávali jako veteráni Parcoráni, účastníci všech Parconů. Vlado tehdy pracoval v Řeži v oddělení radiofarmak, vzal jsem si ho jako lidský prototyp pro Honzu Kryla, hrdinu Tmy (ale nejezdil na kole, cyklista byl jeho kolega z radiofarmak).

Měl jste možnost být v kontaktu s lidmi, kteří vědu skutečně dělají – nejen z pozice spisovatele, ale i osobně. Věříte, že má science fiction pořád potenciál inspirovat reálný technologický pokrok, nebo už se dnes role obrátila a spíš se snaží jen držet krok s tím, co vědci dokážou?

Science fiction, sci-fi, fantastika, to jsou tak široké pojmy, až ztrácejí obsah. Varuju se obecných úsudků a vyjádření. Ono se sice říká: ne z každého, kdo v mládí četl sci-fi se stane vědec, ale každý vědec četl v mládí sci-fi. Hezké. Jenže fantastika je dnes prosáklá do mainstreamu. Je Karel Čapek sci-fi? On sám by se jistě takovému označení bránil, kdyby mu někdo řekl, že “píše jako J. M. Troska” (ano, vím, že se lidsky a autorsky minuli, dávám to jako příklad).

A pokud bych navázat: Co je dnes považováno za sci-fi, když víme, že většina z toho, co jsme za sci-fi považovali už je, nebo brzy bude na světě. O čem by se dnes dalo říct: “Jo, tak tohle je nová oblast budoucího sci-fi.”?

Sci-fi není o budoucnosti. Má definice uvádí, že je to literatura, kde “je něco jinak”. Že věci mohou být jinak (a dokonce že BUDOU jinak než si představujeme dnes) je součást mainstreamového uvažování.

Někdy se zdá, že největší fantastické vize už nepocházejí z literatury, ale z firemních keynote prezentací – třeba když Elon Musk oznámí další kolonizační plán nebo implantát do mozku. Má v takovém světě podle vás klasická sci-fi pořád prostor mluvit do budoucnosti? A co by podle vás dnes měl mít odvážný sci-fi autor v hlavě i srdci?

Vy s tím nedáte pokoj… Každý ať kouká přijít s něčím, co zaujme, pobaví, nasere… a nehledí na to, jestli má prostor nebo nemá prostor. Není žádný prostor. Každý si musí prostor vytvořit a je na něm, jak to udělá.

Zkusme si na chvíli odpočinout od vážných témat a zabrousit k něčemu, co máte rád – ke psům. Jsou to fascinující stvoření, která snad jako jediná dokonale splynula s lidskou duší a životním rytmem. Jaký vztah máte ke svým současným pejskům? A co ti literární – máte pocit, že se nějak proměňovali ve vaší tvorbě v závislosti na tom, jak se měnil i váš vlastní vztah ke zvířatům a světu?

Psa mám od roku 1984, byl jsem už hodně dospělý, bylo mi skoro čtyřicet. Doma jsme před tím psi neměli, drželi jsme kočku, na nich mi vadí chytání ptáků. Moc si váží toho, že pes jako vyslanec animálního světa je ochoten s člověkem komunikovat. Důvěrně jsem poznal pět psů. Každý měl absolutně jinou povahu. Pak jsme se starali se ženou o dva osmáky, to jsou myši. Mozek mají velký jak hrášek. A taky měli každý jinou povahu! Pro mě bylo to setkání s osmáky prozření. Každý ten jedinec je individuum, každý je střed svého vesmíru. Snažím se k nim chovat s maximální úctou a šetrností.