Občas se nám na Fantasy Planet podaří kapitální úlovek srovnatelný s fotkou lochnesky nebo piknikem s mimozemšťany. Tentokrát jsme si dovolili vytáhnout na chvíli z jeho introvertní bubliny Petra Rušeba, autora knihy Světelné (k)roky – protože když se jeho kniha dostala na longlist v prestižní ceně Magnesia Litera, určitě musí člověk s trochou té mediální pozornosti počítat. A tak jsme ho pomučili pár všetečnými dotazy…
I s vámi začneme otázkou, kterou rádi autory trápíme: zkuste se čtenářům představit a trochu přiblížit. Oficiální zdroje o vás převážně mlčí, a vaše životopisy bývají dost neurčité a značně protikladné. To vážně o sobě tak nerad mluvíte?
Asi jako většina autorů, jsem převážně introvert – což asi dost souvisí s faktem, že mě baví hodiny sedět sám nad rozepsaným textem. Vlastně bych raději, aby čtenáře oslovovala moje práce než osobnost. Ale pro představu, pomalu se mi blíží čtyřicítka, mám dvě malé děti, jednu fajn ženu a nenáročnou i když trochu špinavou práci. Píšu nejčastěji po nocích (dopoledne by to bylo lepší, jenže mám ty děti a práci) a ano, popravdě mě baví trochu mlžit kolem své osoby.
Každopádně se dozvíme, že máte rád příběhy. Kdy jste si tuhle skutečnost poprvé uvědomil? A jak si vás příběhy vlastně našly?
Kdy poprvé nevím, všichni máme přece rádi dobré příběhy. Je jedno jestli jde o Perníkovou chaloupku nebo Vetřelce, obojí je skvělé. Příběhy v knihách mě našly relativně brzo, ale touhu psát jsem objevil až kolem dvaceti. Je neuvěřitelně uspokojující naplnit prázdnou stránku příběhem, když to do sebe pak celé zapadne a baví to i někoho jiného.
Z konzumenta příběhů se stal jejich vypravěč. Zkuste zavzpomínat na své začátky…
V osmi letech jsem napsal knihu o pizze. Měla nohy, ruce, dostávala se do různých nepříjemností. Mělo to asi patnáct stran a spíš mě bavilo si v té době hrát s Wordem. První povídku jsem napsal ještě na škole, v rámci úkolu na hodinu literatury a pak už to nešlo zastavit. Šanci psát si veřejně co chci mi o mnoho později dala Knižní díra, literární web, což byl skvělý trénink. Recenze, články, nějaké glosování, tam jsem se hodně vypsal.
V náznacích se dozvídáme, že jste příležitostný účastník literárních soutěží. Můžete tedy být konkrétnější: které to byly a jak jste v nich dopadl?
Za ty roky hodně. Když to tak vezmu, příležitostně jsem spíš vyhrával. Nejprve mě zajímalo, jak budou na mé texty reagovat lidé mimo rodinu a přátele. Později jsem soutěže viděl jako šanci se zviditelnit. Z hlavy vytáhnu tři, které jsem vyhrál – jedna byla v nějaké knihovně, druhá do sborníku krátkých povídek a třetí v dnes už neexistujícím časopise XB-1, kde byla i uveřejněná. Vlastně, když bych srovnal, kolik jsem jich poslal a kolik vyhrál, nebude to slavné číslo, ale stále si myslím, že je to skvělý způsob, jak začít publikovat veřejně.
Literární soutěže jsou vůbec velké téma: co podle vás účast v nich může začínajícímu autorovi dát? A má cenu to zkoušet?
Rozhodně! Určitě dostane alespoň zpětnou vazbu, a i když může být kritika tvrdá (zejména komentáře čtenářů), patří to k věci. Určitě bych doporučil web Literární alchymie, kde jsou všechny soutěže přehledně sepsané, tohle mi hodně pomohlo a autorce tímto moc děkuji.
Většina autorů se profiluje v povídkových soutěžích, a na základě toho jim nakladatelství nabídne možnost vydat román. Vy jste ale uspěl rovnou s románem – Světelné (k)roky. Jak vás napadlo pustit se rovnou do románu (a navrch pořádně macatého)? A jak dlouho vám psaní zabralo?
No, ano… dlouho jsem tomu nevěřil, že by to šlo takhle snadno. Ráno jsem přinesl rukopis a večer věděl, že mi ho vydají, a já měl napsanou sotva polovinu. Takže tu první polovinu jsem napsal během cca dvou let, tu druhou během dvou měsíců. Světelné (k)roky měly původně být příběhem, co jsem si chtěl psát ve volném čase ve volném čase a zkoušet tam nejrůznější blbiny… a nakonec se to moje blbnutí celkem líbilo a skončilo v knihkupectvích. Nutno přiznat, že bez Festivalu knižních závisláků, by se nic takového zřejmě nestalo.
Když se člověk Světelnými (k)roky pročítá, napadne ho… Ale ne, nechám to raději na vás. Měl jste při psaní nějakou inspiraci, vzor?
Od začátku přiznávám inspiraci knihou Stopařův průvodce po galaxii a minimálně druhá kapitola je v podstatě milostným dopisem Douglasi Adamsovi. Pak příběh a postavy nabraly jiný směr, ale fanoušci sci-fi v knize určitě najdou hromadu odkazů a pomrknutí na všechno možné. Nějaký vliv na mě měl každý autor, kniha, film, nebo hra. Ve sci-fi mě baví, že některé věci jsou dané a generace autorů se vzájemně trochu vykrádají a ve výsledku doplňují.
Jak to máte s psaním? Máte rád vše nalinkované dopředu, nebo necháváte příběh růst organicky a tak trochu nekontrolovaně?
Moje povaha by chtěla mít připravené podklady a nějakou osnovu, ale tvůrčí já s tím zásadně nesouhlasí. Vždycky mám určitou představu, ale málokdy někde sepsanou. Obvykle všechno držím v hlavě a píšu si jen krátké poznámky, když už je toho hodně. Naučil jsem se nepsat chronologicky, a je to skvělá věc v boji s autorským blokem, jen pak dá práci příběh správně slepit dohromady.
Vaše kniha je opravdu zábavné počtení. Jak je to s vámi v reálném životě? Jste také zábavným společníkem?
Pro mě byla skvělá zábava ji psát. Jak už jsem řekl na začátku, jsem introvert, takže nevyhledávám velké skupiny lidí, rád lebedím ve své sociální bublině. Moje texty zřejmě budou zábavnější než já sám, protože je dlouho piluji, což v reálu nejde – obvykle mě trefná průpovídka napadne tak dva až tři dny poté, nejčastěji před spaním. Teď zrovna už asi pět minut uvažuji, co bych dodal vtipného a nenapadá mě vůbec nic. Napadne mě to až rozhovor vyjde.
Poměrně nedávno se Světelné (k)roky dostaly na longlist pro humoristickou literaturu v Magnezii Liteře. Jaký to byl pocit?
Chodil jsem asi čtvrt hodiny po obýváku od stěny ke stěně s telefonem v ruce a uvažoval, kdo kvůli mně vydíral porotu, aby Světelné (k)roky zařadily. Dlouho jsem tomu nemohl uvěřit a samotná širší nominace mě hřeje dodnes, a ještě dlouho bude. Moc si toho vážím.
A zvedla tahle nominace nějak zájem o vaši knihu? Propagujete nějak Světelné (k)roky i vy sám?
Tohle úplně nemám jak sledovat, a ani se příliš nesnažím. Dosah mých sítí je minimální a upřímně – propagace není činnost, co by mě naplňovala, spíš naopak, vysává mě. Přesto jsem dal na dobrou radu a občas se projevím na Instagramu. Začátkem roku jsem si naprogramoval autorský web, kde čas od času něco publikuji a v koutku duše naivně doufám, že to takhle stačí. Oh, tady bych vlastně mohl, že? Je to skladiste.fun a kromě klasických povídek je tam i jedna audio, takže určitě koukněte!
Celou dobu jsem tu z vás tahal rozumy. Je něco, co byste rád našim čtenářům řekl či vzkázal vy sám?
Dejte šanci českým autorům a jezte víc vlákniny! Prospěje tak knižnímu trhu i sami sobě. Tohle bylo docela vtipné, ne? Mám rád i trapný humor.
A na závěr: jaké jsou vaše další plány co se (nejen) psaní týká?
Mám rozepsaných několik příběhů, které potřebují dokončit, jen mi do toho stále kecají postavy ze Světelných (k)roků. Jinak obvykle život příliš neplánuji, protože je pak pokaždé stejně všechno úplně jinak a jsem akorát naštvaný. Někdy je paradoxně snadnější plnit si své sny, než plány… jo, a musím ještě vyhrát tu Magnesii Literu.
Držíme palce a děkujeme za rozhovor. Jo a ten vtip s vlákninou nebyl zas tak špatný!
Recenzi na Světelné (k)roky si můžete přečíst ZDE
FOTO: Archiv autora
