Hynek Prokop neprožívá zrovna nejlepší období. Jako kuchař spálí i párky, ale to není nic proti tomu, co ho čeká. Tenhle průšvih totiž zdaleka přesahuje Hynkova nejpesimičtější očekávání. Země zanikne, a k Hynkově smůle je právě on posledním člověkem ve vesmíru. Ve vesmíru, o jehož fungování nemá nejmenší potuchy.
Pokud člověk zvítězí v nějaké té literární soutěži, o kvalitě jeho textu to už něco vypovídá. A to je i případ Petra Rušeba, vítěze premiérového ročníku Spisovatelského startovače. Světelné (k)roky jsou zároveň autorovým románovým debutem, a pokud lze něco říct hned po pár stránkách, pak to, že autor dokáže čtenáře zaujmout. Ale pěkně postupně.
Já sem vážně poslední?
Hynek Prokop má po dlouhé době zase jednou pořádnou kliku. Jenže je to trochu štěstí v neštěstí, protože jen shodou okolností se mu podaří přežít nejvýraznější moment v historii lidského druhu – proměnu Země na hromádku vesmírného prachu. Díky nečekanému hostu se mu podaří zachránit poslední rostlinu svého druhu, aloe vera, a přeměnit svůj obstarožní vůz na vesmírné plavidlo. Jenže kosmolety se standardně nedodávají s manuály v jakékoliv lidské řeči, i když se jejich operační systém naštěstí dokáže dost rychle učit.
Na Hynka tak čeká největší dobrodružství jeho života v hlubinách vesmíru, jejichž obyvatelé jsou možná fyzicky odlišní, ale v jádru vlastně stejní jako jakýkoliv pozemšťan. Umí být milí, vychytralí, úlisní, někteří vám zkusí prodat i vlastní babičku, jiní jsou zase zaslepení svojí vírou… A chudák Hynek, neznalý místních poměrů, nemusí na další z řady průšvihů čekat dlouho. A protože princip ruky zákona funguje prakticky všude, stává se z Hynka meziplanetární štvanec. Čert se v těch mimozemšťanech vyznej!
Tak trochu jako…
Od prvních vět čtenáře zaujme autorův styl. Píše v lehkých tónech, vyprávění si viditelně užívá a nešetří nadsázkou, humorem (mnohdy suchým či ironickým) a bláznivými situacemi dohranými mnohdy lehce do absurdna. Člověku se při čtení velmi rychle vybaví díky tónu vyprávění Stopařův průvodce po galaxii – a pokud tuhle knihu máte rádi, bude pro vás začtení se do Světelných (k)roků jako vklouznout do pohodlných domácích papučí.
Někdo by možná mohl namítnout, že děj je poslepovaný z několika částí, nebo chcete-li víceméně uzavřených epizod. Ale podobný vypravěčský postup není nijak neobvyklý, ba naopak, a jednotlivé části dohromady tvoří souvislý příběh, který má vývoj i pointu. K tomu se navíc objeví i zajímavá vedlejší linie, která do knihy vnáší zamyšlení a lehce filozofický přesah. On totiž věci vidí každý dost po svém a pojem i koncept zla je ryze individuální.
Světelné (k)roky jsou pojaty primárně jako humorná sci-fi, takže co se postav týká, nejde se příliš do hloubky. I přesto však Rušeb hlavního hrdinu ukazuje místy v zasmušilých či přemýšlivých tónech, ne jen jako postavičku sloužící k pobavení a provádění neuvážeností. Ostatní postavy tolik prostoru nedostaly, ale i tady najde čtenář pár zajímavých momentů a výletů „pod kůži“. A když už jsme u těch postav: v průběhu knihy jich po stránkách prokorzuje velké množství a opět je zřejmé, že při jejich tvorbě autor nešetřil fantazií a nadsázkou a vdechl jim do vínku mnohdy opravdu zvláštní vzorce chování.
Jako lehké čtení kniha funguje na výbornou. Postupně se seznámíme se spoustou udělátek, které mají často nečekané funkce, různými druhy a rasami a navštívíme několik různorodých planet. Nečekejte ovšem žádnou hard sci-fi, i když některé technologie jsou popsány dost podrobně.
Světelné (k)roky jsou v podstatě knihou „tak akorát“ – od všeho, co by správná sci-fi měla mít, mají trochu, a k tomu svérázný humorný nadhled stejně jako špetku toho zamyšlení. Nejspíš to není čtení pro každého, ale troufneme si odhadnout, že fanoušků si kniha najde dost a že s ní budou navýsost spokojeni.
Petr Rušeb: Světelné (k)roky
Vydal: Dobrovský, s. r. o. v edici FOBOS, 2025
Obálka: Eliška Libovická
Počet stran: 464
Cena: 399 Kč
Foto: web Knihy Dobrovský
