Jan Urban představuje čtenářům své životní dílo: rozsáhlou fantasy ságu Věčné mlhy. Pojďme společně s jejím tvůrcem nahlédnout za kulisy a poptat se, jak se vlastně taková sága tvoří a jaké s ní má sám autor plány…
Ze všeho nejdřív se našim čtenářům představ: kdo je Jan Urban?
Čistokrevný fantazák, semtam poeta, příležitostný šoumen a taky běžný smrtelník (bohužel) se třemi a půl dekádami na kontě, který často podrobuje klávesnici důkladné prstní masáži a vyplodí nějakou tu literaturu. Mimo jiné.
Kdy vlastně ve tvém životě přišla doba, kdy sis začal uvědomovat, že máš rád „velké“ příběhy a že by nebylo špatné jeden takový napsat?
Pnutí napsat něco velkého tu bylo víceméně vždycky, stejně jako uvědomění, že aby si to lidi oblíbili, musí to být fakt velký. A pak samozřejmě takový detaily jako dobře napsaný, promyšlený a čtivý, hah. Ale prvotní impuls přišel na střední, kdy jsem hlouběji zabředl do žánru fantasy a objevil jeho kouzla. Lákalo mě napsat vlastní příběh, který by se, pokud možno, dostal k co nejvíce lidem podobně jako se příběhy autorů, co já četl, dostaly ke mně.
Je pravda, že tvé první literární pokusy měly podobu komiksu?
Měly, ale nebyly to vyloženě pokusy literární, ale spíš příběhové. Prostě kreslíte do rámečků příběh a do něj sekáte bubliny, to žádná velká literatura není. Navíc já tehdy smíchal dohromady světy Čtyřlístku, Kačerů z Kačerova, Toma a Jerryho a Vetřelce. Spolužáky ta spatlanina bavila, ale mě vadilo, že příběh jde dopředu hrozně pomalu. Tak jsem s tím sekl a šel na to od lesa. Vlastně spíš od klávesnice.
Na literární scéně máš za sebou úspěch v podobě série Pragocalypsa. Jak tahle série vznikala?
Otázkou je co už je úspěch a co ještě ne. Pokud se za úspěch počítá, že mi vyšla pětidílná série, kterou lidi čtou a knihy se neustále jakž takž prodávají, pak ano. Ale byla to teda anabáze hodná samostatného článku o úskalí tohohle řemesla. Myšlenka stojící u zrodu série vznikla přibližně v roce 2011, a o necelý rok později jsem napsal první díl. A pak ho samozřejmě zkoušel protlačit, kde se dalo. Ale znáte to, neznámý autor bez známostí to má těžký. Hlavní pointou vzniku série bylo i to, že o apokalypse v Praze, potažmo v ČR, ještě nikdo nikdy nenapsal, a mě šlo o to napsat originální příběh a nikomu se nepodobat. Říkal jsem si, že když se ty konce světa pořád podle Hollywoodu odehrávají v Americe, proč ho jednou nezasadit i k nám do republiky.
Co bylo ve tvé hlavě dřív? Věčné mlhy, nebo Pragocalypsa?
Věčné Mlhy. Ty mám v hlavě už od roku 2002 a od té doby na nich ustavičně pracuju. Pragocalypsa byla vždycky míněna jen jako projekt, který mě měl jen představit českému čtenáři, taková předehra před hlavním představením, kterým jsou Věčné Mlhy.
Pamatuješ se ještě na ten prvotní nápad, od kterého se začaly Věčné mlhy odvíjet?
Prvotních nápadů bylo víc, ale postupem času se měnily a přetvářely. V roce 2002 mi bylo 16, o utváření světa jsem přemýšlel ještě dost naivně, až přibližně o 8 let později to dostalo nový náboj a směr. První díl jsem asi 3x přepisoval a až s poslední verzí jsem byl opravdu spokojený. Měl jsem dvě skalní fanynky, pro které jsem zpočátku psal další a další díly. Vzniklo z toho pro ně přibližně 3000 stran příběhu na asi 20 dílů, což mi pomohlo se vypsat (a holkám přežít střední školu). Z tohohle štosu jsem pak vybral určité dějové linie a nápady, které mi přišly nejlepší, a přetvořil je do Věčné Mlhy 2.0, které jsou v procesu tvorby teď.
Pokud se podíváš na Věčné mlhy – vidíš v nich ty sám nějakou paralelu se slavnějšími zahraničními „bratry“ jako třeba Píseň ledu a ohně, Malazskou knihou padlých nebo dalšími? Nebo ses snad dokonce nechal nějakou z nich inspirovat?
Paralela je v komplexnosti a promyšlenosti děje, počtu postav (z nichž každá má svůj účel), ale i dějových linek, které se navzájem prolínají a proplétají a zase rozcházejí, aby se na konci dílu nebo celé série znovu finálně setkaly v jedno velké vyvrcholení. Přesně tohle právě Píseň ledu a ohně i Malaz mají (a další série jako třeba První zákon, Zaklínač, DragonRealms nebo Amber). Spíš než abych se těmito sériemi přímo inspiroval, přijal jsem svým způsobem za své jejich formu, podání a styl vyprávění. Fantazii na vytvoření vlastních příběhů mám, doufám, velkou. Kradení nápadů v mém slovníku nenajdete.
Věčné mlhy mají být rozsáhlou sérií – kolik máš aktuálně napsáno materiálu a kolik dílů to tedy zhruba představuje?
Ono v tuhle chvíli asi není důležité, kolik jich mám napsaných a kolik by jich celkově mělo být. Poslední měsíce mě ještě víc utvrdily v tom, že z marketingového hlediska si na sebe kniha musí vydělat, aby se vůbec uvažovalo o dalším dílu (každé nakladatelství to samozřejmě může mít jinak), a to může nějakou neurčitou dobu trvat. Ale už jsem to zmínil v dřívějších rozhovorech, tak proč ne tady: aktuálně dopisuji pátý díl. Další stovky poznámek v mým sešitech a počítači v sobě skrývají nadupaný materiál samozřejmě i na další díly.
Jak je pro tebe složité udržet si přehled v postavách a zápletkách s nimi spojených?
Jsou tam mraky postav a zápletek, takže těžké to je. Pokaždé, když narazím na nesrovnalost, tak si ji zapíšu, a pak se v tom nimrám, dokud díra není nějakým způsobem zalepena. Vždy než posílám rukopis nakladateli, projdu ho nejméně třikrát a vyladím, co se dá. Nakladatelská redakce taky něco objeví, a i když oba – já i moje současná redaktorka – kontrolujeme finální verzi, stejně nám něco málo uteče. Ale to je asi takovým nepsaným pravidlem, že vždy něco přehlédnete.
Zdá se, že budoucí ústřední hrdinové jsou pouhými teenagery – a navíc jich je dvanáct! Měl jsi pro tuto volbu nějaký konkrétní důvod?
Neměl 🙂 – možná to trochu souvisí s číslicí 12, která se v ději Mlh v různých podobách objevuje, ale to ať si čtenář objeví sám. A to, že jsou hlavními hrdiny teenageři, není nijak výjimečné nebo vymykající se. Vezměte si Feista a jeho Puga a Tomase nebo případně Cabea Bedlama v DragonRealms. V Písni ledu a ohně je taky mnoho „teenagerských“ hrdinů, nemluvě o Ciri v Zaklínači. Jasně, já jich mám víc. Otázkou je jak dlouho jich tolik zůstane, muhehe.
Čím bys čtenáře na svoji sérii nalákal ty osobně?
Komplexní, rozsáhlý a promyšlený svět, napěchovaný děj, spousta navzájem se od sebe odlišujících postav, napětí, čtivost a autorovo čestné slovo, že do toho vepsal celou svou fantazáckou duši.
Jak vlastně vnímáš svůj spisovatelský posun od první Pragocalypsy až ke Zloději osudů?
Tohle by spíš měli hodnotit čtenáři než já. S každou další knihou by se autor měl cítit o něco sebejistější. Vnímám to tak, že nějaký krok kupředu tam určitě je, i když pravdou zůstává, že vždy je co zlepšovat a člověk se pořád učí.
Nech čtenáře nahlédnout do zákulisí a prozraď nějakou zajímavost ze své tvorby…
Jedna mě teď napadá. Zloděj osudů je vlastně jen půlka původně zamýšleného prvního dílu. Při psaní jsem se totiž natolik rozmáchl, že by to celé mělo skoro 1000 stran, takže jsme to museli chtě nechtě rozdělit.
Zloděj osudů je venku – co dál?
Doufám, že do roka i díl druhý 🙂 A pak je tu ještě jedna detektivka ze současnosti, ale ta zatím zkouší štěstí u příhodných nakladatelů. A pak, kdo ví, uvítal bych účast v nějaké antologii.
Ale nejen psaním je člověk živ – stihneš ve svém volném čase ještě nějaké další koníčky?
Psaní je ve finále můj koníček, takže ano, své koníčky stíhám J Ale samozřejmě taky rád čtu – především knihy o historii, literaturu faktu a fantasy, jak jinak. Rád si sem tam zajedu na larp, Comic con, historická vystoupení nebo jinou podobnou fantazáckou akci. Nejlíp se cítím někde na hradě či zřícenině, a hlavně v přírodě, někde v lese, kde inspirace a energie do psaní i života přichází samy.
Díky za zajímavý rozhovor – a ať ti vše vyjde (hlavně ten druhý díl Věčných mlh)!
