Tereza je multižánrová autorka (a osobně věřím tomu, že by byla schopná napsat Padesát odstínů šedi jako existencionální cyberpunk), možná proto se tentokrát rozhodla ponořit do špinavých stok East Endu……
Tereza je multižánrová autorka (a osobně věřím tomu, že by byla schopná napsat Padesát odstínů šedi jako existencionální cyberpunk), možná proto se tentokrát rozhodla ponořit do špinavých stok East Endu a vtrhnout s dýkou v ruce a ohněm v srdci do vod steampunku. Ale možná za Rudý podzim může něco zcela jiného. Nebo někdo …
Ty trousíš ty poznámky o Jacku Rozparovači po sítích už docela dlouho. Různé tajemné vzkazy a krví psané dopisy dostávají nejen tvoji fanoušci, ale i ctěná čtenářská veřejnost nejmíň rok. Ale vaše obsese vrahem z East Endu (jak by řekl doktor Winslow) je trochu staršího data, že paní spisovatelko?
Kdyby jen rok! To je tak, když člověk neumí mlčet o tom, co ho zajímá a co chce psát. Ale když pohlédnu úplně na začátek, tak se musím dívat někdy do roku 2013 a možná kus před něj.
Vlastně nevím, jestli byla dřív slepice nebo vejce. Jestli jsem se první zajímala o Rozparovače a pak přišel Robert Bloch, nebo jsem se o něj začala zajímat kvůli němu. Tak či tak, byla tu povídka – S úctou váš Jack Rozparovač. Výborná záležitost, skvěle vystavěná, s šokujícím koncem, jak to koneckonců Bloch umí. A já si řekla, že chci taky něco napsat, a proč ne o vrahovi, který je v popkultuře známý a je o něm hromada dostupných materiálů online.
Tehdy jsem taky začala nakupovat i knihy, takže Jack má u mě vlastní polici.
No, a když jsem si všechno přečetla a nastudovala, napsala jsem povídku. Pojmenovala jsem ji Rudý podzim a tehdy, v mých (asi) devatenácti, to byla první delší věc, co jsem napsala. Ta povídka vlastně nebyla tak zlá. Jasně, zestárla, tehdy jsem nebyla tak vypsaná jako dnes… ale furt měla napětí, budování a pořádnou dávku hororu. No, ale nestačila mi. Musela jsem se k Jacku Rozparovači vrátit. Protože mě prostě bavil a protože ten příběh v sobě ukrývá tolik příběhů a polopravd, že člověk může tvořit doslova donekonečna.
Říkáš, že těch informací o Jackovi je nepřeberně a knih o něm máš plnou polici. Nabízí se otázka, jak náročné bylo ty informace třídit? Jak jsi rozlišovala co je pravda a co úplný nesmysl? A bylo to vůbec potřeba, když jde v Lovu na Jacka Rozparovače o fikci?
Jsem dějepisářka, takže rozpoznat, kdy autor už mele svoji a nezakládá věci na zdrojích je trochu v popisu mojí práce. Mám pár knih, které se jen zabývají případem a nedělají závěry, četla jsem ale i ty, kde autoři byli přesvědčení o své pravdě. Je to zábava, hra s tím, jestli člověk správně najde tu chybu, ten oslí můstek a jestli prokoukne, jestli to autor myslí vážně. A jo, myslím si, že to bylo potřeba. Chtěla jsem psát alternativní historii právě proto, abych neudělala nějakou velkou historickou chybu. Když si svět upravím podle sebe, jde to snadněji. Ale na to jsem potřebovala ty reálné základy. Byť je alternativní, pořád je to historie.
A jak je to z East Endem? Čtenáři mají sice k dispozici mapu z dílny Adély Stopky, ale tu si při psaní k dispozici neměla. Hledala sis třeba dobové fotografie?
Co se mapy týče, Adéle jsem poskytla mapu East Endu (posloužily Google mapy, ale i stránka Casebook.org zabývající se případem). Takže jsem ji měla předem. Vycestovala jsem i do Londýna na Rippertour, abych si všechna místa vražd prošla. Je fascinující zjistit, jak rychle se dají projít – ta tour měla hodinu a zvládly jsme je navštívit všechna i s výkladem. Všechno je tam blízko. A ano, prohrabala jsem se i fotografiemi, pro inspiraci. Ale sám víš, že nejsem moc popisný autor, co se detailů prostředí týče. Táhnu to emocemi.
No a to je další věc, na kterou jsem se tě chtěl zeptat. Ty ráda píšeš o zajímavých a silných ženách, nebo jsou tak alespoň tvé hrdinky vnímány. V roce 1888 jich asi po čtvrti Whitechapel moc nepobíhalo. Přesto tvoje hrdinka Fairy Fay taková je. Má tvoje amatérská pátračka nějaký reálný předobraz, anebo si tady prostě popustila uzdu své fantazii?
Tady ti nejdřív vyvrátím tvoje tvrzení, protože co je silná ženská hrdinka než žena, kterou opustí manžel kvůli milence, ona nemá právo na majetek, takže jí nezbývá než živořit na ulici a přežívat? Anebo když jí zemře dítě i manžel, ona za nimi truchlí, nemá vůbec nic a sama je nemocná, a bolavá, a přesto jde dál? To, že ženy neměly stejná práva jako muži a závisely na nich svými životy, neznamená, že nebyly silné. Ty, které musely, dávaly tu sílu najevo tisícem a jedním způsobem. Žádná by si takový osud nevybrala dobrovolně – ať už ty, které byly zavražděny, nebo ty, které musely tímhle způsobem života žít dál.
Takže ano, v tomhle směru má Fairy Fay reálný předobraz. Když by se na ní všichni chlapi v jejím životě vykašlali, bude na tom podobně. Ona má to štěstí, že se ze svrabu vyhrabala a teď může pátrat na vlastní pěst. Ale jinak ne, Fairy Fay neexistovala.
Jejda, ty ses rozohnila. Fakt jsem tě nechtěl naštvat. Ale co už, kudlu vraženou do ledvin taky omluvama do futrálu nevrátíš. No nic, popojedem. Říkáš, že Fairy Fay má štěstí, přijde mi, že jich má víc a jedním z těch které hýbou dějem, jsou její mužští souputníci. Můžeš nám je trochu přiblížit?
To víš, neprovokuj silnou ženu, když je ozbrojená. A my, viktoriánské dámy, máme jehlice ve vlasech.
Fairy Fay je jedna z hlavních postav, druhá hlavní postava je detektiv Robert Murphy. Má za úkol na East Endu prošetřovat krádeže a vraždy gangů, díky tomu se přimotá k vraždám Rozparovače. Je to chlap, co vyrůstal v bohatších čtvrtích, špína a chudoba East Endu jsou mu nepříjemné a cizí. Jo a vyšetřování vraždy taky není jeho standardní práce, takže se v tom celém plácá jako ryba na suchu a nikdo mu nepomůže. Proto spojí síly s Fay.
Další postava je třeba vynálezce doktor Winslow. Vytváří automatony, udělátka a podporuje Fay – penězmi, léky a tím, že se neptá na detaily toho, co v ulicích provádí.
Hned na začátku knihy si na čtenáře vychrlila hned několik dějinných dat a událostí. Nevím jak betačtenářky, ale mě trvalo poměrně dlouho, než jsem pochopil, že ne všechno se v reálné historii stalo. Taky jsem si říkal, že Socialsti a podobná verbež jsou tvůj výmysl, ale pak jsem si o East Endu něco vygooglil a ono to tam bylo dost divoké i bez přikrášlování. Kde končí reálná historie a začíná tvoje autorská licence? A nevymlouvej se na výrobní tajemství!!!
Jo jo, nejsi jediný, kdo dumal nad časovou osou. Hodně věcí v ní je pravda, hodně výmysl. Opět – aby člověk vybudoval alternativní historii, potřebuje přeci jen nejdřív tu reálnou.
Je to těžká otázka v tom smyslu, že se na ni špatně odpovídá krátce. Jaká byla historická pravda Londýna a East Endu? Tak nejdřív průmyslová revoluce a urbanizace. V 19. století Londýn neuvěřitelně vyrostl, lidé se stěhovali z vesnic do měst za prací. Jenže na množství lidí nebyl nikdo připraven, vznikaly chudinské čtvrti a slumy. Dělníci pracovali od rána do večera, včetně žen a dětí, při práci se umíralo a trpělo, zatímco ta bohatá část Londýna si chodila na plesy a užívali si sezónu.
Pravda taky byla, že z vlády přicházela snaha s tím něco dělat. V průběhu 19. století přicházely různé reformy, ať už šlo o počet hodin, které mohou děti pracovat, nebo bezpečnost práce. Vznikaly chudobince, ve kterých chudí, nemocní a bez práce mohli přebývat a pracovat, ale život v nich byl příšerný.
Však si stačí přečíst Olivera Twista
A s tím vším samozřejmě bujely další a další problémy. Zároveň to ale byla doba úžasných vynálezů a skvělých autorů.
Ale to bych tu byla do zítra.
Já jako autorka potom vzala nějaký ten trochu fantastický prvek, přikrášlila některé situace, které se staly, a jen si řekla: „Co kdyby ten propad mezi bohatými a chudými byl větší? A co kdyby ti chudí byli trochu víc radikální?“
Steampunk a Jack rozparovač k sobě pasují stejně dobře jako vyžilá prostitutka a Whitechapel. Ale ty nepůsobíš jako někdo kdo by si doma ze starých budíků budoval vzducholoď. Přitom je tvoje knížka plná technických vynálezů, automatonů a dalších technologických vymožeností. Povíš nám víc o tom, jak probíhala tahle část tvého psaní? Napadá mě, že jsi po nocích třeba hrála Bioshock Infinite.
Bioshock jsem hrála, když jsem psala Chapadla Černé hvězdy. Pro Rudý podzim jsem si brala inspiraci hlavně z hudby, komiksu a her. Konkrétně Steam Powered Giraffe, výborná kapela, parta automatonů zpívá o svém robotickém životě a občas vypráví i příběh o svém vzniku.
Komiks – samozřejmě Lady Mechanika. Ta je prostě cool a ten vizuál si užívám.
No a hra – Frostpunk! To je vlastně postapo steampunk a nemohla jsem se na ni vynadívat a šťourat se v tom, jak autoři společnost postavili. (A co z toho můžu (ne)nápadně šlohnout!)
Všechna tahle díla v mé knize nějakým způsobem najdeš.
S tou technikou mě napadá ještě jedna otázka, ke skočkám které používají akrobati v divadle tě inspirovalo…?
Ty si určitě myslíš – to je jasný, Terku inspiroval Pérák. Ale věděl jsi, že Pérák není jenom náš výmysl? V Británii měli taky vlastního, byl jím Spring-heeled Jack. Hopsal si do neuvěřitelných výšin, nosil černý plášť, občas připomínal ďábla, a to hezky už od roku 1837! Na některých ilustracích vypadá jako Batman. Příběhy o něm psala každá dobrá penny dreadful.
Ale hlavně mě prostě inspirovaly dnešní skákací boty. Na těch se dá dělat hromady akrobatických triků a myslím, že skákací mechanismy na nohách jsou pro steampunk jak dělané.
Takovým pěkným elektrickým obloukem bych se na závěr vrátil ke grafické stránce knihy. Mapa, ilustrace. Zlí jazykové tvrdí, že jsi například na autorku mapy uspořádala lov. Co nám k tomu povíš?
Adéla Stopka je výborná ilustrátorka. Dělá obálky knih, tvoří mapy a jako taková má svůj kalendář plný na dva roky dopředu. To už fakt musíš číhat na správný čas, kdy ji napsat a dělat psí oči, aby tě do něj nacpala. Naštěstí byl lov úspěšný.
Kniha už je v předprodeji. Je hezkým zvykem předprodej podpořit nějakým dárečkem, třeba v podobě záložek či fotek autorky v korzetu. Co sis pro potenciální čtenáře připravila ty?
Nechci lidi vystrašit, takže žádné mé fotky se dělat nebudou. Víš, jak jsem ti na začátku vypravovala o povídce Rudý podzim? Tak právě tuhle povídku nabízíme jako bonus k předprodeji. Bude ve formě sešítku, který ke knize každý dostane. Krom upravené stylistiky je to ta samá, kterou jsem napsala v roce 2013. Martin Štefko, můj nakladatel, z ní měl větší radost než z románů, protože je to prý konečně taky horor.
No, a navíc k tomu dostane předplatitel i můj podpis.
No a jsme u konce (s dechem), takže poslední otázka. Co bys ty jakožto učitelka dějepisu popřála čtenářům Lovu a co by sis přála, aby si z četby odnesli? (Fakt si myslím, že se ty odpovědi můžou radikálně lišit.) 🙂
Jsem dějepisářka základní školy. Lidem, kterým hustím do hlav dějiny, bych doporučila, ať ji nečtou, že není vhodná pro děti.
Těm ostatním bych popřála, ať se dobře baví. A chtěla bych, aby si z četby odnesli chuť přečíst si i něco dalšího. Ať už ode mě nebo o dějinách.
Měj se hezky, pozdravuj muže, zvířata a pořádně knihu pokřtěte.
Lovu zdar!
