S rusalkami na věčné časy a nikdy jinak

Čerstvá krev, čerstvé maso a prodejný sex. Zapomeňte, co jste kdy četli o hodných vílách a sličných rusalkách. Kristýna Sněgoňová vás vyvede z omylu, které škodlivé pohádky napáchaly, a naservíruje vám kus syrové pravdy na pozadí trochu jiné historie, než si pamatujete z učebnic.

Představte si Brno, které je významným správním centrem česko-slovensko-polsko-maďarské Pospolitosti, jakési alternativy k Vyšegrádu, tak  50 let po 2. světové válce, kdy byli nacisté poraženi i díky zásahu magických sil. Město vzkvétá, má však i svou odvrácenou stranu – svět vílích bordelů, korupce a násilí. Právě v něm se pohybuje Dominik Stolbenko, vyšetřovatel z Centrály speciálních činností, která na nový druh obyvatel – nelidí – dohlíží a snaží se uplatňovat v praxi tzv. Vranův zákon. Ten měl těmto novým „občanům“ za jejich zásluhy v boji s nacisty zajistit rovnoprávné postavení, zůstalo však jen u záměru a u hanlivé přezdívky „vrána“, kterou jsou zaměstnanci Centrály označování.  Z úst krásných vil to zní pohrdavě, ale i notně nebezpečně. Jsou mnohem silnější než lidé a neustále baží po krvi, která je jim odpírána. Režim se je totiž snaží převychovat – samozřejmě neúspěšně – a vytváří tak ve městě jenom další ghetto, kam se vydají jenom ti neodvážnější. Obchodu s vílím masem se tu však daří, nakonec, kdo by odolal možnosti, že se prodejná děva dokáže proměnit v kohokoliv, koho si zamanete? A tak všechno běží dobře – až do určitého momentu, než někdo udělá chybu a řeka vyplaví na břeh zohavené vílí tělo.

Drsňák a nevyzpytatelná žena

Autorka si dala velkou práci s vykreslením alternativního světa, některá fakta však zazní ve velké zkratce a hned přichází se zápletkou (možná aby se někdo víc neptal). Je fakt, že tímhle způsobem lapí čtenáře a vtáhne ho rovnou do děje, takže od prvních stránek je opravdu problém se odtrhnout. Za působivou atmosférou jistě stojí i volba místa, kde se děj odehrává, tedy genius loci města Brno, které je magické už samo o sobě (jeho kouzlo objevila třeba už V. Kadlečková v novele O snovačce a přemyslovi). Kromě lokality Kristýna Sněgoňová vsadila na oblíbený žánr detektivky a dobře vystihla i čtenářsky atraktivní postavy, kotletovsky laděného drsňáka a nevyzpytatelnou ženu, mezi kterými to může jiskřit. Přesto to vypadá, že svého hrdinu nemá moc ráda, když ho nechá spadnout do pěkné lapálie a on je nucen spolupracovat s někým, koho do té doby buď zneužíval, nebo nesnášel (nebo obojí najednou). Dominik Stolbenko ale ve skutečnosti zas tolik drsný není, jak se snaží předstírat. Má totiž něco, čemu se říká svědomí. A taky trauma z dětství, tak silné, že stále ovlivňuje jeho hodnotové postoje i pracovní výkon. Ale ne dost silné, aby zabil. Není to ten typ, co bezhlavě střílí, a pak se teprve ptá, a pokud využívá služeb vílích bordelů, tak určitě ne proto, že musí sklátit každou, na kterou se podívá. Prostě v něm jenom něco hlodá, stará křivda, se kterou se nikdy nevyrovnal. Jaksi nevyrovnaně a rozháraně působí až do konce, a když by konečně měl volit stranu a z ní plynoucí důsledky, zasáhne jako deus ex machina událost mimo jeho kontrolu, velký teroristický útok, který natolik rozkolísá celou společnost, že pak mají všichni úplně jiné starosti. Pro hrdinu dobře, protože jsem měla dojem, že přijmout nějaké stanovisko a dojít k rozhodnutí je pro něj pravým utrpením.

Kdo koho tahá za nos

Musím se však ptát, nakolik je tento typ vyústění, kdy vše vyřeší nějaký zásah zvenčí a ukončí hrdinovu katarzi za něj, uspokojivý i pro čtenáře, či nakolik to bude čtenář vnímat jako zklamání. Stejně jako nový pohled na příčinu Dominikova traumatu z dětství – kdo tu koho vlastně podvádí? Hrdina sám sebe, nebo autorka nás všechny? Ale dopřejme Kristýně Šněgoňové právo vodit nás celou knihu za nos, nakonec, je to naše chyba, že skočíme nějaké postavě na špek. Nechám stranou i to, za jak banálních okolností zemřela Dominikova kolegyně Dana Kellerová, byť si neumím představit, jak by to dopadlo, kdyby se při domovní prohlídce u problémové „občanky“ chovala opravdu nekompromisně. Vždyť už takhle zaplatila dost vysokou cenu za pokus o poněkud citlivější přístup a trochu váhání. Proč se pak víla, jejíž pravé jméno zní tak poeticky Léto, paradoxně žádné podobné agrese nedopustí, přestože bude v blízkosti „vran“ každý den, zůstává záhadou. Snad za celým rozporem stojí přepracování románu z původní povídky Zadostiučinění (2015), ve které je Dominik spíše psychopat, jemuž smrt kolegyně nanejvýš vyhovuje, protože mu přinese příležitost, jak ji skutečně „vlastnit“, a Léto je původně krvežíznivá potvora, která v kuchyni neukrývá kradené krevní konzervy, ale na háku zavěšený ohlodaný lidský trup. A nakonec můžu přejít i fakt, že „vrány“ celkově připomínají bandu tupců a že jejich vyšetřování zavání amatérismem a bezradností, i tu jejich slepotu, kdy ani nepoznají, že mezi sebou mají vílu (ačkoliv se chová trochu divně a celou pracovní dobu nedělá nic, než si chodí namáčet vlasy) a prokazují tím do nebe volající neschopnost (já vím, že se říká, že pod svícnem je největší tma, ale i ta tma má své fyzikální meze). Ne, mnohem víc mi vadilo, že ten zamýšlený svět prostě nemůže držet pohromadě. A to pomíjím nevyřešené politické vztahy všech čtyř zemí v jednom aliančním uskupení, v němž Češi dost neopodstatněně zastávají dominantní postavení, ne, jde mi o spíše otázku sociální a sociálně antropologickou.

O lidech a nelidech

Soužití lidí a rusalek (víl, žínek, divoženek nebo jak jinak chcete, prostě nelidí) se v díle Kristýny Sněgonové neobjevilo poprvé. Již ve zmíněné dřívější povídce a také v další podobné s názvem O lidech a nelidech, která se objevila v antologii Žena s labutí (2018), máme nastolený podobný konflikt dvou nesourodých světů. I zde máme vytvořenou speciální instituci, která má tento problém řešit, dělá to však vojenskou silou a popíráním vlastních zločinů, kterých se na nelidech dopouští. Zatímco tady je motivem lidské zášti především strach z neznámého, v Krvi pro Rusalku máme kromě této prvotní úzkosti ještě celou řadu ambivalentních pocitů – od nenávisti přes obdiv až po chamtivost – a vlastně je málokdo ze soužití lidí s rusalkami nadšený. A upřímně, ono by to stejně nemohlo nikdy fungovat. Ani kdyby nebyl přijat žádný Vranův zákon, ani kdyby měla Pospolitost mraky dalších předpisů a vyhlášek. Pokud má být soužití nějakých skupin dobrovolné, musí z toho něco mít obě strany – co z toho však mají rusalky, mi opravdu uniká. Získaly od režimu nějaké idiotské obecné jméno, bydlí v otlučených barácích pod neustálou kontrolou, musí projít převýchovou a jedinou práci, kterou nakonec seženou, je prostituce. Proč by bytosti tak nezávislé a mocné (jak se nakonec ukáže např. ve scéně, kdy Léto utopí obrovského chlapa v řece) zůstávaly v poníženém postavení a čekaly s nataženou dlaní, až dostanou mizernou krevní konzervu? My, lidé, pro ně stále zůstáváme potravou, jsme pro ně jen krev a maso, jsme ve srovnání s rusalkami slabší a pomalejší, a místo abychom se snažili jejich kultuře porozumět a dát jim odpovídající podmínky k životu, snažíme se o pitomou integraci, kterou neumíme a kterou jsme už v historii posrali u kdejakých národů (indiáni, Aboridžinci, Romové). Ani se nedivím, že má taková společnost tolik problémů a stačí jeden útok na její integritu, aby se zhroutila.

Kterak rusalka bledá po ledničce zatoužila

Budiž, připusťme, že rusalky zatoužily žít jako lidé a užívat si moderní vynálezy, vlastnit ledničku, jezdit autem a zkusit profesionální balet, proč ne, pak mi ale tato motivace v příběhu setsakra chybí. Možná jim ty mizerné brlohy vyhovují, prostě v sobě nemají tu naši pořádkumilovnost, dejme tomu, nakonec navštivte nějakou vyloučenou lokalitu a bude to tam vypadat podobně. Soužití s lidmi má být podle autorky za odměnu, za pomoc, kterou rusalky poskytly v boji proti nacistům (prostě si uspořádaly pravé nordické hody), ale pokud by měla ta odměna vypadat takhle, že jídlo bude jen na příděly a pravidelně se musím hlásit přidělenému kurátorovi, tak se na to vykašlu a vrátím se raději do lesů (řek, hor). Leda že jsou naše milované rusalky, žínky a víly tak sexuchtivé, že je to v těch bordelech vlastně baví, nemusí totiž nikde v noci lítat po lukách a lákat zatoulané mládence do bažin, lezou jim do náruče sami. Jinak by prostě nemělo čím tohle podivné společenství lidí a rusalek držet pohromadě. Násilím a polovojenským režimem toho lze docílit jen v případě, že jste schopni tu „druhou“ skupinu udržet v patřičných mezích silou. Jenže, jak už víme, rusalky jsou nejen snadno popudlivé, ale taky velmi útočné (trochu mi připomínaly upíry, jenže se pohybovaly i za dne), stačí banální nehoda a člověk skončí s prokousnutým hrdlem. Taková rusalka si schrupne lidské prsty jako křupavý dezert, poté, co si na lehký oběd naservíruje čerstvé mimino. Nastěhujete si pak někoho takového do sousedství?

Je libo přeliv v bažinatě zelené?

Pokud se tedy nechá nějaký takto nebezpečný tvor podmanit, musí mu prostě za to plynout nějaká výhoda. Já ji však v konstrukci fikčního světa podle autorky marně hledám. Možná je za tím stupidita totalitního zřízení, které musí všem organizovat život a převýchova „nepřizpůsobivých“ je pevně v rukou státu. Trh by si zřejmě se vzniklou situací poradil po svém – už vidím ten rozšířený sortiment v masnách, dlouhé regály krevních konzerv s příchutěmi, hned vedle těch pro psy a kočky, ba možná i celé samostatné oddělení nebo i celý řetězec supermarketů specializujících se na výrobky z čerstvého masa a krve. Jestliže se ty „civilizovanější“ rusalky už „přeučily“ na produkty ze zvířat (kuřecí, ovčí apod.), pak stačí jen drobná úprava směrnice během porážek zvířat a už tu máme řešení, kam s přebytečnou krví. Představuji si, kterak chytří restauratéři rozšíří jídelní lístky o nové typy tataráků či carpaccia, krvavé steaky, krevní paštičky. Když to šlo pro vegetariány, proč by ne pro masozřavce? A co teprve oděvní průmysl, to by bylo teprve požehnání! Ty nové modely a celé modelingové odvětví! A kadeřníci? Výrobci barev na vlasy? Pryč s nudnými odstíny kaštanové a mahagonové! Teď poletí bažinatě zelená a skalnatě sivá. Jenže? Jenže takhle to v milé Pospolitosti zařízené nemají. Tohle pro-socialistické společenství liberalismu zas tolik nefandí. Řešení řízená zezhora státním aparátem selhávají a navíc se ukazuje, že tu něco pěkně smrdí.

Pryč s iluzemi

Možná také pocítíte odpor a hnus, až se dostanete k určitým pasážím, které prozradí, co shnilého je ve státě dánském. Pardon, ve státě pospolitském. A že určité touhy z lidí nevytlučete, ani strach, ani potřebu se vůči někomu vymezovat, být někým víc, ani snahu se chopit moci, nebo po ní bažit i za cenu, že strhnete hráz všech hluboce zakořeněných morálních zásad. Říkám si, že autorka si zřejmě nemyslí nic dobrého ani o nás, lidech. To, že totálně rozcupovala mýtus o pohádkových vílách, které si někde jen tak tancují a vijou si věneček z kvítí, a udělala z krásných děv krvelačné bestie, jí nestačilo. Bere nám i další iluze o nás samotných. Odhaluje nemilosrdně stín v nás, který by měl varovat všechny zájemce o soužití s lidmi, tedy i přeživší mýtické bytosti, zvědavé mimozemšťany a trochu myslící viry – necpěte se k nám, nebo špatně dopadnete! Kristýna Sněgoňová tak sepsala knihu, která sice je napínavá a námětem originální, místy brutálně syrová, místy bizarně naivní, ale v žádném případě ne povzbudivá. Pokud tedy toužíte po pořádné porci beznaděje, neváhejte a čtěte. Jestli dostanete v průběhu chuť knihou někoho praštit, nebo s ní aspoň mrsknout o zeď, neříkejte, že jsem vás nevarovala.

Procentuální hodnocení: 60%

Kristýna Sněgoňová – Krev pro rusalku

Vydal: Epocha, 2018

Obálka: Lukáš Tuma

Počet stran: 464

Cena: 349 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď