Chtěli jste warpem na bitevní křižník – a místo toho jste uvízli v kajutě na nekonečném hovorovém spojení? Vítejte u Metamorfa, space opery, která si často sedá ke konferenčnímu stolu a akci dávkuje po kapkách. S každou kapkou však hrozí, že hořký pohár míru přeteče.
Karolina Francová se po devíti letech vrací skutečně ve velkém stylu se samostatným románem Metamorf vydaným v edici Evropská space opera u nakladatelství Brokilon. V žánru, který obvykle sází na „velké hračky“ a ještě větší střety, zkouší kombinovat politické šachy tří mocností a intimní příběh jedné bytosti, jež je pro ostatní spíš mýtem než člověkem. Tři bloky – provojenské Spojené světy, poživačný Sikarijský svaz a kastovní Matriarchát – drží křehké příměří. Do toho vstupuje metamorf, katalyzátor všeho dobrého i zkaženého.
Hlavní postavou je Ken, bývalý sikarijský otrok a metamorf, tedy bytost schopná „přepínat“ nepřebernou paletu osobností, přizpůsobovat se a uspokojovat sexuální potřeby druhých. Okolo něj se stahuje síť zájmů, která hrozí strhnout celé uspořádání galaxie. Jenže pozor: místo raketové jízdy čekejte spíš dlouhou cestu skrze vyjednávání, výslechy a „líné“ takticko‑politické přesuny. Většina klíčových scén se totiž odehrává na palubě lodi, často v uzavřených prostorech; spoustu času spolknou dialogy a psychologické hrátky.
Samotný motiv metamorfa jako zrcadla cizích projekcí je ovšem velmi neotřelý. Ken typově připomene dlouhodobou autorčinu zálibu v androgynních, zranitelných, až éterických či magicky založených hrdinech, známých z jejích předchozích knih (Ve stínu Rudé věže, Konstantynův efekt aj.) Tady je tento archetyp dotažen do extrému: bytost, jejíž hodnota je pro druhé definovaná užitností a přizpůsobivostí, zatímco vlastní vůle je luxus. Ken je štíhlý mladík s dlouhými vlasy, až k uzoufání krásný a elegantní. Zároveň je pasivně vláčený cizí vůlí a autorka ho pravidelně staví do situačního utrpení (včetně sexuálního zneužívání a sadistických praktik), které má primárně demonstrovat, že metamorf je pro okolí nástroj, ne osoba. Efekt? Empatie ano, ale časem se to poněkud omrzí.
Stejně zrádně působí i důvěrně haptické chování metamorfa k bývalým partnerkám a partnerům. Závislost je totiž vzájemná, a všichni ho v důsledku milují a strádají, když o něj přijdou. Metamorf toho obratně využívá při vyjednáváních, která pak nemají daleko k manipulaci. Tady Ken získané sympatie zase ztrácí, pokud to ovšem neberete za další plus a nevyznáváte pragmatismus jako nejvyšší hodnotu. Také můžete hádat, zda je to skutečně metamorfova přirozenost, nebo jenom vypočítavost.
Psychologie metamorfa je celkově rozporuplná a těžko uchopitelná – jak už to u mnohočetných osobností bývá – Ken však i přes svou „svéhlavou“ epizodu schizofrenií jako takovou netrpí. Jemu hrozí totální rozpad integrity a jedinou záchranou je „návratová osobnost“, díky níž tuší, kým vlastně je. Ale i tato dobrovolná stabilizace je předmětem zápasu – kdo se stane vzorem pro „formaci“, má nad ním také moc (podobný motiv se vyskytuje u jiné autorčiny postavy – Jana Renera v sérii Purpurová noc).
Atmosféra románu je převážně komorní, někdy až klaustrofobní – lodní kabiny, chodby, brífinkové zasedačky. Kulisy tedy fungují jako jeviště pro vztahy a mocenské tahy, méně jako okno do ohromující vesmírné podívané. Kdo rád sleduje planety, stanice a flotily v širokém záběru, bude si to muset domalovat. Fikční svět je ale myšlenkově velmi srozumitelný: každá frakce má jasně narýsovanou ideologii a z toho plynoucí chování. Zarazila mě jenom kombinace moderní a technologicky vyspělé společnosti s otroctvím, kdy jedinec skutečně ztrácí veškerá práva a je předmětem obchodu – já měla dojem, že tenhle Rubikon jsme jako civilizace už překročili.
Zásadním plusem románu je nadstandardní zastoupení silných ženských postav v aktivních rolích (velitelky, diplomatky, duchovní). Vedení dialogů je dlouhé, často až telenovelové – a kdo tenhle typ vztahového tlaku miluje, přijde si na své. Vyprávění je rozvláčné a pohybuje se po kruhové trajektorii – děj dostává hrdiny na stejná místa, postavy se vracejí v podobných rolích a zkoumáme tytéž události, jenom z jiných úhlů.
Celý román působí jako nekonečný cyklus návratů a odchodů. Tam, kde by space opera mohla přitlačit na dynamiku, se text vrací k debatám, přešlapuje u dveří a čeká, až si postavy mezi sebou „vyříkají“ další díl mozaiky. Vrcholy akce existují – občasné přestřelky, válečné operace rozvážné kapitánky Patricie Swensonové (nevím proč, ale připomínala mi silně Janewayovou z Vesmírné lodi Voyager), nebo Stakosovo pronásledování – ale působí spíš jako zlomky adrenalinu mezi poklidně plynoucími pasážemi.
Pokud tedy hledáte silnější tah na bránu, bude vám chybět. Pokud vás baví „konferenční“ Star Trek – dlouhé porady a pak jeden phaser – trefíte se. Co rozhodně šlape je politické nastavení frakcí, silný ženský element (respektive genderová variabilita) a ochota řešit moc přes vztahy. Právě vztahový tlak má potřebnou sílu, aby utáhl celý román, ale žánrové očekávání akce a světodějnosti tím trpí. Možná budou někoho rozčilovat repetitivní schémata Kenova utrpení, zamrzí i povrchnější práce s kulisami a málo hard SF wow momentů.
Metamorf je tak vhodný pro čtenáře, kteří si v SF užívají psychologii, mocenské intriky a vztahové přetlačování, kde se pohlaví a role hráčů přelévají jako rtuť. Rozsah 665 stran a konverzační charakter vyžadují trpělivost – a ochotu akceptovat, že cloumající emoce jsou tu často důležitější než logistika flotil. Za mě je Metamorf směle vztahová space opera s politickým pozadím, která by si sice zasloužila víc dramatičtějších scén, ale nelze přehlížet odvahu, s jakou se Karolina Francová pokusila posunout hranice žánru směrem k soft SF a otázkám blízkým transhumanismu.
Procentuální hodnocení: 70%
Karolína Francová: Metamorf
Vydal: Brokilon, 2025
Obálka: Lukáš Tuma
Počet stran: 665 stran
Cena: 498 korun
