Za císařství! Přišel čas pozvednout Císařovy čepele

Císařství má, na rozdíl od demokracie, jednu velkou nevýhodu – nebohý císař stojí v čele státu zcela osamocen. Takže ve chvíli, kdy mu někdo zabodne dýku do zad, se celý stát začne zhroutit jako domeček z karet, a propukne lítý boj o moc a vládu.

cisarovy-cepele-color_thumbPosmrtné oživení

Vraždou císaře se však teprve začíná roztáčet kolo událostí. Z vládnoucího rodu totiž zůstanou tři sourozenci, kteří jsou intrikánům stejným trnem v oku jako císař samotný. Tentokrát si však zvesela nezanotujeme popěvek o tom, jak žili byli bratři tři, protože bratři jsou jen dva, třetím sourozencem je sestra.

Nejstarší bratr, Kaden, je logicky také dědicem Netesaného trůnu. Byl otcem poslán na výchovu mezi mnichy, aby získal potřebné dovednosti. Jak se však ukazuje, klášter není zcela bezpečné místo. Obchází ho totiž podivný netvor, jehož jediné stopy přítomnosti spočívají v nalézání zabitých koz. Kromě této „drobnosti“ však hluboko v horách nehrozí Kadenovi nic kromě výprasku od mistra a posměšků některých studentů ohledně jeho původu, který se projevuje zvláštní barvou očí.

Mladší z bratrů, Valyn, se naopak touží stát členem jedné z nejlépe vycvičených armád, které císařství má. Síla této armády spočívá v dokonalé sehranosti pětičlenných týmů, které létají na velkých ptácích; a Valyn, pokud dokáže úspěšně složit závěrečnou zkoušku, má šanci stát se velitelem právě jednoho z těchto týmů. Vojenské prostředí však nepřináší jen dřinu a dril, ale také mnoho svízelí. Navíc v momentě, kdy se druhorozený dozví o snaze úkladných vrahů ukončit jeho život, má mnohokrát na kahánku, a paranoia rozhodně není bezdůvodná.

Relativně nejsnadnější pozici má jejich sestra Adare, která po smrti otce zůstává u císařského dvora v pozici ministra financí. Po většinu knihy je tato mladá okouzlující dáma na druhé (nebo spíše třetí, vzhledem k počtu sourozenců) koleji – ať již u svých kolegů, kteří ženu v úřadu přehlížejí a považují za protekční dítko, či u autora samotného, který jí také nedává zrovna moc prostoru k vyniknutí. Ale téměř v závěru knihy její doslova a do písmene horká chvilka přijde.

To „něco navíc“

Možná si říkáte, že až doposud Císařovy čepele Briana Staveleye nijak zásadně nevybočují z mainstreamového proudu současné martinovské fantastiky. Je nutno říci, že Staveley má cit pro vyprávění, a tak se dějové linky nestřídají příliš divoce, žádný ze tří spletených příběhů nemá hluchá místa, ale naopak jsou doslova nabité událostmi.

Svět, ve kterém se děj knihy odehrává, v sobě nese punc originality. Mniši zůstávají stejní v pojetí téměř každého autora – asketismus, tvrdý výcvik a slušná porce nátlaku na nebohé studenty. Ani v Císařových čepelích tomu není jinak. Ovšem bestie, která nepozorovaně obchází okolo, to už je jiná káva a nepřítel hodný respektu. A samozřejmě, co by to bylo za mnichy, kdyby neměli prastaré tajemství, které střeží a díky kterému může vyvolený zachránit svět!

I ve Valynově vojenské linii se autor doslova vyřádil. Čtenáře potěší přesuny vojáků vzduchem nebo dobře popsaná akce v podání sehraných bojových týmů, ve kterých nechybí specialisté na výbušniny, odstřelovači a především čarodějové – takzvaní lichové. Každý z nich má své „malé tajemství“, kterým je zřídlo, ze kterého čerpá svoji moc. Síla tohoto zřídla určuje moc daného licha, a zřídlem může být cokoliv, od dětské krve po kamínky v kapse.

Jediné, co trochu pokulhává, je svět, ve kterém se příběh odehrává – nekonají se žádné velké popisy, nečekejte žádné úchvatné dechberoucí scenérie. Vše je popsané dostatečně na to, aby si čtenář dokázal okolí v hrubých rysech představit, ale kamenité hory, ostrovy i města slouží spíše jako kulisy ubíhajícímu ději než jako lákadlo a prostředek k okouzlení čtenářů.

A když už jsem použil termín martinovská fantastika, dovolím si srovnávat přímo pomocí tohoto obecně uznávaného etalonu. Oproti Písni ledu a ohně je Staveleyovo dílo sevřenější a svižnější. Naopak společné pojítko je, že se ani jeden autor nebojí nechat zemřít sympatické postavy, i když Staveley tak možná učinil trochu předčasně, takže si čtenář ještě nestačil nebožtíka oblíbit natolik, aby ho ztráta nějak zásadněji zasáhla.

K tomu všemu přidejte bitvu o záchranu holého života, která na konci knihy skvělým způsobem graduje, nepřátele z legend a mýtů, kteří byli vybiti údajně již před mnoha staletími, zlovolné církve a kulty bažící po krvi i moci a kopu moudrých pouček ať už z učení mnichů, nebo vojáků. Zakalit, vykovat, a ejhle – Císařovy čepele čekají na své čtenáře, lákavě lesklé, břitce nabroušené a především vyvážené a úžasně dynamické.

Brian Staveley: Císařovy čepele (Kronika Netesaného trůnu 1)
Vydal: Fantom Print, 2016
Překlad: Hana Vlčinská
Obálka: Dorothea Bylica
Počet stran: 448
Cena: 349 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

9 komentářů

  1. Díky za recenzi, zrovna jsem si říkal, že bych si na to rád přečetl nějaký názor, protože to vypadalo zajímavě.

  2. Jsem rád, že nejsem jediný. Celkove mi to přijde, jako mix, ale příjemné namichany

  3. KarelC: člověče, Ty snad vlastníš Stroj času :o) Hraješ počítačové hry (teda jestli chápu správně tu zmínku o Oblivionu), přečteš kde co, k tomu máš rodinu… jak to děláš? :o)
    Omlouvám se tedy za off topic, ale tohle je zásadní otázka :o)

  4. Tygr: to je jednoduchý: Rodina se musí starat o tebe, nikoliv ty o rodinu. Ale ta rodina si nesmí nikdy uvědomit, že by tomu mělo být obráceně. 🙂

    Ani zdaleka nejsem takovej pařan, jak to zní. Moje srdcovky jsou: Sága TES, Warhammer a W40k, Might and magic 6 – 10, Icewind Dale 1 a 2, Baldur’s Gate 2, Titan Quest, Wizardry 8 a diablovka Harbinger.

    Mimochodem co říkáte na Prefekta od Reynoldse? Když už jsme u těch off topiců.

  5. Baldur’s Gate! Zrovna ho hraju znova, už po x-té 🙂

    (K Čepelím se vyjadřovat prý nesmím, tak mlčím; ale mám v plánu si je přečíst.)

  6. KarelC: ok, jako tip dobré, ale budu muset zapřemýšlet, jak se do takového stavu dostat 🙂

    Jinak ohledně her toho taky moc nenahraju – TES jsem nehrál (jen chvíli jedničku), z Warhammeru jsem hrál jen Dawn of War, Might and Magicy 3-9, Icewind Dale sága a Baldur´s gate sága jsem hrál, ale dohrál jsem jen IWD 1 (a byl jsem asi v půlce BG1), nějak jsem nikdy neměl tolik času to dojet :o( Titan Quest se mi taky líbil, Wizardry jsem hrál 7 a v poslední době se mi líbil Legend of Grimrock 1 a 2. A k těm srdcovkám by určitě patřili i Heroes of Might and Magic :o) A King´s Bounty.

    Horší je, že v poslední době nějak nestíhám ani ty knihy…. podle Goodreads mám Meč z kamene rozečtený už asi 140 dní, což je tedy tragédie :o(

    Prefekta od Reynoldse neznám :o(

  7. to Xan: Ale přiznám se, že mám raději o chloupek akčnější IWD1-2, než BG2. Ale co jsem hrál nejčastěji znovu a znovu z těch RPG, tak to byla asi Might and magic 6, potom Wizardry 8 a nakonec TES 3 -Morrowind (tamní pokřivený a temný svět se mi líbil snad z celé té ságy nejvíc).

    to Tygr: Ze strategií asi nejvíc třetí datadisk W40k DOW Soulstorm. DOW 2 Jsem jednou dohrál komplet včetně všech datadisků a mnohokrát rozehrál, ale potom už nikdy nedohrál. Na Prefekta už je tady upoutávka – já to kupoval ve čtvrtek, ale ještě jsem nezačal. Je to v pořadí. Teď čtu MoonFire (Norman Mailer. TASCHEN) Představ si, že ten člověk tvrdí a hojnými fotografiemi dokládá, že ti Američani prý fakt na tom Měsíci byli. No není divnej? 🙂 Ale mohu vřele doporučit.

  8. Baldurs Gate 2, také zrovna hraju ….pěkně s postavou co prošla i jedničku 🙂

    Nejlepší hra pod sluncem !!

Zanechat odpověď