Za tajemstvím Druhé planety

Všichni se soustředí na Mars, a přitom druhá planeta od Slunce je mnohem zajímavější. Nesla v historii různé přezdívky jako Jitřenka či Večernice a její jméno Venus znamená „půvab, krásu, vděk a vnady“. Žádnou mytologickou či esoterickou záhadu zde ale nehledejte, jenom čistou hard sci-fi.

Do děje románu slovenské autorky Jany Plauchové s příznačným názvem Druhá planéta se vpravíte rychle. Lidstvo zastihnete ve chvíli, kdy sice přistálo na Měsíci, ale pak se kosmický výzkum zastavil i díky několika nezdařeným výpravám a všechno převálcoval konzumní způsob života. Lidé, zavalení věcmi, které sice nepotřebují k přežití, ale musí kvůli tomu drancovat přírodní zdroje, lidé obalení v cukrové vatě blahobytu, už pak neměli žádný důvod své pohodlíčko opouštět. Daní za to je jim ztráta schopnosti spontánně spát, proto se musí spoléhat na uspávací tabletky nebo neurostimulátory.

Až hrozící globální kolaps klimatu vyžene lidstvo opět k myšlence vydat se do vesmíru. Hrstka vědeckých nadšenců se proto vypraví k Venuši, aby prozkoumala, co se stalo našim nejbližším sousedům. Impulzem k odvážnému počinu jsou nové záběry z povrchu planety, kde jsou zřetelně vidět pozůstatky osídlení. Zájem o cesty do vesmíru je tak malý, že astronautem se může stát kdokoliv, třeba pro-ekologickým smýšlením nepohodlný senátor Theakston, nebo dobrovolník Glen Irving, trpící cukrovkou a nízkým krevním tlakem.

Zpočátku se zdá, že je to opravdu snadné a posádka zvládá své úkoly bez problémů, ačkoliv se jedná hlavně o vědce – jejich motivace k účasti na výpravě k Venuši ovšem nejsou vždycky tak nezištné. Situace se výrazně změní, když se rozbijí spánkové stimulátory. Nikdo až na pilota Mikeyho nemá odvahu nekontrolovatelně usnout. Na všechny dopadá únava a v kombinaci s určitou nedisciplinovaností některých členů posádky a přílišnou důvěrou Eda a Arlene, kteří se věnují spíš manželským hrátkám než řízení stanice, nedá na sebe katastrofa dlouho čekat. Velký výbuch zničí celé zařízení a jedinou šancí je cesta dolů, na povrch.

Věda, nebo fantazie?

Mírně předvídatelný děj trvá až do okamžiku, než se Glen jako jediný přeživší ocitne na planetě a pozoruje dění ve zborcené kopuli. Zde se samovolně spustí holografická projekce, v níž astronaut vidí několik scén, vysvětlujících, co se vlastně Venušanům stalo (podobně jako ve filmu Vetřelec: Prométheus) a proč celá jejich civilizace zmizela. Jako náhodou je svědkem klíčových rozhodnutí během několika zasedání venušanské planetární rady, takže všechno dostane „naservírováno“ bez jakéhokoliv úsilí.

Řešení, jaké autorka zvolila, mě trochu zklamalo. Na knihu mě namlsala právě ona během křtu na letošním Slavconu, kam si pozvala i astrobioložku Michaelu Musilovou, účastnici simulovaných misí na Mars pro NASA, a já si v záchvatu nadšení tenhle slibný opus za poctivě ušetřená eura koupila. Po zasvěcené debatě, která tam proběhla, a neméně fundované expozici příběhu sem pohádkově laděná scéna (venušanské vynálezy fungují i po mnoha letech, co se kupole nad městem zřítila, a navíc umožní Glenovi, aby ihned rozuměl jejich jazyku) jaksi nesedí.

A tak i přes nepopiratelný silný ekologický apel má kniha pár slabších momentů. Nám dříve narozeným zřejmě dech nevyrazí ani „objevy“, díky kterým se Glen dozví o původu lidstva, účelu egyptských pyramid či odkud se vzal bůh Ra. Každý, kdo vzal do ruky aspoň jednu dänikenovskou publikaci, je už na podobná odhalení celkem zvyklý. Tuším, že s obdobným motivem operuje i film Mise na Mars, jen planeta je jiná. Taktéž námět zkázy vlivem jaderné války silně připomíná Astronauty Stanisława Lema, včetně byrokratických postupů, které (jak za socialismu) znemožňují vyslat sondu, kam je potřeba.

Kromě toho, že tu máme jistý kulturní kontext, který knihu přesahuje, známe i celou řadu nových vědeckých poznatků o samotné Venuši, se kterými autorka úmyslně nepracuje. V předmluvě Jana Plauchová vysvětluje, proč zvolila určitý historizující rámec a vyslala své hrdiny do vzdáleného kosmu se znalostmi ze začátku 90. let 20. století, tedy zhruba z doby, kdy Arthur C. Clarke vydal svou Poslední vesmírnou odyseu. Proč je posadila do poruchové kosmické lodi, řízené počítačem v podobě masivní kraksny, plnou kovových a ostrých hran. Snad, že se v té době zhlédla? „Příliš mnoho poznání zavírá dveře fantazii,“ píše sama Plauchová. Své nejnovější dílo řadí k těm nejméně vědeckým.

Astronomka i literátka

Neupírejme ale dílu celou řadu inovativních myšlenek. Spekulace o existenci Towsendovy choroby, díky níž autorka vysvětluje, proč je přesídlení na jinou planetu víceméně problematické a zdaří se max. u 5% imigrantů, vlastně jedním šmahem stírá všechny space opery jako nereálné nesmysly a dává podnět k zamyšlení, proč nás popadá při osidlování neznámých světů takový civilizační optimismus. Už koloniální historie ukázala, jak dokáže změna klimatu kosit naivní pionýry po stovkách a decimovat stejně tak i místní obyvatelstvo. Proč se domníváme, že budeme všude vítaní a že si na nás jiné planety nenachystají nečekaná překvapení?

Druhá myšlenka, která se v knize objeví, je neméně fascinující. Vnímali jste někdy nespavost jako nějakou větší hrozbu? Vězte, taková spánková deprivace umí dělat s člověkem divy. Co kdyby však postihla celé lidstvo? Přijali byste možnost, že je to jev naprosto přirozený – asi jako povodně a hurikány, kterými se planeta prostě jen brání a snaží se zbavit lidí jako příčiny svého ohrožení? Ano, pozemšťané, trest na vás, jak ošklivě se chováte k matičce Zemi! Od teď, vy bídní lidští červi, oka nezamhouříte…!

Ale vraťme se ke knize a k její genezi. Nakladatelství Artis Omnis patří k jedné z možných cest, jak se tvorba slovenských autorů fantastiky dostává ke čtenářům. Jana Plauchová již zde vydala i svůj druhý román Večnost omylov (2014), za kterých získala mezinárodní ocenění Encouragement award a následně taktéž i napínavý thriller Úvod do teorie chaosu (2016). Je tedy celkem logické, že se svou další knihou zamířila opět do „domovského přístavu“. Možná však měli editoři tentokrát věnovat rukopisu, který autorka vytáhla z tvůrčího šuplíku staršího data, trochu více pozornosti, a některé pasáže vrátit k přepracování.

Tím nechci popřít fakt, že Jana Plauchová je velká myslitelka a popularizátorka kosmického výzkumu, a to nejen na literárním poli, ale i profesně. Oplývá bohatými znalostmi fyziky a astronomie, které umí srozumitelně podat a integrovat do příběhů, aniž by jim ubrala na čtivosti. Její předností jsou psychologicky propracované postavy, které přivádí do mezních situací a dodává jim věrohodné reakce. I přes mnohá vážná témata, kterých se dotýká, nepropadá vědeckému pesimismu a vždy nám dopřeje trochu naděje. Tu nakonec potřebujeme ze všeho nejvíc, my všichni. Ať už se to týká cest ke hvězdám, nebo ke svému zraněnému nitru.

Knihu Druhá planéta vidím přínosnou spíše pro čtenáře, kteří ještě nemají tolik načteno a o nějakém Dänikenovi v životě neslyšeli. Není potřeba se bát slovenštiny, uvidíte, že po pár stránkách vám to ani nepřijde. Někteří se rozpomenou a jiní zase zjistí, že jsou schopni číst ještě v jiném slovanském jazyce. Autorka netrápí své čtenáře dlouhými souvětími a uvážlivě střídá popisné pasáže a dialogy. Text je členěný do krátkých odstavců a tištěný velkým fontem na kvalitním žlutém papíře. Kniha zaujme i obálkou a pevnou vazbou a celkově budí dojem reprezentativního díla, za které se nikdo nemusí ve své knihovně stydět.

Procentuální hodnocení: 60%

Jana Plauchová: Druhá planéta

Jazyk: slovenština

Vydal: Artis Omnis, 2019

Obálka: Jana Kollárová

Počet stran: 256

Cena: 270 Kč / 13,90 EUR

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď