Zákon genu platí, pánové!

Co spojuje hrách a tornádo? Je to jméno vědce – Mendel. A právě jeho životu a dílu je věnována antologie Zákon genu přinášející pestrou sbírku povídek v nejrůznějších fantastických subžánrech. Na své si přijdou milovníci alternativní historie, postapa, hororu, humoristické sci-fi i transhumanismu.

A tak mu máme po Robotovi 100 jiný bohulibý čin, upozorňující na dalšího z „velkých“ Čechů, respektive „Moravana německé řeči“. Antologie totiž vznikla u příležitosti dvousetletého výročí narození „otce genetiky“ Gregora Johanna Mendela. A kdože byl henten Mendel? Pocházel ze zemědělské rodiny v německém Slezsku a celý dospělý život prožil v augustiánském klášteře sv. Tomáše na Starém Brně. Přijal řeholní jméno Gregor a cítil se zde jako doma (Brno bylo v podstatě „německým městem“, proč by jinak překypoval hantec tolika germanismy?). Časem se stal dokonce opatem, ovšem z toho už takovou radost asi neměl, protože mu přibylo řeholních povinností a nemohl se věnovat svému koníčku – vědeckému bádání.

Své pokusy o křížení rostlin realizoval především s hrachem a na základě získaných zkušeností formuloval známé Mendelovy zákony dědičnosti. Paráda, kdyby si výsledky pokusů maličko nepřikrášloval, respektive neukazoval jen ty, které potvrzovaly jeho teorie. Statistika byla v té době ještě v plenkách a vyřazování „nepohodlných“ údajů patřilo k běžné praxi. I tak to byl obdivuhodný pokus, jak aplikovat matematické postupy na biologii. Mendel tím položil základy pozdější vědecké disciplíny známé jako genetika, ale uznání se nedočkal, byl objeven až svými následovníky. To až když se jeho klíčovou studii podařilo W. Batesonovi přeložit do angličtiny.

Není bez zajímavosti, že Mendel se věnoval také meteorologii a svá každodenní pozorování oznamoval Meteorologickému ústavu ve Vídni. Napsal celkem 13 studií a 9 z nich je věnováno právě předpovídání počasí. To je důvodem, proč se po něm jmenuje i česká vědecká stanice v Antarktidě. Třetí oblastí jeho zájmu bylo včelařství, ale zabrousil také do astronomie a psal i poezii. Už v roce 1870 byl schopen popsat větrnou smršť (dnes říkáme tornádo) a objevil také souvislost mezi skvrnami na Slunci a polárními zářemi.

A proč tímto výkladem začínám? Abyste mohli pohodlně vysledovat, jak se autoři a autorky povídek porovnali s tímto tématem, jak důmyslně zapojili vhodné atributy s Mendelem spojené, nebo se přímo pokusili doplnit bílá místa v životě tohoto pozoruhodného myslitele druhé poloviny 19. století. Zákon genu uvádějí dvě předmluvy, jedna od biochemika Jana Konvalinky a druhou napsal astrofyzik Jiří Grygar. Nad knihou převzal patronát sir Paul Nurse, laureát Nobelovy ceny, a tak na obálce kromě obvyklých log mediálních partnerů najdeme hezký čtvereček s nápisem UNESCO. A celé to vyšlo ve spolupráci s Festivalem Mendel, který se letos konal pod záštitou UNESCO+, prezidenta ČR Miloše Zemana a dalších národních či brněnských politických elit. Nakladatelství Epocha opět dokázalo, že umí udělat reprezentativní publikaci a Leoš Kyša se zase předvést ve dvojroli: jako jeden z editorů a také jeden z 16 autorů, kteří složili Mendelovi hold, samozřejmě každý jinak a po svém. Tak do toho! Pojďme se jednotlivým povídkám mrknout na zoubek.

Na lehké notě

Povídkovou část otvírá příběh z pera Kristýny Sněgoňové a funguje jako taková literární anekdota. Vše napoví její název – Zachránil jsem Mendela, pánové! – evokující velmi známou českou filmovou komedii. Tuhle lehkou časovku, dokazující, že každý vynález může přinášet prospěch i zkázu, si vychutnáte jako příjemnou jednohubku. Ve stejné duchu se odehrává i Nedžentlmenská dohoda Martina Paytoka. K výrobě ničivé zbraně pomohou nakřížení holubi, je však otázkou, zda dosažení tak ohromujícího účinku znamená vítězství či prohru a zda k míru skutečně vede jen politika trvalého zastrašování (stejné dilema nakonec řeší o dvěstě let později i sci-fi seriál Expanze, nic se na lidské povaze nezměnilo, pouze se stejný válečný tyátr odehrává v jiných kulisách – o to pravdivější tohle poslání je).

Dilematu, zda pomáhat té či oné straně se nevyhne ani Oksana, hlavní hrdinka povídky Plevel. Její autorka, Julie Nováková, sama vědkyně, se zamýšlí nad tím, že sebelepší záměr se dá zneužít a že se věda často vydává do služby zlosynům. Tentokrát nás vezme do Ruska a alternativně vykresluje poměry v dobách agronoma Trofima Lysenka, který proslul jako zakladatel „lysenkovštiny“ v duchu Mičurinovy teorie hybridizace, pseudokonceptu, založeném na podvodech a diletantismu. Stal se za významné Stalinovy podpory dokonce ředitelem Ústavu genetiky v rámci Akademie věd SSSR (mimochodem v roce 1949 mu Vysoká škola zemědělská v Brně udělila čestný doktorát „za vynikající vědeckou činnost v oboru zemědělských věd”), kde vydržel až do roku 1964, než se ukázalo, že jeho postuláty jsou bludy a slibované zázračné hospodářské výsledky se nedostaví. Mezitím ale stihl zahubit miliony lidí, když díky tomu vypukl v Rusku (a následně i v Číně) hladomor. Co když to celé byla jen kamufláž pro zakrytí něčeho mnohem většího? Co když se nemá změnit plodina, ale člověk? Nastal prostě čas vytýčit si nové cíle – a stvořit třeba pravého socialistického občana. Nebo cokoliv. Golema, Frankensteina, Kwisatze Haderacha nebo Pátý element.

Lysenko zaujal i Ondřeje Neffa a v jeho Operaci Fénix se objeví známé osobnosti jako Andropov, Bush či Stalin. Je to trochu děsivé a trochu taškařice, nicméně atmosféra stalinovské doby je vskutku trefná. Soudruzi v hlavní roli si zahrají i v Mendelu 47 Dalibora Váchy, když pátrají po vrahovi a nedobrovolně se stanou součástí genetického experimentu šíleného profesora Lánského, jenž se pokouší naklonovat dokonalého vojáka. Čtenáře pobaví nejen lehký styl podání, ale i metatextové odkazy (oživlé hrachory nazývá vypravěč trifidy). Takže, pozor, co bezděky žužláte, třeba takový zelený hrášek umí překvapit. Začne bobtnat a kdoví, v co se nakonec promění.

Drobný žert se skrývá i v povídce Davida Šenka. Jeho Akcelerace aneb Brightonská hvězda pojednává o možnost uspíšit vývoj lidského plodu a zároveň ho také na genetické úrovni vylepšit. Kdo by nechtěl mít potomka za pár týdnů a navíc ještě naprosto dokonalého? Takové možnosti využije i Pamela, velká filmová hvězda. Do dalšího natáčení má jen čtyři měsíce, a tak nakonec souhlasí jak s primární, tak i sekundární akcelerací (před i po porodu). Jenže, jak už to bývá, něco se zvrtne…

Geny v alternativách dějin

O tom, že víra v ospravedlnitelný atentát, může vést na scestí a přivést do ohrožení vlastní druh, se nás pokusí přesvědčit Jakub Mařík v povídce Královnovrazi. Lidská civilizace musí čelit zdrcující invazi Vos. Ač se jeví technologicky vyspělejší, proti nepříteli organizovaném na principu roje má také celou řadu nevýhod. Dá se změnit budoucnost jedním promyšleným zásahem? Síly jsou vyrovnané a velké finále ve stylu Tchaikovského opusu nezklame žádného pacifistu.

Smíření s trpkým osudem i ztracenou láskou čeká rovněž na Jeremiáše, hrdinu povídky Sousedská láska. Michaela Merglová tu zabrnkala na mírně romantickou notu, přičemž motiv možného klonování člověka je díky tomu dost upozaděn a příběh by možná dobře fungoval i bez této rekvizity, ovšem pohled na velrybí vznášedla dopravující přes údolí vytěžené dřevo jen tak nedostanete z mysli. Ta nostalgie! Vyprávění je kapku zdlouhavé, ale pro výstavbu narůstající Jeremiášově nenávisti k sousedům nezbytné. Trochu předvídatelný konec poslouží dokonale i bez vědy – přijmout vlastního potomka, tedy dítě ze své krve, je zatím tím nejsilnějším zákonem genu, jaký si lidstvo dokáže představit.

Téměř do válečné vřavy vpadneme s hrdinou Williamem, který se snaží zachránit pozůstatky Mendelových výzkumů, a domnívá se, že důkazy najde přímo v klášteře. Svět v jakési alternativní minulosti devastuje nezničitelný zgerb, díky němuž umírá vegetace a jediný lék se skrývá v poznámkách zneuznaného vědce. Jenže, jak už to tak bývá, lidská hloupost zničí sebelepší dobré úmysly. Ale není důvod ztrácet naději, i když klášter, kde Mendel přebýval, lehl popelem – ta přece umírá poslední. (To ví i Sandman, takže porazí v souboji myslí i Satana). Oním tajným cílem, pro který William Bateson i jeho doprovod riskují život, jsou Mendelovy včely, a pod stejnojmennou povídkou je podepsán Jan Hlávka.

Ve snaze o lepšího člověka

Věčná touha vytvořit nějak vylepšeného člověka, který by se díky nově získaným schopnostem vyhnul všem strastem, jež mučí lidská pokolení po staletí – byl by dlouhověký, měl velikou sílu a rychle se uzdravoval – vede i Romana Bureše k napsání makropulovské verze Za Sofii. Tito výjimeční lidé se schovávají v běžné populaci a dokážou se navzájem poznat (podobně jako nesmrtelní v Horalovi), ale ušetřeni bolesti ze života stejně nejsou – ztrácejí své blízké, ocitají se na okraji společnosti a trpí samotou, dokud nemají nevyžádanou společnosti v podobě těch, kdo je ve vidině obohacení pronásledují a chtěji zneužít pro své plány – a jsme opět u stejné myšlenky. Budeme u ní ještě víckrát.

Do světa vědy – konkrétně biologie – nás zavede Stvořitel Tomáše Petráska. Za všechno může tajemný kufřík a tajemný odkaz jakéhosi Wallinga, jež se rozhodne pokračovat v pokusech podle Darwinových poznámek. Můžeme nahlédnout do jeho vědeckého deníku a prožít s ním neúspěšné pokusy, výbuch v laboratoři i okamžik úžasného objevu. Pravdu se snaží odhalit nejen vypravěč sám, ale i jeho kolegyně, doktorandka Kateřina Čeňková. Podstata kufříku se však blíží pověstné Pandořině skříňce a neodeslaný dopis nadšeného následovníka časované bombě – jenže touhu po poznání žádná hrozba nezastaví a člověk je prostě zvědavý, co se stane, až se pootevře víko.

Temný rozsévač genetické informace z hvězd předá svým potomkům v zapadlé horské vesničce Prusy dlouhý život a pevné zdraví, jenže pak se něco pokazí a děti začnou umírat. Záhadu zmizelé rodičky přijede vyšetřit mladá genetička Bára Honigová a její bloudění setmělým lesem v dešti dokonale navodí hororovou kulisu. Tou další je jeskyně plná dětských kostí, ale nějak to nefunguje, jen to porno, nakreslené na stěně a zachycující mimozemšťanovo bezuzdné řádění, by zřejmě stálo za vidění. Následuje přímočará vysvětlovačka a je po zábavě. K napsání povídky Zákon genu údajně Františka Kotletu inspiroval příběh Lisy a Jacka Nashových, kteří v roce 2001 řešili u své dcery chronickou anémii a doufali v její záchranu pomocí transplantace kmenových buněk. Netuším, jak to nakonec s nešťastnou Molly dopadlo, stejně jako s hrdiny povídky. Rychlý konec spěje k předvídatelnému – Bára se rozhodne hrát si na Boha (resp. Bohyni). Snad jí to za rozchod s přítelem Dorianem, který se dokonce do Prus vypravil za ní, stálo, kurva.

Apokalypsa nás nemine, geny negeny

V postapokalyptickém světě, kde vládne kasta Vylepšených a dělá si, co chce, žije Hila Ebanová, příslušnice chudiny, která si kromě jiných křivd vylosuje i genetickou poruchu zvanou Erdenův syndrom. Potřeba léčby ji zavede do hospice řádu sv. Augustina. Tam dostane nabídku, jakou žádný smrtelně nemocný nejspíš neodmítne. Otevřený konec dá tušit, že nespravedlivou společnost ještě čekají zajímavé změny. Mají k nim pomoci geneticky upravení bojovníci… Nakonec, genetika je plná paradoxů. Škoda, že dialogy jsou přetížené vysvětlovacími pasážemi, člověk si ten paradox ani pořádně nevychutná. Konflikt postapokalyptického světa je lehce nahozený, neznat Elysium, tak se možná nezorientuju. Povídka se jmenuje Pacient rekrut a já marně přemýšlím, proč její autor Jan Kotouč nezvolil název v přechýlené podobě, když se evidentně týká hlavní ženské postavy. Slovo „pacientka“ máme ve slovníku celkem běžně, ovšem „rekrutka“ by nám asi znělo divně. No, všechno je věcí zvyku. (A nechoďte s tím, že mužské tvary jsou neutrální. Možná tak ještě v minulém století, teď už máme přes 70 variant pohlaví a všechny jsou „neutrální“, dokud to nespletete).

Postapolyptický příběh vykreslil i Lukáš Vavrečka. Dcera hlavního hrdiny Freja trpí genetickou poruchou a musí být proto umístěna do centra, kde jsou lidé většinu času připojení ve virtuálu a nezatěžují tak státní pokladnu. Stejný osud čeká i na Frejinu matku Idu, která bojuje s duševním onemocněním. Eden, jak se nazývá povídka i ono zařízení, však žádným rájem není, a tak nezbývá než útěk. Bohatí si staví syntlandy, plující města na moři, kam se však nedá snadno dostat. Pochopení ale najde u přítele hackera, s jehož dcerou se Freja kamarádí a jemuž represivní složky už šlapou na paty. V to osudné odpoledne se však vykonavatelé  nařízené restrikce dopustí fatálního omylu… Jenže žít se musí.

Ovšem pravá hrůza na mě padla po dočtení povídky Pláž Pavla Fritze. Kosmická výprava hrdé lodi Ariadna Astra skončí katastrofální havárií na cizí planetě. Lidští trosečníci jsou v nebezpečném ekosystému plném jedovatých amaphytonů nemilosrdně podrobeni místním genetickým zákonům. Hlavní hrdina kráčí po pláži v doprovodu polointeligentního hada a vzpomíná. Na to, jak marně čekali na záchranu a zároveň nechtěli rezignovat na své lidství, na hodnoty, které si přivezli s sebou. Ovšem daň za touhu přivést na tomto světě svého potomka je příliš vysoká. Za mě dva nejsilnější příběhy celé antologie.

A ještě jedno postapo, jež nemůžu nezmínit, i když název Ztraceno v paměti by mohl svádět k jinému žánru. Zemi postihne ekologická katastrofa po přistání mimozemšťanů a většina biotopů vezme za své. Dívka Johanna tu po Mendelově vzoru pěstuje hrách a pokouší se nakřížit nějaký odolný druh, žije v ústraní na okraji pustiny a přeprodává do nejbližšího města elektroodpad, který najde na skládce. Pak však udělá chybu, když zachrání zraněného mimozemšťana a ukryje ho ve svém domě. Tajemství, které nepozemský tvor nese, totiž zajímá kdejakého šmejda. Příběhem střiženým ve stylu Districtu 9 do antologie přispěla Lucie Lukačovičová. Text je čtivý a má ten správný spád. Místo kreveťáků máme hmyzáky a závěr v duchu žádoucího happyendu – ovšem já tenhle optimismus při pohledu na televizní zprávy moc nesdílím. Když nedokážou spolupracovat ani národy jedné jazykové skupiny, tak s mimozemšťany, kteří se domlouvají pouze cvakáním kusadel, to půjde lépe?

Závěrečné vysvědčení

Velikostí svého génia se Mendel řadí k osobnostem jako Sigmund Freud, Franc Kafka, Antonín Dvořák, Jan Jánský, Otto Wichterle, Gustav Mahler, Bedřich Smetana, Karel Čapek a Jára Cimrman a další, narození na území dnešní ČR. Je proto dobře, že mu autoři a autorky fantastiky skládají hold, když literární mainstream přešel toto významné jubileum mlčením. I když: abych naší společnosti nekřivdila, máme v Brně Mendelovo muzeum, dále Mendelovo náměstí, kde bude snad brzy stát Mendelova socha, uskutečnil se mezinárodní kongres genetiků a byl obnoven Mendelův skleník jako polyfunkční objekt pro pořádání přednášek, školení či kulturních a společenských akcí. Při této příležitosti bude také možné okoštovat sekt Gregor Mendel Genetique Couvé J.

Ke zmíněnému jubileu připravila Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity série článků a podcastů s názvem Člověk Mendel. Antropologové a archeologové z této univerzity také dali dohromady publikaci Gregor Johann Mendel, mapující hledání stop Mendelovy DNA na jeho osobních věcech uchovaných v Augustiniánském opatství na Starém Brně. Ovšem literárního nic. Možná dobře. Fantastika totiž dává takové literární příležitostí a prostředí absolutní volnosti pera, jaké prostě žádné jiné žánrové dominium nenabídne. Věda a její pokroky jsou základním stavebním kamenem mnoha žánrů, zejména hard science fiction, ale také hororu nebo arcanepunku.

Antologie Zákon genu s výpravou v té vyšší kategorii se může pochlubit působivou obálkou s ilustrací Žanety Kortusové a grafickými prvky ve tvaru hrachoru, který symbolicky prorůstá od semínka až po vzrostlou rostlinu každou povídkou. Editoři tentokrát vynechali medailonky autorů a autorek, zřejmě v domnění, že jejich jména budou mluvit samy za sebe. Všechny povídky místo toho uvozuje úryvek z Mendelovy přednášky, pronesené v roce 1865 na půdě německé reálky v Brně. Když budete číst poctivě, dozvíte se, jak proběhly pokusy s křížením hrachu a jestřábníku. Je to takový bonus – ještě jedno dobrodružství napříč antologií. A také příležitost se vůbec s Mendelovou prací seznámit, jelikož spis Pokusy s hybridy rostlin, vydaný včetně dopisů švýcarskému botanikovi C. Nägelimu, je zoufale vyprodaný.

A tak si ještě na závěr řekněme něco o samotných editorech. Leoše Kyšu není třeba příliš představovat. Po publicistické kariéře se pustil do výuky na univerzitě a filmových scénářů. My ho známe z poslední doby jako editora několika antologií (Ve stínu Řiše, Ve stínu apokalypsy, Ve stínu magie, L3g3ndy, Krásky a vetřelci). Jeho kolega Václav Kotrman píše především historické prózy, ale věnuje se také bojovému umění a rodině, se kterou žije v Liberci. K antologii Zákon genu ho přilákalo spojení vědy, historie a science fiction. Pravda je, že pokusů o alternativní historii či předvídání budoucího vývoje lidstva je v antologii opravdu hojně.

A jak se milí autoři a autorky zhostili zadaného tématu? Jestli jste četli pozorně, pak budete souhlasit, že si všichni zaslouží jen to nejlepší vysvědčení. Někteří za výsledky, jiní za snahu. Rozhodně jsem přesvědčená, že Mendel nemá důvod obracet se v hrobě. Ba naopak, musí být potěšen, že jeho odkaz je stále živý a že stál autorskému týmu za to, aby si o něm načetli spoustu podrobností, jež nakonec umně zapletli do dějových linií svých příběhů. Díky tomu vstoupil znovu do kulturní paměti a v nových (fikčních) souvislostech může být pochopen možná lépe než z pouhého životopisu nebo kosterních pozůstatků. A pokud tato antologie někoho z vás inspiruje k přečtení některého z Mendelových spisů, nebo nasměruje na vědeckou dráhu, pak splnila svůj účel na 130 procent.

Procentuální hodnocení: 80%

Václav Kotrman, Leoš Kyša (editoři): Zákon genu

Vydala: Epocha, 2022

Obálka: Žaneta Kortusová

Počet stran: 528

Cena: 530 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď