Představte si, jak starověký Říman vysedává u vysílačky, čeká na pokyny a na nohou má zánovní adidasky. Blíží se obrněné tanky ovládané rakouskou císařskou armádou… Zní to šíleně? To ještě nic není! Co takhle naštvaný bojový android z 22. století, meditující v kruhu křováků? Nevěříte?
Propast času začala vycházet loni v novém hávu jako vázané knihy s přebalem u nakladatelství Epocha. Nejdříve ale krátce nahlédněme zpátky do minulosti.
Roman Bureš, nováček na literárním poli, který začal psát ve 38 letech, aby zaměstnal lenivějící mozek, a mezi jehož zájmy patří bojové sporty, cestování za starými památkami a toulání v divočině, zaujal v roce 2015 románem Propast času. Šikovně využil své zážitky a talent na akční scény a zapojil do děje nacisty, bojové roboty, římské legionáře, středověké rytíře a c.k. oddíly generála Laudona. A mezi tyhle chlapy vklínil vysokoškolačku Toňu… Výsledný koktejl má grády, dokáže strhnout a slušně pobavit. Však si také pozitivní ohlas čtenářů vyžádal pokračování, a tak přišla na pulty záhy Císařovna (2016) a o dva roky později Impérium (2018). Byla to prostě pecka a na prvotinu prostě něco nečekaného.
Střet civilizací je autorovým velkým tématem a objevuje se i v jeho dalších knihách (Inferium), zkusil si také alternativní historii z období 2. světové války (Říše), historický román z antické doby (Leon, Legionář) nebo humoristickou sci-fi (Planeta idiotů). Ve všech knihách se pokusil o originální námět, ale v podstatě využil nastudované reálie z Propasti času, aby nakonec udělal tvůrčí oblouk (nebo kruh, chcete-li) a opět se ke své první trilogii vrátil – a přepracoval ji. Bureš píše také povídky, které se objevují v antologiích, např. Ve stínu apokalypsy (2018), Ve stínu magie (2019), Lockdown (2021), Vítejte v Pekle (2022), Zákon genu (2022).
Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš
Nyní se tedy s relativně stejným příběhem setkáváme znovu. Po loňském prvním dílu je tu pokračování. Jenže tenhle remake se vyvíjí trochu jinak než stará verze. Odštěpení od původní linie je u Císařovny zřetelnější než u prvního dílu. Na místě je tak autorova prosba, aby čtenáři nekřížili verze mezi sebou, neboť by některé věci na sebe neseděly.
Hrdiny jsme opustili ve chvíli, kdy se svět změnil po „časotřesení“ a vedle sebe se octili lidé z doby kamenné, římští legionáři, obyvatelé středověku, nacistický wehrmacht, naši současníci i následovníci o sedm století dál, aniž by však tušili, co se stalo a proč. Nejprve samozřejmě vypukne panika a nastane zmatek, ale štěstí přeje připraveným, a jednou z takových je i vysokoškolačka Antonie, která využije příležitosti, své znalosti latiny i historie a jako první vysloví teorii, co se stalo se světem. Enklávy, vytržené z časového kontextu, se musí rychle vzpamatovat, protože v boji o místo na slunci často čelí technicky vyspělejšímu nepříteli. Takovou enklávou je i starověký Řím, který díky Toni získá určitý náskok, a poté, co se k ní přidá i pilotka Serena se svým bojovým robotem, udělí útočícím nacistům pořádnou lekci. Toňa je po smrti Lucia Bara, prvního novodobého římského císaře, prohlášena „augustou“, tedy ochránkyní říše, ale de facto Římu s pomocí „malého boha“ vládne.
Až potud je dějová linie shodná, i když sem tam je nějaká drobnost jinak, a mírně vyšperkovaně působí i vyprávěcí styl. Přesto se tu nebavíme o druhém vydání, ale o remaku, což má vyjádřit zásadnější předělávku. Sám autor uvádí jako důvod k přepsání trilogie svou (údajnou) dřívější spisovatelskou nevyzrálost. Část změn vyvolal autorův odklon od čisté akčnosti a snaha psát čtivě, aniž by „pořád něco vybuchovalo, někdo střílel, krvácel a pokoušel se přežít“. A skutečně, tohle je skutečně mnohem zralejší dílo – je to znát na všem. Jiná je Toňa, jiný Severus, jiný Řím. Je to však dobře?
Cena za lepší svět
Toňa, budoucí císařovna, není ani trochu opatrná. Zahrává si s pobožností Římanů a nedomýšlí důsledky svých mnohdy naivních rozhodnutí. Svou posedlostí zrušit otroctví za každou cenu připomíná hlavní hrdinku ságy Cizinka, která svým nerespektem k historickým souvislostem málem přivolala zkázu rodinného majetku. Toňa, dříve mnohem pragmatičtější, nyní opovážlivě otřásá základy starověkého Říma, pro který je otroctví státotvorným i kastotvorným prvkem. I přes řadu varovných signálů podceňuje nebezpečí, která všude číhají – ve vnějším prostředí, nebo uvnitř, všude je dost těch, kteří jí závidí vliv, jaký má na senát i prostý lid, a chtějí uchvátit moc pro sebe.
Pravda, Toňa ten vladařský post taky někomu vyfoukla, a není divu, že se dotyčný stane jejím protivníkem. Ono totiž nestačí jenom odstranit nápisy ze štítů na domech a městských branách, jak si myslela. Ani zničit kroniky dochovalé ze „starých“ dob před časotřesením, vždycky nějaká proklouzne a nepříjemná pravda se provalí. A upřímně, nic naši hrdinku neomlouvá, že chce vybudovat lepší svět. Je totiž otázkou, zda bude skutečně lepší. Skokový přesun od otrokářské společnosti k demokracii s funkční tržní ekonomikou vůbec nemusí být tou ideální cestou. Jakou cenu bude muset zaplatit, se ještě uvidí.
A pokud jde o Serenu, tentokrát si s odvážnou vojandou osud zahraje opravdu krutě – je to ona, kdo v každém díle trpí, přestože se do role hybatelky světových dějin dostala stejnou náhodou jako Toňa, když se propadla při časotřesení ze 23. století. Ale sebelepší výcvik ji neuchrání před závistí a chamtivostí, emocemi, které neodstraní sebekvalitnější civilizační nános. Hrdá Selena si o malér přímo říká – i když to nemyslí zle, urazit mocného Římana se nevyplácí – holt jak se říká: nedráždi hada bosou nohou. Ale budiž, my víme, že život není fér a k hodným holkám už vůbec ne.
Lesk a bída Říma
Toňu rozhodně čeká ještě hodně práce, než pohne kolosem, jakým je antická velmoc, která ovládala většinu tehdejšího známého světa a rozlohou byla větší než současná Evropská unie, směrem ke šťastným zítřkům. Společně se Serenou doufají, že tuto „druhou šanci“ pro lidstvo využijí lépe a vyhnou se tak válkám a ekologickým katastrofám, které postihly časy budoucí. Možná je to na nedostudovanou archeoložku až příliš těžký úkol. Snad Toňa brzy pochopí, že bez spojenců ve vlastních řadách to nepůjde. A nezbývá než doufat, že si najde schopnější a věrnější pomocníky, než jakým je proradný Neffi, Číňan propadlý až z 28. století, jehož čip v hlavě je sice plný znalostí, ale srdce kalí zbabělost a pomstychtivost. Neváhá proto Toňu zradit…
Holt uražená ješitnost je silným motorem, to nakonec platí i pro jinak rozumného senátora Severa (který je v novém pojetí méně živočišný a více vypočítavý), nelítostného Jusufa, vůdce sicilského chalífátu, nebo fanatického kardinála Marana. Ti všichni jsou ochotni riskovat vše jen aby potrestali zpupnost, jakou představuje křehká dívka ve vladařském křesle. Jako by se nám tu před očima odehrával ještě jiný souboj, a to konflikt mužsko-ženského principu, kdy soupeří touha po moci se snahou myslet na druhé. Ten mužský princip je ochotný bořit a zabíjet s výhledem na krátkodobý úspěch, zatímco ten ženský hledí na potřeby celku a dlouhodobý prospěch.
Takže zatímco Toňa na základě Neffiho nákresů vymýšlí parostroje, staví nemocnice a zavádí do obytných domů vodovod a občas vysílá Serenu do vzdálenějších provincií uklidňovat nesváry, její nepřátelé si chystají plány, jak obnovit původní pořádky a o vládu ji připravit. Je vskutku napínavé sledovat, jestli „nový“ svět se dvěma ženami v čele tuhle výjimečnou šanci využije, nebo ji opět promarní malichernými půtkami a sám si tím pod sebou (opět) podřízne větev. A zda se historie bude opakovat – ta nám známá z učebnic i ta fikční.
Remake nejen dal, ale taky vzal
I přes řadu rozšíření a doplňků z příběhu také něco ubylo. Třeba setkání Toni a Severa během bakchanálií ztratilo původní sexuální náboj a nyní je hodně dětinské. Také Tonino zranění obličeje během pádu ze střechy už není tak devastující, takže místo „zrůdičky“ tu máme stále krásku se šrámem na čele. Jako by se Roman Bureš bál pustit svoji hrdinku do trochu hlubších vod a udržoval hezkou slupku za každou cenu celistvou, jako by jí nechtěl dovolit selhání, která ale budují opravdové hrdinství. Proč by nemohla mladá žena, dosud s hetero-orientací, která jen souhrou okolností žije v lesbickém svazku, mít i jiné touhy? A prostě jim nepodlehnout? Byla by pro hlavní hrdinku ztráta pěkného zevnějšku (v prvním díle zase unikne mučení na jidášově stolici) příliš velkým otřesem? Nejspíš. Tonino zrání je tak (na to, co musí zvládnout) paradoxně pomalé.
Zmenšila se také úloha Viktora, který uprchl z výzkumného střediska, kde podstoupil po těžkém úraze přestavbu na bojového androida a jako jediný z celé pokusné skupiny se nezbláznil. Nebo aspoň ne úplně. V původní verzi příběhu se proplétal různě mezi enklávami a pátral po pilotce robota, kterého náhodou potkal. Logicky mu připadal blízký, což ho nakonec přivedlo až do Říma v momentě, kdy zasáhl do klíčového souboje Toni a Severa. V nové verzi o tuto stěžejní roli přišel, takže se jenom potlouká světem, loví zvěř pro potěšení a z nudy se přidá ke skupině primitivních lovců. Je takovým zábavným doplňkem, ale nic navíc, až se člověk musí ptát, proč ho vlastně autor zavedl do příběhu a nechal ho vstoupit na scénu na tak exponovaném místě – na začátku. Po celou dobu tak čtenáře napíná, co asi tak Viktor udělá či způsobí, a ono nakonec nic. L
Spisovatel, inženýr či eskamotér?
Co však nelze upřít, je fakt, že nově zrekonstruovaný svět působí mnohotvárněji, a díky tomu, že zahrnuje trosky různých časových enkláv na rozlišném stupni vývoje, je zábavný a výbušný. Styčné třecí plochy představují bohatý zdroj nových konfliktů a dějových zápletek. Roman Bureš se odvážně zhostil role Velkého sociologa a spouští před očima čtenářů nevídaný experiment sociálního inženýrství, jehož podobu by nepředvídali ani přední prognostikové. Na malé ploše nechá střetnout dobu antickou s vyspělým izolátem využívajícím plasty a elektřinu nebo s militantním islámským chalífátem disponujícím drony, raketami a sonary. Autor prostě zamíchal časoprostorem a slepil devět časových rovin, jako když zatřesete kaleidoskopem… A dějou se, pane, věci!
Dílky ve tvaru pravidelných šestihranů, na které se svět rozpadl, možná starému učenci, který na Tonin popud dělá různá měření, připomínají plástve, ale spíš to budou ommatidia (fasetové oči hmyzu), kdy je každá jehlanovitá čočka trvale zaměřena nepatrně jiným směrem a vnímá tudíž světlo a informace omezeně ze svého segmentu zorného pole. Hmyzí mozek pak skládá tyto jednotlivé obrazy dohromady do mozaikovitého celkového obrazu. Podobně se i čtenářům postupně formuje nové uspořádání světa, jehož podoba je (pro jistotu) zachycena na mapičkách ve druhé polovině knihy.
Pravověrné scifisty ovšem musím znovu zklamat. Přestože subžánrovou základnu poskytuje alternativní historie s prvky time travel (a tím je dílo blízké například Strážcům času nebo Kosmickým křižákům Paula Andersona), objasnění příčin, které časotřesení způsobily, je jenom zlehka podepřené tezí o alternativních vesmírech. Vysvětlovačka na konci prvního dílu to vzala letem světem. Ve druhém díle ságy se Roman Bureš už do dalšího rozvíjení nepouští, ponechává jen důraz na klimatické změny a ze Sereniny doby pocházející výživovou krizi. Nanoboti kolují v Neffiho zázračné krvi, ale větší využití zatím nemají. Vartovský interglaciál zatím také zůstává nevytěžen, stejně tak urychlovač vědomí, místo toho se objeví atomovka, radary a EMP puls, ovšem autor tyto vynálezy vytahuje trochu jako králíky z klobouku.
Erudice i zábava
Užijte si přesto druhý díl trilogie naplno. Můžeme slíbit velkou porci zábavy, napínavý děj, zajímavé postavy a propracovaný kolorit, v němž se příběh odehrává. To jistě potěší milovníky historie i znalce antické kultury, a nakonec i čtenáři se slabostí pro military si přijdou na své, protože popisů bitev, taktiky a válečných strojů si užijí do sytosti. Smekám před autorem, že pro tuhle žánrovou „skládačku“ nastudoval mnoho pramenů z různých vědních disciplín, a že zvládl všechny ty architektonické prvky dórského slohu, středověké mučicí nástroje i všemožné jazykové polohy: starou latinu, němčinu, angličtinu, vojenský žargon, lékařský slovník ….(škoda, že je pryč gernish, ten se mi líbil, i ta česká varianta njúspíče budoucnosti měla něco do sebe J).
Císařovna je v novém kabátku slušná bichle, a nemůže za to jen silný žlutý volumen, na kterém je vytištěná. Zvolený formát – velký typ písma, názvy kapitol podle postav a jakási intermezza „z ptačí perspektivy“, v nichž autor shrne předchozí děj a popostrčí ten následující – už zůstává stabilní. Dá se na to zvyknout, i když zmíněná shrnutí mohou lézt někomu na nervy. Ale je fakt, že člověku snadno při tom množství postav, enkláv a bitev něco unikne, a tohle funguje jako záchytná síť. Autor tak laskavě myslí na méně pozorné čtenáře, a tím nemám na mysli jen ty postižené digitální demencí, ale prostě normální únavou, usínající (nic ve zlém) uprostřed kapitoly s brýlemi na nose. J Takže mladí, staří i ti méně hloubaví, všichni mají stejnou šanci si knihu užít. Jen na cesty se nehodí, možná si ji ještě přivezete tam, ale zpátky – se všemi těmi suvenýry – se už do kufru prostě nevejde a budete ji muset oželet. L
Procentuální hodnocení: 70%
Roman Bureš.: Císařovna (Propast času II.)
Vydalo: Nakladatelství Epocha, 2025
Obálka: Ondřej Hrdina
Počet stran: 476 stran
Cena: 374 Kč
