Původně to mělo vypadat nějak takhle…
„Dobrý den, dnešní díl je ochutnávka a úvod do knih Miroslava Žambocha. Zaměřím se na Muž na stezce a Líheň, protože jsem je právě dočetl a měl je pevně v paměti. Někdo by se mohl ptát, proč jsem nevybral Baklyho, když ho řadím mezi své nejoblíbenější Žambochovy hrdiny a knihy s ním jsou skvělé. Odpověď? Už jsem o něm mluvil v jiných článcích a nechtělo se mi znovu lovit detaily z paměti.“
Jenže pak přišla realita. Redakce Fantasy Planet – a hlavně šéfredaktor Martin Bečvář – je tým #BaklyNeboNic, pro který platí #BezSlitovaniNeboBudeMALER. A nakonec můj obdiv k tomuto hrdinovi a láska ke knihám o Baklym zvítězily. Vytáhl jsem poznámky, prolistoval knihu… a utrhl Baklymu palubní lístek, než mi on utrhne ruku i s klávesnicí. 🙂
Takže ano, bez smilování si dnes dáme i Bez slitování! A jak si Bakly zaslouží – se vší parádou.
Když se nad tím zamyslíme, Bakly a Koniáš mají leccos společného.
Oběma hrdinům je v boji rovný málokdo, a oba jsou schopni utržit mnoho ran a rychle se z toho oklepat; přesto se nejedná o neporazitelné bojovníky a jejich vlastnosti jsou jen o pouhý stupínek vyšší než u nás, normálních smrtelníků. A brutalita? Jasně, ale každý k ní přistupuje jinak. Bakly ji má v krvi – je součástí jeho osobnosti a chladnokrevně ji přijímá. Koniáš ji naopak bere jako poslední možnost, ale když už na ni dojde, létá vzduchem mnoho končetin (jak Koniášovy výpady s mečem, tak amputované kusy jeho nepřátel).
Baklyho jsem sice do tohoto dílu původně zařadit neplánoval, ale tady vidíte, jak silný kult osobnosti má. Nakonec si sám cestu prosekal, a jak už to u něj bývá dobrým zvykem, udělal to Holýma rukama.
Tak tedy: Vítejte ve světě Baklyho!
Prosím, připoutejte se. Nebo vlastně není třeba, Bakly Vás do děje přiková sám.
Existují hrdinové, kteří přijdou, rozdají pár úsměvů, zachrání princeznu a jdou si po svém. Pak je tu Bakly. Ten přijde, rozdá pár ran, objedná si kořalku, obhlédne situaci, zachrání princeznu (ale jen když za to dostane zaplaceno), a jde si zase po svém. Možná s hlavou někoho, kdo mu stál v cestě, a nebo někoho, kdo mu v hospodě dopil poslední láhev jeho oblíbené režné. Čím horší jakost, tím více Bakly. Někdy při té záchraně ještě hodí zpátečku, otočí se na patě, vrátí se k únoscům, a cestou pozabíjí vše, co potká. Čistě proto, že špatným lidem by se možná měly občas také stát i špatné věcí. Kam nemůže přímo karma, tam pošle Baklyho.
Miroslav Žamboch v Baklym vytvořil postavu, která je tak ostrá, že mnohdy ani nepotřebuje zbraně k tomu, aby rozťal své soupeře vedví. Lovec odměn, žoldák, bývalý gladiátor a muž s minulostí, kterou by pohromadě neudržela ani kronika s ocelovým přebalem. Muž bojující s vlastními démony, jenž splácí dluhy své krve. Muž, co již zažil příliš mnoho. Muž, který pro těch posledních pár, kteří mu ještě zbyli, udělá cokoliv.
Svět, v němž se pohybuje, je nemilosrdný, plný špíny, krve a drsných chlápků – i vzpomínek na ně – ale Bakly, i když sám v sobě dusí velký strach a děs, se ničeho na povrch nebojí. Nástrahám čelí s bojovným bručením na rtech, a přesila, to je pro Baklyho jenom další vesnická tancovačka, jíž se protočí jako bouře mečů, cepů, kyjů a pěstí…
Proč číst Baklyho?
Akce na prvním místě – Souboje jsou rychlé, brutální a tak lehce vizuálizovatelné, že máte pocit, jako by vám mezi šelestěním otáčených stránek šlehaly do očí cákance krve (milovníku audioknih zase teče krev z ušních bubínků, to je přece jasný…).
Suchý specifický drsný humor tvrdší než kovadlina – Bakly má smysl pro morálku a s ničím se moc nemaže, ale pokud přijde řada na humor, je temný a většinou sdělovaný holou pěstí. Možná ne nejlepší způsob, ale Bakly již na invence nemá motivaci.
Drsný svět, drsná pravidla – V tomhle světě nevyhrávají ti hodní. Vyhrávají ti chytří, silní a ochotní se zašpinit. A Bakly je všemi třemi v jednom.
Charisma a nekompromisní morálka – Bakly není prvoplánový dobrák, ale když se rozhodne něco udělat, jde přes mrtvoly. Jakmile někoho zachrání, sice toho na oko lituje, ale v duši na chvíli cítí klid. Má svou morálku, ctí svůj kodex.
Miroslav Žamboch dokázal vytvořit literární ekvivalent akčního filmu osmdesátých let, kde hlavní hrdina mlčí, když ostatní mluví, a mluví, jen když to znamená průšvih.
Pokud jste Baklyho ještě nečetli, máte před sebou jízdu, která vám rozdrtí žebra, a přitom vás přiměje chtít ještě víc. A pokud už jste ho četli? Tak víte, že se k němu člověk vrací – někdy pro silný příběh, jindy pro tu jednoduchou radost z dobře uchopeného násilí, kterému se ale nesměje. Hrdina, který zachrání dámu v nouzi – ne z ušlechtilých pohnutek, ale prostě proto, že byl ve špatnou chvíli na správném místě. Šipka, která ho málem trefila do boku, byla jen spouštěčem. Kryl se. Pak zasáhl. Nic víc, nic míň.
Hrdina, který se prodírá kouřem a ohněm, zatímco na cestě za záchranou svých blízkých likviduje nepřátele jednoho po druhém. Dusí se, vzduch dochází, ale jeho odhodlání ne. Protože nic ho nezastaví, když už se jednou rozhodne rozpoutat peklo. Všechno, co se mu postaví do cesty, změní v prach a popel.
Jen to nejhorší je pro něj dost dobré. A jen to nejkrutější je přesně to, co si jeho nepřátelé zaslouží.
Na nic nečekejte. V tomhle světě přežívají jen ti, kdo se hýbou první.
Takže, pánové a dámy, dejte vařit kafe, na chvíli odložte pracovní morálku a připravte se na úplný závěr tohoto speciálu.
