Všechno co jste chtěli vědět o mysteriu venkova a báli jste se zeptat.. Tak by se dal ve stručnosti nazvat rozhovor s Lukášem Vavrečkou, autorem antologie Osiřelo dítě, a hlasem, který uslyšíte jako jeden z prvních v předmluvě audioverze této knihy. Tak vzhůru do zákulisí natáčení!
Antologie Osiřelo dítě, již jsi editorem, je po Hlubinách města, na kterých si pracoval jako editor spolu s Kristýnou Sněgoňovou, tvým druhým editorským počinem. Tentokrát však neobsahuje povídky věnující se mysteriu měst, ale vydáme se v nich za jejich hranice. Můžeš nám tedy přiblížit, kde se v tobě, městském člověku, vzala ta idea dát dohromady sborník věnovaný venkovu?
Ve skutečnosti jde o druhou žánrovou antologii – tím chci říct, že jí předcházely nežánrové, třeba pátý svazek cyklu Sever, západ, východ, který představuje tvorbu třiatřiceti autorů z Východních Čech a Vysočiny. Proč jsem ale z města tematicky utekl na venkov? To se vlastně stalo už ve chvíli, kdy jsme s Kristýnou začali pracovat na Hlubinách města. Dávali jsme dohromady seznam autorů, kteří se soustředí na město, a vedle toho nám rovnou naskakovala jména těch, co čerpají z mystérií venkova. Už tehdy mi bylo jasné, že zpracovat venkov bude to první, co jako editor po Hlubinách města udělám – tím spíš, že pro mě coby „městského člověka“, jak jsi mě nazval, jsou vísky a samoty ještě o něco tajemnější tím, jak vzácně do nich zabrousím. Což ale neznamená, že s nimi nemám své zkušenosti z dřívějška.
Říkáš, že o autorech, kteří čerpají z mystérií venkova, jsi měl jasno už v průběhu roku 2023, a určitě se k nim ještě dostaneme. Ale mě v předchozí odpovědi zaujalo právě slovní spojení mystérium venkova. Co si pod ním máme představit?
Chtělo by se jednoduše říct, že nějakou záhadu, tajemství… ale to by nebylo ono. Mystérium venkova je to, co nás zneklidňuje, třeba když se ocitneme na prahu starého stavení nebo když v noci po neosvětlené silničce míříme z jedné vísky do druhé. Všechno to, co si myslíme, že by nás mohlo potkat, co se říká, že by nás mohlo potkat, co vidíme, co slyšíme, v co věříme. Většina toho se dá vysvětlit buď racionálně, nebo třeba pomoci pověr, případně obojím způsobem. Také se toho hodně říká o venkovanech a jejich uzavřené soudržnosti, nebo naopak o podivínských samotářích žijících stranou. Ti jsou pro nás dalším mystériem. Těší mě, že autoři v rámci žánrově rozličně laděných povídek tato mystéria tím či oním způsobem rozkrývali. Někdy se za záhadou skrývala úsměvná hříčka, jindy duchařská příhoda, trestná činnost nebo ošklivé tajemství hodné thrilleru.
Takže pokud to chápu správně, tak čtenáři mají od knihy čekat spíše mysteriózní a krimi thrillery než dnes čím dál populárnější horor. Pojďme si povědět něco více o autorech. Podle jakého klíče jsi vybíral koho oslovíš a kteří autoři nakonec do antologie přispěli? Nejspíš nešlo výhradně o žánrové autory, nebo ano?
Řekl bych, že rád vybírám taková témata, kde se částečně protíná množina žánrových autorů s množinou těch nežánrových. Určitě tam chci mít pár těch, kteří píšou obojí – v Hlubinách města to byl třeba Dalibor Vácha, v Osiřelo dítě Přemysl Krejčík – ale téma se snažím vymezit tak, aby k němu měli co říct jak ti, kteří budou pracovat s fantaskním světem, tak ti, co rádi záhady vysvětlí racionálně. Zároveň o českých autorech společenské prózy platí, že celkem často pracují s fantaskními prvky – jako Anna Bolavá nebo Jan Štifter. V Osiřelo dítě je pak zase třeba Kateřina Surmanová, která si tyhle prvky přibírá k žánru thrilleru. V případě Zuzany Říhové jsou zase především na úrovni metafor a Štěpán Kučera jim vyhradil místo v sekvencích halucinací.
Antologie vyšla také jako audiokniha. Bylo jasné hned od začátku že se Osiřelo dítě vydá také k uším posluchačů?
No, vlastně ano. Respektive od chvíle, kdy bylo jasné, že knihu vydá Kalibr. Navíc zrovna když se chýlilo k odevzdání textů nakladateli, vycházela v Témbru audioknižní verze předchozí antologie Kalibru zaměřená na detektivní a krimi prózy. Kolik herců se ale bude na audioknize Osiřelo dítě podílet, kteří to budou, kdo se ujme kterého textu, to bylo ještě nějakou dobu ve hvězdách. Vlastně jsem se dozvěděl, že už se na audioknize pracuje, když mi zavolal režisér Honza Drbohlav, jestli nechci přijet do studia.
A to je další věc, na kterou jsem se tě chtěl zeptat. Tvůj hlas v nahrávce zazní, a to hned v úvodu. Ty, jako dlouholetý recenzent a posluchač audioknih, jsi tady dostal možnost stát se jedním z interpretů. Jak k tomu došlo a jaké to bylo stát najednou na té druhé straně?
Hned na začátek, nerad bych, aby vznikl dojem: Vavrečka tak dlouho rýpal do audioknih, až z nějakého důvodu nabyl dojmu, že by je klidně zvládl sám načítat. Ne, nenabyl. Ani omylem. Na jedné straně zkušenosti s mikrofonem mám, jednak jsem na mikrofon mnohokrát přednášel, dělal rozhovory v rozhlase, nazvučené besedy a panelové diskuse… Ale tohle je přece jenom něco úplně jiného – a i zkušení divadelní a filmoví herci říkají, že načítání audioknih je ta nejtěžší disciplína, kterou kdy dělali. Takže jsem k tomu přistupoval s velkým respektem a s vědomím, že propast mezi tím, jak zní třeba Filip Jančík, když čte moji povídku, a jak během předmluvy zazním já se svým neškoleným hlasem, který jsem se pracně snažil posadit trochu níž, bude zdrcující. Ve studiu byla opravdu pohodová atmosféra a Honza Drbohlav na mě byl hodný. Ostatně, jak jsem pochopil, šlo mu převážně o autenticitu. Takže posluchači mě na začátku nahrávky uslyší autenticky nezkušeného – a třeba i díky tomu poznají, jak velkým přínosem jsou dobří interpreti pro ty které texty a jak dokážou zážitek z poslechu posunout na (pro mnohé nedosažitelnou) úroveň.
Na audioknize kromě skvělých interpretů, kteří se s texty skvěle sžili, zaujme taky hudba, která skvěle dokresluje ponurou atmosféru příběhů. Řešili jste s režisérem Drbohlavem společně i tuhle stránku věci?
Neřešili. Hudba je taková složka – nebo možná ještě líp vrstva – audioknihy, která je obyčejně čistě v režii vydavatele, případně studia, které pro vydavatele nahrávku připravuje. Když se pro Témbr nahrával můj román Tesla Noir, dělal hudbu Štěpán Škoch, v jehož studiu se to točilo. V případě Hlubin města, které vydávala Audiotéka, to bylo zase pod patronátem Heleny Rytířové a studia Chevaliere – dobrá, tam jsme spolu hudbu trochu řešili, ale ne proto, že bych potřeboval mluvit do všeho, ale že se mě ptali, co bych si tam tak zhruba představoval, a schválně, jestli se shodneme. I v případě audioknihy Osiřelo dítě jsem tedy důvěřoval studiu, režii a hlavně Petru Hanzlíkovi, který za hudbou stojí, že k věci přistoupí s citem – a opět se ukázalo, že právem.
Co bys jakožto editor antologie vzkázal potenciálním čtenářům či posluchačům?
Aby zůstali otevření tomu, co přináší jednak město, jednak venkov – a hlavně pak co z toho přivádějí k životu zastoupení autoři. Už na křtu jsem mluvil o tom, že podobné příběhy čteme a posloucháme především proto, že pátráme po troše toho mystéria, které se z našeho každodenního, racionalizovaného a do značné míry odkouzleného světa začalo vytrácet. Autoři antologie to pátrání provedli za nás a nabídli, co našli, co viděli a co sami stvořili.
Jaké jsou tvé plány do nejbližších měsíců? Chystáš teď nějaký nový projekt, nebo vlastní knihu? Plánuješ účast na některé z mnoha knižních akcí?
Vlastní knihu jsem měl loni v září, to byl román Meziměsta, takže to zase nějakou chvíli potrvá, než bude další – ale už vím, že se bude jmenovat Množiny. Také už pomalu pracuju na další antologii, ta by měla vyjít příští rok zjara – tentokrát na téma dávných hříchů, bude se jmenovat Dlouhé stíny. A těm, co by mě chtěli potkat, se to určitě podaří na Světě knihy Praha, Festivalu fantazie v Chotěboři, na Fantastické Ostravě a vlastně ještě leckde jinde.
Díky za tvůj čas. Tobě i antologii přeji spoustu spokojených čtenářů a posluchačů.
Úvodní foto: Wikipedia – Anna Gudrun Vavrečková
Foto ze studia: Lukáš Vavrečka
Foto ze křtu: VŠKK
