Třetí pozvánka do světa Miroslava Žambocha přichází z jiného soudku — syrovějšího, chladnějšího a o poznání reálnějšího. Líheň není příběh o hrdinech s magickými artefakty a kouzelnými schopnostmi, i když tu meče zůstanou tasené a ocel zpívá ve tmě — i mimo ni.
Je to kniha, kde místo zaklínadel zní výstřely, kde krev teče nejen v soubojích, ale i v laboratořích a výsleších a kde věda a víra spolu tančí na ostří nože. Žamboch tady přesvědčivě ukazuje, že dokáže vyprávět nejen o fantasy světech, ale i o temných zákoutích současnosti a o lidech, kteří v nich bojují o přežití — a někdy i o víc než jen o život.
Vizuální vzpomínka, aneb čtenářova pýcha
Jedna scéna z Líhně mi pořád leží v hlavě — a ne proto, že by byla bolestivá, ale protože mě naprosto vtáhla. Jsem na ni hrdý jako čtenář, co ji zažil. Přesně tyhle momenty mě u Miroslava Žambocha baví. Krátké, úderné, nabité napětím a smyslem pro styl.
Kapitán Krčmář schází svižným krokem lesní cestou dolů směrem k dálnici. Dlouhý kabát se mu pohupuje kolem kotníků, pod ním prosvítá neprůstřelná vesta a zpoza pravého ramene mu vykukuje hlaveň kulometu. Drží si tempo, v ruce má dálkové ovládání — a mezi stromy si pohvizduje. Vysílačka chrčí varování. Mluví se o hrozbě. O něčem, co si běžný člověk neumí představit. On to slyší. Ale vnímá to jen jako bzučení otravné mouchy.
Dálnici už má na dohled. Jakmile na ni vstoupí, poklekne uprostřed asfaltu a umístí do jejího středu minu s časovanou rozbuškou. Pak se narovná, setře si prach z rukavice a otočí se směrem k horizontu. Nepřítel už jede.
O několik stránek později stojí Krčmář na kapotě luxusního mercedesu. Pod ním hořící vrak, kolem něj chaos. Zařve dolů na členy posádky:
„Dokážete i něco jinýho, než zabíjet obyčejný nevinný lidi?!“
V zápětí hlavní kulometu prorazí neprůstřelné čelní sklo, zasune ho dovnitř a začne pálit.
Tuhle scénu si pamatuju pokaždé, když se ke knize vracím. Ne pro brutalitu. Ale pro tu neochvějnou sílu. Odvahu postavit se čemukoli, protože už není co ztratit. Krčmář není hrdina. Je to zpráva. A tou zprávou je: „Jsem tady. A když už jdu dolů, beru vás všechny s sebou.“
Ačkoliv někteří čtenáři Líheň nezařazují mezi autorovy nejlepší knihy, nelze jí upřít jednu věc — vytvořila si silnou základnu věrných fanoušků, kteří se k ní opakovaně vracejí. Mnozí z nich ji znají téměř nazpaměť a považují ji za jeden z vrcholů Žambochovy rané drsné tvorby. Pro ty, kterým sedne, se Líheň stává srdeční záležitostí.
Představte si, že duch Přemysla Otakara II. stále bdí nad českými zeměmi — ne jako vzpomínka v učebnicích, ale jako síla, která možná nikdy neodešla. Jsou lidé, kteří věří, že kosti dávno mrtvého panovníka ukrývají víc než jen prach. A jsou tací, kteří pro tu víru neváhají krást, zabíjet… nebo se proměnit v něco, co se lidskému rozumu vzpírá. V tomto světě se mystično potkává s exaktní vědou. Věci, které jsme zvyklí brát odděleně, tu spolu rezonují. Víra v sebe. Víra v ostatní. Oběť, rituál, sebezapření.
A mezi tím vším se rodí hrdinka. Ne hrdinka podle žánrových šablon, ale žena, která si klestí cestu skrz krev, ztrátu a rozhodnutí, která by jiní neunesli. Marika.
Líheň se po první třetině mění. Z akční jízdy se stává něco hlubšího, temnějšího, skoro až transcendentního. A vy to nepocítíte ve chvíli, kdy se to zlomí — zjistíte to až když se ohlédnete zpět.
Každá vedlejší postava má v tomhle světě své místo. A pokud vám srdce neukradne Kapitán Krčmář, postava s aurou pomsty, ticha a Baklyovské neústupnosti, pak už asi nikdo.
Tahle kniha je výstřel, kterým začíná něco většího. A vy nechcete stát stranou. Čtěte. Věřte. A držte si klobouky.
Příběh této knihy se odehrává v Praze, a skrze autora se v něm vžijete do hlavní hrdinky Mariky. Ta začíná spíše jako tichá voda, ale buďte si jistí, že až nabere na tempu, vezme s sebou více než jen podemleté břehy!
“Marika Zaháňská, mladá, sportovně založená žena, pracuje jako asistentka na vysoké škole. Kromě problémů v osobním životě a občas přečerpaného bankovního konta žije relativně spokojeně a všedně – do chvíle, než v uličkách za Knížecí na Praze 5 narazí na ozbrojeného násilníka a mladého muže, který ji pomůže z nesnází. Setkání otáčí její život vzhůru nohama, v průběhu hodin se dostává mezi mlýnská kola americké rozvědky pátrající po kufříkových atomových bombách a rusko-české mafie čelící nepříteli, proti němuž je CIA partou trampů na výletě. A tajemství, smrt nebo život, se ukrývá právě v Praze…” – Anotace knihy
Velké plus autorovi za to, že se odvážil vžít do ženské role a napsal příběh, který je nejen chytlavý, ale také autentický. Akční scény jsou dynamické, precizně vystavěné, a jedny z nejlepší, které jsem v české literatuře četl.
Samozřejmě, některé pasáže mohou působit pomaleji, ale vše má svůj význam. Autor věnuje prostor nejen pocitům a myšlenkovým pochodům hlavní hrdinky, ale i odhalování minulosti vedlejších postav. Díky tomuto dobře nastavenému kontrastu a pečlivě vyváženému poměru mezi vyprávěcí a akční částí pak právě akční scény daleko lépe vyniknou a mají silnější dopad. Když v příběhu někdo zemře má to pro děj hluboký emoční význam a posouvá vývoj hlavní hrdinky i ostatních postav.
Líheň je skvělá kniha s dobře usazeným příběhem v pražských lokalitách, která nabízí přesně to, co od autora čtenáři očekávají. A pokud jste s jeho tvorbou dosud neměli zkušenost, najdete v ní prvky, ve kterých autor skutečně vyniká.
Dostanete spoustu zajímavých vědeckých a sci-fi detailů, akce, mnoho v praxi ověřených reálií i zajímavý vývoj postav, kde některé z nich zpětně smotáváte jako klubko, které se vám při rozplétání zakutálelo až někam do temnoty za roh, a sami vlastně nevíte, co získáte, jakmile ho domotáte zpátky k sobě. A ano, prvky americké drsné školy a malou špetku erotiky sedící do děje zde najdete také.
Zajásat můžete i ohledně protivníků, kterým budou Marika a její parta čelit. A díky bohu to nejsou ani upíři, ani vlkodlaci, ani zmutovaní upírovlkodlaci, a dokonce ani zmutovaní mutanti.
Pražáci si příběh užijí dvojnásob, protože lokality, ve kterých se děj odehrává, příběhu dodávají autentičnost i zvláštní kouzlo. Autor nejen že využívá reálná místa, jako je například knihkupectví Krakatit, ale také do příběhu vkládá drobné odkazy dokreslující zeitgeist, ve kterém byl příběh tvořen a do kterého kniha vyšla. Zaplesat tedy mohou především milovníci české akční sci-fi, kde se hlavní hrdina v českých luzích a hájích ohání čezetou, prohání se na čezetě, a buď je to upír, nebo jenom člověk s démonem v sobě, a nebo obyčejnej týpek, co přežil apokalypsu a docupitá si pro nějaký solidní utajovaný vojenský hardware.
Pokud vám toto přijde povědomé, možná vám něco řekne také v knize zmíněný fiktivní autor Rulhánek, jehož knihy byly přeloženy do 48 jazyků a jeho poslední kniha se stala hned za biblí druhou nejčtenější knihou na světě, zjevně odkazuje na známý subžánr, který si v devadesátých letech získal nemalou popularitu. V díle najdete nejen odkazy na názvy určitých děl a jejich obálky.
Zde bych si dopřál malou odbočku a podělil se s vámi o jednu věc, u které si v debatách o této knize určitě všimnete.
Líheň jako pocta Kulhánkovi? Nejsem si tak jistý…
Občas narazím na názor, že Líheň je pocta Jiřímu Kulhánkovi. Tohle tvrzení se poprvé objevilo v autorském medailonku paní Pavly Lžičařové, který můžete najít v několika Žambochových knihách. Podle něj jde o poctu drsným akčním hrdinům Kulhánkova střihu. Ale upřímně? Já si to nemyslím. V Líhni totiž o žádné takové hrdiny nejde, jejich zmínění tam nehraje zásadní roli. Tvrzení o poctě se navíc objevuje i v popisu knihy na stránkách vydavatelství Triton.
Žamboch má ve zvyku proplétat své příběhy s odkazy na reálný svět – ať už jde o technické detaily, přírodní reálie nebo různé zajímavosti. Tentokrát chtěl do knihy přidat zmínku o českém autorovi s osobitým přístupem k tvorbě, a protože sám sebe tam nejspíš dosazovat nechtěl (což si dovolil až v X-Hawku jako Agenta Žambocha – opět jako letmý vtípek a zajímavost), padla volba na Kulhánka. Ano, odkaz tam je. Ale spíš jako hra, nadsázka a kolegiální uznání – nic víc.
Miroslav Žamboch dobře věděl, že ani Kulhánek nezačínal jako hvězda. Jeho první knihy a povídky dlouho ležely na hromadách bez většího zájmu, lidé kolem nich jen procházeli. Až když vyšel druhý díl Cesty krve, strhla se vlna šílenství. Najednou byl Kulhánek bestsellerový autor, jehož knihy šly na dračku. A přesně tohle já vnímám jako smysl „pocty“ v Líhni – spíš než uctivé pokleknutí je to kolegiální přikývnutí a vzkaz: Lidi se na tebe nejdřív dívali skrz prsty, ale nakonec jsi to dokázal a smál ses jako poslední. A to je něco, co dokáže ocenit jen člověk s charakterem, který si své místo musel vydobýt roky poctivého psaní.
Takže? Pocta? Za mě ne.
Spíš to vnímám jako pozdrav, pošťouchnutí a přikývnutí – nejen směrem k J. K., ale k celé české SF&F komunitě. Od autorů, přes fanoušky, až po lidi v zákulisí, a také k dílům, která vycházela jako rodokapsy.
Ano, Líheň je napsaná jinak, než na co jsme u Žambocha zvyklí. Má blíž ke Kulhánkově stylu, což je přesně důvod, proč ho tam zmiňuje. Ale lidé tomu přikládají mnohem větší význam, než sám autor zamýšlel. Představte si, že si uděláte srandu – a pak se vás všichni ptají, co tím vlastně myslíte a jaké je v tom hlubší poselství…. Ano, děj je akční a odehrává se v Praze, ano, jedna z vedlejších postav se stříhá na ježka a dokáže střílet i z Desert Eagle Action Express, ano, dalši vedlejší postava má meč připomínající katanu, ale jedná se o Tači meč.
Zbytek je na optice čtenáře.
A přitom je v Líhni pořád jasně cítit Žambochův rukopis. Hluboká zápletka, téma víry v něco nebo někoho, důvěra a zrada, osobní hrdost, oddanost a snaha vypořádat se s minulostí, kdy už nekoukáte jen na sebe. A v neposlední řadě humor. To všechno je u Žambocha jiné než u Kulhánka. Každý má svůj styl. Když si dnes přečtu Kulhánka (a většinu jeho knih jsem četl dvakrát), už mi tolik „nechutná“. Je rychlý, akční, ale když si zvyknete na detailnější psaní, něco vám začne chybět. Neustále opakující se šablony dřív nebo později omrzí.
Je to jako dvě buchty – jedna od babičky a druhá z obchodu. Když neznáte lepší, ta z obchodu vám bude připadat super. Ale jakmile ochutnáte tu domácí, zpátky už se vám chtít moc nebude.
Kulhánek měl obrovské štěstí, že ve své době neměl konkurenci. Stal se viditelným autorem své doby a k obrazu svému si přetvořil rámec, který zde zavedl Ondřej Neff s Jiřím Walkerem Procházkou, a dokázal v něm excelovat. Když pak sám odešel ze svého trůnu, otevřel tím dveře dalším autorům. Někteří šli v jeho stopách, jiní si vyšlapali cestu vlastní. A Žamboch?
Ten už dávno kráčí po své vlastní stezce.
Kniha je dostupná ve svém druhém přepracovaném vydání, vychází u Tritonu jako kniha v edici Trifid, která obsahuje oba dříve vydané díly, nebo také jako obsáhlá audiokniha ve formátu MP3 od nakladatelství Walker a Wolf.
Pokud jste dočetli až sem, děkuji Vám za pozornost a přeji mnoho napětí i zábavy s příběhy Miroslava Žambocha. Těším se na Vás u dalších speciálů, rozhovorů a recenzí na webu Fantasy Planet.
