Speciál: Obří rozhovor s Miroslavem Žambochem – část I.

Úvodní poznámka Michala Maléře:

Toto interview je zhotoveno dle přepisu nahraného rozhovoru, a bylo doplněno o další sadu doplňujících i dodatečných otázek, které již proběhly písemnou formou.

…teď ještě má motivace, tedy proč jsem vlastně tady. Jsem pochopitelně fanoušek vašich knih; mám je doma skoro všechny, i když jsem je všechny ještě nečetl.
Dále mě pak mile překvapilo, že jsme vyrůstali ve stejném městě, v Kopřivnici.

Nejvíc si mě ale získaly odpovědi vašich předchozích rozhovorů, které jsem si procházel v rámci přípravy. Když jsem je četl, říkal jsem si:
„Jo, to bude dobrý chlap, s tím bych si rád popovídal.“
A proto jsem dnes tady.

Takže prosím Vás, vy jste:

Autor, technik, inženýr, skaut, airsofťák, cestovatel, otec a manžel.
Dalo by se tady něco doplnit?
Myslím že jsme to docela vystihli; asi i sportovec bych řekl, rád sportuji.

Berete psaní více jako koníčka nebo jako druhou práci?

Jako koníčka – jasně. Psaní je můj koníček, který se rozvinul postupně.

K tomu se určitě ještě vrátíme, ale jak je to u vás se zdravým životním stylem? Ptám se proto, že Vaši hrdinové mají často chuť na pořádného panáka, nebo rovnou dva, klidně i v brzkém odpoledni, a k tomu kolikrát ještě i dobrou cigaretku. A tyhle požitky pak popisujete tak barvitě, že kdybych zrovna byl na odvykačce, asi bych knihu zavřel a rovnou se rozplakal.🙂

Snažím se udržovat zdravý životní styl v rámci svých možností. Nekouřím, tady považuji zdravotní rizika za příliš vysoká. Ale ty popisy jsou samozřejmě na základě vlastních zkušeností. Mám rád víno.

Berete víno také jako investici, nebo i jako sběratel?

Na investování do vína nemám peníze ani prostory : ).

Jakou odrůdu a jakost si Miroslav Žamboch dopřává, když má náladu na dvojku či šestku dobrého vína?

Mám rád suchá vína, ryzlinky, veltlín a pak silná červená, z jihu, kde je víc slunce.

Nyní zpátky ke zdravému životnímu stylu. Jakým sportům se v současné době věnujete a s jakými sporty, máte zkušenosti z minulosti?
Byl jsem nadšený, i když nijak dobrý džudista, plaval jsem, hrál házenou. Rád jezdím na kole, rád jsem běhal, tady jsem bohužel musel ustoupit stížnostem těla, začal jsem boxovat. Samozřejmě v rámci svých možností, bez nějakých ambic kromě přežití každého tréninku.

V jednom z vašich předchozích rozhovorů jsem se dozvěděl, že rád čtete hard science fiction. Kdo je váš oblíbený autor? Máte také rád cyberpunk jakožto odnož hard sci-fi?

Mám rád cyberpunk, samozřejmě že mám rád i Williama “Džipsna”, Gibsna, nikdy moc nevím jak se to správně vyslovuje…

Takže hádám titul Neuromancer…

Ano, ten taky, dále pak Count Zero, Mona Lisa Overdrive, já jsem od něj přečetl prakticky všechno co vyšlo. A pak mám rád – ten autor si myslím jmenuje Peter Watts – od něj pak Slepozrakost, Echopraxia, a jméno dalšího autora už jsem zapomněl ale třeba knihy jako Tichá Válka (Paul James McAuley) a podobné. Mám prostě rád Hard Science Fiction; jedno z mála mých opravdu oblíbených.

V dalším rozhovoru jste současnou literární tvorbu mazácky přirovnal k rozdělení pravděpodobnosti na Gaussově křivce: „Čím více děl vyjde, tím větší je šance, že se objeví kvalitní odchylka, která nás zajímá a padne nám do noty.“ Kromě názoru na současnou tvorbu by mě ještě zajímalo, kde byste se na té Gaussově křivce umístil vy?

To já mohu říct asi jen velmi těžko, to musí ocenit a posoudit někdo jiný. Ale musím říct, že kdyby mě úplně naplňovalo to, co čtu, tak bych asi nepsal a užíval bych si jen to čtení.

Takže, to, co vychází ne zcela naplňuje představu o tom, co bych chtěl já číst.
A nebo to tu představu naplňuje jen v tak málo případech, že mám spoustu volného času kdy mohu psát :).

Nakousl jsem téma vašich začátků z počátku devadesátých let. Jak tehdy vypadala česká literární scéna? Kdo se tehdy vydával, kdo byl na vzestupu a kdo podle vás psal velmi kvalitně, ale nedostal zasloužený kredit? Jaký jste z toho tehdy měl pocit?

To už je opravdu hluboká minulost, alespoň z pohledu sci-fi. V té době byl problém publikovat pod českým jménem, protože trh naprosto ovládla anglosaská sci-fi a fantasy. Pamatuji si, že někteří čeští autoři tehdy publikovali pod anglickými pseudonymy. Jako zjevení na mě snad v roce 1990 zapůsobilo Na pomezi Eternalu od Vilmy Kadlečkové, potom jedna fanzimová novela, kde hlavní hrdina přelstil emisara cizí civilizace hodem bumerangem. Víc už si nevybavuji.
A také na mě zapůsobil román Živé meče Oragu Jardy Jirana. A myslím, že v té době se etabloval Jarda Mostecký.

Byl někdo z branže, kdo vám na začátku pomohl se etablovat, nebo jste všechno zvládl sám na vlastní pěst?

Pomohlo mi to, že Egon Čierny v Poutníku vydal mou prvotinu Poslední bere vše a pak zariskoval a vydal tlustý román stále ještě neznámého autora. A myslím, že se mu to vyplatilo.

Zmínil jste Egona Čierného, slavného hledače talentů v oblasti sci-fi a fantasy a zakladatele Klubu Julese Vernea, který nás opustil v roce 2021. Můžete se podělit o nějakou hezkou vzpomínku na něj, třeba z úplných začátků vaší spolupráce?

Měl jsem Egona moc rád. Občas vykládal skvělé zážitky ze své cesty po Mongolsku. Tady se bavím o době dávno minulé. Například uvázli v písečné bouři, tři dny se mačkali v zavřeném džípu, písek se dostal úplně všude, a když Egon říkal všude, tak tím myslel opravdu všude.

A jejich mongolský řidič každý večer do té bouře vyskočil s otýpkou sena a za chvíli se vrátil bez ní. Nakonec se ho zeptali, proč to dělá, a on jim prozradil, že přece musí dát žrádlo těm čtyřiceti koním, co se ukrývají pod kapotou.

Vaše spojení s nakladatelstvím Triton je významné. Ředitel nakladatelství, doktor Stanislav Juhaňák, zmínil, že jste se poprvé setkali na Festivalu Fantazie v Chotěboři. Nechal však na vás, abyste tento příběh vyprávěl. Jak se toto setkání odehrálo a proč jste si vybral právě Triton pro své knihy?

Z mé strany je to o osobních sympatiích, odhaduji, že jsme si vzájemně sedli.

Poprosil jsem pana Juhaňáka, jestli by vám pro toto interview nepoložil jednu otázku. Prý se vás mám zeptat, která z vašich knih v Tritonu se podle vás prodávala nejvíce? 🙂

To přesně nevím. Ale vím, že velmi dobře se prodává mini pohádka O olši, která nikdy nic nevzdala, a to mi dělá ohromnou radost. Ta ale není mezi sci-fisty moc známá : )
No, možná to mezi sci-fisty moc nefrčí, ale dokázala toho dost. Kromě rekordů v prodejích je to současně i vaší jedinou knihou přeloženou do angličtiny :).

Jak sám sebe hodnotíte jako autora? Nemusíte být skromný.

Při čtení si uvědomuji a vidím spoustu věcí, které se mi nelíbí; myšleno na textech jiných autorů. Od jisté úrovně stylistiky prostě číst nemohu. No a pak na druhou stranu, když najdu text, který mě nadchne, říkám si: “Wau, tohle bych chtěl,”, “Takhle bych to chtěl umět,”. Takže ano, nacházím i díla kde si říkám: “Tohle je úžasné,”, “Tohle je něco, čeho bych chtěl dosáhnout,”, a nebo si říkám “Tak tohle já nikdy nenapíšu,” protože přestože se mi to líbí, není to můj styl a já se k tomu ani nepřiblížím.
Mám hodně rád Raymonda Chandlera – americkou drsnou školu; kdy jeho texty, nebo obecně jeho styl, je hodně barvitý – vůči stylu současné doby trochu zastaralý, možná pomalejší – a já si v minulosti cvičně zkusil napsat pár textů tak, abych se Chandlerovi nějakým způsobem přiblížil. Ono to šlo, ale tento druh způsobu formulování nebo vyjadřování mi není vlastní, tedy jsem tento směr opustil poněvadž mi to dávalo docela zabrat a není to styl jakým bych se chtěl dále ubírat, směr kam bych se chtěl posunout. To byl tedy Chandler, jeden z mých oblíbených, jeden z těch “wau”…

Dále se mi líbí strohý styl, od autora Žoldnéřů…..Frederick Forsyth. Jeho styl je téměř až novinářský, brutálně jednoduchý. Co dále napsal…Žoldáci, Spis Odessa, napsal toho opravdu hodně…dále třeba Den Šakala.
Forsytha čte dědeček mé ženy, ten má zase oblíbenou Boží pěst…

To taky! Ano ano. Tak tohle se mi třeba taky dost líbí, i když ten styl mi není vlastní, tak přesto jsou tam sekvence kdy si jen zase říkám: “Wau, tohle je opravdu skvělý.”