Ve čtvrtém dílu obřího rozhovoru začaly padat otázky, které by nemusel Miroslav Žamboch slyšet zrovna rád. A taky se rozpovídal o svých hrdinech, o tom, že je občas důležité zapařit si nějakou tu počítačovou hru a jak je důležité ovládat chvat zvaný nelson. Michal Maléř se toho zkrátka nebál!
Musím podotknout, že audioknihy zpracované podle vašich knižních předloh produkcí Wolker a Wolf jsou velmi precizní. Hlas pana Velena jako váš mluvený derivát odvedl skvělou práci a režie skvěle zvládla tempo i přechody mezi jednotlivými kapitolami. Díky tomu jsem neměl ten pocit, jako u jiných audioknih, kdy nevíte, jestli jste prodělali mikrospánek a něco vám uniklo, nebo jestli jenom nastal konec hlavní kapitoly a děj se z ničeho nic posunul jinam, což jako posluchač v kontrastu se čtenářem nemůžete vědět.
Za mě tedy odvedli vynikající práci.
Tak to je pozitivum a zásluha JWP a pana Wolfa 🙂 Ale s těmi audioknihami jste mi připomněl takovou historku. Můj brácha taky rád poslouchá audioknihy, na rozdíl teda ode mě. Já na to nějak nejsem, já raději čtu. A říkal: Tak jsem si koupil audioknížku, a jako líbilo se mi to, jen styl, nebo přednes recitátora, prostě toho, kdo knihu předčítal, byl takový pomalý, utahaný, monotónní, celé to na mě působilo rozvláčné…no a pak jsem si všiml, že ta knížka má celkovou načtenou delku 8.5 hodiny, a já ji poslouchal už 10.5 hodiny, takže bádám co a jak, a přišel jsem na to, že jsem ti to nechtěně již od začátku pustil pouze na 80% originální rychlosti :).
Jo, to celkem kazí dojem z dobré audioknihy 🙂
Jo, to už může působit trochu monotónně :).
Od audio knižního vydavatelství ke knižnímu. Jaká byla kvalita a dostupnost dřívějších vydavatelství? Z doslechu vím, že v minulosti se stávalo, že stránky vypadávaly z knih přímo z tisku, nebo dokonce některé chyběly. Stalo se Vám něco podobného? Pokud ano, jak jste tuto situaci jako autor řešil?
S výrobou knih nemám mnoho společného. Ale jednou jsem čtenáři posílal digitálně šestnáct stran, co mu chyběli v knize …Víc jsem neřešil.
Jak spolupracujete s autory obálek vašich knih? Máte nějaké zajímavé historky, nebo to většinou byla záležitost, do které jste jako autor neměl možnost příliš zasahovat?
Už delší dobu spolupracuji s Petrem Vyoralem, mám jeho tradiční styl rád. Pokaždé se snažím, aby obrázek odpovídal příběhu, a navrhuji mu téma. Dříve jsem tu možnost neměl. Petr obvykle pošle skicu, nad tou diskutujeme a po dosažení souladu se pustí do malování. Do výsledku mu kecám jen minimálně a nerad. K prvnímu dílu trilogie Veterán, Kapitán, Válečník dostal následující zadání: Holka na obrázku musí být sexy a ty jako chlap, který se na ni dívá, z ní máš pocit, že tě chce, že jí na tobě záleží. Poslal mi skicu a – bylo to tam. Bylo to přesně ono! Pak poslal dokončený obrázek a – zmizelo to. Byla tam jen krásná holka a to bylo všechno. Několikrát jsme obraz otočili dokola a nic, nepomohlo to. Tak jsem to vzdal a říkám mu, necháme to tak, i bez té “jiskry”, je to dobře.
Pak jsem někdy ve tři v noci dostal mail s dalším návrhem. A podařilo se. Opět tam byla kočka, která se na tebe dívá a má o tebe zájem.
Každý to ale samozřejmě může vidět jinak.
Jaký příběh stojí za obálkou sbírky ‘Na křídlech tornáda’, ilustrované Janem Patrikem Krásným? Když jste hledal obálku pro tuto později velice úspěšnou sbírku povídek, věděl jste hned, že obálka od Patrika Krásného je ta pravá? Probíhal nějaký konkurz, nebo jak jste se s autorem domluvil?
Pokud se pamatuji, bylo to mezi Egonem a Patrikem. Já v té době do obálek neměl možnost zasahovat.
Moc děkuji za dosavadní odpovědi. Rád bych nyní trochu změnil směr a zeptal se na určité kontroverzní názory o vaší tvorbě. Tyto názory jsem nashromáždil v krátké anketě, která byla součástí mé přípravy na toto interview. Na rovinu říkám, že s nimi nesouhlasím:
Názor 1: Píšete stejně jako Kulhánek.
Podívejte, mě takovýhle výrok vlastně ani moc nepřekvapuje.
Zmínil jste pojetí humoru. Pan Kulhánek občas používá i humor vybudován na motivu násilí, kterému se čtenář má smát. Takový humor já nemám. Možná jen občas.
Pan Kulhánek vládne perem s lehkostí, kterému se v tomto žánru nikdo stále nepřibližuje. A píše s velkým nadhledem, který to umocňuje. Já píšu úplně jiným stylem a jiné příběhy. Ale jak říkám, každý má v hlavě jinou optiku.
Názor 2: Bakly je jen další Conan.
Bakly je člověk, který zaplatil příliš mnoho. Dá se na něj samozřejmě pohlížet jako na dalšího Conana. Opět záleží na optice.
Názor 3: Autor se nemůže svou další tvorbou vymanit ze stínu Koniáše, popřípadě Baklyho.
Vymanit ze stínu? Koniáš, Bakly jsou se mnou stále. Nechci se jich zbavovat.
Pokud bych se mohl vrátit k tomu jinému typu humoru, napadá mě třeba tenhle střípek z Baklyho první knihy “Bez smilování…”
Bez slitování (opravil mě autor s úsměvem).
Ano, děkuji. Děj nás vrací k Baklyho prvnímu uvedení, a to v povídce Cizinec ze sbírky Na křídlech tornáda. Horalové, pro které pracoval, se rozhodli ho v půlce zakázky nezaplatit a využít jeho opilého dřímání k tomu, aby ho zabili. Potenciální vrah byl natolik sebejistý, že v levé ruce nesl měch s alkoholem a v pravé kinžál. Bakly ho se zavřenýma očima chytil pod krkem, vytrhl mu měch a řekl něco jako: „Kdybys mi nenesl další kořalku, ty sráči, dávno bych ti už rozmáčkl krk!“ Pak ho zahodil několik metrů od sebe, usrkl si z měchu a znovu se položil do dřímání.
(Autor se zaklonil v židli se složenými dlaněmi v klíně a s lehkým úsměvem vzpomíná a souhlasně kývá hlavou. Následné vzpomínkové ticho se po několika vteřinách rozhodnu přerušit otázkou, která mě v tom okamžiku napadla.)
Kdo ve Vás vlastně probudil lásku k literatuře a později i ke psaní?
Jules Verne, k obojímu. Jeho Tajuplný ostrov a Dvacet tisíc mil pod mořem. První knihy v životě, které jsem přečetl. Tu první ještě částečně pře-slabikoval, četl jsem je v první třídě.
Dle mého názoru máte dar na díla se severskou tématikou, Zpověď válečníka, zmíněný Cizinec ale také povídky ze stejné sbírky Na křídlech tornáda a to povídku Skald, a možná i trochu povídka Prsten. Neláká vás v tomto severském prostředí napsat i něco rozsáhlejšího?
Mám rád ponurou severskou mytologii, chlad, mráz, šero, temnotu lesa vůči pozadí šedého nebe a bělosti sněhové planiny, skřípání namrzlých větví a šelestění ledu ve vzduchu. To záleží na inspiraci. Na ledových pláních jsem byl s posledním Koniášem. Bude záležet, co mě napadne…
U zmíněného Prstenu mnohé čtenáře nadchla hlavní role klasického antihrdiny. Vaši hrdinové jsou, pokud se nepletu, většinou aspoň částečně dobráci s nějakým kodexem či smyslem pro spravedlnost. Existuje, buď na papíře, nebo i jen ve vaší hlavě, jistá realizace příběhu, kde by se výborně hodil charakter antihrdiny?
Teď právě v hlavě nic nemám : )
Škoda 🙂 – pojďme tedy dál.
Jak se dostal motiv tanku do světa Seržanta? Mohla za to hra, World of Tanks, kterou jste občas hrával?
Ano, tanky jsem občas hrával, většinou se synem. Ty vyšší tankové tiery už mě moc nebavily; nejradši jsem hrával tanky do šesté úrovně. Mé oblíbené byly samohybná děla, i když ne, počkejte, to byly stíhače tanků. Líbily se mi německé stroje, Hetzer a STUG III.
Do světa WoT, do světa Zakuti v oceli jsem se asi chtěl podvědomě vrátit. Říkal jsem si:
“Vždyť tank je věc, která poskytuje fakt super ochranu. No a když poskytuje ochranu proti kinetickým projektilům, proč by nemohl poskytovat ochranu proti magii?” Pak byl už jenom krůček k tomu umístit tanky do světa Seržanta, který vyšel v roce 2003, takže v roce 2014-2015, možná kecám, jsem vlastně začal psát příběh z tohoto světa.
To nadšení muselo být opravdu velké, když vlastně trilogie Veterán, Kapitán a Válečník vycházející z počinu Seržant přišla s velkým časovým odskokem, kdy pak celkem rychle jednotlivé díly navazovaly na sebe. Jak to tam vlastně bylo?
No, tam to vzniklo trošinku jinak. Ono totiž původně měla být jenom jedna knížka, ale když jsem z ničeho nic byl na čtyřsté stránce a věděl jsem, že ani zdaleka ještě nejsem ani v polovině, začal jsem tušit, že to prostě jedna knížka nebude. Takže v okamžiku, kdy vycházel Veterán, už to bylo celé komplet napsané, a snad už i zeditované; poněvadž já jsem to nechtěl pustit dříve, dokud nebudu mít ověřené, že to na sebe všechno hezky navazuje a že tam je, pokud možno, minimální počet chyb. Jo, ten příběh byl velmi provázaný, a stalo se mi, že když jsem editoval třetí knihu, musel jsem se vrátit ještě k první a doladit tam určité technické detaily.
Takže, takhle to teda vzniklo :).
Když jsme zmínili Seržanta, za které máte ocenění Česká kniha z roku 2003, kde chodíte na nápady, jak hlavní hrdinové řeší finální souboje a “bosse”? Musím říct, že jsou pojaty velmi neotřele… třeba jako poražení nekromanta prvního stupně polovičním nelsonem; “ideálním chvatem proti nekromantům a jiným podobným lumpům.” 🙂
Já vlastně nevím, jen – dá to dost práce :). Sám musím věřit, že by to fungovalo.
S tím kouzelníkem…tam je to jasné, já jsem se jako kluk rád pral a prostě mi to zůstalo :).
Třeba v posledním příběhu, kde vystupuje jak Bakly tak Koniáš, tak tam je scéna, která se odehrává na vodě, jedná se o “námořní” bitvu na řece. No a já jsem si všechno plánoval a kreslil si ty lodě někde na papír, a pak sem ten papírek někde ztratil, a když jsem pak později editoval ten text, říkal jsem si: “Sakra, já bez toho nákresu fakt nevim… se v tom ztrácím :). Doprčic, tak to celé přece nebudu vymýšlet a přepisovat znova!” Pak jsem naštěstí přišel na to, že jsem si ten papírek naskenoval, takže jsem měl obrázek vložen rovnou v textu. Celý popis jsem pak zjednodušil a zpřesnil. Já scény opravdu rozebírám, snažím se aby to bylo realistické, ale zase někdy si udělám radost a někomu zlomím dvojitým Nelsonem vaz, tak jak to udělal Lancelot.
