Pátý díl sviští doslova ďábelsky – sek, bod a oblouk… Tedy ten příběhový, a další techniky a nezbytnosti k tomu, aby vznikl dobrý příběh. Michal Maléř se tentokrát ponořil s Miroslavem Žambochem do tvůrčího procesu, takže se začínající autoři určitě leccos mohou přiučit – a třeba to jednou dotáhnout až do série Agenta JFK.
Až na Koniáše mají někteří vaši hrdinové většinou velmi nadané rodiče nebo předky, ke kterým vzhlíží. Jen abych to trochu naťukl – Lancelot ze Seržanta má otce, nejlepšího magického teoretika své éry, a Baklyho otec byl nadaný kovář, který mu zhotovil jeden z jeho mečů. Máte takhle postavy rád situované, nebo je v tom určitý vzorec?
Já spíš…spíš je to nutnost. Protože ti mí hrdinové, oni mají znalosti, které jsou trošku vyšší, a nebo neobvyklé vzhledem ke svému okolí, a já si myslím, že tyhle znalosti bez nějakého vedení v dětství těžko získáte; tak asi proto to tak je, no. To znamená že mají zvýhodněnou startovací čáru co se týče poznávací světa, aby věděli co nejvíc využili naplno svůj talent.
Když jste zmínil talent, kolik úsilí nyní vkládáte do nových knih, které vychází zhruba jednou ročně?
Spoustu. Hodně času a námahy spolkne příprava, studium reálií. Ladění osnovy, dějového oblouku. Není to s časem snadnější. Člověk náročnost předchozích tvůrčích procesů snadno zapomíná.
Jak těžké je pro vás si všechno poctivě nastudovat, než se pustíte do psaní? Předpokládám, že na mnohé věci máte konzultanty, ale něco bych si tipnul, že máte i sám zažito. Bral jste například hodiny šermu, absolvoval kurz přežití v divočině, nebo jste se nechal přejet tankem, zatímco jste ležel v příkopu?
No, co se týká šermu tak já šermovat neumím, nikdy jsem to nedělal, ale kdysi dávno mi Jarda Jirán půjčil divadelní skripta šermu a historického šermu. Já jsem si je ofotil, v době kdy to ještě vůbec nebylo jednoduché. A v době kdy tady ještě nebyla rozvinutá rozsáhlá šermířská komunita jsem ty souboje vypracovával, vymýšlel a v podstatě i dost detailně popisoval podle těhle divadelních skript. A bavilo mě to. Dneska už mne to nebaví a je i to důvod proč jsem šel i jinou cestou co se týká popisu bojových scén. Navíc je tady fakt velká skupina lidí, co se šermu věnují a velmi dobře mu rozumí. Jako informační zdroj pro psaní používám všechno možné;
a když něco nevím, tak se samozřejmně zeptám. Maximum věcí se snažím nastudovat si sám. A když jste nakousl to přežití v přírodě – já jsem prostě ročník pro který bylo běžné spát pod širákem, spal jsem v iglú, přecházel jsem…nevím…Malou Fatru, Velkou Fatru i další hory se spacákem, na těžko – ve středoevropské přírodě opravdu kurz přežití nepotřebuji :).
Ale ano, někdy je ta osobní zkušenost výhodou.
V jednom díle JFK, teď nevím, jestli už vyšel nebo teprve vyjde, Libor (Machala – pozn. autora) popisoval dost brutální a krátkou rvačku. Já jsem si to četl a pak se na to díval s odstupem a říkal si: “Wow, jako bych to viděl… Au!” Prostě naprosto dokonale popsané od někoho… kdo v téhle branži musí mít nějaké nějaké zkušenosti, protože to bylo fakt něco. Mělo to šmrnc, fungovalo to v tom textu a bylo to tak úžasně představitelné, že jsem si říkal: “Tohle je mistrovský kousek.”
Pokud se vrátím k tomu šermu, četl jste třeba Sapkowského Zaklínače?
Určitě.
Silné seky, obvykle prováděné po odražení/vykrytí, nazývající se visící odražení, nasledováné přímým bodnutím, pak rychlé přechody do zpětného úchopu, provádění různých agilních piruet a fint… Bavilo Vás to, nebo mohlo Vás to v něčem třeba i inspirovat? Slyšel jsem třeba i názor že Koniáš by mohl být v něčem podobný, aspoň co se bojových konfrontací týče, právě hbitému a většinou dobře připravenému a hlavně mazanému zaklínači.
V šermu se piruety nedělají. Dělají se otočky, že jo :).
Asi jste mě dostal :).
No já myslím že Sapkowski to tam tak nějak jako použil…
Na 100% si jistý nejsem, ale řekl bych, že Komárek to v překladech Zaklínače opravdu použil. Nebo to mám možná z těch her, které mám teď čerstvěji v paměti.
Od šermu k technice psaní. Svět Koniáše může lidem připadat velmi propracovaný, možná až místy složitý. Nosíte si mapu světů a dějové linky vašich postav pouze ve své hlavě, abyste zajistil, že se neprotnou charaktery, které by se neměly setkat?
Původně jsem si myslel že půjdu tohle cestou kdy budu mít všecko dopodrobna zmapované, a pak jsem zjistil že mne to zaprvé nebaví, za druhé část podkladů jsem ztratil, za třetí i mapy samotné měly spoustu chyb. Když jsem třeba texty přenášel do mapy tak jsem si říkal:
“Do prčic…jak to že tady jsem říkal, že jde na západ, když podle mapy měl jít na východ” a takovéhle přehmaty. A pak jsem našel jinou metodu, kdy ten svět mapujete de facto jako impresionista. Takovými “tahy štětce, kdy ty okraje jsou rozmazané” a zase se rozmazaně napojují na delší, a ty rozmazanosti už jsou potom na čtenáři, jakým způsobem si zaplní ta místa. Takže ano, já mám časovou osu toho světa která se táhne s nějakými podrobností od času -340 až do času 0, jo, třeba toho Koniášova, ale že bych měl úplně přesně namapované jednotlivé události – tak to nemám a ani nechci.
Psaní je formou umění. Od různých kamarádů umělců jsem často slýchával, že nejtěžší není tvořit, ale přepnout se do stavu, ve kterém to dokážete. Během vaší dlouholeté spisovatelské kariéry, měl jste někdy období, kdy jste se do tohoto módu nemohl dostat?
Ale jo. Teď vlastně, jak jsem dokončil tu trilogii Veterán, Kapitán, Válečník, jsem pak ještě rychle napsal kraťoučký Samarkand; tam to šlo úplně samo. Pak jsem si řekl: “Tak co budu psát teď?” – no a napsal jsem jeden začátek, druhý začátek a vlastně jsem teď skoro už rok nic nepsal, i když mám momentálně rozepsanou další knížku, kterou píšu spíše pomalu než rychle, protože koneckonců, je to koníček. Ale třeba včera jsem sedl a napsal půl stránky. A říkám si: “OK, tak jenom půl stránky. Nevadí.”
Zde bych navázal otázkou, kterou mi pro Vás položil Martin Fajkus, šéfredaktor magazínu Pevnost.
Existuje nějaký příběh, o kterém sníš, že ho jednou napíšeš, ale doteď jsi k tomu nesebral odvahu?
Příběh Nové velké války v Koniášově světě. Stále nevím jak. Je to těžké, je to výzva. Nechci to psát z pozice velitele armád, ale K. bude velitel armád. Prostě nevím a už nad tím pár let přemýšlím.
Píšete raději nárazově, když už je tím člověk nasycen, musí se z toho vypsat ven, nebo v pravidelných kratších intervalech?
Já mám vyzkoušeno – byly víkend kdy jsem napsal třeba 20-25 normostran, ale za takový víkend já většinou zaplatím zničenými zády, jo, a tím i nechutí psát dál. Ted píšu spíš po malých částech v klidu a hezky, a píšu příběh z reálného světa kde musím neustále ověřovat reálie a to prostě občas brzdí. Takže fakt teďka preferuju nějakou míru dávkování, hlavně proto abych u toho kompu neproseděl celý den, protože to ty záda, uf, to jako špatně snáší.
Tvoříte někdy s notebookem v přírodě, nebo existují místa, která na vás působí zvlášť inspirativně?
Psal jsem snad úplně všude. V letadle z Evropy do Ameriky, jo, na malém notebooku, shrbenej, psal jsem na spoustě letišť, psal jsem v Číně kde jsme byli na dovolené s tátou, na hotelu, psal jsem na dovolené v altánu když pršelo, hromy a blesky, a já jsem tam měl ten notebook – tak to bylo naprosto úžasné, a nejčastěji samozřejmně píšu doma.
Energie a inspirace, to jsou asi dvě věci, které začínajícím autorům nechybí; mají však jiné nedostatky.
Vy jste zmínil, že nemáte dostatek energie, ale hlavně času, abyste někoho učil psát od úplných základů. Preferujete, aby autor ucházející se o status JFK autora byl již trochu zkušený a schopen odevzdat alespoň něco, co má 150 stran, aby bylo z čeho vyvozovat závěry. Přesto, máte pár rad pro začínající autory, jak rychle překonat to, co je drží zpátky, a dosáhnout svého maxima?
Asi tuším, že odpovíte něco jako: “Psát, psát a psát, přemýšlet o tom, a pak to zase přepsat, až do fáze, kdy je s tím autor spokojený…”
Haha, já bych to tedy doplnil: “Číst, psát, číst, psát” a číst hlavně to, co se jim líbí a co je dobré. Protože když pak čtu takovou literaturu a porovnám to se svým vlastním textem, tak vidím, že to co napsali oni sami není tak dobré jak by si oni sami přáli. Dále existuje spoustu způsobů jak získat nějaký profesionální, nebo poloprofesionální feedback, je samozřejmě možné postoupit různé kurzy kreativního psaní a takové – i když nevím sám jak moc je to užitečné; nějaké základy se v tom dají určitě získat.
Kurzy jsou možná dobrý začátek, ale o těhle kurzech vím jenom že existují. Já když začínal tak nic takového nebylo..a i kdyby jo, tak bych tam stejně asi nechodil 🙂
Jaké techniky jsou pro napsání knihy Miroslava Žambocha naprosto nezbytné? Příběhový oblouk…? 🙂
Tak příběhový oblouk tam být musí, že jo. Nejlépe když jsou dva. Když je třeba jeden, řekněme, mentální, a ten druhý fyzický, myšleno jako kdy hrdina dorazí z místa A do místa B jak ve své hlavě, tak i reálně. Pokud jsou tam dva tyto dějové oblouky tak to má šanci bejt dobrej příběh. Bez toho dobrej příběh nikdy nebude fungovat.
Máte o knize jasnou představu hned od začátku, nebo se vám spíš stává, že příběh tak nějak ožije rovnou pod prsty, a sám nevíte, jak to skončí?
Na tuhle otázku jsem schopen odpovědět jenom proto, že já v určitém období jsem si nedovolil začít psát příběh bez osnovy. Nebo, napsal jsem třeba 40 stránek, řekl jsem si: “OK, tohle se mi líbí”, ale dál nepojedu, protože při představě zahození 200 stran textu z důvodu že jsem někde uvízl a nevím jak dál..tak to mě jako doopravdy nebaví. Takže pak opravdu dlouho stojím na místě a čekám dokud tu osnovu velmi dobře nerozpracuji. Mohlo by se tedy zdát, že mám všechno naplánované, ale ono to tak není, protože já když píšu, tak tu osnovu kontinuálně rozpracovávám. Často to dělám tak, že mám vždycky na konci toho dokumentu, že na základě toho co si pamatuju upravuji ty body osnovy kam jsem se v ději ještě nedostal. Když pak nakonec porovnávám tu první osnovu s tou finální, tak to mnohdy může skončit i jako obrovský rozdíl. Takže ano, ten příběh se trochu proměňuje, ale já bez předchystané stavební osnovy do něj nikdy nejdu.
Takže ten element jakési svobody a možnosti manévrovat je pro váš proces důležitý… Prostě ten děj a osnovu dolaďuji tak, abych byl spokojený s těmi dějovými oblouky a aby to fungovalo. Ale třeba někdy vyměknu. Ono, čím jsem starší, tím jsem měkčí. Ta trilogie Veterán, Kapitán Válečník měla být daleko ponurejší. Ale pak jsem si říkal: “No, ale, to jim přece nemohu udělat :)”; konec jsem pak změnil konec na trochu veselejší. i když jako není úplně nejveselejší, ale je to lepší než to původně bylo.
