V šestém dílu se ještě na skok zdržíme u tvorby příběhů a pak přijde doslova mučení nebohého autora – vyptávat se, kterou svoji knihu má nejradši, to už chce pořádnou dávku odvahy. A na závěr tohohle dílu přijde i další otázka, kterou každý autor zaručeně miluje.
Ve vašich knihách je zajímavý mix sci-fi a fantasy, světa, kde často vládne magie.
Dle mého názoru se tyto dva elementy prolínají ve velmi dobré rovnováze.
Co děláte proto, abyste dosáhl toho správného poměru, a nemusel se z klíčových dějových zvratů vylhávat pomocí magie, jako tomu někdy u jiných autorů, a nebo zabíhal do nedostatečně prostudovaných mechanických detailů, které pak mohou působit diletantsky?
Já ten balanc dost dlouho hledám. Mě to prostě baví, přijít na to, jak to vlastně funguje v reálu a jak by to mohlo fungovat ve spojení s magií. Taky mě baví samotná konstrukce těch světů.
Dále se mi líbí, když má postava šanci využívat potenciálu jak technického, tak magického spektra. Když to dobře navrhnete, je to prostě paráda. To se mi vlastně líbilo i na Seržant trilogii, kde jsem ten svět popisoval a rozpracovával, a byl v podstatě založený na parazitismu, který v podstatě ovlivňoval celou ekologii toho světa, i jeho magickou část, nebo jak to z té magické části vyplývalo. Fakt mě to bavilo a skoro jsem si až říkal: “Bacha, ať tam toho nedáváš už moc, aby tam byly i nějaké děje a nebyly tam jenom tyhle tvoje úvahy, jo?” 🙂
Zmínil jsem propracovanost vašich příběhových linií a technickou přesnost. Rád bych ale také naťuknul množství malých originálních detailů, které prohlubují imerzivnost příběhu.
Jeden příklad za všechny, z knihy ‘Veterán’, kdy Max Bronstein ohledává mrtvolu na dvorku hospody, ale rozhodne se vzdálit, jakmile uslyší zdáli blížící se sirény policejních vozů. Když kolem Maxe projíždějí, otočí se za nimi „jako by to udělal každý absolutně nezúčastněný a nevinný člověk,“ který jde pouze kolem. To mi přišlo jako velmi chytré využití základní psychologie. Bylo to perfektní souvětí na navození té správné atmosféry.
Vybavíte si další takové momenty nebo drobné detaily, na které jste obzvláště hrdý?
Já si jich nějak nejsem vědom :). Jo, prostě to funguje tak, že se opravdu vcítím do té postavy a v tu chvíli přemýšlím za ni, jo, a dávám si ten čas, abych si to celé mohl promyslet. Poněvadž, na tohle ohlédnutí musíte být dobrý improvizátor, nesmíte se nějak moc bát, abyste takhle dokázal zareagovat. Jo, takže já si to celé snažím promyslet, jak bych se chtěl zachovat, a proto jsem to tam teda napsal. Někdy mám pocit, že sloužím tomu příběhu, aby byl co nejvěrohodnější, nejdůvěrnější, nejreálnější. Nakonec ani nevím, co konkrétně bude ta jedna malá věc, která se bude líbit víc než ostatní a čtenáře zaujme.
Jaká je vaše nejhorší, nejlepší a nejoblíbenější kniha?
Noo, vždycky nejlepší je ta poslední, protože si ji nejvíce pamatuju a jsem v ní ještě stále ponořen. Až dokončím další tak je to zase ta další. A já se přiznám, já jsem svoje knížky nikdy podruhé nečetl.
Když své knihy nečtete, je to spíš o té důvěře ve vaše dílo a nebo už jste to procházel tolikrát, že to zkrátka už nemůžete ani vidět?
Ne ne nee, já napíšu knížku, řekněme že ji napíšu za čas `t` a pak tu knížku `0.2t` edituji. A ta editace, tam mám vyzkoušeno, že většinou přidávám 10% délky textu; minimálně. To znamená že můj původní text je příliš stručný, mnoho podrobností z něj není možno vyčíst, takže do toho pak ještě doplňuju, dále stylisticky leštím a odstraňuji chyby. No a když potřebuju dohledat nějaké detaily z předchozích textů, které navazují na ten následující, tak otevřu nějakou tu starší knížku a řeknu si: “Wow, to je dobrý!”. A nebo :”Tak tohle bych dneska napsal jinak ale jako není to špatný”. Já prostě vidím jak se ten člověk s časem mění a říkám si: “Tak tohle bych už teď opravdu nedokázal napsat”, ale stejně se mi to svým způsobem líbí. Ale málokdy bych tam nacházel nějaké věci, které bych zrovna označil za špatné, poněvadž si s tím moc pohrávám, a pak na tom pracují ještě další lidé jako třeba editor, korektor, takže nedokážu přesně odpovědět, ale nejraději mám prostě vždycky tu poslední knížku, proklínám tu na které pracuji a do minulosti se nevracím.
Kdybych navázal na příběh pana Kulhánka, který označil některé své knihy za špatné nebo nepovedené a zakázal veškerý dotisk: odhodlal byste se k něčemu podobnému, nebo za svým dílem prostě stojíte – tak jak bylo napsáno, a nehodláte na tom nic měnit?
Ano. Tak to vyšlo, takhle jsem to napsal, takhle jsem to myslel.
A takže opravdu žádná z Vašich kniha tak nějak nezůstala vaší srdeční záležitostí, nebo důležitým kariérním milníkem?
Ne, ne. Opravdu nemám. Každá je jiná, každá vznikla v jiné době.
Už máte za sebou několik rozhovorů a, pokud počítám správně, tohle je váš šestý. Napadá vás nějaké téma nebo otázka, na kterou se vás ještě nikdo nezeptal, ale rád byste o ní mluvil?
Vy jste teďka řekl, že jich bylo třeba pět, jo, a tohle je šesté, ale berte to tak, že je to za dobu více než 20 let, takže ono to zas tak často není :).
Já si navíc ani moc nepamatuju, kde jsem co odpovídal, tajně doufám, že odpovídám konzistentně, i když člověk se s časem mění; takže momentálně fakt nevím.
