Ozvěny Comic-Con Prague 2025: Jarmila Kašparová

Na Comic-Conu 2025 mluvila klidně, upřímně, s jemným nadhledem – a bylo zřejmé, že má co říct nejen na papíře, ale i mimo něj.
Rozhovor s ní je jako její tvorba: civilní, přesná, s otevřeným srdcem i vnímavostí k detailům, které jiní často míjejí.

Je to výjimečný hlas, který ještě poroste. A už teď je dobré mu naslouchat.

Rozhovor s Jarmilou Kašparovou (Comic-Con Prague 2025)

Audio nahrávka

Michal: Mohla by ses čtenářům krátce představit?

Jarmila: Dobrý den, jsem Jarmila Kašparová, autorka sci-fi a fantasy. Moje románová prvotina Elektrickej strom je sci-fi o rockový kapele. Na podzim mi vyjde druhá kniha, taky sci-fi, ale jinak se od té první už o moc víc lišit nemůže, a ta se bude jmenovat Palác šupinatých koček.

Michal: Tákže, první otázka.: Jakké jsou podle tebe nejčastější představy nebo domněnky o tom, co znamená být autorem?

Jarmila: Myslím, že úplně nejčastější je, že si tím vyděláme nějaké peníze.

Jinak vlastně nevím, jestli kolem toho panují nějaké velké mýty.
Michal: Možná takové to, že člověk vydá první knížku a pak už ho čekají jen večírky, chata a život někde na Majorce.

Jarmila: Ano. Spousta mých kamarádů a známých jsou taky autoři, takže se s těmito představami zas tak nesetkávám – lidé, se kterými se kamarádím, vědí, jak to ve skutečnosti je. Pokud nepíšou a měli nějaké představy, dávno jsem jim je vyvrátila.

Občas se ale setkám s lidmi mimo žánr fantastiky, kde přetrvávají určité předsudky. A to mě vždycky překvapí. Myslela jsem si, že to už dneska skoro neexistuje, ale pak vykouknu ze své sociální bubliny a zjistím, že lidi pořád ještě říkají věci jako: „Jaký je vlastně rozdíl mezi sci-fi a fantasy?“

Michal: Co na to odpovídáš?

Jarmila: Když není moc času, řeknu: ve fantasy je magie, ve sci-fi jsou mimozemšťané a kosmické lodě.
To je asi ta nejjednodušší dělící čára. Samozřejmě hranice jsou mnohem složitější, ale jako rychlé vysvětlení to stačí.

Michal: Nyní otázka na radu. Co bys poradila autorovi, který už něco vydal, zažil úspěch, ví, jaké to je – ale teď je v krizi, dlouhodobě se mu nedaří, psaní nefunguje, knihy se neprodávají. Jak přežít takové období?

Jarmila: Ptáš se spíš na to, když se zasekne v psaní, nebo na to, když se nedaří věci vydávat nebo prodávat? Protože to jsou dvě otázky. I když psací blok a neúspěch asi většinou jdou ruku v ruce. Zatím jsem takovou fázi nezažila – netvrdím, že jsem úspěšná, ale spíš se teprve rozjíždím a věci na sebe organicky navazují: pár povídek v soutěžním sborníku, další povídky v různých antologiích, román, teď chystám druhý román. Zajímavější mi připadá první část otázky, jak na psací blok. Na ten mám zaručený recept: otevřu Bradburyho knihu Zen a umění psát na libovolné stránce a přečtu si odstavec nebo dva. Jeho nadšení pro psaní je hrozně nakažlivé.

Ale pokud bych měla někomu radit s velkou psací krizí – vrátila bych se k samotnému psaní. Člověk by si měl ujasnit, proč píše. Protože někdy na to zapomínáme. Nechci mluvit za všechny, takže spíš: mně se to občas stane.

Říkám si: chci, aby se knížky prodávaly, aby o nich lidé věděli, abych byla „slavná“. Ale to přece není to jádro.

To jádro je: chci něco říct. Dělá mi radost, že to lidi čtou. A když se k tomu autor dokáže vrátit, když si ujasní, kde je jeho vnitřní motivace a co chce textem sdělit, tak si myslím, že se z takového období může dostat.

Michal: Teď trochu sebereflexe – co bys jako zkušená autorka poradila svému mladšímu já, které teprve začíná?

Jarmila: Nauč se dělat kratší odstavce. A nedělej tak dlouhá souvětí. Čtenářům je potřeba věci vysvětlit – nenechávat půlku lóru a důležitých informací mezi řádky. Když něco potřebuju, aby čtenář pochopil, musím mu to dát jasně najevo.

Také bych mladšímu já vysvětlila, že zásadní vlastností autora je trpělivost. Tím bych je totálně zdeptala. Když jsem v jedenácti začínala psát, upřímně jsem věřila, že budu mít do roka vydaný první román, a i to mi připadalo jako dlouhá doba. Když mi loni v létě nakladatelství přijalo rukopis a pan redaktor mi šetrně sdělil, že kniha ale bohužel vyjde až za rok na podzim, zaradovala jsem se, že to je vlastně hned. S první knihou to bylo několik let.

A ještě jedna věc – začni povídkami.

Kdysi mi přesně tuhle radu dala spousta lidí: Žoldnéři fantazie, Vidoucí, další soutěže, říkali; to je ten nejlepší začátek. Ale moje mladší já je všechny ignorovalo: ne, to je pro břídily, já rovnou napíšu velký román.

A ten román je dnes v šuplíku. Dopsala jsem ho, poslala do několika nakladatelství. Někdo neodpověděl, někde jsem dostala zdvořilé “ne”. Chvíli jsem se litovala, pak jsem zkusila povídky – a přes ně to začalo fungovat.

V povídkách se člověk naučí psát jinak než v románu. V románu máš víc času, prostoru, snadno zabředneš do popisů. Ten první román byl opravdu špatný. Dnes to vidím.

Takže – poradila bych to svému mladšímu já. Ale vím, že by neposlechlo, protože bylo pitomé a muselo si na všechny tyhle věci přijít samo.

Michal: A co by tvoje mladší já poradilo dnešní tobě?

Jarmila: Možná by mi řeklo: vrať se k tomu šuplíkovému románu, zkus to s ním ještě jednou. Hele, mně to dalo roky práce, přece to jen tak nezahodíš! Vzpomeň si na tu postavu, cos ji vymyslela na výletě do Prahy a napsala si její jméno na jízdenku! Vzpomeň si na ty kapitoly, cos je psala v čajovně Kratochvíli, když ses měla učit na zkoušky! Celý sešity popsaný nápadama, mapama, studiema postav…

Ale nevím, jestli bych ho poslechla. Tehdy jsem si myslela, že je to pecka, a strávila jsem tím spoustu času. Taky jsem se na tom učila.
Dnes vím, že to není dobré. Možná by se z toho daly vytáhnout nějaké části. Ale spíš bych to musela napsat celé znovu.

A na to teď nemám čas. Mám rozepsaných víc jiných věcí, které potřebuju dokončit.

Michal: Největší literární porážka a největší vítězství?

Jarmila: Největší porážka byl ten šuplíkový román. Napsala jsem ho a zjistila, že o něj nikdo nestojí. To pochopitelně bolí.

Vítězství je každá vydaná kniha. Román je vždycky největší výhra, které autor může dosáhnout.

Vlastně ne, ne úplně největší. Může vám vyjít kniha, kterou nikdo nečte, a to je spíš Pyrrhovo vítězství. Nejlepší je, když se dozvíte, že někdo vaši knihu četl a líbila se mu. Mám už pár recenzí a komentářů na Databázi knih, Goodreads i jinde, a všech si hrozně vážím. Ale ten zatím nejnovější v tuhle chvíli vítězí na celé čáře. Mně úplně neznámý čtenář napsal, že tu knihu miluje.

A já jen seděla a říkala si: „Jak se na tohle dá vůbec reagovat?“ Bylo to tak strašně odzbrojující. Ještě týden jsem se jen usmívala.

Michal: Máš vzpomínku na Egona Černého?

Jarmila: Ne, přiznám se, že vůbec ne. Samozřejmě znám to jméno, ale nemyslím, že jsme se potkali. Možná bych měla dodat, že jsem z malého městečka v Podkrkonoší a dokud jsem se nepřestěhovala do Prahy – bude to devět let – neznala jsem osobně nikoho z fantasy komunity, nejezdila jsem na cony a většinou jsem měla problém dát se s někým do řeči.

Michal: Tak kdo byl pro tebe v literárním světě mentorem? Někdo, kdo tě ovlivnil?

Jarmila: Takových lidí byla celá řada, ani je nedokážu vyjmenovat všechny – teda, dokážu, ale asi byste to nechtěli celé číst. Jen aby bylo jasno, že následující výběr je jen malinkatý zlomek.

Učitelka češtiny na gymplu, která přihlásila moji povídku do soutěže – ani mi o tom neřekla. A tím to vlastně všechno začalo.

Pak známý, učitel a básník – přečetl jednu z mých věcí, a tak se mu líbila, že mi volal do školy. Přišli za mnou do třídy, že mám telefon v ředitelně. Dokážete si představit, že jsem tam šla k smrti vyděšená. A on mi volal jen proto, že pořád myslel na moji divnou epickou fantasy básničku.

V Olomouci jsem studovala předmět s názvem Tvořící čtení, vedla ho Jitka Cardová.
Nešlo sice o fantastiku, ale bylo to tak jiný a švihlý a zároveň geniální, že mi to úplně převrátilo život vzhůru nohama. Naučila mě o psaní přemýšlet z nové perspektivy a ten jediný seminář mi dal víc než celý zbytek studia dohromady.

A pak Míla Linc – kolega z knihovny v Praze a fantasy autor. Dělá kurzy tvůrčího psaní, tady na Comic-Conu organizuje book linii. Je to prakticky můj vrstevník, takže je těžké říkat mu „mentor“- pod tím si většinou představíte někoho nejmíň o generaci staršího, že – ale naučil mě to, co jsem potřebovala vědět nejvíc: že autor není na všechno sám, že existujou betačtenáři, kamarádi z řad autorů, kterých se můžu zeptat, když něco nevím, nebo facebookové skupiny, kam můžu patřit. A nejenže mě to naučil, pomohl mi se do téhle komunity dostat. To pro introvertku jako já znamená hodně.

Ale možná bych měla zmínit i to, že jako autorka považuju za mentory i lidi, které jsem v životě nepotkala, a sice své oblíbené autory; od Tolkiena a Lewise přes Pratchetta a Jordana k Bujoldové nebo Goddardové – poslední z nich není zatím přeložená do češtiny; říkám „zatím,“ protože doufám, že to někdo napraví.

Michal: A poslední otázka – co si myslíš o tom, že ne každé dílo, které autor napíše, by mělo být publikováno?

Jarmila: Souhlasím.

I zkušený autor může napsat něco, co nefunguje. Nemyslím, že by nakladatelství měla automaticky vydávat všechno, co jim autor pošle, jen proto, že má jméno. Dnes se hodně hraje na jména – lidi si něco koupí jen proto, že to napsal člověk, jehož jméno znají. A chápu, proč to tak je. Na prvním místě by ale mělo být, jestli je to dobře napsané.

Myslím, že autor by měl mít vnitřní zábrany. A když je nemá, jsou tu betačtenáři.

Dobrý betačtenář ti řekne: „Tohle není dobré. Nedávej to ven. Nebo to předtím aspoň kompletně překopej.“

Proto mám ráda literární soutěže – tam jsou texty anonymní. Jméno autora se neřeší, hodnotí se jen text. A to je dobře. Většinou tedy jména zná člověk, který povídky do soutěže přijímá – což jsem třeba v případě soutěže O knihovnickou sovu já. Snažím se nenechat se tím ovlivnit, protože to je soutěž, kde se mohou potkat všichni: autoři začínající i zkušení, bez ohledu na žánr. Většinou se snažím zapomenout, které jméno patří ke které povídce, než začnu hodnotit. A když se mi to nepovede, na autory, které znám, jsem spíš přísnější. Naštěstí je tu ještě třináct porotců, kteří ta jména neznají a můžou být objektivní.

Michal: Super. Moc ti děkuji.

Závěrem bych rád upoutal na jedno z děl Jarmily Kašparové – Elektrickej strom –, které navzdory očekávání není poctou Freddiemu Mercurymu.
K napsání téhle space opery ji vedla láska ke kapele Queen jako celku, která se do příběhu promítla spíš pocitově než tematicky.
Nápad se zrodil po cestě z kina – po zhlédnutí filmu Bohemian Rhapsody z roku 2018, který se jí sice líbil, ale úplně ji nepřesvědčil.

Jak sama říká: „OK, ale jestli jim šlo o to, natočit generickej film, kterej nemá s historií zas tak moc společnýho, proč si rovnou nevymysleli fiktivní kapelu?“
A tak si ji vymyslela sama. Posadila ji na vzdálenou planetu, zasadila do budoucnosti a obdařila ji vlastním, svobodným příběhem – s duchem, energií a výstředností, které Queen vystihují jako celek.

Jestli má v sobě Elektrickej strom něčího ducha, jsou to Queen. Všichni čtyři.
Freddie sám o sobě říkal, že tvoří jen jednu čtvrtinu kapely.

Vznikla tak space opera, která s Queen možná nemá historicky nic společného – ale emocionálně je jim překvapivě blízko.
A jejich otisk v příběhu je tak silný, že ho poznáte hned – a zapomenete jen těžko