Tvůrkyně slov, příběhů a prostoru pro ostatní
Tess není jen autorka – je to živel. Píše, přednáší, moderuje, pomáhá.
Její jméno najdete v řadě sborníků – Žoldnéři fantazie, Mlok, Kočas, Stín, Svět za branou – ale stejně často v anotacích workshopů, soutěží a projektů, které pomáhají mladým autorům vyrůst.
Když má někde přednášku, je většinou napraná k prasknutí.
V rozhovoru pro Comic-Con Prague 2025 je Tess přesně taková, jakou ji známe – svižná, vtipná, přímočará, ale přitom vnímavá a hluboká.
Řeč přišla na literární mýty, psaní bez úspěchu, vnitřní pochybnosti i vyčerpání – ale stejně tak na radost, energii a schopnost posouvat se dál.
Její rozhovor je jako ona sama: živý, opravdový a inspirativní.
Rozhovor s Terezou „Tess“ Kovanicovou (Comic-Con Prague 2025)
Michal: První otázka – jaké jsou podle tebe největší klamné domněnky o tom, co to vlastně znamená být autorem v Česku? A třeba autorem, který už je trochu známý?
Tess: Hele, tohle je zajímavá otázka – je docela složitá a komplexní.
Já bych nedělila lidi na autory a neautory a rozhodně bych nerozlišovala slavný a neslavný autor. Spíš bych to trochu otočila – spousta lidí si myslí, že spisovatelé jsou ti, kdo napíšou jednu knížku a tím pádem jsou slavní. Koupí si vilu, odjedou k moři a tam utrácí bohatství, které tím psaním vydělali. Že stačí vydat jednu knihu a člověk je spisovatel.
Ale takhle to vůbec není.
Na jedné straně může být člověk autor, i když mu nikdy žádná kniha nevyšla. Existují povídky, soutěže a taky takové ty „malé rybníčky“ – třeba poezie. Lidé, kteří píšou poezii, se často znají navzájem a spousta těch poetických děl ani není vydaná. Přesto jsou to tvůrčí lidé, a to, že jim nevyšla knížka, neznamená, že nejsou autoři.
Na druhou stranu – může vám vyjít kniha a vy si myslíte, že jste spisovatel. Ale nejste. Jste člověk, kterému vyšla kniha.
Michal: Výborně, super, komplexní odpověď. Tak pojďme dál.
Druhá otázka – jak přežít období bez dalšího úspěchu? Už jsem třeba prorazil, mám nějaké fanoušky, ale teď to pár let nejde. Člověk dál píše, vydává, ale výsledky nejsou. Začíná se v tom topit, pochybovat o sobě. Všichni říkají „to bude dobrý“, ale jak opravdu tu víru v sebe neztratit?
Tess: Spousta autorů má „výhodu“ v tom, že už prorazit s prvotinou je extrémně obtížné.
Paradoxně jsou trochu v nevýhodě ti, kteří využijí službu jako je Pointa. Díky známým, kamarádům nebo dobře nastavené kampani se jim podaří vybrat peníze a knihu vydat. A mají pak pocit, že cesta je otevřená a teď už to půjde samo.
Ale nikdy to nejde samo.
Napsat knihu je první krok. Druhý krok je ji vydat. A třetí krok – a ten nejvíc opomíjený – je ji prodat.
A spousta autorů zapomíná na ten třetí krok. Když kniha není prodaná, tak i kdyby byla skvělá, nádherná, nikdo vás podruhé nevydá. A to je realita.
Michal: Rozumím. Super. Teď mám trošku sebereflexní otázku.
Co bys jako dnešní autorka poradila svému mladšímu já, které právě začíná psát?
Tess: Neboj se tolik toho, že lidi nebudou zajímat světy, které vytváříš. To je to nejmenší.
Vymyslet svět je jednoduché. Vymyslet příběh je jednoduché. Nejtěžší je sednout si na zadek – a napsat to.
Michal: A co by ti naopak poradil ten začínající autor?
Tess: Piš víc.
Michal: Co je tvoje největší autorská porážka – a vítězství?
Tess: Porážka je to, že už hrozně dlouho – dvanáct let – píšu jednu věc, na které mi strašně záleží, a pořád ji nejsem schopná dokončit.
Původně jsem ji začala psát pro Egona Čierného. Dal mi tehdy feedback na první draft. Pamatuju si ho dodnes: „Je to krátký.“ Konec feedbacku.
A mě to tenkrát hrozně potěšilo, protože Egon byl ten typ člověka, který vám vytáhne nejhorší věci, co v textu máte, a omlátí vám je o hlavu. A když jeho jediný komentář byl „je to krátký“, znamenalo to jediné: „Piš víc.“
Ale pořád to není dopsané. A to je moje největší porážka.
Michal: Máš na Egona i nějakou hezkou vzpomínku?
Tess: Všechny.
Michal: To jsem přesně čekal, že řekneš.
Tess: Egon udělal pro českou spisovatelskou fantastiku tolik, že podle mě neexistuje jiný člověk, který by toho udělal víc.
Michal: Myslíš, že má dnes nějakého nástupce? Nebo někoho, kdo dělá něco podobného?
Tess: Doba je jiná.
A nejen kvůli internetu a dostupnosti, ale i proto, že je autorů mnohem víc. Děl je víc. A atmosféra je jiná.
Když začínal Honza Kotouč a vydal svou první knihu, všichni chtěli vědět, kdo to je – ten nový autor, co vydal něco v Poutníkovi u Egona.
Dneska, když přijde nový autor se svou první knihou, tak je jich tolik, že i skvělí autoři často proklouznou komunitou fantastiky bez povšimnutí. A to je škoda.
Lidé, kteří vydávají pod velkými nakladatelskými domy, jako je Albatros – někteří z nich píšou naprosto úžasně. Ale sklouznou mimo ten malý rybníček české fantastiky právě proto, že šli k tomu velkému domu.
Michal: A úplně poslední otázka. Tvoříš postavu. Co do ní ze sebe nejvíc vkládáš?
Tess: Každá moje postava má něco ze mě – ať už kladného nebo záporného.
Každý z nás má svoje temné stránky. Ale protože jsme v reálu „kladní hrdinové“, tak je nějak neventilujeme. Já si je docela užívám skrz záporáky – tam ty záporné stránky pustím ven.
Ale do spousty svých postav dávám i svou morálku.
Michal: Super, děkuji za rozhovor 🙂
Na závěr ještě poznámka od jejího kolegy a kamaráda Karla Doležala:
Tess je mimochodem fakt machr například na urbanismus – a hlavně má na kontě extra úspěšnou crowdfundingovou kampaň, v rámci které vydala, světe div se, ujetou fanfikci.
Řečeno s úsměvem, ale s respektem. A právem.
Foto: LinkedIn autorky
