S Karlem Doležalem mě svedl dohromady náš společný rozhovor s Ladislavem Klimešem, který vyjde hned, jak se atmosféra Comic-Conu pro tento rok definitivně rozplyne.
Právě na výše zmíněném eventu se naše cesty poprvé zkřížily – a byla to taková klasika: chtěl jsem si nechat podepsat knihy, vyzpovídat ho a hlavně – požádat ho o malou literární „průpravičku“ napříč současnou krajinou fantastiky.
Karel je autor a dřívější porotce v Ceně Karla Čapka. A přes jeho ruce prošly stovky povídek.
Právě on odstartoval nedělní literární sekci přednáškou o chybách v začátečnické tvorbě.
A že by o nich dokázal mluvit celé hodiny!
Dostal hodinu.
Uběhla jako nic – a přesto v ní stihl vypustit tolik praktických rad, že by se z toho dala seskládat menší rukověť literárního přežití.
Z přednášky Karla Doležala:
🔹 Tvorba světa.
Ne všechno, co unesou pravidla RPG, funguje i v próze.
Čtenář není game master – a text není pravidlová příručka.
🔹 Vlastní jazyk a jednotky? Super. Ale…
Jestli si vytvoříte jazyk, používejte ho tak, aby čtenář nemusel neustále listovat mezi textem a slovníkem vzadu.
Nepřevádějte stopy na metry a nepřepočítávejte lokty na centimetry – působí to rušivě a zbytečně to zatěžuje tempo příběhu.
🔹 Desítková soustava? Meh.
Tucty (12) jsou přirozeně dělitelnější (2, 3, 4, 6) než 10 a dávají větší smysl v prostředí středověku i fantasy světa.
A armáda? Největší zaznamenané v historii měly kolem 450 000 vojáků. Miliony nejsou default.
🔹 Souhvězdí není adresa.
Pokud váš mimozemšťan tvrdí, že pochází „ze souhvězdí Labutě“, mějte na paměti, že hvězdy v tomto souhvězdí dělí tisíce světelných let.
I když nám na papíře, hologramu nebo jiném zobrazení připadá, že hvězdy tvoří jasný tvar a jsou si navzájem blízko, ve skutečnosti jsou od sebe vzdálené naprosto ohromujícími rozestupy.
Tisíce světelných let představují vzdálenost, která je obrovská i z pohledu mezihvězdného cestování.
Lepší a věrohodnější je proto odkazovat se přímo na konkrétní hvězdu daného souhvězdí.
Podobně byste měli přistupovat i k realistickým vzdálenostem na planetě – například ke vzdálenosti, kterou může za jeden den urazit jezdec na koni.
Zkuste se zamyslet, jak daleko by od sebe měla být jednotlivá místa – a pokud si nejste jistí, nebojte se poradit s někým zkušeným.
Důležité je, aby váš hrdina necestoval z hlavního města jedné říše do hlavního města druhé za pouhé tři hodiny, zvlášť pokud jsou obě země ve válečném konfliktu.
V takovém případě by města měla být co nejdále od sebe a válečné zóny by cestování ještě více zkomplikovaly.
Ani v případě menších říší by takovou vzdálenost za tři hodiny nebylo možné překonat.
🔹 Kapitán, popelář, papež – všechno malým.
Pokud se nejedná o jméno nebo začátek věty, malá písmena jsou váš kamarád.
Ani když si vymyslíte vlastní slovo, nemá smysl ho psát jako Velký Banán Z Korpusu.
Myslete na něj jako na byčejný banán; ten se píše také “s malým”.
🔹 Rasy a role.
Nepodléhejte klišé: člověk = meč, elf = luk, trpaslík = sekera.
I když někdy je lepší sáhnout po známém prvku – nemějte z toho dogma. Originálita se cení.
Jak řekl Karel: Není stadium vývoje lidstva, které by bylo dodnes úspěšnější než homo erectus.
A teď hurá na rozhovor!
Rozhovor s Karlem Doležalem (Comic-Con Prague 2025)
Takže teďka tady mám velkou vycházející hvězdu české fantastiky – Karla Doležala – a mých slavných sedm otázek, které jsme tady před chvílí tak trochu poskládali. Tak jdeme na to.
Michal: První otázka – jaké jsou podle tebe největší misconceptions ohledně toho, co to znamená být autorem? Co si lidi myslí, a přitom to tak není?
Karel: Rozhodně je to taková ta velká chyba, že ten, kdo píše, automaticky umí psát.
To je taková základní věc – spousta lidí si řekne: „Hele, on píše, něco vydal, tak umí psát.“
Ale to není nutně pravda.
Občas se jedná o takovou tu mediální tlačenku. A teď nechci být zlý vůči mladším ročníkům, ale měli jsme případy typu: čtrnáctiletá autorka napsala knihu.
To ještě neznamená, že když ve čtrnácti napíšete knihu, že skutečně…
Michal: Christopher Paolini?
Karel: Přesně. Ne každý čtrnáctiletý autor je ten Paolini, co skutečně prorazí.
A další problém – po první knize ještě zdaleka nemusíte být hvězda. Někdy to trvá víc knih. Vlastně skoro vždycky.
Michal: Jak přežít období bez dalšího úspěchu, když už se člověk etabloval, ale pak to nejde dál? Když se nedaří a všechno je prostě… jak se říká… půlkou prdele v prdeli?
Karel: Neklesat na mysli a hledat další příležitosti. Protože nikdy nevíte, kdy se znovu chytíte.
I když máte horší období, kdy se nedaří, kdy vám několik let nevyjde žádná kniha – vždycky je šance. Třeba dostat se do nějaké antologie. Ty nabídky jsou. A osobně to můžu podepsat.
Přišly mi nabídky do antologií, díky tomu jsem získal nové kontakty a dostal se zpátky do „vlaku“, co měl drive.
Nechci jmenovat konkrétní projekty, ale: napsal jsem povídku do antologie, a nakladatel, co ji vydával, mě potom oslovil s tím, jestli nechci napsat něco dalšího.
Takhle to funguje dost často.
Krátký text se dá napsat i v horším období. A právě takové povídky vás můžou vrátit do hry.
Michal: Teďka trochu sebereflexe. Co bys jako současný autor poradil svému začínajícímu já, které teprve chystá svou prvotinu a má pocit, že to bude velká událost?
Karel: Poradil bych: piš, dokud můžeš.
Já měl období poklesu – u mě to trvalo několik let. A dnes mám pocit, že dřív jsem měl na psaní víc času, dnes už ho tolik nemám. A ten čas chybí.
Takže ano: dokud máš čas a prostor, piš. Protože později to může být mnohem těžší.
Michal: A co by ti ten mladý autor plný naděje poradil dnes?
Karel: Nedělej si moc velké iluze. Ne každý ti hned padne k nohám jen proto, že píšeš. A to je přesně to, co jsem říkal na začátku.
Michal: Největší porážka a největší vítězství? A hlavně – co sis z toho odnesl?
Karel: Největší porážka? První rukopis, s nímž jsem šel s kůží na trh (před tímto existovaly ještě dva starší, ale zůstaly jen jako šuplíková záležitost). Poslal jsem ho nakladateli, a ten mi ho jasně odmítl. Nelíbilo se mu to, nezdálo se mu to, přišlo mu to divné. To mě ale paradoxně nakoplo. Sedl jsem si, bez ohledu na čas nebo energii, a za tři měsíce jsem napsal nový rukopis – svou prvotinu: Zombie, chiméry a rock’n’roll.
A to už bylo vítězství. Poslal jsem to, přečetli si to, vzali to, vydali to. Takže – nejdřív porážka, pak vítězství. Navazovalo to krásně. A hlavně – nevzdal jsem to hned.
Micahl: Teď otázka, kterou dávám podle věku respondenta. Máš nějakou osobní vzpomínku na Egona Čierného?
Karel: Bohužel ne. Možná jsem ho někdy viděl naživo na nějakém conu, ale osobní vzpomínku nemám.
Michal: A kdo podle tebe dnes hledá nové autory podobným způsobem jako Egon tehdy?
Karel: Upřímně – obávám se, že na to teď úplně nemám odpověď. Momentálně v tom nemám takový přehled.
Michal: A poslední otázka – co si myslíš o názoru, že ne všechno, co autor napíše, by mělo být vydané?
Karel: Jo, hehe… Měl jsem třeba rozepsaný román někdy v letech 2010–2011.
Bral jsem to jako cvičení – jestli vůbec zvládnu napsat delší text než povídku.
Jedna osoba mi tehdy pořád říkala: „Hlavně to vydej!“ Ale já věděl, že s tím nejsem spokojený. Že to není něco, co by si zasloužilo vydání. Ukázal jsem to jen třem čtyřem lidem z okolí. A věděl jsem, že pokud bych to někdy chtěl vydat, musel by to být úplně jiný příběh, jiné prostředí – celé přepsané.
A někdy mi přijde, že etablovaný autor si řekne: „Už mi vyšly tři knihy, tak jim teď pošlu tu starší věc.“ A víš co? Ono to často vyjde. Vydají mu to. Protože už má jméno.
A to je risk. Protože pak přijde recenzent – a může ten text rozcupovat.
A zaslouženě.
Takže ne – ne každá kniha si zaslouží vydání. A rozhodně ne v té podobě, v jaké byla napsaná před deseti lety. Na to pozor.
Michal: Děkuju moc. Pecka.
Na podzim 2025 se chystá Hrabání v popelu, space opera, kterou Karel napsal spolu s Ladislavem Klimešem. Současně, Karel pracuje na dílu do druhé série Kladiva na čaroděje.
