Dva hlasy, dvě zkušenosti, jedno lektorské duo – a jeden upřímný rozhovor
Na pražském Comic-Conu 2025 jsem měl tu čest posedět se dvěma tvářemi české fantastiky, které mají nejen co říct, ale hlavně vědí, proč to říkají.
Tohle je rozhovor o mýtech, krizích, vítězstvích i o nejhorší poezii v šuplíku.
O tom, co dělá spisovatele spisovatelem – a proč někdy pomáhá i ovčí farma.
Nahlédnutí pod pokličku psaní i přežívání v tomhle krásném, náročném světě fantazie.
Jeden z mých nejoblíbenějších rozhovorů. Užijte si ho stejně jako já.
Tereza Matoušková – autorka, lektorka a někdo, kdo se dokáže bleskově dostat ke kořenu věci.
Z její přednášky člověk pochopil, že ne každý geniální spisovatel musí být zároveň i geniálním mentorem. Najděte si někoho, kdo umí psát, napsal toho hodně – a hlavně: jeho studenti dokázali prorazit.
Umění je krásná věc, ale umění předat znalosti je disciplína zcela odlišná.
Jan Kotouč – spisovatel, vysokoškolský pedagog a člověk, který dokáže s naprostým klidem a suchým humorem rozebrat i nepříjemnou realitu trhu s knihami – a ještě u toho pobavit.
Zmínil, jak jsou betačtenáři skvělí. Ale dejte si pozor, když to zůstane jen u vašeho nejbližšího okolí – jako třeba babička nebo mamka. Ti vás mají rádi… a leccos vám projde. Pokud ovšem mamka není zrovna mamkou Jana Kotouče. Ta je bývalá televizní dramaturgyně, čte mu většinu textů – a dokáže mu je totálně omlátit o hlavu, syn nesyn, pokud tam je něco blbě. Ne každý má ale takové štěstí, takže betačtenáře hledejte i mimo rodinný okruh.
Amen.
Rozhovor s Terezou Matouškovou a Janem Kotoučem (Comic-Con Prague 2025)
Michal: Děkuju za váš čas – a hlavně za tu skvělou náladu. Takže, mám tu Terezu Matouškovou a Jana Kotouče.
Začneme dámou: Jaké jsou podle tebe nejčastější mýty nebo mylné domněnky o tom, co znamená být autorem?
Tereza: Myslím, že lidé mají představu, kterou si přinesli ze školy.
Že existují „spisovatelé“ jako takové ty obří sochy. Každá generace má jednu sochu – ten jeden génius co se zrodí, který píše celý život; vlastně už od malička, trpí, tvoří a všechno v jeho životě slouží jen pro to své dílo.
A tak to není. Nebylo to tak ani dřív. Spisovatelé byli vždycky obyčejní lidé – se svými problémy, radostmi, strachy, nedostatky… často i dost výraznými. A vedle toho prostě píšou příběhy, protože je to baví, cítí v tom smysl. Ale jsou to pořád lidi.
Jan: Myslím, že hodně lidí má představu, že spisovatel napíše jeden román – a má vystaráno.
Že žije z renty a už nemusí nikdy nic psát ani dělat.
Tohle vám často podsouvají filmy.
Na besedě jsme to zmiňovali: Jessica Fletcherová osm sérií nic nenapsala. Jen chodila na besedy a řešila vraždy.
O Californication a Hanku Moodym ani nemluvím.
Ale ono to tak není. U nikoho.
Stephen King za Carrie v sedmdesátkách dostal 200 tisíc dolarů, což bylo tehdy opravdu hodně, ale kdyby od té doby nic dalšího nenapsal, už dávno bydlí pod mostem.
Michal: A jak přežít období, kdy se nedaří? Když už jste etablovaní, něco vám vyšlo, máte jméno – ale najednou to nejde. Kritika slabá, lidi to nekupují, vás to nebaví, a vy přitom pořád věříte, že to je to, co milujete.
Tereza: Asi jako každou jinou krizi.
Ta první zkouška je už na začátku – kdy vás nikdo nezná, nikdo vás nemá rád, a stejně to musíte vydržet. Tyhle momenty se pak opakují – kvůli pandemii, politické situaci, osobní tragédii… cokoli. Prostě se to semele a nejde to.
A my to prostě přečkáváme, jako každý jiný člověk přečkává krizi. Na začátku si člověk vybuduje nějaký „krizový set nástrojů“ – třeba: jet na ovčí farmu a hladit zvířátka. Každému pomáhá něco jiného.
Jan: Asi jako všechny krize – den po dni.
Jsou chvíle, kdy si říkám, jestli se na to nemám vykašlat a jít si sednout k pokladně v Lidlu – za víc peněz. Během covidu jsem přišel o všechny výukové příjmy. A najednou – čirou náhodou – mi vyšly tři romány. Tak jsem si řekl: „Asi se tím teda živím.“
No a pak dva roky nic.
Nakladatelský trh byl v háji, papír taky. Cena papíru vyletěla a i když si ho nakladatelství předplatilo, tiskárna mohla nanakonec říct: „Máme tu důležitější titul, sorry.“
Do toho osobní problémy – a tak jsem měl „veselé pilulky“.
Ale den po dni to šlo. A jak jsem pak říkal svému nakladateli: „Hele, dobrá zpráva – zjistil jsem, že umím psát i na antidepresivech.“ A on na to: „To už vím od čtyř jiných autorů.“
Michal: Sebereflexe: Co byste jako zkušení autoři poradili svému mladšímu já, které právě začíná psát svůj první román?
Tereza: Asi nic – stejně bych se neposlouchala.
Ale možná tohle: Mladí autoři mají často pocit, že je to všechno nebo nic. Buď je to geniální, nebo naprosto špatné. Ale většinou je to někde mezi – dobrý amatérský text, který by redaktora zabil, ale zároveň má potenciál.
Takže ne – není to buď génius, nebo troska. Je to škála.
Jan: Já nikdy neměl ten pocit, že napíšu jeden román a svět se mi vrhne k nohám. Chtěl jsem vyprávět příběh. A že to pak někdo jiný četl nebo mi za to někdo zaplatil, to byl fajn bonus.
Vždycky jsem věděl, že jakmile dopíšu tohle, budu psát něco dalšího.
Možná bych si něco poradil v osobním životě, ale profesně? Asi ne.
První román mi vyšel v roce 2009. Co bych si tak poradil? Hmm… Kup si bitcoiny?
Michal: A co by vám poradil ten mladší autor dnes?
Tereza: Byl by fascinovaný, že pořád dělám to, co mě bavilo v šestnácti.
A že to baví i lidi kolem.
Byl by rád. Fakt rád.
Jan: Taky by byl fascinovaný. Takové to: kam to šlo, jakým způsobem to tam došlo.
Hlavně také tím, s kým spolupracuju, jako třeba spolupráci s Davidem Weberem – mým nejoblíbenějším autorem. Napsal jsem pro něj povídku do antologie, to samo o sobě bylo něco neuvěřitelného. A potom mi Weber řekl: „Nechceš se mnou tu svoji povídku roztáhnout na román?“ A tak začalo něco, co by nenapadlo ani moje dvacetileté já. A upřímně – nenapadlo to ani moje třicetosmileté já.
Michal: A teď vaše největší literární porážka a vítězství – a co z toho plyne?
Tereza: Když mi vychází knížka, snažím se být klidná, nebýt hlavou v oblacích. Uzemnit se.
A když se nedaří, tak se věnuju věcem, které mi dělají radost.
Přijde mi to jako lepší strategie, než se unést, vybuchnout nadšením – a pak dva roky padat na dno, nebo jak se říká: rýt držkou v zemi.
Jan: Já o úspěchu a neúspěchu moc neuvažuju. Když se něco nepovede, tak co. Mám střechu nad hlavou, mám co jíst.
Na Databázi knih nečtu recenze, jo, to je taková základní logická poučka – základní pravidlo. A měl jsem i velké neúspěchy. Pracoval jsem skoro rok na velkém projektu, který byl mým zadavatelem ukončen, než to vůbec mohlo vyjít. Nic z toho nebude. Podepsal jsem NDA, takže o tom ani nesmím mluvit.
Tereza: Jo, to je běžné. Lidi se dozvědí jen o tom, co vyšlo. Co nevyšlo – o tom se nemluví.
Buď proto, že nesmíme, nebo že to není profesionální. Ale takových věcí je hodně.
Jan: Přesně. A já ani nejsem typ, co si pořád stěžuje. Ani nemám rád autory, co pořád brblají na svoje nakladatele.
Tereza: Takže máš skvělého nakladatele. 🙂
Jan: Ano. Mám velmi skvělého nakladatele. Možná je to tím, že mám rád military – mám trochu vojenský přístup: chválím veřejně, kritizuju v soukromí.
A myslím, že by to měli dělat i šéfové v korporátech. Bohužel to nedělají. Ale to je jiná věc.
Michal: Máte nějakou osobní vzpomínku na Egona Čierného?
Tereza: Já už si ho moc nepamatuju. Do fandomu jsem přišla pozdě. Pamatuju si, že už to byl starší pán. Honza ho zná určitě líp, spolupracovali.
Jan: Přemýšlím, kterou vzpomínkou začít… Egon mě našel pro český trh. Stejně jako našel Kulhánka, Žambocha, Lukačevičovou, Kotletu…
Michal: A třeba i Vladimíra Šlechtu?
Jan: Jasně! A určitě spoustu dalších, na které jsem zapomněl. A oni si to teď budou číst a urazí se, že jsem je nezmínil. 😀
Tereza: To je normální. Ať ti to vrátí!
Jan: Egon byl skvělý v tom, že říkal: „Já jsem Slovák. Gramatiku nepoznám. Mě zajímá příběh.“ Když mě oslovil, bylo to krátké: „Byl jsem porotce CKČ, zaujala mě vaše práce. Máte něco rozepsaného?“ Řekl jsem: „Jo, Pokračování diplomacie.“ A on: „Dopište to, já to vydám.“
Takhle rychlé to bylo. Potkali jsme se – a za deset minut bylo jasno. A i když to bylo malé nakladatelství, Egon dával autorům normální zálohy a férové procenta. Staral se o své autory. Od něj jsem se naučil, jak má vypadat zdravý autorsko-nakladatelský vztah a jak to v byznysu chodí. Takový ten ekonomický aspekt který vám někdo ukáže a vy ho pak považujete za svůj standart.
Tereza: Tohle podepisuju. Naprosto.
Michal: Má podle vás Egon nějaké nástupce?
Tereza: Spousta nakladatelů to dělá srdcem. U malých to ani jinak nejde.
Jan: Co se týče hledání nových autorů – tam Egon exceloval. A dnes to dělají třeba Robert Pilch z Brokilonu, Martin Štefko, Mystery Press s Tomášem Němcem, Host, Epocha, Fantom Print s Liborem Marchlíkem…
Pořád se tu hledají nový autoři. I když si někdo myslí, že musíte mít známosti – není to pravda. Nakladatelé nové autory potřebují. Mají na tom postavený celý byznys.
A vlastně – čísla nelžou. Můžeme se podívat, kolik za loňský rok vyšlo prvoautorů v České republice, a myslím, že ty čísla budou velice zajímavá.
Michal: A poslední otázka – co si myslíte o tom, že ne každý text by měl být vydán?
Tereza: Pokud si někdo přečte váš text a řekne, že není dobrý, může to být pravda.
Ale taky to může být jen jiný vkus. A tam přichází na řadu betačtenáři a kolegové – ti vám řeknou: „Je to špatný, potřebuje to přepracovat,“ nebo: „Je to dobrý, ale tenhle redaktor má jiný vkus.“
Každý redaktor je jen člověk. Čtenář. Má své preference. Je důležité si ale uvědomit, kde je asi pravda.
Michal: A když si sama řekneš, že tvůj text není dobrý?
Tereza: Jsem hnidopich. Neodevzdám nic, za čím bych si stoprocentně nestála. Ale když mi betačtenáři řeknou, že je problém – přepracuju to.
Michal: A co slavní autoři, kteří vydají knihu, i když ví, že není dobrá?
Tereza: I autor je jen člověk. Třeba má těžkou životní situaci, je nemocný, vyhořelý.
Znám autorku, která napsala svou nejhorší knihu ve chvíli, kdy měla malé dítě, které 24 hodin v kuse plakalo.
Jan: Každý autor ví, která z jeho knih je nejslabší.
A někdy si píšeme texty jen pro sebe – učíme se na nich něco technického, zkoušíme věci, které neplánujeme vydat.
Tereza: Všichni máme v šuplíku poezii! Velmi špatnou poezii! 🙂
Jan: Já mám v mobilu čtyři haiku. Dvě vznikly na Festivalu fantazie.
Tereza: [Smích :)]
Michal: Takže se to prostě stává.
Jan: Rozhodně. A není to jen psaní do šuplíku. Někdy autor prostě ví, že to, co mu vyšlo, není tak dobré jako to předchozí.
Tereza: A někdy se kniha pokazí až v průběhu redakce nebo vydávání. Může se stát, že nakladatel opomene závěr knihy, selže koordinace, nebo se něco pokazí v marketingu.
Někdy se nepovede obálka, jindy vyjde reklama příliš brzy – třeba měsíc před vydáním.
To všechno může nadějnou knihu potopit. A ne vždy za to nese odpovědnost autor.
Michal: Děkuju moc. To bylo perfektní.
Tereza Matoušková momentálně pracuje na pokračování Pláče němého boha, připravuje dvě antologie a zároveň dává dohromady sborník povídek ze svých literárních dílen.
Stejně jako každý rok se i letos objeví na Světě knihy – tentokrát se dvěma besedami.
Ta první se bude věnovat drakům a další fantastické havěti, druhá pak důležitému tématu duševního zdraví ve fantastice.
Jan Kotouč letos chystá sbírku Válečné hry, ve které dává dohromady své povídky publikované za posledních patnáct let v různých časopisech a antologiích.
Sbírka ale nebude jen retro výběrem – přidá k ní i úplně nové příběhy ze svých oblíbených světů: sektoru Hirano, Českých zemí a Centrálního impéria.
