Máme tady povídkový sborník, který dozajista potěší mnoho čtenářů. Autoři v něm zařazení u nás nejsou ani v nejmenším neznámí a troufám si tvrdit, že neexistuje fanoušek fantasy, který by minimálně od dvou tří neměl doma kvalitní knihu. Jaké povídky tedy Martin Fajkus dokázal získat? Jsou všechny opravdu na úrovni? Prolétnete každou jako upír skrz okno do potemnělé místnosti? Nedočkaví a plní touhy, co se v ní ukrývá?

Tak už je to tady – šestnáct let po pádu železné opony se i čeští čtenáři konečně dočkali důstojného vydání jedné z největších klasik žánru fantasy, příběhů dvojky hrdinů Fahfrda a Šedého Myšilova. Nakladatelství Triton, které se vydávání ujalo, tím odstranilo asi největší „pomníček“ ze hřbitova nevydaných skvostů fantastiky. Ze hřbitova, který se, zaplať pánbůh, utěšeně zmenšuje.

O Leonardu Medkovi je známo, že píše trochu jinak než jeho kolegové zabývající se stejným žánrem. Po přečtení jeho nejnovějšího románu „Stříbrný šíp“ si však musím položit otázku, zda „jinak“ opravdu znamená „lépe“. Je Medkova nová kniha opravdu dílo posunující žánr fantasy v našich krajinách o kousek dále, jak píší jistí nejmenovaní recenzenti, anebo je to trochu jinak?

Dvě rasy, dva národy spolu válčí po celé generace. Takřka denně sváděla boj čest s vychytralostí, hrubá síla s taktikou, myšlenka s myšlenkou. Orkové a lidé, dvě strany jedné mince. Teď se po desetiletích válek zdá, že lidská rasa konečně získala převahu. Ale na jak dlouho?