Čekání na druhou knihu je u každého autora vždy na pováženou. Čtenář nevidí pod slupku nakladatelského řemesla ani nepronikne do hlavy tvůrce. Nemůže vědět, zda se první kniha nestala prodejním propadákem, a už vůbec netuší, zda u spisovatele po první knize neodezněla motivace, či jestli se nedostal do tvůrčího bloku. Na druhý román Pavla Fritze s titulem Přístav u řeky Styx se čekalo tři roky, takže můžeme s určitostí říci, že se žádná z výše popsaných možností nenastala. Podívejme se tedy, zda Fritz dokázal překročit svůj stín a napsal druhý román lépe než ten první.

Viktoriánské mysteriózní detektivce se v současnosti daří poměrně dobře, což je naprosto pochopitelné. Kulisy chladné Anglie z konce devatenáctého století jsou jako stvořené pro hon na běsnící vraždící monstra, inspirovaná kupříkladu nechvalně proslulým Jackem Rozparovačem. Nejinak je tomu i ve Vražedných strunách, knize, která se v anotaci zaklíná samotným Sherlockem Holmesem.

Toto jsou cesty vesmírné lodi Spratek, která se vydává tam, kam se člověk dosud nevydal. Pravda, může za to šílený kapitán a umělá inteligence, která mu unesla loď, ale kdo by se staral o takové prkotiny.