(Číslo 13 bylo kvůli své smůlovatosti samozřejmě přeskočeno.) Drazí kandidáti na grafomany, v dnešní části uděláme přehled zatím nabytých vědomostí a pokusíme se – tentokrát koncepčně – z toho poslepovat Frankensteina, resp. jeho monstrum.

Vítejte, drazí kandidáti na grafomany! V dnešním díle dostanou ti z vás, kteří ještě nebyli znechuceni od kráčení po klikatých stezkách literatury, poslední ránu. Probereme si rozlehlé téma plánování kariéry. Každý z vás po vyvrhnutí první povídky určitě přemýšlel, jakou má hodnotu a kdy asi bude mít na vilu s bazénem, limuzínu a společnost rozpustilých žen.

Vítejte, drazí kandidáti na grafomany. V dnešním dílu se budeme zabývat chorobami z povolání, která Vám budou hrozit, když se budete psaním zabývat vážněji. Začneme fyzickými následky, a potom přejdeme k těm psychickým.

Andrzej Pilipiuk je u nás sice známý hlavně svými knihami o Jakubu Vandrovcovi, ale občas napíše i něco jiného. I když, tato esej vlastně svým tématem nemá k příběhům věčně opilého exorcisty – amatéra daleko. Rovněž fanové jsou známí svým tradičně kladným přístupem k alkoholu, takže jim trocha poučení neuškodí. Ovšem v případě některých jedinců už je na to stejně pozdě… – I.P.

Vítejte, drazí grafomani, v dnešním dílu si povíme pár slov o tom, jak začít a jak skončit. Takže: vymysleli jsme hrdinu a soudíme, že už je připravený na to, abychom ho ukázali světu. Nakreslili jsme mapku našich zemí a máme nápad na dobrodružství. A co dále?

Vítejte, drazí kandidáti na grafomany. V dnešní části si zanalyzujeme, co nám nejvíce překáží při psaní. Takřka každý začínající grafoman si stěžuje, že mu chybí čas potřebný pro rozvíjení tohoto hobby. Bohužel, žijeme v době, která náš čas nijak nešetří. Spousta z vás, kteří čtete tato slova, ještě chodí do školy.

Drazí kandidáti na grafo… tedy, drazí budoucí spisovatelé. V dnešním díle si zanalyzujeme problém, jak psát, aby naše výpotky vzbudily určitý zájem čtenářů. Svého času, při zrodu věd o lidské duši… hmmm, špatně jsem to pojal. Na úsvitu doby, kdy se lidskou duší začali vedle teologů zabývat i psychologové, vymyslel Jung pojem archetyp. Co je to a k čemu se nám to může hodit?

V předchozí části jsme navštívili naše předky v XVII. století (osobám, které zvracely během čtení, se tímto omlouvám) a nyní je třeba se zamyslet nad zásadním problémem. Ne každý je svým povoláním archeolog nebo historik, ale každý z vás může dostat chuť zplodit dílo, jehož děj se má odehrávat v minulosti… Odkud tedy čerpat informace o reáliích a způsobu myšlení našich předků?

Teď si řekneme něco o historických reáliích, jejichž zachování má dodat našemu dílu vzlet intelektuálního dobrodružství. Představme si, že chceme dílo umístit do, řekněme, 17. stol. Když už jsem magistrem archeologie a zrovna na tuhle epochu se specializuji, zvu vás na výlet do pozdně středověkého města. Pozn. překl.: Nevím jak u našich severních sousedů, ale u nás je 17. století novověkem jako hrom. Nevadí. Poměry, které autor popisuje, se dají vztáhnout na celý středověk a hodný kus novověku.