Fantasy povídka.

K napsání této povídky, věnované všem maturantům letošním i budoucím, jsem se inspiroval sbírkami povídek “Je dobré být mrtvý” a “Ježíšku, já chci plamenomet”. Musím Vás ale varovat: povídka je plná nespisovaných až vulgárních výrazů a mohla by na Vás zanechat neblahý vliv. Tak bacha na to.

Krátká povídka o jednom podivuhodném příběhu.

Kratičká, lehce parodická povídka, odehrávající se na venkově blíže nespecifikovaného “fantasy světa”.

Jedna verze konce světa.

Kterak Marigold potkal svou lásku.

Pokračování veleúspěšného prvního dílu.

Podstatou člověka, všeho lidského, a člověku příbuzných bytostí je s t r a c h. Ze strachu se skládá lidská duše. Ze strachu pramení většina lidských reakcí, lidských činností, lidského myšlení. Kdyby tomu tak nebylo, neexistoval bych já, ani mně podobní, kteří jsme z lidského strachu vznikli a z lidského strachu a zloby žijeme. Říkají nám Netvoři Chaosu. Já jsem ale jediný svého druhu, neboť zloba bytosti, která mne stvořila byla nesmírná.

(Znalost děje předchozí povídky “Rozcestí” sice není nezbytná, ale je nanejvýš vhodná)                                 Aj Vletavo, če mútiši vodu,                                če mútiši vodu striebropěnů ?                                Za tě lútá rozvlájaše búra                                sesypavši tuču……

                Bezútěšná krajina mrtvých stromů, rozpadlých zdí, ohořelých střech a … mrtvých lidí. To je obrázek, který za sebou zanechávali Černí rytíři. Zdá se, že tomu nikdy nebude konec. Říše……