Pověst o kletbě závisti

Romance o lásce. A nejen o ní. také o skutcích, které musely být vykonány, aby byla naplněna a zaplacena plná cena. Cena LÁSKY.

Když lidé byli ještě mladí, a Elfové moudří a trpaslíci přátelští, žila vprostřed severní prérie mladá Finjonka. Byla to jediná  dcera starého krále.  Pověsti o její kráse a dobrotě plynuly dál než vody Krásné řeky a dolehly k tolika uším, ke kterým promluvil teplý vítr. Bylo ji 17 let a ucházet se o ni přijížděl mnohý princ až z lidského království.
Leč princezna Finjonka měla ráda vítr a rozlehlé prérijní moře trav. Toulala se po krásné zemi a odpočívala ve stínu malých remízků. Její srdce nezahořelo zatím pro nikoho velkou láskou a tak šťastná  tancovala mezi stvoly květin a zpívala se slavíky.
A tehdy, v té krásné době, byl počátek mnohého zla, které později zahubilo malé královstvíčko a které v sobě nese Kletbu závisti.
Ale tyto zlé doby v mlhavé budoucnosti ještě nikdo neviděl a proto se tráva zelenala a ptáci zpívali pod modrou oblohou.
Když se jednou Finjonka  proplétala mezi rákosím u řeky, tiše, protože se chtěla v klidné zátočině podívat  na spící lekníny, narazila pod stromem na spícího elfa. Zůstala jako přimražená. Jakmile se na něho podívala, její srdce se probudilo a zahořelo k tomuto muži čistou láskou. Dlouho se dívala na krásné tvary jeho úst, na jasnou barvu jeho vlasů a na ošlehanou pleť.
Mladý elf ze spánku procitl, protože ho vyrušil pohled jejích očí. Procitl rychle a zadíval se na ni. A byl ztracen. Jakmile se podíval do jejích snivých očí a zahlédl v nich čistou duši, jeho srdce, které se již dlouho samo trápilo mu v prsou zaplesalo radostí.
„Kdo jsi, Dívka, víla, či jen sen“ zeptal se zpěvavě  mladý elf.
Dívka sklopila oči a tiše mu odpověděla.
„Jsem Finjonka a byla jsem zazpívat leknínům k probuzení.“
„Já jsem Elrorend zvaný Sličný, a jsem strážce přírody.“ Odvětil mladý elf.
„Jestli jsi strážce přírody, pojď, ukážu ti nádheru této krajiny.“
A Elrorend šel.
Drželi se za ruce a Oba si užívali z dotyku svých dlaní a oba byli převelice šťastni. Celý den chodili podél čisté vody a společně prožívali první lásku a pocit slunce na zelené louce. 
Od toho dne každý den se toulali po lesích a kopcích, spávali pod rozkvetlými stromy, či pod modrou oblohou, a každý den se Finjonka vracela domů plnější lásky a štěstí. Tato krásná doba která se rozvíjela celé jaro i léto, a kdy na ní Elrorend čekal na smluveném místě, kdy jí nosil květiny a zaplavoval  láskou.
I stalo se, že ke králi přišel krásný princ z daleké jižní země. Přinesl mnohá pozdravení od svého otce, velkého vládce velikého království. Přinesl králi spoustu darů, zlatých a stříbrných opasků, hedvábných rouch a skleněných karaf. Jako osobní dar mu věnoval meč, který byl zdoben mnoha drahokamy, a který byl kován po mnoho měsíců a dní v tajných kovárnách jeho domova.
Král dosud nevěděl, že jeho dcera si našla svou životní lásku a proto, aniž věděl více ji zaslíbil tomuto princi. MURRADDOVY. Princ byl velice potěšen.
Celý den u vody, tam, kde se poprvé spatřili a kde je políbila láska, si povídali Finjoka s Elroredem. Slíbili si věčnou lásku a domluvili se, že si na druhý den přijde mladý elf zažádat o ruku královy dcery.
Když nastal večer a Finjonka se vrátila z toulek po lesích, zavolal si ji k sobě její otec a takto jí pravil. „dcero moje. Dlouho už marně čekám na okamžik, kdy se někdo mladší ujme vlády nad tímto královstvím, které jsem zdědil po svém otci. A nyní jsem našel někoho, kdo požádal o tvou ruku a já mu ji radostně dávám. Chceš toho muže ?“
Finjonka myslíce, že otce už požádal o její ruku Elrored, nadšeně souhlasila. „Ano otče, souhlasím s tím, aby se dotyčný stal mým mužem. A budu ho milovat až do své smrti.“
Král rozradostněn, že jeho dcera souhlasí s nápadníkem a netušíce, že myslí někoho jiného, byl radostí bez sebe. Poslal proto princi vzkaz tohoto znění: „milý princi. Má dcera souhlasí, že si Vás vezme. Přijděte ráno dle dohody do mého paláce.“
Ráno, sotva kohout zakokrhal, přišel Elrored požádat o ruku sličné Finjonky. Král už očekával MURRADDA  a proto se velice podivil. Tehdy mu ELRLORED řekl. Drahý králi. Již dlouho se z Finjonkou znám,ona mě miluje,  a proto žádám o její ruku !“ 
V v tu ránu vešla do síně Finjonka a z druhé strany Murradd.
„Elrorede. Jsem ráda, že Tě vidím. Otec souhlasil, že si tě mohu vzít.“ Řekla elfovi rozradostněná princezna.
„Králi, dal jsem Ti mnohé poklady. A ty jsi mi slíbil, že Tvá dcera je moje. Porušíš královský slib ?“ zlověstně pronesl  MURRADD, když uviděl před sebou elfa.
Král byl na rozpacích. Svou dceru velmi miloval a nemohl by připustit, aby byla nešťastná. Na druhou stranu Murradd na jeho dceru zaplatil a navíc už dostal jeho slovo. A nějaký chudý elf by mu ji chtěl odvést ? Ne. Král promluvil.
„Princi Murradde. Má slova platí. Pokud Tě bude má dcera chtít, tak Tě s ní bez meškání zasnoubím.“  
„Elrorede, přijel jsi žádat o ruku mé dcery a nic mi za ní nenabídneš, nevíš co se sluší a patří ?“
Na to Elrorend tichým leč zvučným hlasem odpověděl.
„Nevěděl jsem, že lidští otcové prodávají své dcery tomu, kdo nabídne více. Ale budiž. Jiný kraj, jiný mrav. Daruji Ti to, co ještě nespatřil jediný smrtelník. A věz, že je to sice to nejcennější co mám, ale za Finjonku bych obětoval i vlastní život, pokud by sis to přál.“
A přede všemi si vysvlékl kazajku z jelení kůže a sundal si svou zbroj.V síni, která zažila již mnohé převratné činy, nikdo před tím neodkryl drahocennější věc. Na svých rukou podával králi lehounkou košilku z miniaturních kroužků. Jakoby do sálu vešel měsíční svit, toto světlo bylo dokonce silnější než ranní slunce. Celou místností se rozlila stříbrná světla a zaplavila ji jasnou veselostí. Oči přecházeli z jasných záblesků na této košili a takto promluvil Elf, když ji kladl k nohám krále.
„Hle, dávám ti za Tvou dceru věc, jejíž hodnota se nedá vyčíslit. Košili, která zastaví každou ránu, košili, která se jediná zatřpytila na denním slunci. Tato lehounká zbroj je vynálezem trpaslíků pod horami. Je to dar, který věnovali mému otci vděčíce mu za život, a teď ji já dávám Vám za ruku Vaší dcery.  Zde je tato košilka, a vězte, že tyto kroužky jsou z mithrilu !“  
Starý král, stejně jako ostatní, byl uchvácen nádherou, která mu ležela před nohama ale přece jenom se vzpamatoval nejdříve.
„Mýlíš se cizinče. Není naším zvykem prodávat své dcery. Dary, které však mladý muž povětšinou pokládá před jejího otce znamenají  úctu, zájem a poděkování. Své úmysly jsi vyjádřil jasně. Přijímám i tento dar.“ „Finjonko ! Teď musíš volit Ty.!“
„Ale otče, Já nemusím volit,  chci si přece vzít Elreroda.“
„Murradd vstal a zahrozil. „Jestli tuto volbu schválíš, vyhlásím Ti válku, protože jsem měl Tvé slovo.“
Král dlouho váhal, na jeho rtech visel nejeden pohled, ale Otec se díval do očí své dcery. Pochopil, že pokud ji dá Murraddovi, tak ji ztratí a stane se před svými lidmi slabochem.
„Vstaň Elrorede, Má dcera rozhodla, že si tě ráda vezme, a já chci, aby byla šťastná.!“
Na tato slova se vrhla Finjonka do náruče starého muže a velmi mu děkovala. Lidé kolem byli tomuto rozhodnutí rádi, protože neměli rádi  zpupné a arogantní chování prince z Jižní země.
Murradd vstal a beze slova odešel. Po několika hodinách se ke králi dostal list, který mu napsal. Bylo to vyhlášení války.
To se ale k Finjonce a Elrodovy nedostalo. Oba se chystali ke svatbě, která se měla –konat za několik dní.
A skutečně, za 7 dní se konala velkolepá svatba, nevěsta byla něžná a ženich sličný. Oba před oltářem a pod laskavým pohledem slunce spojili svůj osud a byli rádi. A s nimi jásala celá malá země.
A dole na jihu vzal Murradd velké vojsko, čítající 15 000 ke všemu odhodlaných mužů a vyrazil dlouhým pochodem směrem na sever.
Cesta mu trvala celý měsíc, ale nakonec stejně dorazil na kraj zelené kotliny, kde se rozkládalo Malé království.
Ve stejnou dobu se po zelených loukách proháněli Elrored a Finjonka. Líbali se na rozkvetlém loži a mezi jejich vlasy tančil vítr. Byli šťastní tak, jak jen dokáží dva milující se lidé být. A tehdy počali život, který byl stvrzením jejich lásky. 
Ale idylická doba rozkoše a štěstí se chýlila ke svému závěru. Na hranicích země stály stovky ke všemu odhodlaných válečníků vedených mužem, který si přál vše zničit a pak si odvést Finjonku sebou jako otrokyni. Řady vojáků se jako jeden muž pohnuly a každý muž měl kromě meče i zapálenou pochodeň. Na hranicích smetly nepočetné hlídky a vpadly do pokojné země. Barbaři vraždili, loupili, pálili vše co hořelo a ničili vše, co jim přišlo pod ruku. Neušetřili ani ovocné stromy v zahradách, zavalili i všechny studny a rozšlapali každou studánku. Za jejich zády zůstala jenom poušť, znetvořené těla a puch spáleniště.
Špatné zprávy, které se šíří velice rychle, brzy dospěly i do sídelního města královstvíčka, které bylo postaveno mezi  nepočetnými kopci, v místech, kde se dříve těžila měď.
Každý muž, který ještě dokázal držet zbraň, často celé generace z jedné rodiny, vstoupil do domobrany. Někteří měli dokonce tepané měděné brnění a ještě ocelový meč. Většina však vyšla do boje jen s malým štítem a kopím, co mělo bronzový hrot. Stejně se ale sešla veliká síla, snad 5 000 ke všemu odhodlaných mužů začalo stavět palisády a doplňovat zásoby na dlouhé obléhání.
Nepřítel nebyl daleko.
Král si dal zavolat ELROREDA. „Synu, volba mé dcery přinesla mému lidu jenom tíseň, ale ty nejsi odpovědný za činy jiných. Proto prosím vezmi na zpět svůj dar, a postav se do čela mých mužů. A v čele s nimi skoncuj tuto válku. Ať lid vidí, že Ty první stojíš v řadě.“
Elrored se beze slova uklonil, a vešel do zbrojnice, vybavit se na bitvu.
Když vyšel ven, byl připraven. Na sobě měl kožené kamaše, jelenicovou halenu a pod ní na kozinkové košili, měl Mithrilovou zbroj. Ze zbraní měl u sebe jen svůj meč a dýku. Takto oděn, šel se Elrored rozloučit se svou Finjonkou. Ona stála v prostých lněných šatech u okna a dívala se k jihu, tam kde se k obloze vinuli oblaka kouře.
„Jdi má lásko, jdi a naprav to, co jsem svou láskou způsobila, jdi a znič nepřítele. Ať náš syn roste v míru. A ať má otce …“
Elrored na to odpověděl. „přej si, aby rostl, já se postarám o zbytek. Doufám..“ S těmito slovy odešel k čekajícím mužům, vybraným to válečníkům z osobní královy gardy. Nasedli na 60 obrovských koní, každý z nich popadl dlouhé, štíhlé  kopí a vyrazili do boje.
Nikdo nevypoví, jaké všechny činy  tato skupina zatracenců dokázala. Nikdo jiný jim nestačil. Bylo jich málo, ve srovnání s nepřítelem, ale na jejich straně bylo právo. Koluje spousta historek o smělých útocích, rychlých přepadech, nebezpečných šarvátkách. Elrored byl vždy na špici útoku a při ústupu byl poslední. Jeho muži ho zbožňovali. Pro jeho pohled by udělali vše. Hádali jeho rozkazy ještě dříve, než na ně pomyslel a plnili je už tehdy, když je pronášel.  Však byť na sobě měli nejlepší možnou ocelovou zbroj, a v rukou nejostřejší zbraně, a jako velitele neohroženého elfa, který zabíjel za deset mužů, v dlouhých bojích jich spousta padlo. A toto vypráví pověst, o poslední dvacítce rytířů, o posledním útoku na neporazitelného nepřítele.
Bylo to na konci 7 měsíce obléhání hlavního města. Ostatní kolem již byla dobyta. Jediní bojeschopní mužové unaveně stáli za rozbitými palisádami a opírali se o své zubaté zbraně. A kováři již neměli sil ostřit bronzové hlavice kopí.
Nastat další z nespočetných útoků na ohlodané valy. Jaká byla nenávist, nebo spíše jak velkou odměnu jim Murradd slíbil, že se s takovou záští hnali na smrt ? To nikdo neví. Jejich mrtvá těla společně s těly obránců  se propletená vršila v příkopu. Živý  po tělech padlých přecházeli na druhou stranu.
Leč i útočníku již zbývala sotva třetina. Spousta jich padlo, či uteklo s kořistí, a zem byla veliká. Murraddovy zbývalo něco přes 4500 mužů. A na poslední možnost, na dobytí města, kde stále vlála zástava krále, stále ještě nechtěl spoléhat.
Dnes ale toto rozhodnutí změnil. Snad ho k tomu přiměl jeho tajuplný společník, věčně do pláště zachumlaný tvor.
Ten přijel doprostřed bitevní vřavy, chladný jako smrt. Nevšímal si létajících kopí a nevšímal si ani po čem jeho kůň šlape. Před ním šel stín a za ním kráčel děs. I jeho vlastní armáda kolem něho dělala kruh mlčení. A on stanul, vztyčil se v třmenech a rozhodil ruce. Jeho plášť tvořil křídla ptáka mrchožrouta a Ti co viděli do jeho obličeje padli mrtví.
Právě touto dobou se z jihu ozval  halas. Zprvu jemný zvuk sílil, až nabyl podoby dusotu koňských kopyt. Jen málo útočníků se otočilo. A Ti co se otočili nebyli schopni pohybu a dívali se jako u vytržení. Na ně, na čtyřtisícovou armádu se valilo pár koní. Ale jakých ! Dvacet nejlepších koní na svých hřbetech neslo dvacítku ocelových mužů. Každý svíral v pravici štíhlé kopí a od jejich hrotů se blyštivě odráželo slunce. V jejich čele, se nesl samotný bůh. Jeho podobu nebylo možno zahlédnout. Na všechny strany od něj se rozlévala záplava záře od jeho zbroje. Jakoby diamantová košilka byla prozářena sluncem. To se ke své poslední jízdě vystrojil ELRORED a jeho muži. Jeli vedle sebe a jejich oči se leskly strašnou jistotou. Byli to poslední nádherné okamžiky této jízdy. Kopyta jejich koní se sotva dotýkala země, a jejich dusot zněl jak stovky kovářských kladiv a z jejich očí čišela ocel. A teď vpadli do řad nepřítele. Jako kopí proráží vodu, tak projížděli tito ztracenci jejich formacemi.  Mířili přímo do středu tábora, tam kde vlála červenočerná vlajka  Murradda. Rychlost, kterou nabyli se však pomalu ztrácela. Mnohé kopí bylo zlomeno.  Tu, jakoby na jeden povel se všichni vztyčili ve třmenech a hroty kopí se krvavě zaleskly ve vzduchu těsně před tím, než se vnořily do těl nepřátel. Elroredovi muži vytáhli meče a pobídli koně k poslednímu vypětí. Jako klín vtrhli do řad tělesné gardy, semknuté kolem Murradda a rozsévali smrt. Jako první se valil Elrored, Elf.  Jeho meč se proměnil v jasnou s blýskavou spirálu smrti. Když pod ním padl kůň, tak nepřátelé kolem něho neumírali s rozťatými hlavami, ale strašlivou silou rozsekaná těla  se svíjela v krvavé břečce u jeho nohou. Všechny útoky na tohoto Elfa končily jako na nějaké ocelové věži, do níž ho uzavřel jeho meč. A jeho muži, Teda těch pár přeživších, za ním. Již jen pět  jich zabíjí, a není zabyto. Ale Ti se mění v líté bestie. Posekané štíty odhodili na zem. Každý vzal svůj meč obouruč. Žádná nepřátelská rána není dost silná, aby ukončila jejich život, a žádný nepřítel nemá čas, jestli vůbec zkusil první ránu, aby ji zopakoval. A silně zdecimovaná garda se obrací v prach. V nicotu. A tu se z Murraddem Utkal sám ELRORED. Byl to krátký souboj.  Rána za ranou dopadala na Elroreda. A on se jenom jednou rozmáchl. Strašná rána otevřela ocelové brnění. Žádný ocelový meč nikdy nepronikl pancířem vykovaným GORGANEM na jihu. A přece se tento pancíř otevřel a okamžitě se zalil krví a vyhřezlými vnitřnostmi. Elrored pokračoval ve víru smrti. Nechal umírajícího  a  hledal živého protivníka. Marně. Všichni živí prchají, protože se zároveň do posledního útoku otevřely i městské brány a Vlajka Murradda je v prachu. Sotva se však vojáci z města dostali za příkop, narazili na Onoho Tvora v rozpažené póze. A za nimi se pohnuli mrtví. 
Děs a Strach přehlušil bojovou euforii.  A onen Tvor se otočil a pomalu odjel. Sám. Elrored ztěžka dopadl na kolena. Za ním v prachu zůstali spousty mrtvých a umírajících. Jenže všechna prolitá krev nebyla jen jejich. Elrodovy nohy i paže jsou těžce posekané a s životodárnou krví utíká i život.
V zadu se ozval dávivý smích. „Ano. Moje poslední překvapení. Proklínám tuto zemi. Ať na věky obývá toto město smrt. Ať jej na věky stráží moji muži. A ať moje vojsko je posíleno Tvými nejvěrnějšími. Ať jsi ty sám a tvoje pokolení.. ehggr“ a hlas se změnil v zabublání a Murradd zemřel.
Na pláni se mezi tím rozhořela nová bitva.Ale hlavními zbraněmi v ní byl děs. Ten jako ostré kopí pronikal útrobami prostých vojáků. Byl to svíraví strach, když se podívali do očí svému mrtvému bratrovi a on se po nich ohnal zkrvavenou zbraní. I mrtví znovu umírali, ale živých bylo daleko míň.
Elrored se ztěžka postavil. Jenom dva muži, kteří s ním začali útok stojí po jeho boku. Oba ranění, ale oba svírají ve svých rukou zbraně.  Ale Elrored sáhl do Záňadří a vytáhl píšťalu. Dlouhou snad 15 coulů a začal vysokým zvukem pískat. Není  jasné jak tento vysoký zvuk dosáhl tak daleko, není jasné, jakto že přehlušil boj. Všichni oživlí mrtví jako v transu poslouchají. A Elrored, potáceje se podpírán mezi dvěma muži kráčí ke skále. Tam, do různých šachet  a otvorů zavádí stovky mrtvých. A když tam zašel poslední, přestal hrát a rychle načrtl píšťalou na okolní stěny spoustu run. Chodil kolem všech otvorů a dokresloval jednotlivé části složitého obrazce. A jak črtal na kámen, na kameni zůstali, jakoby vryté hnědé runy a čím více kreslil, tím méně píšťaly svíral v prstech. Když dokreslil poslední, v ruce mu už nezbylo nic.
Potom padl k zemi v mdlobách.
Vzali ho na honosná nosítka zdobená bronzem a tepanou mědí a zanesli ho do královského domu. Tam, s ovázanýma  ranami, se po čase probudil. Kolem něho stál král i Finjonka a  místní ranhojič se smutnýma očima.
Finjonka ho pohladila po vlasech a dotkla se jeho úst. „ můj milý, byl jsi hodný mé lásky a důvěry mého otce. A tady je někdo, kdo by tě rád viděl.“ A ukázala mu malý uzlíček štěstí. Byl to jejich syn a Oči, ty měl po Elroredovy. 
Zraněný elf vzdychl a přes jeho rty přešla tato slova. „Drahá Finjonko. Světlo mých dnů. Nelituji dne ani hodiny, co jsem strávil s Tebou. Žel, mé dny na tomto světě jsou již sečteny. Umírám a nechť tě provází mé požehnání. Košili, kterou jsem zdědil po svém otci, dej prosím mému synovi, až si ji zaslouží.“
Pak se obrátil na krále. „Otče, mrtví, co jsou nyní uzavřeni v dolech, jsou stále připraveni zabíjet. Odstěhuj se z tohoto místa, a před vchody dej pohřbít mé muže v mohylách. Jsou to dobří bojovníci a váže je přísaha. Nechť mají svou zbroj i zbraně a hlídají tak klid lidí na planinách“.
Ještě se stačil usmát na Finjonku, pohladit svého syna a jed, který se dostal do jeho těla ukončil jeho život.
Hořce zaplakala Finjonka a slzami umyla jeho tvář. Vzala jeho košilku a potom se zavřela do svých pokojů.  
Před  vchody do dolů vyrostlo 18  kamenných mohyl. A u skalní stěny, na malém paloučku byl  pochován i Elrored. Na jeho hrob byl zasazen Dlouhověký dub, který měl posvětit poslední místo odpočinku Stříbrného Elfa.
Král se se zbytkem lidí odstěhoval dál na sever a o něm už pověst nevypráví. Jednu dobu s ním byla ji jeho dcera, ale tam potom i se synem  odešla do lesů a už o ní nikdo nikdy neslyšel.
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď