Příběhy Darobera Daberty – 1. díl

Příběh vojáka, jen malého kolečka ve světě velké války. Válka se vůbec takovému kolečku nemusí zamlouvat, nemusí ji chápat a nemusí se v ní cítit dobře, ale to neznamená, že by nemohl být hrdý na svou bojovou jednotku, kapitána a na cíl, kterým je chránit svou zem…

Příběhy  DAROBERA DABERTY, vojáka v královských službách. 

Dovolte, abych se představil. Jsem Voják na odpočinku, hodnosti kapitán, velitel 28 setniny královského pohraničního vojska.
Jelikož jsem před časem s poctami opustil královské služby, dal jsem se na sepisování svých pamětí. Zavedou vás do období po Velké Válce, při Kterém Nám udatným vojákům v královské službě připadl čestný , ale nebezpečný úkol vyčistit pohraničí od zbytků těch zmetků..ehmm té havěti, co nás napadla.

Kapitola první, ( Jak jsem k vojsku přišel)

Byl jsem mladý, a nezkušený zelenáč stár 15 let. Narodil jsem se v CHOVOVĚ, na jihu království. Vyrostl jsem v lesích a můj otec, vojenský vysloužilec mě už od mládí učil bojovat se mečem a kopím. Vždycky říkal: „nikdy nevíš, kdy se ti tohle umění bude hodit“ a s odstupem času jsem mu dal tisíckrát za pravdu. S kluky jsem se časem dostal i ke cvičení střelby nedokonalými luky, ale bojovat jsem uměl hlavně s mečem. Naverbovat do armády jsem se dal roku 59.N.V. Několika týdnech jsem byl zařazen do elitní skupiny Královských průzkumníků.To proto, že jsem mezi rekruty nenašel v boji na meče konkurenci.
Byl jsem přidělen k II. Průzkumné jednotce kapitána Elsinora. Tehdy, bylo mě čerstvých 16 let jsem byl plný optimismu a toto přeřazení jsem bral jako ohromnou čest. Ano ono to byla Ohromná čest patřit k elitním jednotkám. Ale k té cti patřilo obstát tam, kde se standardní jednotky dávaly na útěk, nebo byly zničeny a k té cti patřila i čest nalezení a prvního utkání se s nepřítelem. Bylo nás 56 mužů vycvičených ke všemu. To jsem si jenom myslel. Následoval nejtvrdší výcvik, jaký jsem kdy (i později) poznal. Ten Ďábel  Elsinor byl Tvrdý jak kámen a netýkavý jako starý lidožravý tygr, kterého trápí hemeroidy.
Jak byl drsný, o to jeden příklad za všechny.
Hned na začátku se postavil před nás a prohlásil „ Ať vystoupí 8 mužů, vybere si zbraně a pokusí se mě porazit. Jestli se jim to podaří, budete mít se mnou ráj na zemi. Pokud ne… Však uvidíte sami… “dokončil zlověstně.
Musím vám ho však popsat, aby jste měli představu jakým byl.
Elsinor byl docela vysoký 175 coulů vysoký šlachovitý muž,  zarosteného a neupraveného zjevu. Měl obnošené ale čisté šaty z nezdobené jelenice. Oči měl ocelově šedé a na svět se díval s pesimismem jeho vlastním. Hrubý, kožený opasek bez ozdob měl sepnutý skutečně krásnou sponou. Byla ze zašlého černého bronzu a viditelně nepocházela z dílen lidí. Na něm mu vysel široký meč ve značně ohmatané pochvě.  
Po chvilce skutečně, vystoupilo 8 mužů, kteří si věřili ve rvačce a před námi se na Elsinora vrhli. Během několika okamžiků se dva z nich váleli na zemi v bezvědomí a dalšího doslova přerazil o zbylé stojící. Nebylo o čem mluvit. Do minuty stál Elsinor před námi sám. Párkrát se hloubi  nadechl a pak klidně a tiše  prohlásil. „Tihle si ,až se vzbudí, dají 100 kliků a 50 zhybů. “   Ostatní  si jenom oddechli. „a zbytek“ přerušil naše nadšení „bude klikovat, než se všichni proberou.“ Než se probrali, leželi všichni včetně mě, (padl jsem mezi prvními) na zemi a nemohli se hnout.
Nastalo 10 měsíců, ve kterých jsem skutečně dospěl. Nepamatuji si snad na den odpočinku. Cvičili jsme v horách, ve vodě,v houští, ve sněhu, pod vodou, po tmě, na slunku. Bojovali jsem noži, meči, sekerami, kopími, tesáky, stříleli jsme ze všech střelných zbraní, bojovali jsme holýma rukama. A hlavně Učili jsme se přežít. Trávili jsme týdny v lesích o samotě a s holýma rukama. Bylo to k zoufání, ale pomaloučku a polehoučku jsme se stávali elitní bojovou jednotkou.  Neviděli jsme žádné jiné jednotky, jen pokud někdo z nás zemřel, nahradil ho nějaký  zkušený voják zvenčí. Od nich jsme se dozvěděli, že normální výcvik trvá jen 6 týdnů a pak jsou jednotky nasazeny do pevností či do boje.
Po 10 měsících odpadli všichni slabí. Zahynulo, nebo bylo nuceno odejít 43 z nás.
Ale výsledek překonal všechna očekávání. Elsinor, ne… Pan Kapitán  Elsinor , který vše absolvoval s námi, se poprvé co ho znám usmál. Podíval se na nás a my se na sebe podívali  jeho očima. Viděli jsme 55 mužů, kteří byli tvrdí jako žula a smrtonosní jako černá mamba. Přátelé na život a na smrt a přesto ochotni pro JEHO rozkaz zabít kohokoliv , včetně svého bratra či druha ve zbrani.
Ano, Právě teď se zrodila II. ELITNÍ KRÁLOVSKÁ PRÚZKUMNÁ JEDNOTKA.
A nejmladší ale ne nejméně hrdý na sebe, na ni, na Našeho Kapitána, jsem byl já DAROBER DABERT.

Kapitola druhá, První vítězství, první porážky

  Naše II. Elitní královská jednotka, byla vyzbrojena následovně. Kromě osobní zbraně, kterou si každý vybíral dle svého vkusu jsme dostali na výběr ze všech možných zbraní prvotřídní kvality.
Naše jednotku tvořilo  5 oddílů, čet, s jedním velitelem. Mnohem později jsme se dozvěděli, že své podvelitele, si vybral předem, prakticky přišli do výcviku s ním.  Každý oddíl měl dva lučištníky, čtyři  bojovníky vycvičené v boji se na blízko se širokým mečem a zbytek měl vybránu svou osobní zbraň.  To záleželo na schopnostech toho kterého z nás. Já jsem měl široký meč, za pasem tomahawk, ve speciálních pouzdrech dva těžké vrhací nože a na prsou těžký zákopový tesák.  Každý z nás ještě dostal lehounký, ale teplý maskovací plášť, čutoru na vodu, balíček pemikanu a dva flakónky s léčivým prostředkem. Oblečeni jsme byli velice různorodě. Někteří nás dávali přednost speciálně pevnému plátnu vyvařeném v odvaru z ořechů, ale většina, včetně mě dávala přednost tradiční jemně vydělané jelenici. To nás naučil Elsinor.
„Chlapci, podívejte.“ A vzal do ruky plátěnou košili. „Plátno se zatrhává, a je málo pevné.“ Když to dořekl, roztrhl košili jediným škubnutím na dvě části. „Ale kvalitní jelenice, tu hned tak nepřervete.“
Několik dnů po výcviku přišel první bojový úkol. Rychlý a tajný přesun na vzdálenost 380 mil do malé pohraniční pevnosti KWÉTA, na řece LEKVICE. Zrychlený přesun dopadl dle Kapitánovi spokojenosti. Urazili jsme ho za necelé 4 dny. Tam jsme mohli několik dnů odpočívat, protože nikdo nepředpokládal, že se sem dostaneme dříve než za týden.
Toho dne každý obdržel sponu, černý oblak v zeleném poli, odznak naší jednotky. Okamžitě jsme se překřtili na jednotku černé, tiché smrti. Ale  dnes jsem spíše známí pod jménem Elsinorovi rváči.
Další úkol zněl následovně. Vyrazit na severovýchod a po cestě zničit všechny nahodilé nepřátelské skupiny a dorazit do města Hrakov s poselstvím.
Elsinor rozdělil svou jednotku následovně. První vyslal 11 mužů pod velením seržanta STUPKA . Měli tvořit ozbrojený průzkum. Dále šla naše jednotka  S Elsinorem a dvěma dalšíma, a útvar po 100 sázích uzavírala poslední jednotka. Prvních několik dní probíhalo naprosto v pohodě. Denní pochody byly kratší, tábořiště studená, ale proti výcviku to byla procházka růžovou zahradou.
První boj nás čekal při přechodu přes jednu místní řeku. Tu hlídala jednotka asi 40 černých, kteří hlídali jak most, tak skupinu asi 100 lidských otroků. 
Pohyb hlavní skupiny zarazila domluvená signalizace.  Náš kapitán si všechno prohlédl a s klidem sobě vlastním vyslal 1 četu, aby obešla protivníka a odřízla mu ústup. Potom doprava a doleva poslal další dvě čety se stejným posláním. Poslední dvě, mezi kterými byl on sám i já, nechal v tichosti zaútočit čelně. Byla to rychlá bitva. Dvě desítky mužů se jako jeden tvor prosmeklo porostem a současně napadlo hlídku.
Mě osud do cesty přivál dva skřety, kteří, a to si pamatuji jako dnes, byli ozbrojeni širokým mečem a štítem. Jakmile zavyl vlk, To byl signál k útoku, mrštil jsem svým těžkým vrhacím nožem po jednom z nich. Rána ho shodila do ohniště a plamen ožehl jeho vlasy. Chvíli sebou mlátit a pak zdechl. Skočil jsem po druhém a když, naprosto dezorientován a překvapen, po mě sekl šavlí, kontroval jsem širokým mečem a v otočce jsem mu s rozmachem zasekl tomahawk do břicha. Tato rána ho vyvedla z rovnováhy a následný úder širokým mečem mu srazil hlavu. Kolem mě naprosto tiše zemřelo 15 skřetů. Jeden z nich se rozmachoval po jednom z našich, ale téměř zaráz se do jeho těla zaseklo několik tomahawků a dva vrhací nože. Se zadostiučiněním jsem kvitoval svůj černý tomahawk trčet z jeho páteře. Během několika sekund zemřeli všichni skřeti a my neměli ani jednoho raněného.
Ten pohled, kterým se na nás dívali osvobození otroci do smrti nezapomenu. Vyjadřoval oddanost smrtí.
 Další cesta byla trochu složitější. Utkvěla mi v hlavě jeden přepad. Byl jsem zrovna na stráži, když jsem zaslechl signál svého druha, pozměněné zahoukání sýčka. Okamžitě jsem ztuhnul a byl připraven na boj. A ten na sebe nenechal dlouho čekat. Porostem se velmi profesionálně plížili dva tucty goblinů v dobrém koženém brnění. Rychlým pohybem jsem probudil své druhy, ale ti dle výcviku, zůstali nataženi ležet a předstírali spánek.  Když se ve vší tichosti zvedlo 24 postav, a chystalo se zaútočit, Jejich bojový pokřik jim odumřel v hrdle. Ze své pozice jsem měl dva trochu zezadu a na ty jsem mířil své nože. Ano, můj útok dopadl naprosto dokonale. Dva goblini se beze slova zřítili k zemi. Jenomže jsem přehlédl další tři, kteří o mě věděli a dostali se ke mně z boku. Jakmile jsem jednoho zmerčil, zasekl jsem do něj svůj tomahawk, žel, nezabil jsem ho tím. Vytasil jsem svůj meč, ale jeden mi ho děsivým útokem sekyrou vyrazil. Byl jsem prakticky beze zbraně. Sekeře jsem se obratem vyhnul a kopem jsem ho poslal vstříc svým druhům. Vytrhl jsem těžký zákopový nůž, a postavil jsem se dvěma šavlím a širokému meči. Oba goblini, kteří viděli v šeru docela dobře se na mě vrhli téměř zaráz. Kdybych se snažil odrazit útok, byl bych jistě zahynul, ale já jsem jim vyšel vstříc. Kotoulem jsem podrazil nohy jednomu a druhému jsem zasekl nůž do paty. Sraženého jsem praštil pěstí do zubů a zraněného jsem dodělal ranou do krku. Rozzuřený goblin, který vyplivl rozdrcené zuby mě kopnul do slabin. Skroutil jsem se k zemi. Když se goblin chystal zasadit rozhodující ránu, zavrávoral a svalil se vedle mě s kopím v zádech.
Bohu díky za zákopový nůž.  V tomto boji zahynul jeden z první skupiny. Na konci souboje ležel na zemi z prořízlým  hrdlem a kolem něho ležely čtyři goblini se zlomeným vazem. Pohřbili jsme svého druha  a vyrazili dál.
Několik týdnů jsme unikali početným nepřátelským skupinám, škodě jim, jak možno, ale bez kontaktu s nimi. Oni mohli ztratit celou jednotku spíše, než my jednoho muže.
Tehdy sem plně pochopili Elsinorův smích, když před nás po výcviku naskládali desítky nádherných zbraní a my si mohli vybrat, co jsme chtěli. Většina se vrhla do té hromady a začali se ověšovat meči, sekerami, štíty, brněním… Já jsem se ke zbraním v první vlně nějak  nedostal, a když jsem zahlédl Kapitána, jak se tiše usmívá, pochopil jsem. Náš kapitán, který nás učil v boji se všemi zbraněmi, měl jenom svůj meč a Těžký zákopový nůž. A pokud vím, neměl zbroj.
A tehdy nám řekl. „vemte si zbraní, kolik je libo, a čím víc, tím dřív dojdete k rozumu.“ Mnoho mužů ho neposlechlo, a přestože první přesun bez potíží vydrželi, tak teď, v divokých lesích, kdy nesměli  cinkat, házet odlesky, a museli se pořád hýbat, začali všichni zahazovat štíty, Kroužkové zbroje, těžká kopí, velké sekyry… Naše jednotka se kalila v boji.
Nakonec po dlouhých týdnech jsme stanuli na kopci, který byl přímo proti městu HRAKOV. Na první pohled bylo město obleženo početným nepřítelem.Náš úkol byl probít se do města a předat poselství. Elsinor se rozhodl rychle. S druhým oddílem vyrazil ku předu a my ho měly následovat během dopočítání do padesáti. Skupina za skupinou opouštěli tento úkryt a nám zbyla čest krýt ústup naší jednotky.  Cesta k táboru nepřátel byla velmi jednoduchá. Kol kolem ležely mrtvoly s proříznutým hrdlem, či rozbitýma ledvinami. Jenže, obránci hradu, kteří netušili, že jsme přátelé zahájili na nás palbu z kuší, a ač nám přímo neublížili, tak na nás upozornily nepřátele. Než se všechno vysvětlilo, stálo nás jedenáct proti několikanásobné přesile nepřátel. Luky našich odstřelovačů začaly zpívat píseň smrti a my se připravili na nepřátelskou steč.  Nevím, jak si vedl zbytek naší čety, ale já ztratil vrhací nůž, který zůstal v jednom skřetovy. Dostal jsem šípem do levé nohy a tak jsem byl rozhodnut prodat svůj život co možná nejdráž, ale nakonec mě odtud dostal jeden z našich. V tomto boji jsme ztratily 4 muže. A bylo 10 raněných.
V pevnosti nás přivítali s velkým nadšením. Měli za to, že jsou jedinou bránící se skupinou tohoto království. Během měsíce nepřítel odtáhl a já měl možnost pozdravit se s pravidelnou armádou, která rozbila kleště, co nás svíraly.  Během toho měsíce jsme doplnily své stavy.
Ale ono nám nebylo dobře. Představte si 51 zabijáků se zbraněmi v nedobytné pevnosti. Nemohou bojovat, nemohou nic. Obyvatelstvo si rozhodně oddechlo, když jsme byli opět staženi do lesa. Denně jsme vyvolávali rvačky v místní taverně a denně jsme vítězili.
„Vy jste horší než naši nepřátelé“ křičeli na nás místní lidé“ Na to můj kamarád Jarwyk, který byl tak trochu filosof, poznamenal.
„Víš Darobere, oni mají vlastně pravdu. Naštěstí už máme za sebou první boje a můžeme o nich vyprávět a holedbat se u piva svými úspěchy. Protože jinak to nám leze na mozek a to má na svědomí více životů, než tuhá akce.“
Měl pravdu. Není nic horšího než vojáci co chtějí bojovat, jsou pro to vycvičeni a vyzbrojeni a nemohou. Proto jsme přijali s nadšením bojový úkol, najít a vyčisti kraj od ukrytých potvorstvech.   
Elsinor Byl náš bůh, naše zástava, náš otec a naše modlitba. Jedině on mohl ovládat nás, průzkumníky, kteří několikanásobně převyšovali všechny řadové jednotky. Každý z nás mu vděčil za život ne jednou, ale tisíckrát. Já si pamatuji snad jen  jednu situaci.
Naše jednotka měla infiltrovat do nepřátelských pozic. Ležel jsem za jedním keřem a Elsinor se držel trochu vzadu. Dal mi povel a já se tiše proplížil k jedné hlídce a prořízl jsem jí hrdlo. Pak  jsme vyskočili a zabíjeli. Jenže já se dostal do řeže s několika orky v těžké zbroji. Jeden z nich slabou ranou těžkého kyje poslal do bezvědomí JARWYKA, který mě kryl. Zaboha, jsem nemohl najít slabá místa v jejich zbrojích, a už jsem krvácel z několika povrchových ran, když tu náhle jeden z orků padl k zemi a těsně pod přilbicí se mu zaleskl vrhací nůž.Dalšímu upadla hlava, setnutá širokým mečem. Do smrti nezapomenu Výraz v Orkově tváři, když se mu hlava oddělila od krku. Byl to jen krátký záblesk. Čas se zastavil, a já viděl Elsinorův meč, který jsa vedený strašnou silou prorazil ocelový nákrčník. Ten meč byl tmavě modrý, Nádherný, a zachránil mě.   Pak jsem ho uviděl. Jedna ruka ozbrojená tomahawkem, druhá svým mečem. Pamatuji se, jak jsem nebojoval a prohlížel jsem si jeho meč v akci.  S grácií se prolétal mezi nepříteli a s nadlickou silou prorážel štíty, sekal ruce zakuté do oceli. A od jeho meče ani neodletovaly jiskry. Dva na něho zaútočili, on vrhnul tomahawk po třetím, který se mě právě chystal probodnout, potom skočil kotoulem pod nohy dalšímu a přehodil ho na ty dva přibíhající. Probodl ležícího a rozpáral břicho dalšímu. Ten, jak se snažil nacpat střeva zpět do břišní dutiny, pustil meč, a spadl pod nohy vlně skřetů, která se rozhodla skoncovat s Elsinorem. Byla to nádherná podívaná. Naprosto klidná lasice v kurníku slepic. Ne, ne. Najezený lidožravý tygr pro zábavu lovící ve spící vesnici. To byl Elsinor. To by náš kapitán. Tato ztrhující podívaná mě positivně motivovala. Se vší tichostí jsem se vrhl ku předu a vší silou narazil do jednoho skřeta z boku . Tyhle malé nestvůry nemohou vzdorovat rozběhu trénovaného muže. Katapultoval jsem ho přímo do víru boje, a tam ho jeden z jejich majznul přes ucho obuškem. V kleče jsem podsekl nohy jednomu a tomu, co na mě vyrazil z boku jsem poslal v ústrety vrhací nůž. Velice tiše se svezl na zem a skroutil se v klubíčku. Najednou jsem se ocitl v úplně prázdném místě uprostřed řeže. Uviděl jsem Elsinora, jak chrání jednoho našeho raněného. Popadl jsem ležící toulec a luk a začal jsem metodicky čistit prostor za jeho zády. Mou rukou padlo asi pět skřetů, když jsem byl donucen věnovat se bližším protivníkům. Před jedním vodorovně vedeným úderem jsem splynul se zemí a než stačil seknout znovu, usekl jsem mu nohu. Jakmile se sesul k zemi, podřízl jsem mu mečem krk. Ale to se dal protivník na panický útěk. Zapojila se totiž do boje i naše poslední skupina, která zaútočila ze zadu a tak vnesla paniku do řad nepřítele. Nechali jsme je jít. Měli jsme na 10 zraněných a stopy jsme dokázali najít i po tmě. Zahnali jsme na útěk asi 150 člennou skupinu a přinejmenším osmdesát tu leželo bez života. Tahle síla mohla ohrozit jakoukoliv vesnici, či odříznout od zásobování menší město. A zahnali jsme ji na útěk my. 51 skvělých chlapů II. Elitní královské jednotky. Žel jeden z mužů podlehl zranění. Ale co může muž chtít více. Padnout v hrdinském boji, to je nádhera ! Kéž mi nedá bůh zahynout hůře!  A Elsinor, třebaže jsem viděl, jak ho jeden goblin sekl do boku šavlí, prohlásil. „ To je jenom malé škrábnutí. Jdem po jejich stopách a  zadupeme je do země.“
Tak proto by za ním šla celá jednotka do pekla ! A ještě dál !
A čas nás měl prověřit…

Útok na pevnost necromanta.

Když jsme se po dvou měsících vrátili do civilizace, prohlásil JARWYK k naší četě. „Na moji těžce zkoušenou hlavu, Teď jsem se teprve tak krásně rozehřál, a oni nás posílají schladit.“
„To je bude ještě mrzet“ dodal prorocky.
A mrzelo. Přesto že nás bylo jen 46, a museli jsme doplnit stavy, Měli jsme docela hodně peněz. Ne, že by náš žold byl o tolik větší, ale zabitým jsme brali zlato a drahé kamení. Kapitán to přecházel. On se ,vůbec jak teď vzpomínám, nezúčastňoval dobíjení raněných a okrádání  mrtvol. Vždy jenom přeleštil svůj krásný modrý meč a schoval ho do vošoupané pochvy.
Za ty prachy jsme se v jakémsi městečku rozšoupli. Ve velkém stylu. Já se svým pardem  JARWYKEM a JOHADESEM. Samozřejmě, jakmile jsme zmerčili pěknou hospodskou, začali jsem ji trochu obtěžovat. „hej kočko, nalej nám trochu toho pěnivého moku !“ Bylo ty míněno skutečně pochvalně, ale mírně podnapilé Buchty, tak jsme přejmenovali stálou posádku tvrzí, si začali na ni dělat nároky.   Neměli s námi ještě tu čest. Vrhlo se jich na nás asi sedm. Jenže všichni byli v těch směšných šupinových zbrojí tak strašně pomalí, že se váleli na hnojišti dřív, než stačili zašeptat „ELSINOROVI RVÁČI“. Jako přídavek jsme ještě vybílili jejich kolegy, kteří se, pokud si matně pamatuji, do rvačky vůbec nepletli. Potom se stala nehoda, a hospodu zachvátil požár.
Během týdne jsme byli převeleni.
Následující úkol byl snad za trest.
Jednoho večera si nás kapitán svolal do místního kostela. Teda takovou sešlost tu farář ještě neměl, a Elsinor začal mluvit. A ani kněz tu nikdy neměl tišší posluchače.
„Chlapci,“ vždycky nás oslovoval tímto způsobem, a jedině on si to mohl dovolit, „Dostal jsem rozkaz, že s vámi a oddílem čítajícím 250 mužů pod velením maršála KNIPNULA  mám dobít naši bývalou pohraniční pevnost, kterou obsadil nějaký kouzelník.“ No, mnozí z nás se pokřižovali. Sice jsem už bojovali proti jakýmsi goblinům šamanům, ale kouzelník, to je silná káva.
„Nicméně. To by nebylo to nejhorší“ pokračoval Dále Kapitán. „Kraj kolem pustoší nemrtví. A je důvod podezírat toho kouzelníka z jejich výroby.“ No nebylo nám volno u srdce. Elsinor nás z tohoto srabu zase vyvede s čistým štítem. „A abych nezapomněl. Farář na mou výslovnou prosbu pro vás přichystal pár flakónků svěcené vody. Je jich jen 30, tak se na každého z vás nedostane. A proto ji používejte jen v krajní nouzi.“ A rozdal nám malé lahvičky se bezbarvou tekutinou. Na závěr nás poučil jak se používá a s tím rozpustil sešlost.
Pod jedním mohutným stromem, kde ležela naše četa se rozproudil živý rozhovor. „No, nevím, čeho se bojíme. V tomto světě jsme zatím porazily každého, kdo se nám dostal pod ruku.“ To prohlásil MALWYN, mladý barbar, kterému trollí sekyra amputovala zápěstí . Přežil to, a na pahýl si vyřezal kožený fusak, do kterého mu kovář připevnil  hrot jakéhosi zlomeného starého meče, o němž prohlásil, že je to „kurevsky tvrdé železo“.
Viděl jsem ho s ním pracovat. Je fakt dobrej. Jo a už sebou nenosí zákopovej, ani jinej nůž a v druhé ruce používá sekeru. Byl vždycky divnej… 
Na to ze ozval JARWYK. „jo, na každého platí stará dobrá ocel….“
Já jsem se do debaty nezapojil, ale flaštičku se svěcenkou jsem si dobře schoval…
Vyrazili jsme na druhý den. Na místo srazu jsme dorazili, šlo na třetí den. Než zmíněný KNIPNULA se svými muži dorazil, málem jsme se rozhodli, že tu díru vybijeme sami. Ale Kapitán nás nestále zaměstnával průzkumem.
Situace byla asi taková: vchod do pevnosti byl  pod skalním převisem, a byl docela dobře ukryt. Hlídalo ho několik desítek  Velkých skřetů. Nemrtvé, zahlédl jsem jich poměrně málo, hlavně kostlivce, jsme viděli řádit až 10 mil daleko v polích.  Zatím jsem s nimi nebojovali. „Dokud o nás nemají ani tušení, tak si můžeme zvolit dobu útoku“ říkal JARWYK, když jsme odhadovali jejich slabiny.
Ano. Zase měl pravdu, Dokud o nás nemají tušení. Než přijel ten ňouma bylo vše v pořádku. Ale když přijel na místo srazu, tak ten panák nechal vytroubit volání, a to jsme je měli na vzdálenost hodu vrhacího nože. 
Kapitán kupodivu  zachoval klid. A dal povel k útoku. Samozřejmě, že se všeho iniciativně chopil ten nabubřelý panák. Bylo mu asi 35 let, navoněný jak slečinka, v ruce kord, na kterém bylo více zlata než oceli a navíc je držel v bílých saténových rukavičkách. Týdny jsme se pak tomu smáli. Jeho Bábovky, vesměs vyškrábané ze záložních posádek se s ohromným křikem valili do útoku. Samozřejmě, že jsme se všichni tohoto divadla zúčastnili. A samozřejmě že všichni jako diváci.
Nutno říci, že jim to ze začátku docela šlo. Myslím, dokud běželi z kopce. Do kopce nějak uvadal pokřik i tempo a když narazili na zakopané skřety, i desítky mužů. První útok byl fiasko. A tak KNIPNUL nařídil našemu kapitánovi, aby si to vzal na povel. Vzal  to s humorem. Postavil nás do řady, vzali jsem si štíty od části bábovek, a než se KNIPNUL vzpamatoval, postavil jeho 50 mužů nejvíce obrněných..tzn. jeho osobní stráž, před nás a dal povel k útoku. Sám stál se dvěma zraněnými od nás  dole.
Když přišel povel k útoku, zaječeli jsme tak strašným hlasem, že ti před náma se  vyrojili do útoku s vlasy vztyčenými a s děsem v očích. No, fungovali jako skvělý štít. Dobrá polovina se jich  dostala na horu víceméně v dobrém stavu. Když jsme se dostali na horu my, viděli jsme, jak poslední živý skřeti mizí v pevnostní bráně. Vojáci osobní KNIPNULOVY stráže se v posledním vypětí sil vrhli do předu a vnikli do pevnosti spolu se skřety. To se k nám přidal i Elsinor, kterého začal  osočovat  pan maršál ze zrady a jeho to přestalo bavit. Ale byli jsme nahoře a ta osobní stráž nebyla až tak špatná.
V úzké chodbě jejich oplechované trupy stačili   na hezký pres. Zatlačili nepřátele hlava nehlava až … až do potoka. To byl pěkný průser, protože ty bestie strhly můstek a pět prvních chlapů už nestačilo zabrzdit a sletělo do řeky s nimi. No, když už jsem byl uvnitř,  šel jsem do akce. „Hej JARWYKU, vletíme na ně, Když zdechnout, tak v boji !“ zařval jsem do vřavy. JARWYK na mě mrkl, jedním okem, protože přes druhé se mu táhla čerstvá rána. A šli jsme. Chytil jsem štít do ruky, do druhé meč a s výkřikem  „Elsinorovi Rváči za kapitána“ jsem se vrhl  přes propast. No pro skřeta jsou 3-4 sáhy pomalu nepřekonatelné, ale pro nás,… brnkačka.
Jako urvaný balvan jsem dopadl přímo mezi ohromené skřety, kteří se prve pochechtávali u okraje. A JARWYK za mnou. Jo,jo,  to bylo psina. Jednomu jsem štítem rozbil držku a katapultoval jsem ho dále. V druhém jsem nechal meč, nějak se zapříčil. Von takový vokovaný štít držený obouruč v tlačenici,  je zbraň pro gurmány.  Potom do mě nějaký bídák zasekl tesák a ucítil jsem ránu do hlavy. To mě skutečně zahřálo. Ve svých 19 letech jsem byl šlachovitý mladík. Nejbližšího skřeta jsem štítem rozmázl o zeď a když jsem zákopovým nožem páral dalšímu střeva, tak se kolem mě prohnali mí druhové a během okamžiku jsem neměl do čeho píchnout.  Z jednoho koutu se zvedl JAWYK,  na obličeji mu přibyl symetrický šrám a oba jsem pomalu přetáhli provizorní můstek ne druhou stranu. A vyšli jsme ven. Jakmile ze mě vyprchal adrenalin, složil jsem se. Ta rána tesákem mě projela pravým bokem a zjistil jsem, že mám ochromenou ruku. No, za chvíli vyšel náš kapitán. Pomalým, nacvičeným pohybem čistil svůj krásný meč, a u toho se zastavím, zatímco my jsem si čistili zbraně o těla padlých, on na to používal hedvábí. Ale byl to náš Kapitán, určitě věděl co dělá. No, jak říkám, vyšel ven, a zanechával za sebou krvavé stopy. Z toho jak rovně šel…, ta krev nebyla jeho… Došel k běsnícímu KNIPNULOVY a řekl mu „Pane maršále. Právě jste dobyl horní patro této pevnosti.“  No páni. Jak mě bolel ten bok, tak jsem zůstal s papulou otevřenou. Ten šašek se během vteřiny uklidnil, během druhé se nafouknul,  a pak řekl.  „Dobře Kapitáne. Nebudu tuhle malou epizodu považovat za vzpouru.“ A na své pobočníky zařval. „HEJ vy flákači, zajistěte pozice.“  A k Elsinorovi dodal. „Pošlete prosím ke mně hned mou osobní stráž.“
„No pane, Víte, patro dobila a zajistila Moje jednotka. Vaši muži nějak nezvládli kladené nároky.“
No já jsem myslel, že  se podělám smíchy. Ten blázen se zachvěl, a začal křičet něco o zradě a o vzpouře.
Elsinor si stále čistil svůj meč a dodal.
„Víte pane, vlastně nyní můžete odměnit své nejvěrnější muže ctí dělat vám osobní stráž.“  Tato Slova přinutila toho vola k přemýšlení. A tak si ani nevšiml, že se z pevnosti místo původních 50 mužů vyšlo  68 chlapů v otrhaných košilích a zbrocených krví. Jak jsme se potom dozvěděli. Náš kapitán dostal verbovací patent a kde jinde najít alespoň troch dobré bojovníky, než soukromě cvičené chlapy z dobře placené osobní gardy a navíc prošlé tvrdým bojem.

No, standardní jednotky v čele s panem maršálem šli převzít štafetu. Ono první patro bylo pouze jakousi vstupní halou pro vlastní podzemí. Ta několik metrů široká hlavní chodba se potom stáčela doprava a potom zahnula ještě jednou a znovu vedla přes tu samou řeku, ale tady byla mezera dosti široká a navíc na druhé straně stály naprosto tiché  postavy v temných kápích  a to nevzbuzovalo žádnou důvěru. A ti zemědělci, jen napůl vycvičení, se jich panicky báli. Pan maršál se ubytoval až k večeru. To už přišla slíbená posila 50 mužů a tak byli jeho nařízením nekompromisně nahnáni do, a teď se podržte, čištění horního patra. Mrtvoly a všechen bordel házeli do řeky  a ta je odnášela neznámo kam. Naše II. Průzkumná jednotka odešla dle Kapitána na průzkum, ale ve skutečnosti jsme využili slunečného půldne k zalepení děr novými muži, sdělení jim jejich pravomocí, etc. etc.
Když jsem se dozvěděl, jak se měli ve službě tomu hlupákovi, nedivil jsem se, že se bez problémů přidali k nám. Ten starý parchant se k nim choval jako k předposledním onucím, a plat měli neustále snižovaný za vykonstruované chyby. Navíc si je vůbec nepamatoval, a prostě, byl to vůl.
Elsinor nám dal krátkou, asi tříhodinovou přestávku na spánek. „Chlapci, cítím to v kostech,“ přitom hladil jílec svého meče,“ že nás čeká perná noc.“
A jak už bylo pravidlem, jeho kosti se nemýlily. Večer už byla připravena jeho strategie. Do každé z křižujících chodeb umístil jednu naši četu, a jednu nechal jako zálohu venku. No a v klidu jsme čekali. Maršál, když tam nebyl Elsinor, zastoupil funkci vrchního stratéga, a dal navalit k okraji trhliny několik sudů a ty pospojoval prkny. Utvořil tak provizorní bariéru. Jenže taky skryl nepřátelské počínání. Sám se svými novými strážemi usídlil v jídelně a před dveře postavil 50 chlapů. Ale k bariéře jenom 15.
Když k nám o něco později začali dopadat výkřiky a kolem našich pozic se prořítilo pár dezertérů, V klidu jsme se postavili, zacpali jsme chodby štíty, a čekali, co se bude dít.
Nejdříve panika, potom posily, a pan maršál chrupal. Jenže potom začalo být veselo.  Celou šířkou chodby se prohnaly vysoké, tiché a smradlavé postavy, a zaútočily na oněch 50 mužů. Tam byla jatka. To už muselo dojít i našemu vojenskému stratégovy, že se něco děje, a on vyšel ven. Ihned zmizel. Těch 50 mužů nemohlo nikam ustoupit, a porubali ty ghůly a zombie nádherně, ale spousta jich padlo. To se ale už do boje zapojili i ostatní jednotky, jenom my jsme blokovali vedlejší chodby a čekali dál.
A dočkali jsme se. Po této, pouze malé ukázce síly naběhla garda velkých kostlivců s obouručníma kladivama a sekyrama. To už nebyla žádná sranda. První naši vždycky jenom odklonili nepřátelský útok a tak kostlivci, s hlavou prázdnou, šli bojovat jinde. A pak už nic nešlo. Na to Kapitán čekal. Na povel, jsme vyrazily. Jedna četa zaútočila na kostlivce zezadu, a zbylé čtyři vyrazily přes lávku. Těch pár kostlivců jsme smetly. Teda. Nebylo to jednoduché . Zasekl jsem do jednoho svůj meč s rozběhem, normálního chlapa by ta rána přepůlila, a bolest by ho zbavila rozumu, ale tento  jenom o krok ustoupil, rozmáchl se a nebýt MALWYNA,který mu v tu ránu rozetnul hlavu sekerou, dopadlo to se mnou všelijak.Pak naprosto tiše,  každý druhý z nás nesl pochodeň, jsme zajišťovali prostor. Dole pod schody nikdo nebyl a tak jsme se chtěli po četách rozdělit do chodeb. Jenže Elsinor nás zahnal zpátky.
„Moment pánové, vytáhněte si svěcenku.“ A pak přišla hrůza. Jedna rozkládající se mumie. Spousta našich mužů se otočila a prchla, ale přes 20 mužů, včetně mě, zůstalo.
 „Teď“ zařval Kapitán, a o mumii se rozbilo asi 15 flakónků. Teda, co to s ní udělalo, to jsem ještě neviděl. Celá schoulila a potom se začala rozpadat . Teda mumie jsou pěkné sračky.  Za hromádkou prachu stál malý človíček s černozlatou korunou na hlavě a řekl temným hlasem.
„Dobře tedy. VY jste si začali…“
A do chumlu u dveří střelil nějaký blesk. Kolem mě prosfištěla nějaká barevná světýlka, za mnou se ozval výbuch a křik. Smrad tohoto místa přehlušil puch ze spáleného masa a vlasů. A z boku se vyrojila banda Kostlivců v šupinkách. Na nohách nás stálo asi jenom 15, ale vrhly jsme se na ty bestie.
Kostlivci chránili přístup k tomu čarodějovi, ale ne dlouho. Moje dva vrhací nože roztříštily lebku jednomu z osobní gardy mága. Tomahawk jsem zasekl do další lebky, a JARWYK ho pojistil Nožem. A pak nastala řež na blízko. Tady neplatila většina fint, kterou jsem uměl. Kostlivec nekolísal, nebral pohled na zranění, a do poslední chvíle jsem nevěděl, kolik mu zbývá života. Jediná šance byla ta, že byli hodně pomalí. Museli jsme je doslova po kouskách odsekávat. A Kapitán. Zřejmě neměl se svou silou žádné problémy. Jeho modrý meč se blýskal a   ocel zvonila když od ní odlétávaly kosti. Viděl jsem, jak se na něho soustředí pohled kouzelníka.Ten parchant sevřel jakousi kuličku a viditelně rostl. Před sebou jsem měl ještě jednoho kostlivce v kroužkové košili. Jakmile jsem uviděl, jak mág pozvedl ruce a ukázal na Elsinora, použil jsem svého meče jako kopí a hodil jsem ho po něm. Teda, nic světoborného. Jen jsem ho jemně škrábl, a já byl beze zbraně. V tu kouzelník začal temným hlasem pronášet nějaká slova, která mi duněla v hlavě. Uhnul jsem útoku kladiva, popadl na zemi obouručnou sekyru a z otočky jsem Kostlivce přerazil  vejpůl
Vtom se pod mýma nohama začala otřásat země. Ze stropu začalo padat kamení. Kapitán přiskočil a s rozmachem usekl kouzelníkovi v transu hlavu.   Kamení ze stropu však padat nepřestalo. Viděl jsem, jak Kapitán vzal useklou hlavu, zatímco kulička a koruna se odkutálely ke zdi. A pak jsme prchali k východu, kolik ? Bylo nás asi jenom 8. Ještě jsem si všiml, jak dva kostlivci se sklonili nad svým mrtvým pánem a odnášejí ho někam do podzemí. Ale pak už jsem byl nahoře a tak- tak, že jsme se dostali na druhou stranu průrvy.
Za námi se totiž propadl strop.
Teda, nevěřil jsem, že se nám dostane od pana maršála nějaké pocty, ale To co si na našeho kapitána dovolil. Teda má vyložené štěstí že jsem už neměl mé vrhací nože. Sekyru jsem zahodil při přeskoku. Začal na našeho kapitána křičet. „Tohle si zodpovíte před královským soudem. Byl jste povinen se postarat o mou bezpečnost a místo toho si děláte co se vám zlíbí! Málem jsem tu zahynul. Naštěstí, díky mojí genialitě, jsem se zachránil. To Vás bude ještě mrzet. Zase jste jednal bez mého rozkazu a kvůli vám se zřítil přístup do podzemí! Už jsem tu pevnost skoro dobyl a teď se musíme vrátit z prázdnou“ „To zaplatíte!“ křičel jako smyslů zbavený. Kapitán se ovládl. Zahodil hlavu na hromadu mrtvol, a vyšel ven. My všichni za ním. Prohlásil.
„Pánové, Necromant padl. Úkol je splněn, jdeme pryč.
Odešlo nás, za hluboké noci, 46 mužů.  Hodně nás bylo raněných, hodně beze zbraní. Ale hlavně jsme vypadli od toho magora, co dostal titul maršál.
Do větší vesnice k doplnění stavů jsme se vrátili vyzbrojení, zdraví, a naprosto v pohodě. Teprve po několika týdnech jsme se dozvěděli, že za dobití necromantova sídla dostal KNIPNUL malé území a dědičný titul. Jenže se z té divočiny vyplantal se dvacítkou podvyživených a demoralizovaných chlapů o tři týdny později než my. Ale prý došel v bílých rukavičkách.

O naší poslední bitvě.

Během pěti měsíců se naše kumpanie rozrostla na 110 chlapců. Vybírali jsme hlavně z volných a svobodných  lovců, kteří měli zkušenosti s bojem. Tou dobou jsme se bez obav pouštěli v rovném boji na stejně početného protivníka a prakticky beze ztrát jsme je zadupali do země.  Jednou jsme dostali jakýsi úkol. Kapitán prohlásil, že má zřejmě v královské radě nějakého nepřítele, protože tato jednotka není kamikadze, Ale rozkaz je rozkaz. No přichystali jsme se na pěkný tanec. Rozkaz vypadal docela nevině. Dojít na sever do jakéhosi lomu, tam zaříznout vzbouřenou 3 západní skupinu asi 60 lidí a vrátit se zpátky. 
No, ten měsíc cesty tam, pohoda. Akorát jsme se všichni skamarádili. Přišli jsme do určeného lomu. Co tam nikdo nečekal, byla tvrz. A co nikdo z nás nevěděl, nebylo tam 60 lidí, ale asi 150, a s nimi na 300 goblinů. Jeden celý den jsme strávili odpočinkem. Elsinor si vybral 9 a 10 četu, která měla dělat volavku a ostatní umístil za tvrz. Oni tu snad neměli žádné hlídky.  Těch 22 mužů se nechalo uvidět a když se proti nim vyřítila 10 násobná přesila,moudře ustoupilo do lesů. A goblini, opojeni snadnou kořistí, za nimi. Počkali jsme pár hodin, a potom jsme se připlížili až k hradbám. JARWYK a MALWYN mě vysadili na palisády. Se mnou se tak nahoru v jeden okamžik dostalo aspoň 15 chlapů. Na hradby začali vylézat dalších 15, ale to jsme už dobře neviděli. Já osobně jsem stál asi 4 sáhy před oněmělými gobliny. A ostatní na tom byli podobně. Jednoho jsem umlčel těžkým vrhacím nožem, a druhého tomahawkem, ale ostatní začali ječet. Vrhli se na mě. Skokem plavmo jsem se přenesl na nádvoří o 2 sáhy níž a přenechal ten dobytek dalším útočníkům. Dole jsem zmizel pod vozem ze senem. Někdo mě vyčmuchal,a  tak jsem mu chtěl do krku nacpat 60 coulů kvalitní oceli. Byl to MALWYN… Naštěstí jsem ho poznal podle té ruky. Hlava mu trochu krvácela, ale na to byl zvyklý. Kolem nás se za okamžik převalila desítka chlapů, že pomůže na hradbách. My se jim vevalili pod nohy. MALWYN se svou rukou jich po cestě rozpáral alespoň tři. Mě se kdesi zvrtl meč, a tak uvízl v žebrech jakéhosi knechta. No, zákopový nůž je taky zbraň. Má dobrých 30 mincí, a pracuje se s ním jako s mačetou. V tlačenici, dokonalé. Otáčeli  jsme s MALWYNEM, jako štiky v chovném rybníku. Ti blbci si jenom překáželi. Tak jsme je pěkně kuchly a podívali se kolem. Jo, už si nás všimli. A tak se 50 z nich hnalo k nám.  Za námi hradba, a kolem nás 50 maníků. „Kurva“. A začali padat. Někteří se šípy v prsou, a někteří o ně. To mě přišlo jako dobrý nápad. Můj vrhací nůž změnil majitele a ten ho již vlastnil nadosmrti.  Vytrhl jsem svůj meč z té melasy a popadl jakýsi štít. A  na vůz. Jo chtěli za náma, ale jejich stavy pomalu tály a navíc si toho všiml i Kapitán a konečně nám v čele pár chlapů skočil na  pomoc. To už jsem zahodil štít. Stejně se začínal rozpadat. A spolu s MALWYNEM jsme skočili přímo do středu chumlu. V takovém chumlu je široký meč skutečně nahouby. Nechal jsem ho tedy v jakési lebce a začal jsem kolem sebe sekat zákopovým nožem.  Během pár chvil se k nám dostalo  ještě několik chlapů s JARWYKEM a bylo po boji.  V ranním vzduchu ze z nás pářila pára z čerstvé krve, a ta vůně, to miluju.  MALWYN vypadal, jako když ho nějaký umělec natře rumělkou. Od hlavy až k patě. Ale měl jedno jiné místo. Bílé zuby, (když pominu podstatné mezery) kterými se na mě křenil.  No rychle jsem pohledal nějaké zbraně, a popadl krátký luk. Ty ostatní jsme čekali na oběd. No, přišli trochu dřív. Nejprve  se přiřítilo 22 sprinterů, a zapadlo do pevnosti. Jo a nechali otevřená vrata. A za nimi, v né moc velké vzdálenosti pronásledovatelé. Jakmile se dostali na nádvoří, jako předkrm obdrželi  pár desítek šípů, pak kopí, no a pak jsem zašli dodělat zbytek. Snadná práce. Jenomže nám půlka z nich prchla  do lesa. Přes všechnu pohodu, nás byla spousta zraněná a docela vyčerpaná a ztratili jsme alespoň 15 mužů. Přes to dal ustaraný kapitán rozkaz k okamžitému zrychlenému přesunu zpět. To se už ale ozvalo tiché brblání. Byla tady docela dobrá kořist a chlapci si chtěli odpočinout. Ale rozkaz je rozkaz. Ještě jsem našel svůj Tomahawk a vrhací nůž a vyrazili jsme. Zpátky to byla noční můra. V jednu chvíli nás pronásledovalo alespoň 1000 nepřátel. Les byl jen místy a přesuny po planině byť v noci, byli docela chutné.
Ale my jsme to dokázali. S 65 muži jsme se dostali do města.
Hned na místě jsme doplnily stavy na 9 čet a pár týdnů potrénovali. Musela se nám zahojit zranění a v poslední době jsme měli docela vysoké ztráty. Naštěstí si zubatá vybírala hlavně z nováčků. Tak 9:1 mazákovy.
Potom nás čekalo nemilé překvapení. Vrchní velitel odvolal našeho kapitána do královského města. A nám přidělili nějakého jiného.
To jsme se málem blokli.
Na poslední společné večeři jsme si všichni  nechali na ruku vytetovat Stylizované E s propleteným R. A slíbili mu, že na něho počkáme. Bylo to smutné rozloučení. A ani náš kapitán nebyl právě nadšen, ale byl odvolán prý z chybného velení a tak to musel jít vysvětlit před královský soud.    

dil II

Konec elitní II průzkumné .

Nový velitel byl asi 40-letý chlapík.  Přišel k nám se svými dvaceti muži. Byli asi velice zámožní, všichni měli pancíře. Vyleštěné do křišťálového lesku. Nechali nás nastoupit a tak ten kontrast mezi námi přímo mlátil do očí.
Přestavte si bandu různě stojících  chlápků, každá četa se sice držela po hromadě, ale dohromady jsme tvořili takový chumel. Víceméně každý z nás měl jinou výzbroj a výstroj se lišila snad od jedince k jedinci. Všichni jsme nastoupili naprosto tiše, a také jsme tiší zůstali.
Proti nám napochodovalo dvacet mužů ve dvojstupu,  stejnokroje, výzbroj, výstroj, všechno jednotné. Při pochodu vydávali zvuk jako menší obrněný vůz po kamenité cestě, byli  oholeni, upraveni, snad i navoněni.
Na to nastoupil Velitel. Přijel na běloušovi s nádherným postrojem a shlížel na nás docela nemilostivým zrakem.
„Vojáci,“  oslovil nás a my jsme pro tentokrát zadrželi smích, „ byl jsem požádán, abych vás vedl, protože kapitán Elsinor na vás byl krátký a vy jste se dopustili mnoha deliktů.“ Na to se mezi námi ozval pobouřený šum. „ Zkrátím to, za prvé  udělám reorganizaci, za druhé se budeme učit pořadová cvičení a za třetí si vás vyzkouším v boji.“
Jak řekl, tak udělal.
Rozdělil nás na čtyři skupiny, každá po 25 mužích, (jednoho chlapa musel přijmout), ke každé skupině nechal dva své muže.
Potom jsme týden pochodovali po nádvoří sem a tam k nemalé zlosti nás všech a k velkému pobavení vojáků. Navíc nám zkrátil žold téměř na desetinu. Z ušetřených peněz nám chtěl za několik týdnů ušít  stejnokroj.
No a pak nás vyzkoušel v boji. My, na věčné časy už jen Elsinorovi rváči, jsme stáli nastoupení ve dvojřadu na bitevním poli jako obyčejní infanteristi. Strašná potupa.
Když zazněl povel k útoku, naši „velitelé“ nás vyslali do útoku. Už vůbec nevím, proti komu jsme bojovali, jen že to bylo naprosté fiasko.Hned na začátku jsme museli na rovném prostranství vydržet nápor jízdy. Což o to, Elsinorovi rváči ztráty vydrželi, ale ostatní jednotky ne. Takže co zmůže jediná celistvá jednotka o počtu asi 90 mužů z armády dva a půl tisíce, proti 1000 jízdy a dvom tisícím pěších.  
Jakmile se před námi objevili nepřátelé, kteří se v klínové formaci snažili prorazit snad jen několik metrů od našeho levého křídla, naši lučištníci zabodli píky a začali smažit proti  nepřátelům. Samozřejmě, že šípy na takovou vzdálenost nemohli prorazit dobrým brněním, a tak jsme se zaměřili na koně. Útok se odklonil malinko strannou a prvních dvacet mužů zabodlo píky do země. Jak nás to naučil ten nový velitel. Tuším se jmenoval SKRATTEN.
Dalších dvacet však naprosto iniciativně potěžkalo píky a naprosto proti všem vojenským pravidlům je vrhlo proti přílivové vlně jen trochu oslabené šípy.  To nám říkal náš kapitán Elsinor. „Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát. A to jakýmkoliv způsobem.“
Pravda. Koníků byla škoda, ale vytvořili nádherně zmítající se val, který odklonil nepřátelský útok na obě strany naší formace a když nás míjeli, tak z boku se staly snadnou kořistí zbylých pík a lučištníků. Za krátkou dobu jsme získali asi 55 koní a když jsme zaslechli sto metrů od nás útočný pokřik nepřátelské pěchoty, tak jsme prostě nasedli, i po dvou na ukořistěné koně a jali se na oko pronásledovat útočný klín. Byla to docela humorné. Představte si naši pěchotu jak prchá a do zad jim halasně dotírají nepřátelé na koních. A do nich jsme ze zadu napružili my. Jak zpomalovali, aby mohli zabíjet, tak jsme je dohnali a ti co jeli ve dvojici přesedlali. Jelikož jsme viděli, že bitvu jsme prohráli, tak jsme to vzali rovnou domů.
Poprvé jsem si uvědomil, co to znamená velet. Celá naše jednotka byla zvyklá pracovat v 11 členných skupinách. To bylo naprosto v pořádku, ale chyběl nám velitel, který by řídil jednotky.  Ze začátku, protože hrozilo rozdrobení naší jednotky na čety, se toho ujal JOHADES a použil ten skvělý trik s valem. Jenže on byl velitelem naší čety a naráz nebyl nikdo, kdo by nás koordinoval. V jeden moment, když jsme nemohli sehnat koně, zařval jsem nahlas „ JARWIK, MALWIN drží řadu, WOLFe střílej po jezdcích, ostatní  chytejte koně.“ Kupodivu poslechli a tak jsem vlastně zaujal místo velitele čety. Byl jsem skoro nejmladší, ale na druhou stranu jsem patřil mezi posledních 6 mazáků v naší četě.
Než jsme dojeli do základního tábora, tak jsem se několik hodin dávali dohromady a vytvářeli věrohodnou pověst o naší situaci. Nebylo by moudré, abychom přijeli na koních skoro v plném počtu a s morálkou na výši a zvěstovali místokráli prohranou bitvu.
Tato filosofie se nám bohatě vyplatila. Protože když  do základního tábora dorazili první houfy rozedraných, krvácejících a demoralizovaných  vojáků smetly poslední zoufalou obranu, kterou postavil místokrál proti dotírajícím nepřátelským nájezdníkům.
Málem by dostali i našeho velitele. Ale naštěstí jsme se zjevili my a s válečným pokřikem jsme smetli útočící proudy a zašlapali je pod kopyta ,teď už našich, koní. Díky našemu iniciativnímu vstupu se dali pěšáci jakž-takž dohromady a dokázali zajistit dobyté valy.
To byl naprosto triumfální návrat. Pěší jednotka, která stála  v první linii se vrací téměř beze ztrát a ještě na ukořistěných koních. Po spěšném ústupu si dal naši jednotku před celým vojskem nastoupit sám místokrál a jeho slova pro nás zněla jako rajská hudba.
„Jménem Krále děkuji vaší jednotce za včasný zásah při zabezpečení ústupu. Vašem veliteli bude zvýšena odměna a vám žold.“ Chvíli počkal, a když se neozval očekávaný jásot, pokračoval. „ Nechť předstoupí váš velitel  a podá zprávu o boji, jednotce a ztrátách.
Nastala chvíle trapného Ticha. Já jsem zahlédl daleko na obzoru známého bílého koně a abych předešel SKRATTENA, vystoupil jsem a sebevědomě a nahlas začal řvát.
„Dovolte Pane. Jsem DABERT a jsem člen  II průzkumné Královské jednotky. Jistým nedopatřením jsme se ocitli v první linii jako pěšáci. Padli bychom za krále, ale uvědomili jsme si, že při špatném vývoji situace by nebyl vycvičen  nikdo, kdo by ochránil návrat do předem přichystaných pozic. Teda při nepřítomnosti králem jmenovaného velitele kapitána SKRATTENA, si to uvědomil seržant JOHADES a pod jeho vedením jsme se probili skrz útočící jízdu“, při těchto slovech se objevil téměř hmatatelný úžas, „ a po pobití záloh jsme ukořistili koně a strategickým obchvatem jsme udeřili na pronásledovatele našich ustupujících jednotek !“ zastupující místokrál se chvíli ztratil řeč, a tak jsem pokračoval. Bělouš už byl jen asi půl míle od nás a tohle chtělo korunu. „ Pane o boji a ztrátách podá zprávu seržant JOHADES !“
Ustoupil jsem dozadu a téměř oněmělého kamaráda JOHADESE jsem lehce nohou postrčil ku předu.
V JOHADESOVI se cosi zlomilo a tak reagoval naprosto instinktivně. Králi podal Přesně takové hlášení, jako jsme podávali Elsinorovi.
Zavelel. „ Velitelé čet, krok vpřed !“
Jako první jsem vystoupil já a Zařval. „Pane, četa 3, čtyři mrtví !“
A pak vystupovali jednotlivý velitelé čet, nebo jejich nástupci a hlásili
„Pane, četa 1,7 mrtvých, přebírám velení!”
„Pane, četa 2, 3 mrtví !“
„Pane, četa 4, 2 mrtví !“
„Pane, četa 5, 2 mrtví !“
„Pane, četa 6, 3 mrtví !“
„Pane, četa 7, 1 mrtvý“
„Pane, četa 8, 4 mrtví“
„Pane, četa 9, 3 mrtví“
Velitelé čet se zařadili zpět do mužstva a JOHADES, který ovládal počty docela dobře, prohlásil. „Pane II královský průzkumný pluk je připraven k okamžitému nasazení v počtu 71 mužů.“
No musíte uznat, že se svého úkolu zhostil znamenitě a skvěle si nahrál na očekávanou místokrálovu otázku.
„Vy jste připraveni k nasazení ? A co zranění a odpočinek ?“
Již zcela vyrovnaný JOHADES prohlásil. „zranění není omluvou, jsme schopni vyrazit okamžitě!“ a zařadil se mezi nás.
 Teď trochu popíšu situaci. Před nastoupenými zbytky jednotek stála naše jednotka s ukořistěnými koňmi a stála čelem k místokráli. Zprava z pohledu místokrále přijížděl SKRATTEN  se dvěma svými muži. Byl zaprášený a bez jakéhokoliv zkoumání situace přijel před místokrále, otočil se k nám zády ( vůbec si nás nedal dohromady, protože jsme stáli s koňmi, jako jízda) a prohlásil.
„Pane Hlásím velezradu II královské průzkumné jednotky. Postavil jsem je jako pěší bojovníky v první linii a po útoku jsem je nenašel ani mezi padlými. Seznam lidí vám dám později.“
Místokrál se přes SKRATTENA na nás zářivě usmál. Neodpustil jsem si to a zářivý úsměv jsem opětoval. „Pane Kapitáne, kde jste byl, když jste postavil muže do pole, vy?“
SKRATTENA to rozhodně překvapilo, „No, pane, byl jsem zajistit případný ústup…“
„Ano? A jak probíhal ústup ?“ zaujatě se ptal místokrál.
„No standardně, prostě jsme ustoupili do připravených pozic.“
„No podle vyjádření těch, co přežili, to nebyl ústup, ale útěk, a nezměnil se v porážku jen díky jedné jednotce. Ale to není podstatné. Jak to, že jste postavil průzkumnou jednotku do  první linie.“
STKRATTEN byl viditelně zaskočen. „No, víte, pane, myslel jsem,….“
„Zbavuji Vás vedení za neschopnost.“
„Pane, ohlašuji velezradu ! ztratila se Vám jako vrchnímu veliteli celá jedna část armády, Vás zradila jedna jednotka, a vy to necháte jen tak ?“ STKRATTEN vsadil na jednu kartu a začal místokráli vyhrožovat. „Pane, budu vás žalovat u krále,“ a sebejistě se zasmál.
„No, správně, ale já vím, kde je ta jedna část armády, část armády, které jste měl velet vy. A proto mě zajímá, kde se podle vás nachází !“
„Já vím naprosto jistě, že  zradili, ale to je výcvikem kapitána Elsinora.“
Místokrál na to odpověděl. „Bohužel, mé informace o tomto jsou poněkud jiné než vaše.“
„A jaké jsou ty „vaše“ informace ? kde se tedy nachází II vzbouřená průzkumná jednotka ?“
„Správně. II královskou průzkumnou jednotku jsem právě za statečnost při chránění ústupu armády vyznamenal,“ STRATTENOVI poklesla čelist, „a stojí za Vámi kapitáne. !“ 
STRATTEN se otočil tak rychle, že mu slyšitelně křuplo za krkem my jsme se mohli pokochat vytřeštěným výrazem jeho obličeje.
Byl to naprosto dokonalý pocit vidět toho idiota v takovém stavu. A tento pocit korunoval místokrál  dvěma slovy.
„Jste zatčen !“
„a vy pane …“
JOHADES jenom hlesl „Johadesi..“
„… Johadesi,  vás jmenuji prozatímním velitelem této jednotky a zde máte první rozkaz. Zajištění ústupu našich jednotek směrem k pevnostem a následný pochod k náborovému středisku ve …………… . 
Pod velením JOHADESE jsme ještě nějaký ten týden laškovali s nepřítelem, potom naši generálové vymysleli mír a my mohli v klidu odejít do náborového střediska  abychom si doplnili počty. No, ne že bychom to potřebovali. Johades, docela ukecaný chlap doplňoval jednotku průběžně. Na bojišti, v lese, i v hospodě se vždycky našlo dost vhodných sebevrahů, kteří se mezi námi chtěli na chvíli ztratit a pak zůstávali, většinou nadosmrti, v kumpanii Elsinorových Rváčů.
O několik měsíců později  válka v pravém smyslu skočila a my jsme se konečně uviděli se svým Kapitánem. No, byli jsme tvrdí chlapi, ale mnozí z nás měli v očích slzy, když jednoho večera přisedl k našemu ohni.
Dlouho nám vyprávěl o soudu, o tom, jak se jakž takž obhájil a o tom, že ho propustili z armády – na vlastní žádost. Jeho regiment – my, jsme měli být rozděleni mezi posádky hraničních měst. Tak to nás docela nadzvedlo, ale na druhou stranu, co s námi, že.
Naštěstí zasáhl Johadesův dobrý známý, místokrál a udělil naší jednotce status „dobrovolný  průzkumná jednotka“ sice v rámci armády, ale bez žoldu. Náš status byl volný a my byli defakto žoldnéři a zaměstnával nás držitel našeho dekretu. kpt. Elsinor.
V následujících týdnech naše sestava poněkud zeštíhlela, a nakonec nás zbylo 36 původních mazáků z výcvikového tábora. Těžko bránit odchodu lidem, kteří neměli tu pravou vůli stát proti ostatním. a že nepřátelské politické tlaky byli docela veliké. Každý z nás litoval, že nemůže prostě použít svůj nůž a umlčet pár vymaštěných kreténů tam ve velení.
Proto jsme moc nepřemýšleli, když se nám naskytla možnost vyrazit na sever, „za průzkumem“. teď to chápu tak, že se nás chtěli zbavit.
Ale my přesto vyrazili a o této výpravě se tady nebudu rozhodně šířit… Viděli jsme starobylá rozpadlá města, potkali spoustu tajemných a zvláštních bytostí a objevili mnoho z tajemna, které  obklopuje „civilizaci“ a kdyby nebylo toho strašného konce, byl bych ten nejšťastnější člověk na světě. Jenomže kromě spousty kladných zážitků na nás čekala také spousta nepřátel. A jednou nás prostě dostali. Zajali. A tehdy zahynulo nesčetně mých přátel strašným mučením před mýma očima.  Ne, o tom nebudu psát. A zase nás zachránil on. kpt. Elsinor, prošel přímo do jejich tábora, povraždil velitele, uvolnil nám pouta a koordinoval protiútok trpaslíků.  Zbytek naší jednotky, asi 16 chlapů se potom naposledy rozloučilo. Jedenáct mužů zůstalo v divočině a odešli s trpaslíky a já se zbytkem jsem se po strastiplné zpáteční cestě hlásil s pečlivě cenzurovanými poznatky u místokrále. Každého z těch pěti „posledních přeživších“  místokrál odměnil jmenováním do hodnosti kapitána, dal nám malou rentu a poslal do civilu. A my šli. Ne bez hořkosti, ale s vědomím, že jsme pro svou zem udělali maximum a že nastal čas odpočinku. A vždy, když jsme se po čase sešli, povídali jsme si o starých dobrých časech a o akcích, které s léty přešly do legend. A   pokud jsme někdy v hospodě slyšeli  vyprávět od nějakého „očitého“ svědka události, které jsme psali nejen vlastní krví, vždy jsme připili na ELSINORA, kapitána, který dokázal pozvednout ducha muže ke hvězdám. „NA ZDRAVÍ  KAPITÁNE !!!

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď