Sága rodu Walmožů

Dlouho po veliké válce jsou nové hranice již trochu těsné pro ty, kteří nejsou právě vítáni v království… Proto se také vydává karavana osídlenců vstříc svému dlouho zapomenutému děditství.

Asi kolem roku 140 III.V. se začalo osídlovat  území vzdálené od hor. Začínaly zase problémy s nájezdy divokých lidí a skřetů, kteří si zemi původně patřící Midalonskému království a nyní zemi nikoho, zvykli považovat za svoje území.
Pověst vypráví o Skupině kolonistů, ve kterých kolovala horká krev hraničářů a kteří se rozhodli anektovat část území  u soutoku na  Bouřné a Dlouhé řeky.  Toto území patřilo dříve rodu WALMOŽů . celé to napadlo KRYSTOFRA WALMOŽE, přímého dědice jména, a majetku rodu WALMOŽ.  Protože měl zrovna nějaké problémy s placením daní, nedostatek financí ho donutil k vzpomínkám na dědičné léno po svých předcích. Byla to prý jedna z nejlepší půdy kolem BOUŘNÉ a proto sebral své poddané, kterým slíbil svobodu, půjdou-li s ním, několik tuctů vojáků a vyrazil kolonizovat území. Na tuto skupinu asi 500 lidí, se přibalilo spousty dobrodruhů, kteří potřebovali zmizet z království a doufali najít nějaké poklady na bývalém území království.
Vyrazili tedy na jaře na cestu dlouhou vzdušnou čarou asi 850 mil. Dlouhá kolona vozů a dobytka vyrazila zprvu  dosti ostrým tempem, udělali denně i 30 mil, ale po cestách a bez nebezpečí. Zhruba po týdnu putování přišli na tehdejší hranice s divočinou a tehdy začali  rozesílat hlídky a postupovat se zvýšenou opatrností. Bylo jich sice velká síla, ale z toho bylo hodně žen a dětí. Tak jeli aspoň měsíc. Občas narazili na hrazenou osadu, ale nikde jim neotevřeli a z pevností na ně hleděli s neskrývanou nedůvěrou.
Zatím si z toho Krystofr nic nedělal. Oni chtěli zabrat území až na Bouřné, a k ní bylo ještě hodně týdnů jízdy.  Pohyb se ještě více zpomalil. Už byly i nějaké šarvátky se skřetí jízdou, naštěstí dopadli díky výzbroji a početní převaze lépe. Jednoho dne se k nim připojil osamělý jezdec.  Byl to velice hezký muž, s tvářemi ošlehanými větrem a s očima ocelové šedi.  Přivedli ho hlídky, přímo před KRYSTOFRA.  „Pane, našli jsme tohoto muže, jak jede v našich stopách.“
Krystofr se na poutníka podíval. Byl to středně vysoký šlachovitý muž s hladce oholenými tvářemi,  s bystrým pohledem a upřímnýma očima. Oblečen byl do cestovního pláště a stopařských bot. Jedinými jeho viditelnými zbraněmi byla jednoruční sekyra a krátký luk, Obě nyní ležely před KRYSTOFROVÝMA.
„Kdo jsi, a proč nás sleduješ ?,“ zeptal  neznámého  po chvíli.
„ Jmenuji se Elmuk, a jsem stopař a svobodný člověk, pane.“ Odvětil muž. „nesleduji vás, pouze vaše cesta je zatím společná s mou.“
„A kam máš namířeno pane Elmuku, smím-li vědět ? Nepotkáváme zde mnoho přátel, a proto se tě ptám.“
„Než odpovím, Já jsem se už představil, a Ty mě ještě ne. Pane.“
„Jsem KRYSTOFR WALMOZ. Majitel pozemků na Bouřné a Dlouhé a podruhé se Tě ptám, kde je Tvůj cíl!“
„Cíl  mé cesty zůstane skryt, ale směr je do středového pohoří, k pramenům Bouřné.“
„Dlouhá je Tvá cesta pane ELMUKU, a je velmi nebezpečná, Něco velmi důležitého tě muselo vylákat z bezpečí hranic, bez zásob potravin a vody.“
„Není nebezpečí, které by mě zaleklo, Mám dobré zbraně, věrného koně, a jídla je pro zálesáka v této roční době dostatek.“ odvětil ELMUK a dodal.
„Pokud pro mě nemáš další otázky, vezmu si své zbraně a půjdu. Má cesta je dlouhá a den ještě vládne nad touto planinou.“
„Ne pane Elmuku, otázky zatím žádné nemám, ale měl bych pro Tebe jistý návrh.“
„Tvůj návrh si jistě mohu vyslechnout. Pane, povídej.“
KRYSTOFR poslal pryč stráže a pozval ELMUKA do vozu na svačinu.
„Víte, pane Elmuku, mám sebou dobré muže, ale jsou to chlapi z vnitrozemí, a spousta jich už zbytečně zahynulo kvůli vlastní neznalosti a neopatrnosti. Chtěl bych vás najmout jako stopaře. Zaplatím každou rozumnou cenu, co si řeknete.“
Elmuk se na chvíli  zamyslel a pak mu odpověděl.
„Dobře, chvíli s vámi půjdu, 1 zlatý za den. Je moje cena“
„Jste drahý, doufám, že se mě vyplatíte, ale budiž. Potřebuji vás.“ 
Od té doby vyjížděl Elmuk  každý den na průzkum, kroužil kolem pomalé karavany  a bděl. Vždy našel dobré místo na tábořiště, a hlavně díky němu se vařila čerstvá zvěřina. KRYSTOFR si nestěžoval, za posledních 14 dní mu nezahynul ani jeden muž a konvoj postupoval do předu docela rychle. Minuli nějaké kopce ze západní strany, a Elmud je přinutil jít zrychleným pochodem. Krystoferovy řekl.
„Pane. V těchto horách se před dávnými časy odehrála válka a na této zemi leží kletba. Neprobuďme síly, kterým nerozumíme, a které k nám nejsou přátelské.“ Krystofer poslechl..
    Přiblížili se k soutoku Dlouhé a Bouřné a pozornému zraku neunikly první známky starého osídlení. Byli to kamenné zítky  ohraničující malá políčka, někde narazili i na věnec základů několika chalup. To byly pozůstatky kdysi veliké usedlost a hospodářství Walmožů. Pozornému zraku však neunikly ani známky mnohem mladší,  Tu ležela malá křivá dýka, tam zase rozbité sedlo, které mohlo pro svou velikost posloužit jen skřetovy. ELMUK se vrátil ke KRYSTOFROVY se zprávou, že malá tvrz, která kdysi čněla nad soutokem  stále ještě  stojí, ale že ji obývá početná populace skřetů. „Myslím, že jich je kolem 200, jsou rozlezlí  po celém okolí, a je s podivem, že o nás ještě nevědí. Vzal bych proto vojáky a poslal je před konvojem, ať to vyčistí. Sám je povedu. Hned za nimi musí přijet karavana, protože by si skřeti mohli poslat pro pomoc.“
Na to odpověděl Krystofer. „Nu což, Oloupejme !“ 
Dal Elmukovi k ruce 150 mužů a sám  v čele   zbytku obstoupil karavanu. Elmuk dal povel k pochodu. Asi 30 jezdců poslal dlouhým obchvatem kolem tvrze a se zbytkem zrychleným pochodem za  10 hodin dosáhl místa k útoku. V malé přestávce obešel vojáky a řekl jim asi toto.
„Chlapi, skřeti nejsou žádní protivníci. Téměř nenosí zbroje a jsou to takové malé piva. Za útoku postupujte naprosto koordinovaně, je tento klid rozruší, a pak je doděláme.“
Rozdělil zbytek mužstva na šest skupin, a poslal je do akce.  Hlídku zlikvidoval mistrným výstřelem z luku, a pak všichni v tichosti naběhli dovnitř. Rozlili se jako olej po hladině. V palisádě, kterou nikdo neudržoval zely četné díry a těmi se chlapi protahovali do pevnosti a cestou ukázňovali všechno, co se hýbalo. Několik minut se zdálo, že vše proběhne v naprosté tichosti a k regulérnímu boji prakticky nedojde, ale potom se jeden skřet vysmekl  a zařval. Elmuk zařval. „chlapi a teď řvěte.“ Na ten rozkaz se všude kolem ozvalo divoké pokřikování a do místností vtrhlo spousta vojáků. Vše šlo hladce. Jediná větší skupina, která dělala  problémy se probila až před palisády, ale to se na ně vrhl Elmuk s pár chlapama. Jeden ze skřetů měl krátký luk, ale ten dostal hvězdicí od Elmuka rovnou do krku. Pak nastala řež. To byl pravděpodobně oddíl skřetů, kteří to tady vedli a byli skutečně nabouchaní. Elmuk jednomu rozťal sekerou lebku. Kopancem si vysvobodil zbraň a dalšímu toporem přerazil vaz. Jakýsi skřet ho nabral kopím do břicha, ale na Elmuka  jako by to nepůsobilo. Na oplátku mu uťal hlavu až u hrudníku. S tou sekyrou byl neskutečně rychlý a snad nikdy nemusel udeřit podruhé. Potom skřeti vzali do zaječích. Padli ale na jezdce, a proti koním na denním světle  neměli žádnou šanci.
Krystofer dorazil asi za hodinu. To byla už pevnůstka plně v rukou vojáků, kteří se hned pustili do vyklízení těl a opravování hradeb. Elmuk vyslal do všech směrů na 40 zvědů, a sám šel objet velký okruh, aby zjistil plnou situaci. Než se vrátil udělala pětistovka pracovitých lidí moře práce. Vojáci dokázali vyklidit budovy a už v nich ženy vymývaly podlahy a natíraly stěny vápnem. Po skřetech tu byl neuvěřitelný bordel a smrad.
Skřety pohřbily do hromadného hrobu, protože nechtěli naházet těla do řeky, aby nepřilákala nežádoucí pozornost. Blízkým lesem se znovu ozvaly zvuky sekyr a pil, a pokácené dřevo voli tahali do pevnosti. Z něj se řezali trámy a pak se opravovali poničené stěny srubů. Kluci šli na proutí a pomáhali chlapům vyplétat palisády a dusat hlínu. Minulo tak několik dní. Práce na obnově neustávaly a  lidé si tu už začali zvykat. Elmud ale nesdílel  Krystoferovo nadšení z rychle vybojované půdy. Nenašel tu žádnou obdělávanou půdu, nic, čím by se skřeti živili, loupit skřeti neměli  vlastně kde, a byli docela dobře vyzbrojeni. Však napočítali 232 těl a vojáků padlo na 30. Však mnohá žena pracovala s červenýma očima a mnohý kluk si zkoušel šerm s opravdovým mečem…
Asi za týden přišel do Krystoferovy místnosti Elmuk a řekl mu.  Pane. Není mi úplně jasné, proč tu byla tato skřetí skupina, navíc bez žen a dětí, bez velkých zásob. Hrozí tu akutní nebezpečí útoku, ale já jsem tu v tuto dubu už nepotřebný. Musím vyrazit proti proudu  řeky, protože můj čas se  krátí. Vrátím se sem  asi za měsíc, a donesu Ti nové zprávy.“
Krystofer už jednu dobu doufal, že u něho ELMUD zůstane, nejen on si oblíbil trochu tajuplného, ale veselého mládence.  Přesto mu nebránil odchodu. Elmud ho poprosil, jestli by tu nenechali jeho koně, protože dál už bude bezpečnější, když půjde pěšky. „pokud se nevrátím, do třech měsíců, pustěte prosím mého koně na svobodu. Co tu nechám, si můžete ponechat. Nechal tu svůj plášť, peníze, které vydělal na této cestě, většinu zásob. Vzal si jiné šaty. Tyhle byly pevné, barva připomínala trávu a listí a  sekyru si připnul na starý kožený opasek sepnutý zašlou černou kovovou sponou. Vzal si jen velký vak, a k opasku připnul dvě brašničky a několik hvězdic. Na prsa si připevnil  jednostranně broušený nůž zvláštně tvarovaný.  Naplnil si měch vodou a vyrazil z tvrze.
Hodně lidí na něho hledělo se slzou v očích.   
Několik dalších týdnů o Elmudovy nikdo neslyšel. Sedláci zorali půdu a přichystali obilí pro podzimí setbu.
Jenže hlídky, které  časem  zlenošili a jejich pozornost klesla, si nevšimli, že je už –nějakou dobu sleduje několik nevysokých postav, které byli dobře zamaskovány v lesích. A navíc na druhou stranu řeky, až na občasný průzkum nikdo nechodil. Proto si ani nemohli všimnout Humanoidních tvorů, se tmavou kůží, až do zelena, kteří je sledovali s profesionálním nezájmem.
Čas zkoušky se blížil. Jeden večer se nevrátily noční hlídky vyslané na lov do vzdálenějších míst. To Krystoferova přece jenom zneklidnilo. Dal proto uzavřít brán a zdvojnásobit stráže. Dobře udělal. Po desáté hodině večerní se ozvalo vzdálené dunění bubnů, a tmu prořízlo vlčí vytí. Obzor,až kam oko dohlédlo zaplnily hořící pochodně.
„Poplach, na hradby“ řvali hlídky. Mužstvo  disciplinovaně nastoupilo na svá místa. Krystofer si blahopřál k tomu, že dal podle nejnovějších vojenských poznatků postavit do rohů pevnosti čtverhranné  věže. Nebyly moc vysoké, ale svůj úkol snad splní.
Vojáci  se  dívali kolem sebe a modlili se za Elmuda, který je donutil opravit palisády a vykopat příkop. Tehdy se jim ta práce zdála zbytečná, ale dnes se výsledek zdál nedostačující.
Další a další jednotky skřetí jízdy a jiných větších a člověku podobnějších tvorů se ke hradbám blížily pravidelným krokem.
Bez dalších cirátů tmou zaznělo zavíření bubnů a  ze všech nepřátelských hrdel se ozval výhružný křik. 
Skřeti se pohnuli a přes hradby dopadlo první mračno hořících šípů.
První útok dopadl na bránu jako okovaná pěst Ale nad branou z věže začali obránci na útočníky shazovat připravené kameny a trámy a to příval úderů beranidlem poněkud oslabilo. Navíc začaly ženy zavážet bránu hnojem, kamením a hlínou.  Zatím se osvědčili jak hradby, tak zásoby těžkých kopí s měděnými hroty, které se zohýbali v ranách, a tak nešly znovu použít. Byl to další Elmukův nápad. A stoprocentně se osvědčil. 
Leč přes všechny úspěchy, vojáci na hradbách padali pod skřetími šípy.  A nepřátel nějak neubývalo. Příkop se utěšeně plnil útočníky, ale tím samozřejmě ztrácel svou ochrannou hodnotu. Několikrát se z dvou stran pevnosti zvedly desítky žebříků, a několikrát byli se ztrátami odraženi.
Ráno útoky polevily a nepřátelé se stáhli z dosahu pevnostních luků, kterých žel bylo zoufale málo. Bylo načase vystavit účet zubaté. Padlo alespoň 30 vojáků a jednou tolik kolonistů.
Přes den byl docela klid. Jenom zlověstné dunění připomínalo, že venku táboří nepřítel.
K večeru k bráně přišel jeden ze zvědů, kteří se nevrátili z hlídky,  v zuboženém stavu. A řekl. „ Podmínka SKRUTTRA, náčelníka těchto skřetů. Okamžitě opustíte naši předsunutou pevnost, beze zbraní a bez zvířat a nechá vás jít. Jinak zahynete.Máte na to hodinu.“ Otočil se a odkráčel zpět. 
Krystofer odmítl opustit půdu a zásoby. Proto když přišel zvěd podruhé, odpověděl mu. „Ne. A proč jsi zradil ?“  Zvěd se hořce usmál. „Nezradil. Ale dali mi jed, a jen pokud mi budou dávat protijed, nezemřu. A děláte dobře. Na severu je prý údolí, kde musí pracovat otroci. Oni vás nepustí, jenom vás odzbrojí, a potom vás zotročí.“
Po odchodu vyjednávače se rozhostilo duté ticho. Několik hodin se nic nedělo. Náhle se ozvalo zavíření bubnů a nastal centrální útok.  Na bránu se vrhlo desítky skřetů a množství Velikých obrů.  Takové potvory ještě obránci neviděli. Dokonce o nich ani neslyšeli. Tyto obrovské postavy měřili snad  3,5 sáhu a v rukou svírali ocelová kladiva. Přes naplněný příkop se dostali až k palisádám, a začali strašnými údery drtit dřevěné trámy i s obránci. 
„Pane Krystofere, Neudržíme ten nápor, oni nás zničí. Ti obři jsou strašlivý“ řval na přibíhajícího Krystofera jeden z obránců.
Krysofer poslal pro další muže, kteří stáli na stráži u zadní části palisády, a poručil zaměřit střelbu na Obry.  Jejich šípy sice Obry zraňovaly , ale luků bylo zoufale málo a tak těch pár šípů pouze tyhle bestie rozzuřilo.
Brána už byla v troskách a skřeti se prohrabávali závalem. Z vrchu na ně dopadaly balvany a přibíjely je do hnoje.
Mezitím se přes všechnu snahu rozhořela jedna střecha na osamělé budově, protože ženy nestíhali hasit zápalné šípy.
Palisády táli jak poslední jarní sníh. Nikdo nezaslechl první rudý šíp. Ale první z Obrů padl. Z oka mu trčelo konec opeření.
Druhý šíp už byl  slyšet docela dobře. Svistot ve vysoké tónině, a další Obr se skácel na hromadu mrtvých.  Šípy létaly z pevnosti a nejeden z obránců palisád se otočil. Zaslechli další svistot a za jejich zády pád mohutného těla. A už uviděli odkud přichází na jejich nepřátele zkáza. Na střeše hlavní budovy, které byla pokryta hlínou, a tak ji nikdo nemusel hasit, stála osamělá postava která držela Dlouhý luk,  mezitím napnula do tětivy  dlouhý šíp. Tentokrát oko zachytilo dráhu šípu. Na vzdálenost, která k hradbám činila dobrých 60 sáhů měl šíp nezvykle plochou dráhu letu. Jako rudá čmouha na pozadí požáru prosfištěl mezi obránci a Další obr se zřítil.
To bylo i na takové bestie dost. Zbylý tři se dali na ústup. Ale než se stačili dostatečně stáhnout, jeden z nich přepadl do předu s rudým šípem  krčním obratli.
Útěk obrů měl za následek polevení v útoku a proto se Krystofer rozeběhl k muži, který právě seskakoval z čtyry sáhy vysokého ochozu hlavní budovy. Dopadl před udiveného  Krystofera a řekl mu.
„Jsem rád, že jsem tu legraci stihl, Pane.“
Krystofer zíral na Elmuka, jako na zjevení. Přes obličej se mu táhla  čerstvá jizva a v rukou svíral nádherný luk, o kterém ještě nikdy neslyšel.
„Ano, i já jsem rád, že tě vidím. Co to máš za luk ?“ zeptal se Krystofer.
„To je skvělá zbraň, kterou se mi podařili získat. Ten kdo mi ji dal, tomu říkal Dlouhý torzní luk.  Má skutečně kvalitní vlastnosti. Však jste viděl sám. Ale není čas na řeči. Obhlídl jsem si jejich pozice, a tohle místo neudržíme. Mají tam šamana, a ten už den a noc chystá nějakou čertovinu.“ Nocí se ozvalo  táhlé zaříkávání v nějakém ohavném jazyce. „a zdá se, že ji právě použije.“
Elmud se otočil, a začal znovu šplhat na střechu hlavní budovy, když se ozval rachot hromu a hned vedle brány se v palisádě objevil obrovský otvor, který procházel základy jedné ze strážných věží, která se zřítila. Téměř okamžitě se ve vybouraném otvoru objevili trollové zakutí do železa, a třímajíce v rukou obouruční sekyry, vtrhli do hradiště.  První okamžiky ohromení obránci jenom přihlíželi, jak se otvorem do pevnosti rozlévají křičící nepřátelé. Ti zabíjeli všechny, kdo jim přišel pod ruku, ze začátku hlavně ženy se džbery v rukou. Pár jich sice padlo skoseno střelbou, ale bylo jich čím dál více. Do cesty se jim postavil Krystofer s mnoha kolonisty i vojáky staženýma s méně ohrožených míst a nastala tvrdá řež. Setkala  se zuřivost skřetů a trollu s osudovým odevzdáním vojáků, kteří jen chtěli prodat svůj život co nejdráž.  Zaráz se zvedly desítky žebříků a nebylo už v lidských silách oslabených obránců hradeb steč odvrátit. Na ochozech se přestalo střílet a ke slovu přišli sekery, meče a nože.  Na některých místech už skřeti vybíhali po tělech svých padlých druhů rovnou na palisády a žebříky už byli k nepotřebě. Tato situace trvala alespoň půl hodiny, a mělo být hůř.
Nehašené požáry se rozhořely s nekontrolovatelnou silou.  A v záři požáru se v otvoru, oklopen stráží v zakovanou v oceli  objevil Starý goblin. Původně zelená barva se přiblížila k hnědé. V jeho očích mu doutnal oheň a pařát svíral sukovatou hůl.
Elmud klečel na střeše a v ruce držel luk. Nestřílel, jenom sledoval situaci pod sebou. Před sebou měl zabodnuto patero rudých šípů a jeho toulec byl prázdný. Vzal jeden šíp a pomalu  natáhl  tětivu. Mířil přímo na šamana. Z 50 sáhů nemohl minout. Dobře vystřelený šíp projel nohou muže, snad  pět sáhů od šamana.
Elmud položil na tětivu šíp druhý, chvíli počkal  a zamířil na stejné místo jako před tím. Šíp skončil zaražený v palisádě.  
Ostatní zbylí střelci také stříleli a šamana, ale bezvýsledně.  Vzápětí padali pod meči skřetů, kteří šli po střelcích, jako po škodné.
Elmud nestřílel.
Na nádvoří  bojoval Krystofer svůj poslední boj. Jeho štít byl již rozbitý a kolem něho umírali jeho nejlepší vojáci. Bojovali zády ke dveřím posledního domu, který nebyl v plamenech. Domu, ve kterém se tísnili poslední přeživší kolonisté.
Z obránců na hradbách se stávali osamělé ostrůvky odporu, které brutálně zhasínal proud nepřátel. Již žádný lučištník  nestřílel.
Elmud stále sledoval šamana. Ten krveprolití kolem sebe sledoval s velkým a radostným zaujetím.  Jeho stařecké prsty se sevřely na holi a jal se jí ukazovat na jednotlivé, poslední obránce  před VALMOŽOVÝM domem. Pak z hole vyletěl oslepující blesk a pokaždé se jeden z obránců v křečích zhroutil. Po každém zásahu se šaman začal divoce smát. Elmud napnul třetí šíp. Zamířil, a šíp opustil tětivu s charakteristickým zasfištěním. 
Šaman, který se chechtal se zakloněnou hlavou, byl přibit rudým šípem skrz  krk ke hrudi jednoho ze svých osobních stráží.
Poslední dva šípy osvobodili Krystofra od náporu Dvou Trollů v těžké zbroji. A nastalým tichem se ozval výkřik „Lidé, Bojujte, Smrt čeká“ a ze střechy domu, nyní krásně viditelné ve šlehajících plamenech okolních budov se oddělila postava. V rukou třímala  sekyru a skočila přímo do středu šamanovy osobní stráže. Čtyři sáhy proletěl Elmud a těsně před dopadem zaťal do helmy jednoho z trollů sekyru. Síla, která se znásobila rychlostí a pádem rozstříkla obsah lebky snad do vzdálenosti deseti sáhů a sekyra uvízla hluboko v hrudním koši. Elmud,  pustil sekeru právě v okamžiku, kdy pronikala helmou a hlava praskala  pod kvalitní ocelí. Přesto ho tato strašná rána vychýlila z dráhy. A on ztěžka dopadl na zem. Otřesený nárazem stačil ještě pád trochu kompenzovat kotoulem, ale pak zůstal chvíli ležet na zemi s vyraženým dechem.
Život mu zachránilo pouze obrovské překvapení v řadách protivníka. Protože jejich nesmrtelný šaman padl  a jeden člověk dokázal jedním úderem v nést do srdcí trollů paniku, respekt a strach.
První se vzpamatoval Krystofer. Ač krváceje z mnoha ran, zařval bojový pokřik WALMOŽŮ. Potom začal čistit prostor přímo do středu k ležícímu Elmudovy. Ten se ale rychle vzpamatoval. Vytrhl z pouzdra zákopový nůž, a s kotoulem ho zarazil jednomu z Trollů do slabin. Jeho bolestný výkřik zazněl jako volání  k ústupu. Bojovala jenom již nepočetná  osobní garda, ostatní skřeti prchali z pevnosti. A tam řádil Elmud. V prvních chvílích se sice pohyboval trochu náměsíčně, ale jeho koordinace se rychle zlepšila.    Popadl jeden z povalujících se štítů a roztočil mezi dezorientovanými trolly vír smrti. Chytit ho bylo téměř nemožné. Strašné rozmachy Trollů končili při nejlepším v místech, kde již nebyl. V horším případě v tělech trollů, kteří se snažili o totéž. Krystofer při statickém boji, kdy mu záda krylo pár vojáků sledoval smrtící tanec, kterému podléhal jeden troll za druhým. A teď se otevřeli dveře a z nich vyběhli sedláci s vidlemi v rukou, někteří beze zbraně ji teprve rvali s rukou mrtvých  a i z různých koutů bojiště se začali zvedat ranění a pouštět se do zoufalého boje.
Začalo svítat a bojový chaos postupně nabýval na   konkrétnosti. Mrtvoly, které ležely v groteskních pozicích po celé ploše bojiště už nebyly vzdálené, byly naprosto konkrétní a vypovídaly o tisíci způsobech smrti.
Chalupy spolu s bojem, dohořívaly
První paprsky slunce ozářily tuto scénu.
Po celé ploše  pevnůstky ležely stovky mrtvol. Nikdo se již nahýbal a neprosil o vodu.  Bylo jasně vidět, kde se útok prohnal jako vichřice, bez odporu , tam ležely pouze mrtvoly žen a dětí, a kde útočníci svedli s obránci tuhý boj. V těch místech se vršily desítky mrtvol propletené v pitoreskních pozicích. Teda tak to vidělo oko válečníka. Ženy zde viděly jenom bezbřehý zmar a spoušť. Z jejich domů zbyly trosky ohořelých trámů a smrad spáleniště přebíjel zápach pářící se krve a vyhřezlých vnitřností. V nesčetných proláklinách stály kaluže krvavé břečky jejíchž hladina se již začala srážet a na kde hodovali tisíce much.
Uprostřed toho všeho sedělo nebo se mátožně pohybovalo několik postav.
 Elmud, který si právě obvázal  ránu na noze, kterou prošlo gobliní kopí,  potom se vydal hledat Krystofera. Ležel několik metrů za ním opřený o stěnu budovy. Měl několik těžkých zranění, ale ještě žil. Elmud se k němu sklonil a pomohl jedné dívce v jejich ošetření.
„Skřeti utekli, pane, když nemají velitele, jsou to srabi !“
„Ale zbylo nás málo, možná byste měl uvažovat o návratu do obydlených částí království. Čas pro návrat vašeho rohu ještě neuzrál !“
Krystofer pokýval hlavou a řekl. „Asi máš pravdu, svolej lidi, vyrazíme nejdříve, jak ti jen bude možné.
Za dva dny vyrazili. Museli vzít jenom nejnutnější, protože požár přežili jenom 4 voli a žádný kůň.
Snad nikdo z 72 přeživších nebyl nezraněn, a dlouhou cestu jich přežilo jenom 58 lidí. Ale přes fiasko této výpravy, si odvážel Krystofer tajemnou truhlici, kterou  vykopal v základech velkého domu a touhu vrátit se jednou na svá území. Po návratu každému vyplatil 500 zlatých a přeživší nevolníky propustil na svobodu.
Elmud odešel. Přesto se jeho jméno v rodině  WALMEŽŮ předává z generace na generaci s úctou a respektem.
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Nejni to spatny, ale… davej si bacha na opakovani slov se stejnym zakladem, nebo uplne stejnych. Par jich tam je moc blizko sebe a vypada to, ze nemas velkou slovni zasobu.Na to pozor. Mozna bych trochu lip pracoval s primou reci, pochybuju, ze nekdo bude mluvit s vojaky napul spisovne a napul nespisovne. Jinak je to docela fajn povidka.

Zanechat odpověď