Zbraň proti lidem

“To není Orkádie, rytíři,” zakřičel na Cedrica od kormidla Ole Medvěd a clonil si rukou oči proti zapadajícímu slunci. “Hvězdy nás zmátly a husy letěly k jiným ostrovům, než mají ve zvyku…”
Cedric vstal od vesla a opřel se rukama o bedra.
Byl mladý, mladší než většina ostatních plavců, a na rozdíl od nich nenosil na bradě a tvářích vyrudlé snopy vousů. Přesto se k němu náčelník orknejských vikingů, sám Ole Medvěd, choval se zdrženlivou úctou. Cedric Drakomor byl něco víc, než většina válečníků na mořích, omývajících břehy Kaledonie. I kdyby jej šupinatá nestvůra, dřímající na skalách nejmenšího z orkadských ostrovů, zadupala do země, nebo sežehla na popel, navždycky už zůstane nesmrtelným v ságách pěvců. A to se u vikingů cenilo víc než nějakých pár liber zlata kořisti navíc.
Ještě jednou si protáhl záda a pokusil se několika pohyby rozcvičit paže. Nebyl zvyklý takové námaze.
Uplivl se přes obrubnici do moře a chytil se lanoví, vyztužujícího stěžeň drakkaru. Na okamžik se zapotácel, aby získal zpět rovnováhu, a pak přeručkoval na příď. Ole Medvěd ještě cosi křičel, ale vpředu, pod vyřezanou hlavou draka mu nebylo rozumět. Vlny pleskaly o jasanový přídní trámec a pravidelné spršky slané vody kropily Cedrica, prince gwyneddského, odshora dolů.
Na západě se jiskřivě třpytil pruh pobřeží.
“To není Orkádie, vikingu! Potkali jsme ledovec,” zavolal Cedric na záď a zase se vrátil pohledem před sebe. “Alespoň doufám,” dodal šeptem. Ole Medvěd předal páku kormidla pobočníkovi a přeběhl za ním na příď.
“Ledovec?” zachechtal se. “Viděl jsi už tak obrovský ledovec, rytíři? Snad někde na půlnoci, dva či tři dny plavby severně od Svălbardu. A těsně nad hladinou se světlo láme jinak, věř mi, už jsem nějakých ledovců potkal… Ať mne pohltí Fenrir, jestli to není pevná země…”
Vítr sílil a s blížícím se večerem na moře padala mlha. Oleho vikingové se zamotali do tlustých, vlněných přikrývek, přetáhli přes palubu plachtu voskovaného plátna, a až na hlídku se chystali k spánku.
“Spi rytíři,” vybídl gwyneddského prince vikingský vůdce. “Za tmy se stejně nemůžeme k pobřeží přiblížit. Jestli se na nás pán moře Aegir nerozvzteklil, ráno narazíme na nějakou rybářskou vesnici a poptáme se. Zatím spi.”

* * *

Dívali jsme se.
Noc žhnula krvavými světélky našich očí a v ohnisku pohledů se na vlnách kolébala lidská loď. Jako kus pemzy, pohupující se po hladině žaludečních šťáv, předtím zhltnutý s půlkou ovce, a nyní rozdírající vnitřnosti. Jako červí parazit, který prožírá záhyby kožnatých křídel a odsuzuje tak naše nakažené druhy k věčnému zatracení v podzemních slujích. Jako vetřelec, který není vítán…

* * *

Drakkar se se zvednutými vesly pohupoval na vlnách a jen muž na hlídce u kormidla se co chvíli zvedal a pátravým zrakem hleděl do tmy před sebou.
Nevěřil svému jarlovi a dával spíš za pravdu keltskému princi, že ten jiskřivý pás před nimi je ledovec. Pozorně naslouchal, kdy se ozve šeptavé šplouchání vln a stříkání zurčících proudů vody, stékajících po tajících stěnách ledového plujícího ostrova. Kdy se ze tmy vynoří bílá masa a rozdrtí drakkra jako ořechovou skořápku… Upřeně třeštil do tmy unavené oči a chvilkami mu hlava padala na prsa a oči se zavíraly.
“Bojovníku?” ozvalo se zničehonic. Bůh Aegir na okamžik rozehnal mraky a jemňounké, nadýchané světlo hvězd potáhlo loď a spáče zlatavou linkou. Kdosi zavrčel a obrátil se na druhý bok.
Muž na hlídce zpozorněl a zvedl hlavu.
“Bojovníku, je to ledovec?” opakoval Cedric, princ z keltského Gwyneddu a zvedl se, přidržujíc si na zádech huňatou zimní vlčinu.
“Přeji si, aby tomu tak bylo,” ucedil mladík na hlídce. “Orkadské ostrovy jsme minuli, a jediná země za nimi… Modli se ke svým bohům, Cedricu Drakomore, aby to nebylo zaledněné pobřeží…”
“Teď? Na konci léta?” polohlasně štěkl gwyneddský princ. “Možná je to jen poprašek bílého popela po výbuchu sopky…”
Další z mužů se posadil a rozespalým hlasem cosi zanadával.
Cedric umlkl, ale už po chviličce se zvedl a opatrně našlapujíc mezi spícími, se vydal za záď. “Na Skřetích ostrovech se vypráví o zemi, kde je pořád zima a chlad. O zemi, jíž obtéká studený proud přímo ze severních mořských pustin… O Ledové dračí zemi…”
Mladík u kormidla se rozpačitě zavrtěl, ale posunul se, aby se mohl gwyneddský princ posadit vedle něj. “Už jsem tam byl. Proto jsem slíbil Aegirovi tu nejhezčí otrokyni, co na mne čeká v mé skale, jestli se odtud vrátíme živí…”
“Chceš obětovat život panny za záchranu svého života?” otázal se Kelt a v jeho hlase bylo znát opovržení.
“Proč urážíš, Kelte?” odsekl viking. “Ole Medvěd by mne srazil do vln, kdybych ti teď rozštípl lebku! Kde jsi přišel na to, že by nějaká moje otrokyně mohla být panna? Rytířství kazí muže…”

* * *

Zažehli jsme ohně a přisunuli do nich ohořelé konce vonných borových kmenů. Dlouho do noci jsme přemýšleli. Ještě se nenašel takový, který by Cedrica Drakomora porazil. A on se zítra vylodí na souši, docela jistě. Přísaha mu nedovolí jednat jinak…

* * *

Cosi narazilo do boku drakkaru a polovina mužů byla okamžitě na nohou. Mladík se vytrhl z rozhovoru a se tváří, pokřivenou hrůzou, přehlédl moře. Všude, kam až oko dosáhlo, se na vlnách pohupovaly kusy ledu. Lanoví tuhlo pod rukama a pokrývalo se kluzkou slupkou ledu. Nad hladinou se rozlehlo příšerné zaskřípání a kýl lodi o cosi zadrhl.
“Dno!” vykřikl Ole Medvěd.
“Pobřeží,” přikývl Cedric a pobledl ve tváři. Vstal, trochu zavrávoral a zhluboka se nadechl. Stalo se to, čeho se bál. Ve vzduchu nebyl cítit svíravý chlad ledových polí, pach trusu buřňáků a tlející vnitřnosti tuleně, roztrhaného bílým medvědem. Povětří se zalykalo kyselým pachem dračích slin.
“Ole Medvěde!” vykřikl se špatně skrývaným vztekem v hlase. “Když muž zabije draka, je to vítězství smrti nad smrtí. Kolik dní jsem po takovém triumfu proležel, umírající na spáleniny a otravu z dračího dechu! Když moje sestra skončila v dračích spárech, přísahal jsem, že kovem budu trestat dračí hněv, že se utkám s každou z těch bestií, kterou potkám. V Ledové zemi před námi jich žije víc, a rytíř jako jsem já, svou přísahu zrušit nemůže. Zabiji jednoho, a druhý mne sežehne jako trávu letní požár… Chtěl jsem zabít orkadského draka, zaplatil jsem ti za cestu, a ty jsi mne dovezl sem!”
“Kam?” nechápal vikingský jarl. Skřetím bajkám o cizích zemích se vždycky smál.
“Do Ledové dračí země!”

* * *

Skrývali jsme se mezi skalami a metali los, kdo první zaútočí na Cedrica Drakomora.

* * *

Vycházející slunce se roztančilo po sněhových muldách jako rej sklavěnských tanečnic v červeném aksamitu. Drakkar se natočil s mořským proudem a pomalu si razil cestu ke břehu.
Cedric byl najednou jiný, než včera, když si ještě přihýbal z rohu, plného piva a ukusoval uzené jehněčí. Beze slova spínal popruhy a sponky koženého brnění, lesknoucího se zataveným křemenným prachem, přetíral čepel meče kusem loje, aby mu šel rychleji z pochvy na zádech, a co chvíli se díval k hřebenu pahorků nad zátokou. Ole Medvěd dvakrát trhnul kormidlem a drakkar se zapíchl přídí do štěrku z oblázků a ledových krup.
Cedric přeskočil obrubnici a zabořil se botama do rozměklého ledu. “Jestliže nepřijdu do večera, odplujte, jarle,” obrátil se na Oleho. “To by znamenalo, že jsem potkal dalšího…”
Cedric se ještě vrátil pro kus uzeného, ukousl si, a zbytek si zastrčil za křemenný pancíř.

* * *

Na chviličku se zastavil a my zatajili dech, aby snad nespatřil obláčky páry, vystupující z našich tlam. Pak udělal první krok a vstoupil na sněhový jazyk, který jsme před ranním mrazem pokropili vodou. Uklouzl a zřítil se přímo dolů mezi nás.
Statečnost z něj jen čišela a jeho hlas se ani nezachvěl. Točil se kolem dokola, měřil si nás zlobným pohledem zpoza bronzového krytu přilby a napřaženým mečem se snažil udržet nás v dostatečné vzdálenosti…
Bylo nás pět. Pět nejslavnějších válečníků z dračí rasy. Svými křídly bychom zvedli orkán, kdyby se nám zachtělo. Plamenem z našich tlam bychom k strachu přinutili i boha vulkánů…
V těch dobách žil na zemi jeden jediný člověk, který dokázal zabít draka, a ten stál před námi. Vysmíval se nám pokřiveným, zkamenělým úsměvem a páchl. Lidem se to stává ve chvílích největšího strachu…

* * *

I přesto bojoval jako lev. Jeho meč nám páral břicha a jeho oči metaly blesky hněvu.
“Necháme tě žít, a ty odejdeš a nikdy se už nevrátíš…” vykřikl jsem lidskou řečí. Jen zavrtěl hlavou a ťal po Víbriovi. Můj nejlepší přítel zařval tak mocně, až na ledových horách zaduněly laviny. Proud jeho horké krve smočil mé tlapy a Víbrius dokonal. Byl osmým z mého národa, který padl Cedricovou zbraní.
“Necháme tě žít, a staneš se naším přítelem.” zasípal jsem uprostřed boje. “Oslavíme tento den, Cedricu Drakomore, budeme jíst a pít a pustíme tě domů s truhlou nevídaných skvostů…”
A Cedric vyrazil vpřed a svůj slavný meč zarazil Bucefalovi až po jilec do chřtánu. Bucefal, šlechtic v dračí rase, zachroptěl a začal zpívat píseň smrti.
Cedric Drakomor zůstal beze zbraně. A my se před ním tyčili jako tři skály, jež se na něj každou chvíli sesypou a navždycky jej pohřbí…
“Necháme tě žít,” zazpíval jsem znovu a zalykal se obdivem k jeho statečnosti. “Necháme tě žít, a pod tvým velením ti dobudeme království, nad kterým slunce nezapadne…”
Z pouzder v podpaždí vytrhl dvě dýky a vrhl se proti překvapenému Ríosovi. Můj bratr už nestačil uhnout hlavou a zařval bolestí, když mu dýky v Cedricových rukách protrhly oční blanky a utopily se v bělmu a krvi.
Poslední z mých druhů se vznesl a za chviličku přinesl lidskou dívku, roztřesenou pláčem a zimou.
“Pohrdls´ dary,” zasípal jsem znovu a přistrčil ji až k němu. Sundal si plášť a přehodil jí ho přes nahá ramena. “Necháme ji žít, když se vzdáš!” řekl jsem. A on, Cedric Drakomor, který ten den zabil tři z našeho rodu, odhodil zbraně i křemenný pancíř a nechal se sežehnout na prach. Kvůli dívce, kterou neznal.
Takoví jsou lidé…

KONEC