Historie moderní fantasy #14: 1997

Rok 1997 se stal rokem zrodu Harryho Pottera, který svým komerčním úspěchem otevřel dokořán dveře všem fantasy románům, těm mládeži určeným zvlášť. Hodnotu vidím právě v tom, že mnoha čtenářům i vydavatelům otevřel oči a spoustu ostatních přivedl k četbě, i kdyby jen knih v rámci této jediné série. Harry Potter se především díky filmovému zpracování stal světovým fenoménem a terčem sporů, zda-li tomu tak je skutečně po zásluze.

Ve zpětném pohledu však nezbývá, než za událost roku prohlásit právě vydání románu Harry Potter and the Sorcerer’s Stone (1997=Harry Potter and the Philosopher’s Stone, č. Harry Potter a kámen mudrců/Albatros 2000) od Joanne Kathleen Rowlingové. Nikomu snad netřeba představovat mladého Harryho, v jehož osudu je vepsán boj „však vy víte s kým“, je to ten moc ošklivý pán, co má na svědomí jeho rodiče. Kniha si následně odnesla řadu významných cen a nejen díky filmovému zpracování se příběh trojice učedníků z magické školy v Bradavicích stal světovým bestsellerem. Další svazky z celkem sedmidílné plánované série nesou názvy Harry Potter and the Chamber of Secrets (1998, č. Harry Potter a tajemná komnata/Albatros 2000), Harry Potter and the Prisoner of Azkaban (1999, č. Harry Potter a vězeň z Azkabanu/Albatros 2001), Harry Potter and the Goblet of Fire (2000, č. Harry Potter a ohnivý pohár/Albatros 2001), Harry Potter and the Order of the Phoenix (2003, č. Harry Potter a Fénixův řád/Albatros 2004) a Harry Potter and the Half-Blood Prince (2005).

Ostrovní svět opakovaně procházející vzestupy a oslabeními magické moci popisuje David Drake v románové sérii Lord of the Isles (1997, č. Ostrovy čarodějů/Návrat 2001 a Malkarův trůn/Návrat 2002), Queen of Demons (1998), Servant of the Dragon (1999), Mistress of the Catacombs (2001), Goddess of the Ice Realm (2003) a Master of the Cauldron (2004). Při posledním podobném vzepětí magie proběhla divoká válka, v níž se vítězný čaroděj mohl těšit ze svého triumfu pouze za cenu zpustošení a potopení celého ostrova. Nyní jsou někdejší hráči této zkázonosné hry znovu přítomni a dochází k novému zesílení magie. Svět je opět v ohrožení, naštěstí tu jsou hrdinové, kteří ho neváhají zachránit i za cenu nejvyšších obětí. Série je v podstatě klasickou epickou fantasy, jen lehce nadprůměrnou, a je na ní vidět autorova snaha v co největší míře využít všech atributů žánru, někdy možná až ke škodě věci.

Kate Elliottová se s chutí pustila do rozsáhlé fantasy ságy Crown of Stars: King’s Dragon (1997), Prince of Dogs (1997), The Burning Stone (1998), Child of Flame (2000), The Gathering Storm (2003) a In the Ruins (2005), v níž se jí podařilo vytvořit další z mimořádně povedených sérií, které se věnují spletitým mocenským intrikám ve světě ovládaném magií. Království Wendar se zmítá v náručí občanské války a zatímco se král rozhodl pro dobyvačnou sjednotitelskou válku, jeho vláda je ohrožena vojenskými silami sestry, která zpochybňuje oprávněnost panovníkova nároku na trůn. Přitom všem se říše stala ještě terčem invaze nelidských nepřátel. Věrohodně popsané politické i ekonomické pozadí konfliktu dává sérii další rozměr, ovšem autorka se věnuje především osudům dvojice hrdinů na jejich cestě za pravdou a vyplněním osudu, jenž by mohl vyvést zemi z krvavého konfliktu.

Patrick O’Leary se v románu The Gift (1997) rozhodl po svém zpracovat obvyklý fantasy motiv cesty směřující k porážce zdánlivě nepřekonatelného zla. Hrdiny příběhu jsou ztrátou sluchu stižený mladý král Simon a dřevorubcův syn Tim, jenž prahne po pomstě za smrt rodiny. Oba se zde vydávají na pouť s cílem zničit Uvaděče noci, který je přímo odpovědný za jejich utrpení. Tento zvrácený čaroděj přivolal na svět prastaré zlo a poražen může být pouze spojenými silami Matky Smrti a Krotitele větrů, jímž se v průběhu děje stane Tim. To je jediná cesta k porážce zla ve světě, kde byla téměř veškerá magie zapomenuta a jeho obyvatelé jsou téměř bezmocní vůči zlovolným projevům nadpřirozena. Román je vzácným spojením akčního děje a literárně hodnotného zpracování, což je ideální směs vyhovující snad většině čtenářů.

Robin McKinleyová se vrátila k přepracování klasické pohádky Kráska a zvíře v románu Rose Daughter (1997), kde se pokusila vtisknout známému příběhu propracovanější pozadí. Ovšem v základech jde o stále stejnou variaci, v níž se dívka ze zchudlé rodiny snaží pomoci rodině a dobrovolně se uvolí žít s tajemným znetvořeným cizincem v jeho zchátralém sídle. Michaela Roessnerová se v románu The Stars Dispose (1997) podívala na renesanční Itálii z neobvyklého pohledu rodiny sloužící po dlouhá léta v kuchyni rodu Medici. Barvité popisy politické a historické situace se zde střídají s pohledy na mistrnou přípravu dobových jídel, která je dokonce obohacena o jednotlivé recepty. Ačkoli to nezní příliš zajímavě, výsledek rozhodně není špatné čtení, však se román dočkal pokračování The Stars Compel (1999).

Otázkou zodpovědnosti lidstva, jeho připravenosti na získání neomezených znalostí a odpovědí na klíčové otázky se zabývá Michael Swanwick v moderním přepracování faustovské legendy z románu Jack Faust (1997). Faust zde – unaven vleklým bojem s bohem o získání odpovědi na smysl života – spálí svou knihovnu, která mu místo řešení nabízela pouze zmatek spojený s dalšími a dalšími nezodpovězenými záhadami. Obrátí se na jediný zdroj informací, jenž mu zbývá – Mefistofela. Získá od něj tolik hledané znalosti ve formě pokročilé vědy, kterou v 16. století představuje elektřina, létání aj. Neuvědomuje si však, že ztrácí nejen svou duši, ale že tak vehnal na podobné znalosti nepřipravené lidstvo na cestu k neodvratné záhubě, což byl samozřejmě od začátku skutečný ďáblův záměr. Jako obvykle překračuje Swanwick hranice nejen fantastických žánrů, vzniklo tak dílo s velkou výpovědní hodnotou pro každého čtenáře, jenž se nebojí hlouběji se zamyslet nad základními otázkami lidské existence.

Jeffrey Ford, svěží hlas na poli fantastiky, se v úvodním díle úzce propojené trilogie The Physiognomy (1997), Memoranda (1999) a The Beyond (2001) pokusil popsat svět, v němž se fyziognomie, jakási rozšířená forma frenologie – tj. teorie posuzující psychické vlastnosti člověka podle tvaru jeho lebky, stala hlavní pomůckou soudní moci, všeobecně váženým klíčem k odhalování zločinců. V praxi to vede k persekuci nejen tělesně postižených občanů, ale jde také o hlavní zbraň k udržení tyranské moci nad skvěle zobrazeným městem (však se také jmenuje Well-Built City). Odtud se jeden z nejváženějších vyšetřovatelů vládnoucího režimu vydává na cestu za hledáním ukradeného posvátného předmětu. Nejde však pouze o cestu fyzickou, ale i duševní, protože se hrdina v průběhu děje přerodí z nesmiřitelného soudce na obhájce práva a pořádku poté, co odhalí scestnou povahu fyziognomie a s tím i hrůzné břemeno ležící na jeho svědomí. Ohlasy na dílo se pohybují od zcela nadšených po střízlivě kritické, přesto snad každý musí Fordovi přiznat neotřelost, mimořádné stylistické schopnosti a hlavně schopnost upoutat čtenáře skvěle zpracovaným ústředním tématem.

Emma Bullová a Steven Brust se v románu Freedom & Necessity (1997) společně vrátili do 19. století nejen v čase, ale i ve zpracování příběhu, jenž je popisován formou dopisů a deníkových zápisů tak, jak to bylo v těch dobách značně populární. James Cobham se zde zdánlivě utopí po pádu z lodi. Jeho tělo nebylo nalezeno, i přesto byl samozřejmě prohlášen za mrtvého. O dva měsíce později se však přihlásí s tím, že je živ a zdráv, skrývá se a není si vědom ničeho, co se s ním celou tu dobu dělo. Opatrné vyšetřování záhady odkryje překvapivou konspirační síť, jejíž součástí je i tajný politický spolek toužící pomocí magických rituálů získat moc a možnost pomsty. Vedle demokracie na scestí se zde autorská dvojice zabývá také německou filozofií a tou dobou se rodícími politickými směry, ať už jde o komunismus nebo o hnutí za práva žen. Pokud překonáte úskalí epistolární formy románu (tj. románu v dopisech a deníkových záznamech) a máte chuť ponořit se do atmosféry 19. století, pak je k tomu v tomto případě jistě vhodná příležitost.

Přesvědčivé zobrazení historického pozadí dvora francouzského krále Ludvíka XIV. poskytla Vonda N. McIntyrová v románu The Moon and the Sun (1997). Do Versailles, honosného sídla Krále slunce z roku 1693, jsou dovezeny dvě těla podivuhodných mořských stvoření, jedno mrtvé a jedno živé. Jde o výsledek vědecké cesty jezuitského otce a královského přírodovědce de la Croixe. Jeho sestrou je dvorní dáma Marie-Josephe, která se neváhá postavit králově vůli a za každou cenu se snaží ochránit život přivezeného „exponátu“. Ten se má stát obětí zvěsti, podle níž se po konzumaci části jeho těla může člověk stát nesmrtelným. Ovšem, tento veškerých práv zbavený výtvor přírody není pouhým tvorem bez inteligence, ale naopak jde o bytost nadanou vlastní osobností, nade vše toužící po návratu do svého přirozeného prostředí. Nejde o standardní fantasy, ale spíše o alternativní historii s nepatrnými prvky fantastiky, přesto román bezesporu stojí za pozornost.

Charles de Lint se v románu Trader (1997) opět vrátil do magického Newfordu v příběhu výrobce strunných nástrojů, jenž se jednoho dne probudí v těle mizerného flákače. Na cestě za opětovným získáním svého původního těla i nebývale spořádaného života zjišťuje, že se vlastně již nechce vrátit do starých kolejí, protože si v průběhu zoufalé snahy o nastolení bývalého pořádku osvojil nový pohled na život. Australan Stephen Dedman vydal svůj debutový román The Art of Arrow Cutting (1997), temnou fantasy, v níž se přepracovaný fotograf střetne s mýty opředeným světem japonského organizovaného zločinu a magie. Dedman je dalším australským spisovatelem, jenž neohroženě prorazil na světový trh nejprve povídkovou tvorbou a poté neméně kvalitními romány, snad to sympatickým protinožcům vydrží i do budoucna.

Na závěr si neodpustím krátce se zmínit o dvojici mých oblíbenců. James P. Blaylock popsal v románu Winter Tides (1997) příběh muže, jenž před lety zachránil pouze jedno z identických dvojčat – sester Anne a Elinor. S Anne se po letech opět setkává a zjišťuje, že se s ní vrátil rovněž nepříliš přívětivý přízrak mrtvé Elinor. Earthquake Weather (1997) od Tima Powerse je tématickým a částečně i dějovým průsečíkem mezi dvěma posledními romány tohoto autora, jenž tak vytvořil ne zcela obvyklý druh volné trilogie. Najdete tu motiv Krále rybáře propojený se světem karetních hráčů a obohacený o témata duchů, nesmrtelnosti a psychiatrie. Původní Král rybář je mrtev a jeho následníkem se má stát chlapec trpící neustále krvácejícím zraněním – odznakem jeho budoucího osudu. Ovšem nový Král rybář nemůže být ustanoven do doby, než se tělo toho původního stane zcela nevyhovujícím pro případné oživení. Naneštěstí, jen skutečný Král rybář může ozdravit zemi a ochránit ji před zničením…

Ročník 1997 opět přinesl pro každého něco, své si najdou milovníci epické fantasy i čtenáři pátrající po stylisticky vytříbených dílech či po obsahové originalitě. Fantasy žánr tak opakovaně přesvědčil o své bohatosti a vyspělosti, což je v přímém rozporu s tvrzením, že se postupem času dostal do slepé uličky neustálého omílání obdobných témat, stačí jen chtít a naleznete dostatek důkazů o opaku.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. tak se mi zdá, že v 97 se neudálo nic lepšího než vzestup zla tedy Jidry Hrnčíře :)))

  2. Zdá sa mi to, alebo ste v tejot histórii fantasy zabudli na Sapkowského? Pokiaľ viem tak prvá kniha ságy vyšla v 96… A určite bola lepšia ako polovica uvedených diel.

  3. No já mám dojem, že se seriál zabývá výhradně angloamerickou fantasy.

  4. Faktem je. Že ignorance Sapkowského je u článku, jež se nazývá Historie moderní fantasy hodně problematická (možná by skutečně stálo za úvahu to přejmenovat spíš na historii anlgloamerické fantasy). Na druhou stzranu by mne skutečně zajímalo, zda ti, co ohrnují nos nad zmíněnými knihami z roku 1997 skutečně většinu z nich četli, že si dovolují takové negativní soudy?

  5. se podívám na obálky a určím které bych v polici chtěl a které ne, pak prozkoumám nějaké recenze a rozhodnu se o koupi/nekoupia tyhle knihy všechny až na Earthquake Weather projeli už první frontu 😉

  6. to Lerek
    Slovy klasika: To neděláš moc dobře, jednou se ti to vymstí. :-)Podle obálky to nemůžeš soudit. Četla jsem Zradu v Krondoru od Feista a obálka se někomu vyloženě nepovedla, zatímco obsah byl skvělý. Nejlepší způsob je knížku otevřít někde v půlce a vyzkoušet, jestli se do ní dokážeš začíst. Na to ti stačí tak dvě stránky maximálně (jinak už by tě mohli v knihkupectví podezřívat, že si to tam míníš přečíst celé). 🙂

  7. tak to mě určitě zabije :)))když to bude mít otřesnou obálku, ale bude to velice velice dobrá kniha tak si ji přečtu jako ebook, ale otřesný obálky v mé polici nebudou ;)zdárně tímhle tříděním snížím náklady na koupi knih, takže to nese jenom výhody 😉

  8. to: indil istari
    Tak Zrada v Krondoru není opravdu nejlepší příklad bo to je dle mě nejdna z Feistových nejhorších knih bo to je přepis počítačové hry. A to je Feist jeden z mých oblíbených fantasy spisovatelů.

  9. Nemůžu si pomoct, ale nějak mi to všechno přijde na jedno brdo. Světová fantasy posledních let mě nezaujala ničím. Pořád dokola s různými obměnami. Buď mnohadílné ságy o souboji dobra se zlem “zív!” nebo různé psychologické sondy v dílech s leckdy zcela zbytečnými prvky fantasy. (Snad aby se autor maskoval a mohl případné nedostatky ve svých názorech na tenhle žánr hodit) Mě to leckdy přijde jako vatové blábolení a to mám přečteného Kavku i Gustava Meyringa. Copak nikdo nedokáže napsat svěží, čtivou a chytrou fantasy? Něco jako svého času Strugačtí v Pondělí začíná v sobotu? Nebo zvolit pro to omýlání alespoň trochu normální lidskou formu Třeba Zelazny v Amberu atd…

  10. Trochu jsem se rozjel. Spravedlivě musím dodat, že naši autoři (Českoslovenští :-))) mi naopak sednou do noty. Možná je to tím, že stále ještě píší pro čtenáře a neplodí komerční bláboly pro vydavatele a kritiky. Hlavně ať to vydrží!!!

  11. Karle musis hledat voe, je dost zajimavejch a originalnich fantasy, zkus treba Imajicu od Barkera ;))

  12. to indil-istari
    coze??? to si ze me delas prdel? Zrada v krondoru byl strasnej odpad, se nedalo ani cist, Feist se posledni dobou kurvi a kurvi, uz nema o cem psat, uz by toho mel nechat, trochu se zmatoril tou novou serii se Sparem (ci jak se to u nas jmenuje) snad Konklava stinu, ale stejne v tom sklouzava do stejnyho klise jak ve vsem predeslym

  13. Karel Cedr – souhlas, ale až tak úplně tristní to není. Fantasy sice moc nečtu a nemám velký přehled, ale velice příjemně mně překvapil třeba Mirek Žamboch s Na ostří čepelí – hrdina sice opsaný od Gemmela, sloh a styl celkově spíš jednodušší, ale jinak opravdu výborně vymyšlená a originální zápletka. Imajika je další dobrý příklad. Mág od Fiesta je sice další přírůstek do kategorie “krmná fantasy”, ale rozhodně jeden z těch nejlepších. A trilogie Braided Path od Chrise Woodinga, kterou chystá Triton, je taky jedním z těch čerstvějších kousků – ideální fantasy pro mladé s prvky anime a manga a šmrncnutá japonskou estetikou. Takže žádný strach – i Jordana nebo Goodinga se lidi jednou přesytí.

  14. Re: Ajax
    O.K. Trochu jsem se nechal unést. S tím Žambochem souhlasím bez výhrad. Přiznám se, že nejvíc na nervy mi lezou ti autoři, kteří se snaží svého hrdinu za každou cenu nějak “zlidštit” a prdnou mu několik psychických úchylek, aniž by o nich něco hlubšího věděli, případně rozsáhlou škálu tělesných postižení a já nevím čeho. A pokud je hrdina ještě i panic, tak to odkládám rovnou. I kdyby to bylo po psychologické stránce sebegeniálnější. To není fantasy to je učebnice psychologie. A takovej hrdina je divnej!!! O hrdinkách nemluvě! Pokud není v dětství několikrát znásilněna otcem, není slepá a nekulhá na třetí levou zadní ploutev tak to pro kritiku není žádná hodnotná fantasy. Pokud tohle všechno má, pak je to veledílo hodné světové literatury a nominace na Nobelovu cenu, ale jinak je to hovadina, která se nedá číst! NEDÁ!!!!

  15. Tak jsem si říkal, že si dám pohov a budu všechny diskuse pouze číst a jen se tiše usmívat. Ale nedá mi to…V prvé řadě něco pro Káju Cedra – když si chceš vylepšit svůj intelektuální profil, tak si nejdříve zjisti, jak se správně píše jméno Franze Kafky… Po tomto “důkazu” své sečtělosti se mi tvé stesky nad úrovní fantasy jeví značně komické.Ale plně s tebou souhlasím v tom, že ve fantasy rozhodně nehledám odpověď na existenciální otázky našeho lidství. Úplně mi stačí, když je to zručně napsaný, zábavný příběh. Prostě to, co tady bylo označeno silně pejorativně jako krmná fantasy. Moc vás (ty kritiky) nechápu. Z neznámého důvodu vnucujete fantasy literatuře úplně jiný smysl a účel, než dle mého má. Pokud chcete číst náročnou literaturu, tak si kupte Márqueze nebo Coelha. To jen mezi čtenáři SFF existuje nějaký utajený pocit viny, že čtou “brakovou” literaturu a tento “zločin” pak chtějí odčinit voláním po náročné literatuře. Je to směšné. Výsledkem jsou pouze trapné diskuse (s odvolávkami na Kavku, sic!), ve kterých se dočtu, že Lerek hodnotí knihy podle obálek (ach Bože, co na to ještě říct?) a nechutná obálka mu nebude hyzdit jeho polici (já mám knihy v knihovně hřbetem ven, takže z obálek moc vidět není, u Lereků je pravděpodobně vystavují). Větší důkaz snobismu snad neexistuje.Nakonec důkazy vlastní úrovně “vzdělanosti” tito pseudointelektuálové nechávají ve svých psaných projevech. Hubu sice plnou literární kvality (tu požadují po jiných), ale vlastní znalost mateřštiny mizerná.Zkuste se napříště neztrapňovat a hodnoťte knihy jako normální lidi – dobrá nebo špatná.

  16. To Black
    Fascinuje mě to dělení na fantasy a náročnou literaturu, zvláštˇ když mluvíš o Márquezovi nebo Coelhovi, kteří by se podle mně klidně dali do fantasy zařadit. Myslím tím samozřejmě dost širokou definici žánru, zahrnující jakoukoliv knihu s fantastickými prvky, bez omezení přírodními zákony a logickými pravidly naší každodenní skutečnosti. Ostatně označení “magický” realismus mluví samo za sebe. V jednom seznamu nejlepších fantasy na Amazonu jsem třeba narazila na Borgese, což mě tehdy zaskočilo, než jsem si vzpomněla na jeho povídky, které mi kdysi prošly pařátkama. Proč ne? Jestli tohle není fantasy, tak co potom je? A když přistoupíte na Borgese, napadají mě další jména: Peter Hoeg a jeho povídky o 20. století, Alessandro Barrico(i když zrovna toho kritici moc nežerou), Reinaldo Arenas a další karibští spisovatelé, Ben Okri,a rozhodně Salman Rushdie. A určitě by se našla spousta jmen, které neznám (doufám, že jen prozatím).Proto se mi právě líbí tenhle seriál, ve kterém najdete i věci, které by se klidně daly zařadit do mainstreamu – to omezování fantasy na ustálené typy hrdinské nebo historické fantasy mi přijde zbytečně zjednodušující a k žánru nespravedlivé – i když je to většinou asi právě tohle, co si každý vybaví při slově fantasy.P. S. Ke Coelhovi jako představiteli náročné literatury: nemůžu si pomoct, ale milý Paulo mi přijde spíš jako módní záležitost, stejně jako Andahazy(a ten zvlᚍ). Se slovem náročný bych v jeho případě byla spíš opatrnější, a nemyslím si, že by při srovnání třeba s Carrollem a Crowleym dopadl nějak triumfálně. Jsem docela zvědavá, jak se na ně budou dívat kritici s odstupem dejme tomu dvaceti let – pokud je v té době ještě někdo bude znát.

  17. black: připadá mi, že jsi buď můj výrok o knihách nečetl pozorně nebo si z něj bereš to, co jde použít proti měano u fantasy a sci-fi braku hledím na obálku a co jako? moje věc, nikomu neříkám, že to má dělat, snobisimus…možná a co jakokdyž jde o Orwella, Tolstého, Čapka, Kafku, Dostojevského apod. tak je obálka vedlejší… btw: knihy mám také hřbetem ven, ale chci, aby obálka braku nebyla ohyzdná, je to snad tak moc? u klasiky hledím jen na obsah, ale proč bych měl u odpočinkového braku?

  18. to all
    panove uz prosim pst, nebo si M. Sust rekne ze hazi perli svinim a serial stopne.

  19. To Styliane – já to nedělil, jen jsem chtěl vytvořit kontrast. A ta jména “náročných” autorů jsem nevolil náhodně, i já je považuju svým způsobem za fantasy spisovatele. Kromě toho gró mého příspěvku (a většiny dalších v diskusích u jiných knih) je někde jinde – vadí mi ty pseudointelektuální kydy, kdy se tady (na FP) “odstřelují” knihy jen na základě obálky nebo příslušnosti k nějaké počítačové hře, bez jakékoli znalosti obsahu. To stačí k jasným a nekompromisním soudům – nejlépe celý náklad do stoupy… To Lerek – ale jo, četl jsem ho dobře. Četl jsem i ten poslední a nemůžu se zbavit dojmu, že ty vlastně SFF moc rád nemáš. Když už předem víš, že se jedná o “fantasy a sci-fi brak”, tak proč vůbec tyhle knížky čteš? Proč je odpočinková kniha hned brakem? A ještě mi prozraď, co je to ohyzdná obálka?A tvůj snobismus? Máš pravdu, no a co jako… Jen jsem rád, že aspoň víme, na jakých základech jsou stavěny tvé plamenné příspěvky.

  20. black: teda mé plamenné příspěvky, to je takovej zápal :))) a základy mých příspěvků, teda ty jedeš ;)SFF rád mám, ale nedělám si iluze o její skvělosti, většina toho je brak, ale čtu to rád a podstatně více než zmíněnou klasiku s vyjímkou Orwella a Čapka, ty mám obvzlášť rádodpočinková literatura a brak je pro mě skoro totéž, ale spíš zůstaneme prostě u termínu odpočinková literatura, protože ty termín brak vidíš hned jako urážku SFF(byť i v tomto odvětví se neustále rodí kvalitní a “náročná” literatura, je hloupost tvrdit, že ne)ohyzdná obálka je ta, která nesplňuje požadavky, které klade můj osobní vkusbtw: neodstřeluji knihy jen na základě obálky a na intelektuála si nehraju a ani se za něj nepovažuji, ty pořád ignoruješ obsah mých příspěvků

  21. Re: Black
    Těší mě, že jsi celou svoji kritiku ke mě založil na jediném písmenku. Překlepl jsem se. Mrkni se na klávesnici, kde je F a V. Díky! Pokud ses v životě nepřeklepl, pak ti gratuluji.Nepotřebuji ukazovat světu svoji intelektualitu a zejména ne v debatě na internetu, která za pár dní už nikoho zajímat nebude. Prostě jsem napsal svůj názor. Líbí, nelíbí je u knihy ošemetná záležitost. Každopádně je důležité připsat proč. Nedá se to číst,protože je to slohově nedotažené, nebo příběh mě nezaujal? Je to náročné intelektuálně na pochopení, nebo je to plné cizích slov z psychologické příručky, kterým často nerozumí ani autor sám? K obálce: Obal prodává, to se musí nechat! Ale za rozhodující faktor ke koupi knihy to já nepovažuji. Osobně nedám moc ani na recenze. Přečtu si anotaci, prolistuji knihu a pokud mě zaujme tak je moje. Často zjistím, že recenzent je literárně příliš namlsaný a jeho hodnocení jde potom dolů, zatím co já byl nadšen.

  22. Re: “Překlepl jsem se”
    A Meyrinka píšete s G (tři klávesy od sebe) proč?Ještě drobný tip pro případ, že byste si to někdy rozmyslel a kromě toho, koho všechno “máte přečteného”, chtěl “ukazovat světu” i, že se to na vás nějak projevilo: “ke mně” a “mně to přijde” je dativ, který se píše s N (tj. tím způsobem, jakým Styliane píše genitiv “podle mě” a Aiax akusativ “překvapilo mě”); a “kritika k něčemu” je z hlediska české stylistiky nevídaná vazba.

  23. Re: Re: Jan Vaněk jr.
    Sakra! To už neokecám! O.K. Máte pravdu. Marně jsem se snažil najít i nějakého autora Kavku a tvrdit, že jsem nemyslel Franze, leč marně. Až na nějakého kreslíře z Lednice. S Gustavem to je totální průser a měl jsem si vzít k ruce slovník podobně jako vy a opsat to správně. Nic naplat. Jinak děkuji za jazykový rozbor na vrcholné úrovni. Není to sice k tématu článku, ale i tak si toho cením. P.S. Bylo by možné, v případě že bych ještě někdy zkusil přispět do této debaty, obrátit se nejprve na vás a požádat vás o převedení mé prosté mluvy do patřičných norem jazyka mateřského? Rád bych vás uvedl jako svého korektora. A myslím, že nebudu sám, jak jsem si pročítal starší příspěvky.Díky!

  24. nene honzik umi jen kritizovat :))) v tom je nejlepsi, svetova spicka :)))

  25. To mu jde na jedničku! Nicméně občas člověk potřebuje dostat přes držku, aby si o sobě moc nemyslel. Zdravě to nas*r*, ale donutí na sobě zapracovat. Já to beru, ale bránit se musím.:-)

  26. Ahoj lidi.Tak jsem přečetl už hezkou dvacítku knih fantasy.Něco z nakladatelství warhammeru což se mi ovšem zdálo trochu brakovitý a taky něco od Margaret Weis a Tracyho Hickmana tohle fantasy se mi docela silně líbilo no pak celou trilogii Harryho Pottera – je to dosti detinská záležitost ale dobře se to čte a má to nápad i spád Samozřejmě tolkienova Hobita a Pána prstenů, výborná trilogie ale (a teď naseru asi hodně lidí:)) Pán prstenů pro mě neměl dostatečně poutavý spád a jeho roztahaná vláčnost v některých situacích mě nudila ale zápletkou i zpracováním to je dokonalé dílo… A teď to hlavní.. Potřebuju poradit kterých autorů bych se měl držet,myslím ti kteří jsou opravdu kvalitní a uznávaní podobným stylem jako tolkien…Vím že každej má radši něco jinýho ale něco bych prostě měl znát co je tak všeobecně kvalitní z žánru fantasy.Trochu jsem to tu prolistoval a víckrát se setkal se jménem Eddings tak pokud o něm něco víte uvítám to no to je všecko..Jinak rady prosím oběktivní suběktivní autory (ty který tu neuvidím alespoň dvakrát neberu:))

  27. BTW:líbil se mi názor blacka připadá mi daleko moudřejší než hodiny žvástů jinných…

  28. re: Anonym:)
    Co takhle Amber ? (Roger Zelazny – Tajemný Amber, deset dílů to má) To mne dost bralo!Pán prstenů každýmu nesedne. Já to taky nedočetl, ale film jsem žral!Eddings taky. (Než začal psát s manželkou 🙂 tak byl dobrej. Poslední dobou mi ale moc nešmakuje…ale časem třeba… teď jsem si koupil první díl té nové řady. Triton to vydal, ale ještě jsem to nečetl. Zná to někdo? Ujde to??)A z našich Žamboch, potažmo Kulhánek pokud máš rád masakr :-)) Ale i jiní.

  29. to anonym
    neleň a pročti si články a komentáře zde umístěné, snad najdeš to, co ti sedne nejvíc

  30. BTW Drd je super věc dělám PJ asi dva roky a hrozně mě to furt bere, Larp – byl jsem na soukromým larpu,mpp 2005 a ještě jeden organizuju :)Jinak Díky Kájo za tipy ty knihy si seženu sicco – jo je tu toho hodně tak mi to nějakej pátek zabere

  31. Jo a ještě ke Kulhánkovy – 4etl jsem cestu krve a celkem fajn masakr:-)

Zanechat odpověď