Ilustrátoři – ohrožený druh v čechách

       Se zájmem sleduji zahájenou diskuzi o úrovni českých ilustrací SF, která se rozběhla na webových stránkách Fantasy planet. Myslím, že není náhoda, když přibližně ve stejnou dobu se objevily i další paralelní přestřelky (nad úrovní časopisů, překladů, korektur, recenzí ad.) Svědčí to o jakémsi přelomovému stavu na SF scéně obecně. Patrně byl ukojen prvotní nekritický hlad po tomto žánru a nyní se žádá už kvalita. Při stále stoupajících cenách knih se tomu ani nedivím. Myslím, že bych mohl, díky svému údělu ilustrátora SF&F, k tomuto tématu taky něco podotknout. I když se ve své tvorbě zabývám iluzemi, v životě mlhu moc rád nemám, a že se jí v Čechách válí.

Domnívám se, že podstatou všech nářků nad mizernou úrovní tuzemských obálek, je jejich prvoplánové a nekritické srovnávání s tím nejlepším, co se k nám dostalo za posledních deset let ze zahraničí. Přijde mi však takové porovnávání obdobné, jako srovnávat technickou úroveň českých a hollywoodských filmů. Zde myslím chápe příčinu rozdílných kvalit každý.

Pokud se vrátíte o deset let zpátky, zjistíte jaká zde panovala v tomto směru nicota. Scifi knihy vycházely jen sem tam, fantasy literatura byla téměř neznámý žánr, vše se odehrávalo na okraji oficiality a v amatérských podmínkách. (Bohužel tento amatérismus, dříve úctyhodný, protože suploval absenci žánru v oficiální kultuře, se dnes změnil spíše v brzdu jakékoli snahy o lepší kvalitu. Je zřetelný ve všech společenských sférách, politiku nevyjímaje). Výtvarníci, kteří se zde objevili krátce po revoluci, se neměli prakticky o co opírat, neboť zde chyběla jakákoli tradice (až na pár čestných výjimek). Dnes už je možné se přehrabovat stovkami knižních titulů SF&F, zakoupit skvělé monografie nejlepších světových ilustrátorů, nebo si zasurfovat po scifi webech a mít tak přehled o veškerém světovém dění v tomto žánru. To zvedlo informovanost ale současně i požadavky na kvalitu uměleckých děl přímo světelnou rychlostí.

Díky snadné přístupnosti nejlepších děl světové SF malby, čtenáři si brzy zvykli chápat je jako běžný standart. Nakladatelé mají dnes velmi usnadněnou příležitost vybírat si na své knihy nejlepší světové ilustrátory. Přímo pod nos jim je servírují zprostředkující umělecké agentury. Již jednou použité ilustrace tak do nekonečna recyklují skrz všechny země Evropy i přilehlé končiny. Cena, za kterou si mohou nakladatelé zakoupit jejich autorská práva, je opravdu lidová. Zde je však ten problém. Tento globalizovaný trh je na jednu stranu pozitivní, představuje velmi tvrdou konkurenci v kvalitě vůči tvorbě domácích autorů, na druhou stranu, což je kámen úrazu, tlačí dolů cenu jejich práce. Vůbec nehraje roli, že se tak srovnává cena originálního díla s již mnohokrát použitým zbožím. Navíc obrázky zakoupené přes agentury, nemají povětšinou s knihou, na kterou jsou pak použity, až tak mnoho společného.

Stejně negativním důsledkem je i to, že se tímto vnějším tlakem srovnávají do přibližně stejné cenové hladiny výtvarná díla naprosto rozlišných kvalit i mezi samotnými domácími autory. Je značně demotivující, když za stejný honorář pracuje začínající autor, výtvarník, který vytvoří na počítači za hodinu koláž, často z vykradených motivů, nebo výtvarník, který nechá na obrázku desítky hodin práce. Bohužel řada nakladatelů dá často nepochopitelně přednost prvním dvěma. Nic proti tomu, každý dělá, co umí, chci jen upozornit na rovnostářský přístup, který je sice špidlovsky sociální, ale brání skutečné soutěživosti a tím i rozvoji kvality.

Pokud chceme tedy diskutovat o kvalitě profesionální ilustrace, měli bychom myslet i na to, že výtvarník, který se jí profesionálně zabývá, měl by za ni dostávat i adekvátní profesionální odměnu a nemusel si přivydělávat dalšími bočními činnostmi. Těžko může po večerech jen tak levačkou dosahovat stejné výsledky, jako špičky v oboru, které do této práce nasazují veškeré své síly. Kvalitní honorář má tak velmi významný vliv na kvalitu výtvarného díla. Určuje úsilí a čas, jaký může výtvarník své práci obětovat.

Budu-li osobní, tak ve stávajících podmínkách se můžu věnovat jedné obálce přibližně 10, ve velmi dobrém případě 20 dnů.  Tyto termíny nutí v podstatě pracovat, s krátkými přestávkami, od rána do noci, včetně víkendů. Stává se často, že dostávám rukopis po částech a poslední kapitoly až několik dnů před termínem pro odevzdání zakázky. V této době se musím s knihou seznámit, nalézt vhodný motiv, obstarat si pomocný materiál, vytvořit řadu přípravných kreseb atd. Tento časový press nedovoluje vždy věnovat se detailně konkrétní scéně z knihy, ale je nutné se někdy uchýlit i k obecnějšímu motivu. To ovšem vůbec neznamená, že by nebyl s knihou nějak svázán.

Co se týče celkové grafické úpravy knihy včetně písma, tu již zpravidla nedělá výtvarník, ale grafik, který spolupracuje s nakladatelstvím.

Další často kritizovaný aspekt je nestejnoměrná kvalita obálek od jednoho autora. Vyloučím-li zcela běžné pracovní či jiné krize, i to, že ne všechna témata jsou výtvarníkovi stejně blízká, vrací mě to opět k výši honorářů. Je samozřejmé, že nakladatel, který je šetřivější, nemůže očekávat stejně propracovanou obálku, jako ten, který si rád za kvalitu připlatí. Nejde o protimluv. Pokud jsem předtím mluvil o unifikaci honorářů, měl jsem na mysli jejich horní hranici.

O tom, kolik sil odčerpává shánění zakázek, i při ohromném množství titulů, jaké zde vycházejí, raději nebudu hovořit.

Ilustrovat SF na špičkové úrovni, se svými vysoce náročnými požadavky na manýristickou techniku malby, je činnost srovnatelná s vrcholovým sportem. Kvalitní cover art je ale především řemeslo, které je možné zdokonalovat jen postupně, krok za krokem, předchozími zkušenostmi. Narozdíl od volné malby, kde je možné obejít komplikované výtvarně technické problémy, je nutno se v ilustraci s nimi nějak poprat a problém vyřešit. A teď se podívejte na několikanásobně vyšší ceny volného umění v galeriích. Ve většině těch obrazů není ani desetina pracovního úsilí, jaké je třeba věnovat kvalitní obálce. Vím to z vlastní zkušenosti, protože jsem se sám dlouhá léta věnoval volnému umění. Tvorba obálek na SF&F literaturu vyžaduje notnou dávku pokory a sebeovládání. Je třeba si uvědomit, že jde o řemeslo, které se nedá během aktivního života ani zdaleka zvládnout dokonale. Jednoduše řečeno, ilustrátor, který se chce alespoň částečně přiblížit špičkové kvalitě, musí zasvětit této práci veškerý svůj čas, um a tvořivou energii. Jen málokdo je ochotný důsledně a delší čas podstupovat tuto kombinaci dennodenního špičkového výkonu, ostře sledovaného kritikou a potulováním se někde poblíž životního minima.

Cover art je ale v důsledku komerční umění, jehož účelem je pomoct nakladateli knihu co nejlépe prodat a tím mu zvýšit zisk. Nelze tudíž očekávat, že ilustrátorovi bude stačit jako odměna jen pochvalné zamručení, nebo, jak občas slýchám absurdní tvrzení, že vlastně by mu mělo stačit to, že si dělá přeci obrázkem svoji reklamu. Je to stejné, jako kdyby blahosklonně řekl, “můžeš být rád, blbečku, že jsem tě vůbec zaměstnal.“ Psát o postoji některých nakladatelů k výtvarníkům je také kapitolou samou o sobě.

Špičkových ilustrátorů SF není ale až tak velký nadbytek ani na západ od našich hranic. Stačí si zasurfovat na internetu pod heslem SF&F art a po čase zjistíte, že narážíte v kruhu na stále tatáž jména. Myslím, že to potvrzuje jen můj názor o nutnosti úplného, téměř středověkého se odevzdání této práci. Pokud není výtvarník pro tento žánr dostatečně zapálený, brzy odpadne a najde si snadnější možnosti.

Dnešní ilustrátorská SF elita žije a pracuje převážně v Americe. Tito skuteční mistři svého oboru se setkávají pravidelně na conech, kde vystavují své nejlepší práce, diskutují o nich a soustavně mezi sebou přátelsky soupeří. Možnost vidět originální práce svých kolegů a zkoumat jejich výtvarné postupy je ta nejlepší škola pro vlastní umělecký růst. Znát vynikající díla jen z reprodukcí, je podobné, jako nechat si někým převyprávět knihu.

Honoráře těchto umělců stojí už ovšem za to a pohybují se někde mezi 5 až 8000 doláči za obrázek (diskrétně prozradím, že tyto cifry odpovídají zhruba českým nezdaněným honorářům, ale místo dolarů si dosaďte koruny).

Tamní nakladatelé si dobře uvědomují cenu těchto výtvarníků pro komerční úspěch svých knih, a dokáží je tak i náležitě ocenit. Samozřejmě, že vedle nich jsou i méně zdatní výtvarníci a jejich honoráře jsou adekvátně odstupňovány směrem dolů. Tato kategorizace je však pro ně motivací neustále se zdokonalovat směrem k tomuto výtvarnickému Olympu. Mluvil jsem o tom, že u nás se prakticky nerozlišuje kvalitativní úroveň, takže tato potřeba vyššího nasazení zde téměř chybí. Dokud tomu tak bude, každé srovnání domácích a západních autorů dopadne nutně v náš neprospěch a můžeme se pak do nekonečna po hospodách bavit o amatérismu.

Přesto všechno je i u nás téměř desítka velmi dobrých profesionálních ilustrátorů SF, o čemž svědčí i to, že o jejich práce začíná být stoupající zájem i v zahraničí. Možná dokonce jsou lépe přijímáni tam než doma (opět v duchu českých tradic). Pokud se tedy nezmění zdejší klimatické podmínky, může se klidně stát, že tiše a bez lítosti z domácí scény zcela vyšumí přes oceán.

Ale nechtěl bych, aby tento text vyzněl jako obvinění nakladatelů, kteří mohou za trpký úděl výtvarníků. To jsem vůbec neměl na mysli. Vím dobře, že jsou díky distribuci nuceni vydávat knihy ve velmi malých nákladech, což jim neumožňuje činit žádná velkorysá gesta. Pokoušel jsem se vysvětlit jen mechanismy, které hrají v této problematice roli. Doporučuji přečíst si článek J.Popiolka v Ramaxu č.1, který se vyjadřuje sice k problematice překladů, korektur a kritiky, ale jeho zasvěcené postřehy se dají zrovna tak aplikovat i na ilustrátorskou profesi. Souhlasím s jeho závěrem, že pověstná žába skutečně sedí na distribučním prameni. Dokud se nepohne něco tam, nepohne se vůbec nic ani v českém SF vesmíru.

Na závěr si ovšem také neodpustím slovo do řad recenzentů, jak se stává v poslední době zvykem. Ostatně dělají rádi to samé vůči ilustrátorům a celkem jim to prochází.

Je zcela zjevné, že většina z nich, pokud se v recenzích o obálce knihy vůbec zmíní, jsou ve svých znalostech principů výtvarného umění na úrovni naprostých laiků. Jejich kritiky se proto mohou omezovat jen na konstatování líbí-nelíbí. Tím v podstatě kritiku výtvarného díla degradují jen na emotivní a prvoplánovou linii líbivosti a naprosto jim unikají i další rozměry obrázků, které mohou být pro výtvarníka mnohem podstatnější. Jelikož si jsou sami svého nedostatečného vzdělání v této oblasti vědomi, kamuflují ho často přehnanou kritikou mnohdy zcela banálních a ve svém celku okrajových chybiček. Vůbec se tímto nebráním, pokud si to některá z mých obálek zaslouží, jejímu naprostému veřejnému strhání. Očekával bych ale trochu fundovanější přístup. Stejně, jako kritik vyžaduje profesionalitu od výtvarníka, výtvarník má právo požadovat to samé od něj. Nemuselo by být až tak náročné si přečíst několik odbornějších publikací z dějin a estetiky výtvarného umění. Za posledních deset let jsem se však nesetkal, kromě několika projevených emocí, s jedinou recenzí, která by se pokusila zamyslet nad obrázkem knihy trochu hlouběji a pokusila se pochopit i další jeho možné roviny. Přestože cover art doslovně znamená pokrývací umění, neznamená to ještě, že je tak ploché a banální, jak se může na první pohled jevit. Nikde není stanoveno, že obrázek na obalu knihy musí otrocky popisovat konkrétní scénku z příběhu. Existují i takové přístupy, které známe z literatury, jako je metafora, alegorie, paralela, symbolika a další, a které často mohou daleko pregnantněji vyjadřovat magickou podstatu světa fantasy či scifi. To by však už bylo na jinou mnohem odbornější úvahu.

            Potěšilo by mě, pokud se mi podařilo alespoň nepatrně přispět k rozfoukávání neprostupné a leptající mlhy, ve které se nám domácí SF kotlina stále beznadějně dusí.

Autor je známý ilustrátor knih a má u nás svou galerii.