Jak napsat bestseller #16 – Chtělo by to ocenění

Již šestnáctý díl oblíbeného seriálu Andrzeje Pilipiuka se tentokrát věnuje problematice cen, které může snaživý autor za své dílo obdržet. Vše ilustruje na polské ceně Janusze A. Zajdela, pro českého autora jsou však jeho postřehy platné i přesto, že našinec může usilovat o odlišné vavříny.

Ze všech cen, udělovaných (polským) spisovatelům tvořících SF a fantasy, je nejvíce vážená cena Janusze A. Zajdela. Když jsem byl na ní před mnoha lety nominován poprvé, ve své naivitě jsem si myslel, že má velkou váhu a že udělá dojem na vydavatele. Počítal jsem s tím, že když ji získám, tak moje sbírka povídek, pokrývající se prachem na redakční polici jednoho nakladatelství, přijde do tisku ne po třech letech, ale řekněme v průběhu roku… Bohužel, moje kalkulace se ukázaly být hned dvojnásobně předčasné. Cenu jsem nezískal, knížku jsem nevydal… Také jsem se dozvěděl, že vydavatelé tehdy působící na trhu stejně nebrali na takové „drobnosti“ zřetel.

Situace se trochu změnila. Vydáváním knih se u nás začali zabývat odborníci. Získávání cen začíná mít vliv na příští kariéru. V každém případě dovoluje získat na sebe pozornost potencionálního nakladatele. Pro začínajícího spisovatele bude již samotná nominace ohromným úspěchem. Jestliže ji získá, bude vědět, že jeho povídka byla zařazena do užšího výběru, mezi tři až sedm nejlepších textů, které v daném roce vznikly. Když uvážíme, že je každým rokem publikováno okolo 250 děl, tak je to obrovský úspěch. Mladý člověk, který získá cenu nebo několik nominací, má dobré vyhlídky do budoucnosti. V každém případě získá cenný argument při jednání o vydání první knihy. V dnešní části si řekneme, jak toho dosáhnout. Analýza oceněných textů nám dovoluje vyvodit určité závěry…

Takže: povídky nominované na Zajdela jsou převážně texty značně se odlišující od šablony. Zaklínač, Noteka 2015, Autobahn nach Poznaň, A miloval ji, až hrůza nebo Cyber Joly Dream či Tkáč iluzí byly texty nepodobající se ničemu, co v polské fantastice vzniklo předtím. Tato díla stanovila přelom. Je sice možné předkládat argumenty, že např. Sapkowski vůbec neobjevil Ameriku, neboť fantasy už přece za hranicemi dávno existovala. A i u nás byl přece před „Sapkem“ Grzedowicz atd. Samozřejmě existovala, ale u nás tato literatura v podstatě nebyla. Objevil se text, udělal trochu rozruchu, no a po pěti letech už polovina polských povídek cizopasila na jeho schématu. Stejně tak lze svobodně vyslovit názor, že cyberpunk byl v našich krajích přítomen ještě před tím, než se Antonina Liedke poprvé chopila pera. I když však šel její text stezkou vyšlapanou např. Jackem Dukajem, ukázal se být natolik exotickým, že cenu získal. V těchto dvou případech se v rámci existující konvence narodilo něco, co bylo přímo jejím vtělením a bodem obratu. Tkáč iluzí Evy Bialolecké byl zase textem, který získal pro fantasy spoustu žen a citlivých lidí, které prostě neuspokojovalo čtení o chlapech s velkými meči.

Podobně byly pro čtenáře překvapením Noteka… a Autobahn… Ve chvíli, kdy Konrad T. Lewandowski vypustil svůj text, byly povídky odehrávající se v současnosti v Polsku absolutní kuriositou a úplnou výjimkou, kterou občas z lítosti umístili někde na stránky časopisů. Pravda, již dříve kosmonaut Roman Krab se strašnou kocovinou kosmickým zachraňoval popelářským vozem ohrožený hvězdolet, ale na tyto texty se pohlíželo spíše s politováním. Ale on ukázal, že šedá realita, která nás obklopuje, také může být zajímavá. Jednou prošlou stezkou se, zpočátku nesměle, vydali další pěvci rodné země – mezi nimi i níže podepsaný. Ještě mocněji nahnul žánr tímto směrem Andrzej Ziemianski. Heisenbergova bomba ve Fantastice a Autobahn nach Poznaň v Science Fiction ukázaly, že Poláci mohou vyhrát nad celým světem nejenom díky jedinému zapomenutému géniovi, nejen tím, že se narubou vodkou do bezvědomí, ale i konkrétní svědomitou týmovou prací.

Oba autoři šli podobným směrem a jejich povídky přinesly rozhodný přelom, který dnes můžeme vidět v celé jeho kráse. Autobahn… dokonce dokázal více – objevil se v jednom z prvních čísel nového periodika – a určitým způsobem vytyčil epigonům ideový profil tohoto časopisu. Originalita, nový úhel pohledu, překvapení – to jsou nejdůležitější znaky povídky, se kterou si jdeme pro nominaci. Zaklínač Geralt, Radoslav Tomaszewski, Babka Borůvka, generál Baryla (a v neposlední řadě i Jakub Vandrovec – pozn. I.P.) a zbytek té zajdlovské party jsou hrdinové udělaní podle dost podobného vzoru. Za prvé, jsou výrazní. Nejsou to žádné měkoty, ale chlapi (event. ženské), kteří si nenechají foukat do kaše. Mají své cíle, své priority, své s železnou důsledností dodržované zásady. Na druhou stranu, jsou podobní nám – čtenářům. Mívají své chvíle váhání, přijímají ne vždy šťastná rozhodnutí. Občas dostávají příšerné kopance, jako třeba v textech Marka S. Huberatha. Ale ukazují, jakými bychom mohli být, kdybychom se odvážili. A jakými většina z nás z různých příčin nikdy nebude. Jsme s to se s nimi identifikovat, pocítit váhu jejich problémů a můžeme si namluvit, že bychom se v té situaci zachovali stejně odvážně jako oni. Oni jsou my. Jenom se odrážejí v jiném, nekonečně lepším zrcadle…

Možná se pletu, ale mám dojem, že všechny povídky, které byly nominovány nebo oceněny, na tom nejsou z řemeslné stránky špatně. Jsou napsány lehkým perem, čtou se příjemně, bez mozolného prodírání se přespříliš extravagantními popisy nebo dialogy naježenými stylistickými figurami. Měli bychom tedy náš nezvyklý nápad zahalit do hezkých šatů.

A nakonec ještě pár slov o ideologii a vyznění těchto děl. Myslím, že není náhoda, že se mezi nimi ocitly texty psané jakoby podle vzorů z XIX. století – k povzbuzení srdcí. Noteka 2015 je historka o tom, jak Poláci dají strašlivý nářez americkým interventům. V Heisenbergově bombě je Polsko ekonomickou a vojenskou mocností. V Autobahn nach Poznaň je to podobné: polský generál se posmívá americké diplomatce přímo do očí a co více, je natolik silný, že mu to úplně beztrestně projde. Jako národ jsme se posledních 66 let nacházeli bez přerušení pod okupací – tu cizích, tu „svých“. V aréně mezinárodní politiky s námi nikdo nepočítá, ekonomika klesá, životní úroveň máme, jakou máme… V takové situaci musí povídka, ve které se v našich rukou ocitá osud světa a ze střetu z mnohonásobně silnějším nepřítelem vycházíme jako vítězové, fungovat neobvykle silně. Hotový text také musí obsahovat něco humoru. Může být dokonce i absurdní, ale nakonec, popis toho, jak polské vojsko rozbíjí US Army také vyžaduje silné zapuzení nedůvěry…

Možná se v tomto okamžiku ptáte, proč, když znám a veřejně šířím recept na „zajdlovskou“ povídku, se spokojuji jenom s jednou soškou. To tedy ne, nespokojuji se s ní. Výše popsanou recepturu jsem vyzkoušel v praxi. Nedávno jsem napsal jeden takový textík. O výsledcích zkoušky vám řeknu asi tak za půl roku. Je vám doufám jasné, jak máte hlasovat…  
    
Přečetl, upravil, podle možností přeložil a za případné chyby se omlouvá Ivo Poledník.


Dovětek překladatele:

Nad otázkou, zda má význam předložit českému čtenáři tento článek, jsem musel chvíli uvažovat, ale posléze jsem  došel k názoru, že ano. Díla, o kterých se v něm Andrzej Pilipiuk zmiňuje, jsou z velké části známá i našim čtenářům a závěry, které autor vyvozuje, jsou platné i u nás. Malé vysvětlení je zapotřebí snad jen u Ceny Janusze A. Zajdela. Jde o zdaleka nejprestižnější polskou literární soutěž, která je vyhlašována už od roku 1984, a tudíž má solidní tradici. Hlasovat může každý fan, kategorie jsou pouze dvě – nejlepší původní román a nejlepší původní povídka, publikované v povšechně dostupné tiskovině. Ty nejlepší jsou nominovány do užšího výběru, z jehož středu vzejde vítěz. Výsledky se vyhlašují každý rok na Polconu. Jednoduché a přehledné, že ano? Bohužel, podobně prestižní záležitost u nás chybí. Ceny Akademie SFFH trpí přebytkem kategorií a úzkým okruhem hlasujících, Cena Karla Čapka by měla být spíše pro nováčky (jenže tam naneštěstí z nějakého důvodu přispívají i zkušení borci) a Ikaros je příliš provázán s časopisem Ikarie – povídky publikované jinde jsou mimo hru. Problematika našich literárních soutěží by si zasloužila rozsáhlý článek, ale těžko se najde někdo, kdo se toho ujme a píchne do vosího hnízda.  Nebo snad ano?
          Ivo Poledník

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Vosí hnízdo
    Kéž by někdo do toho vosího hnízda píchl… ale pokud se takový hrdina nenajde, tyhle články stačí. Stejně jsou fajn :-))

  2. Hurá, další díl mého oblíbeného seriálu.(někdo má rodinná pouta a někdo…):)

  3. “strašnou kocovinou kosmickým zachraňoval”…?
    NIC

Zveřejnit odpověď