Nejen fantastikou živ je její fanoušek! A tak šéfredaktorka nadšeně orientálně tančí, Kamila se stará o potkany, Pepa Š. prolézá muzea, Adam rybaří… a Vendula už řadu let jezdí jako doprovod se svou sestrou na závody agility. Před pár dny navštívila MS v této disciplíně pořádané v Liberci, a protože šlo o skutečně výjimečný zážitek, rozhodla se o něj s vámi podělit. A vy se s námi naopak neváhejte podělit o to, jaké jsou ty vaše nonfiction zájmy a koníčky.

Slovníková definice lakonicky říká, že pojmem antologie rozumíme výbor z díla více autorů. Zdá se vám to vágní? Mně taky. Podívejme se proto žánrovým antologiím na zoubek trochu podrobněji ve snaze pochopit jejich popularitu i roli, kterou sehrávají (respektive by měly sehrávat) v životě svébytného živočišného druhu, zvaného čtenář. Zkraje ovšem musím dodat, že následující řádky budou laděny spíše subjektivně jako pilotní referát otevírající diskusní pole, a proto si taky nečiní nárok na úplnost. Záměrně volím příklady těch antologií, které jsem četl nebo alespoň zevrubně prolistoval.

Knižní trailer? Před pár lety neznámý pojem, teď běžná věc, po které touží při propagaci nové knihy snad každý spisovatel. Mnohým se jejich sen splní a obdivná čtenářská ooooch na sebe většinou nenechají dlouho čekat. Když se totiž úkolu ujme někdo šikovný a talentovaný, vznikne malý audiovizuální zázrak, na který je radost koukat, i když knížku číst neplánujete.

Nejdřív trochu vzpomínek a nostalgie. K Hobitovi jsem se poprvé dostal v roce 1982, to jsem byl na studiích a jeden spolužák přinesl knížku na kolej. Četli jsme si ji přes rameno – o přestávkách mezi přednáškami, při cestě městským busem na Strahov atd… Když jsme pak dočetli, odnesl jsem si Hobita do svého kolejního pokoje a přečetl jsem ho v klidu celého znovu – od začátku do konce… Kdo nezažil osmdesátá léta, ten nepochopí, že některé knížky (jako třeba Hobit) byly nesehnatelné. Úzký profil, jak se tehdy říkalo. Jeden můj kamarád, kterému jsem o Hobitovi vyprávěl, se po něm dlouho pídil. Když mu ho konečně někde půjčili, vlastnoručně si ho opsal. Slovo po slově, větu po větě. Taková byla tenkrát doba, přátelé.

Žijeme ve zrychlené době elektronických přání, dopisů vytištěných na počítači a maximálně podepsaných, esemesek a instant messagingu. Málokdo už dnes sedne ke stolu, vytáhne propisku a napíše si poznámku do deníčku, dopis nebo přání k narozeninám. Známe vůbec ještě svůj rukopis?

Jen málo se bude dnešní úvodníček otírat o matičku fantastiku, ani zdaleka však nezavadí o vážnou notu. V tuzemských kinech proběhla premiéra druhého dílu Expendables, což mi přijde jako ideální čas zavzpomínat na ty časy, z nichž tento film a jeho předchůdce dnes tolik těží. Na časy hrdinů.