Déčka kam se podíváš

Nebojte či netěšte se, nepůjde o nadstandardní velikosti dámských hrudníků. I když déčka to jsou také pořádná. Zdůrazněná, často doplněná o nějakou tu efektní číslici a zařazená na vrcholné položky kinoprogramu. Zkrátka nové rozměry zážitků z filmu. Nebo?

Avatar - plakat

Tenhle úvodník ve mně dřímal poměrně dlouho. S každým dalším filmem, zhlédnutým v naprosté většině případů ve zbytečném 3D, se však pomalu probouzel. A po návštěvě kina 4DX (to už zní jak nějaká útočná puška!) zkrátka musel ven.

Možná víte, že 3D filmy nejsou bůhvíjaká novinka. Lépe řečeno – jejich koncept je starší než naprostá většina lidí na světě. Patent na stereoskopické filmy byl totiž zaregistrován Angličanem Williamem Friesem-Greenem již v závěru devatenáctého století. Efektu třetího rozměru bylo dosaženo pomocí dvou filmů promítaných na jedno plátno, které divák sledoval pomocí stereoskopických brý­lí.

Za tu dobu vznikla spousta spoust (odborný termín pro jejich skutečný počet je „hafo“) 3D filmů. Prvním byl americký snímek Síla lásky (The Power of Love) v roce 1922, jeho 3D verze se však v průběhu let ztratila. S třetím déčkem koketoval dokonce i slovutný Alfred Hitchcock, který v tomto formátu natočil thriller Vražda na objednávku (Dial M for Murder). Po dlouhá desetiletí pak bylo 3D jakousi atrakcí, doplňkovým zbožím. A pak přišel Avatar.

Snímek s nejvyššími tržbami všech dob změnil tvář filmového světa. Díky němu má takřka každý blockbuster dneška svoji „trojrozměrnou“ (uvozovky vysvětlím) verzi. Několik z nich bylo ve 3D přímo natočeno speciálními kamerami, většině se prostorový efekt dodá v postprodukční fázi. Děti na magickou formulku „tři dé“ slyší, takže rodiče za lístek do kina vypláznou větší cifru a děti jsou spokojené, rodiče jsou spokojení a filmoví producenti jakbysmet.

U nás poměrně novým zážitkem pak je 4DX nebo dokonce 5D kino. Při sledování bijáku sedíte v sedačce, která sebou hází v akčních scénách, do ksichtu vám valí jakýsi aerosol, před vámi i za vámi občas prudce vyfoukne vzduch v jakože vítr-efektu, plátno občas zahalí mlha-kouř, z bočních stěn kinosálu občas zableskne jasné světlo, a při tom všem ještě máte 3D brýle!

Jako nic proti, pokud jdete do kina v podstatě jen pro tenhle efekt, tedy jako do lunaparku. Ale zajímá-li vás film samotný, sedněte si v bůhvíkolikDX sálu snad raději na schody. Všechny z výše zmiňovaných efektů mají totiž nepříjemnou společnou vlastnost – ruší. Díky nim se zkrátka nedokážete nechat vtáhnout do děje, což je koneckonců to největší kouzlo, jaké film (a s ním i další narativní média) má. Jednou jsem to ale zkusit zkrátka musel.

Podobným způsobem ovšem v naprosté většině případů ruší i samotné 3D. Plátno je kvůli brýlím tmavší, akční scény méně přehledné, a v IMAXu, kde je samotný efekt snad nejdokonalejší, musíte po celou stopáž filmu držet hlavu pod co nejpřímějším úhlem. Což je po pár desítkách minut s jejich poměrně těžkými brýlemi docela problém. A nosíte dioptrická skla? No, s tím se nějak poperte, že jo…

Jasně, tu a tam se vyrojí film, v němž ten „třírozměrný“ (vysvětlení uvozovek se blíží!) efekt doopravdy stojí za to. Třeba ten Avatar… Ale u většiny z nich je to jen zbytečné pozlátko. Ostatně (je to tady!), sám velký Christopher Nolan říká, že 3D technologii na své snímky nikdy nepoužije a opovrhuje jí. Podle něj totiž byly filmy trojrozměrné vždycky.

Pod to se podepíšu. Co nezvládla hloubka pole v jednotlivých záběrech, to dokonala představivost.

P.S.: Než se spustí hlasy v duchu: „Tak proč na ty filmy chodíš?“, musím podotknout, že pokud má biják svého 3D sourozence, filmoví distributoři nám na novinářských projekcích pouštějí právě jeho. (V častých případech dokonce v dabingu, protože 3D je pro mlaďochy, že jo, a ti nechtějí číst titulky, že jo. Ale to už je na další, samostatný úvodníkohejt.)

Obrazový materiál: distributor filmu Avatar

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

12 komentářů

  1. Souhlas
    Musím souhlasit. Po prvotním nadšení po avataru jsem ještě několikrát 3D dala, ale čím dál víc mi to pilo krev, protože někdy je to vážně až moc rušívé a po posledním hobitovi už fakt ne. Půlka filmu byla máznutá a akce byly v 3D tak rychlé, že člověk vůbec netušil, co se tam děje. Tak strašně mě to otrávilo, že od té doby chodím už jen na klasické 2D verze a zjistila jsem, že si film užiji mnohem více. Jo, jsou filmy jako je Avatar nebo Gravitace, kde je to nevtíravá neprvoplánová součást filmu, ale u drtivé většiny je to jen efekt pro efekt … tj. ani by to tam nemuselo být. Jinak musím bohužel chodit na dabované verze, protože venčím rodiče, kteří vidí už dost špatně a titulky fakt v té rychlosti nepřečtou a nebo přečtou a pak zase nevidí film. S dabovanou verzí bych nebyla takový nepřítel, člověk nesmí zapomínat, že v populaci nejsou jen “líní” mlaďoši, ale i spousta lidí, co mají problémy se zrakem nebo jiné problém, případně jsou netknuti angličtinou, už proto nemám řáda poznámky, že je dabing přežitek.

  2. Inu, já do kin v podstatě přestal chodit už dávno (a kdybych šel, určitě bych se nevláčel někam na periferii – pardon, do “obchodní zóny” -, kde, tuším, všechny ty IMAXy a všeliké multiplexy jsou), tudíž trojrozměrné promítání jsem zatím zažil jen jednou. V Museu hl. m. Prahy, nafilmovaný průlet Langweillovým modelem… Bylo to zajímavé, to ano, a naštěstí to trvalo jen asi půl hodiny: s třídéčkem nejsem kamarád, bolí mne z něj oči.
    P. S.: Pocitacova rec bez hacku a carek je legrační. Adresový řádek tohohle článku vypadá, jako že jde o protest proti populační explosi.

  3. Jana
    Dabing – jistě, že se to nedá dočista generalizovat a jsou tak i výjimky. Ale stejně si za tím tvrzením stojím – většina filmů ve 3D je dabovaná, protože 3D je určeno primárně pro mlaďochy, kterým se nechce číst titulky…

  4. Co vím já (dle informací od ředitele jednoho kina), je většina 3D dabovaná proto, že 2D titulky se do 3D přidávají docela blbě. Ale je možné, že mám staré informace, říkal mi to asi před rokem.

  5. Tygr
    Jistě, přidat do 3D filmu titulky je náklad navíc – ale určitě ne tak vysoký jako dabing.

    Jde také o to, že distributoři ty verze s titulky často mají, ale v podstatně menší míře (někdy i méně než 10 kopií na celou ČR). Přitom udělat více titulkovaných kopií už takový problém být nemůže.

  6. Ono to právě bylo myšleno tak, že je to trochu technický problém, o náklady v tomhle případě zas až tak nešlo, protože, jak říkáš, dabing je taky náklad.
    Ale v poslední době už jsem pár 3D filmů s titulky zaznamenal, tak třeba se to někam posunulo.

  7. to Maxim
    Ten předchozí příspěvek je ode mě. Pardon, spletl jsem si kolonky.

  8. to Maxim
    No, ono na ten dabing nejde nahlížet jen jako na dabing do kina. Ten dabing by se totiž udělal vždycky kvůli DVD a později televizi, takže jediným rozdílem je, že se v případě 3D filmů udělá dřív.

    Oproti tomu titulky upravené pro 3D jsou skutečné náklady navíc.

  9. myslim, ze na tom, ze 3D je u vetsiny filmu zbytecne, se schodneme vsichni, to bude platit aspon do te doby nez je filmari prestanou natacet jako 2D s naslednou konverzi do 3D nebo se nevylepsi soucasne technologie…

  10. Já se na 3D jednou málem poblil a od té doby mám rodinou přísně zakázané na podobné počiny chodit, neb bych prý dělal ostudu. 🙂

  11. Poblít se v kině je nepříjemné. obzvláště když člověk obhodí několik řad před sebou.

Zanechat odpověď