Šlechta  Vladimír - OrcigardStejně jako v „Šíleném lese“, i zde máme hlavní hrdinku. Sylva je nejmladší dcera vévody z Barro, žije na kraji nehostinných bažin Orcigardu a propadla touze prozkoumat všechny dostupné materiály a sestavit mapu kraje. Když se jí pak naskytne příležitost vydat se přímo do Orcigardu plného orků, goblinů, stvůr temného mága Alaricha Touraina a dalšího nebezpečí, neváhá. Hlavní dějová linie je tedy plná bloudění mokřinami, zrad přátel i nepřátel a hlavně neočekávatelného vývoje událostí.

Znovu přicházejí ke slovu rasové spory. To je téma ve fantasy (zvláště slovanské) velmi populární a stále ještě neomrzelo ani autory ani čtenáře. V „Šíleném lese“ byl prostor věnován hlavně elfským problémům, v „Orcigardu“ zase otázkám orků a goblinů. Mušími krůčky odhalujeme záhadu tajemné rasy „pterrů“ a opět se letmo dotýkáme problémů s Alarichem Touraine.

Podobně jako je „Orcigard“ složený z vyvážené části nových a starých postav, je i vhodně vyvážený nový příběh s pokračováním celkového příběhu cyklu na pozadí. Ani tentokrát nebyl zbořen mýtus legendárního bojovníka Gordona Fee. Tato snad nejdůležitější postava „současných“ dějin Pohraničí stále ještě nevystoupila přímo před čtenáře, ale dozvídáme se o ní vždy jen nějakou kusou informaci. Stejně tak svým životem žijí i další důležité postavy; některé do příběhu přímo zasahují. S každým dalším textem získáváme jen několik kamínků z obrovské mozaiky. Šlechta však nezaostřuje přímo na onu mozaiku, ale v různých příbězích nám několik těch kamínků dává. A to je asi to nejzajímavější a nejoriginálnější. Pohraničí tak nepůsobí jako další velká (v podstatě nekonečná) sága, kde by hrdinové pokračovali stále dál a dál za svým cílem skrz všechny díly, což je téma ve fantasy ságách zcela určitě nejpoužívanější.

Nevím, zda byla dobrá volba dát do knihy takto tři příběhy, na sebe navzájem velmi volně navazující. Ke konci knihy je tak příběh dost kouskovaný, protože nejdelší text je na začátku. Závěrečná povídka sice vychází z předešlých dvou textů, ovšem slouží spíše jako prolog k dalšímu pokračování. Rázem jakoby knize chyběl konec, i když jednotlivé útvary svůj malý konec samozřejmě mají. To asi nebude sedět každému čtenáři. Šlechta to mohl vyřešit tak, že by vše rozepsal do jednoho celistvého příběhu (kniha by se tak natáhla o několik desítek stránek).

Šlechtův styl je čtivý. Nikdy čtenáře nezdržuje dlouhými popisy, pokud to není pro danou situaci velmi důležité. Charakteristiku postav také zvládá celkem bez větších problémů, většinou se nejvíce o postavách dozvíme z jejich chování v konkrétních situacích.

K Orcigardu mám ještě dvě výtky. Jedná se o jazyk, který Šlechta používá. V současnosti probíhají debaty o vhodnosti používat ve fantasy výrazy jako „konverzovat“, zatímco právě Šlechta používá slova jako „kontraproduktivní“ či dokonce moderní slangové výrazy jako „pařit“ či „nařvaný chlap“. Nevím jak vám, ale mě to přijde ve fantasy krajně nevhodné a jestli se autor domnívá, že se tak přiblíží svým čtenářům, velmi se mýlí. Druhá věc je spíše směšná. Šlechta má totiž zjevně „guláš“ ve světových stranách. Podívejte se například na mapku na str. 47, kde je zrcadlově obrácená směrová ružice. Zatímco tady by se šlo vymlouvat na neschopnost hrdinky Sylvy, která jako tuto mapu nakreslila, není už na koho svést chyby v textu. Například Západní zrcadlové hory jsou na východě, zatímco v předešlých knihách byly na západě. Když nám pak Šlechta podá informaci, že se něco nachází severozápadně od Východních zrcadlových hor, nevíme nic. Takovéto chyby nepadají na hlavu redaktora, ale samotného autora, který si to musí pohlídat sám.

Podle informací vydavatele, Šlechta nyní píše asi tři další knihy z Pohraničí. Jednou z nich je i první díl chystané trilogie „Gordonova země“. Čtenář může jen hádat, zda se bude jednat o výpravu za zničením Alaricha Touraine, z které se vrací hlavní hrdina v knize „Krvavé pohraničí„. Pokud to bude jádro celého cyklu a dozvíme se ty nejdůležitější informace najednou, obávám se, že by dosavadní knihy ztratily své kouzlo a působily by nakonec jako "add-on“, případně jako předčasná reklama na hlavní představení. Zbylo by z nich už jen to jednoduché dobrodružství na povrchu, které rozhodně v případě novely a povídky v Orcigardu žádným klenotem není (s románem je to trochu lepší). Přejme ve vlastním zájmu autorovi, aby se mu podařilo skloubit všechny příběhy a přitom zachovat důležitost všech částí cyklu, ale stejně tak jejich samostatnost, jak tomu zatím je. Pokud však nastane situace, kterou jsem podal, bude čtenář odkázán na četbu knih v určeném pořadí jejich vzniku (takže dějově nechronologicky) a cyklus svým způsobem zastará.

Hodnocení:
Kniha - 6,5/10
Cyklus - 8,5/10