V recenzi na předchozí díl ambiciózní Hamiltonovy vesmírné ságy jsem vám slíbil, že to nebude trvat dlouho a podělím se s vámi o své dojmy z dalšího pokračování. Nakladatelství Triton sice poněkud kontroverzně rozdělilo poslední díl tohoto cyklu do tří částí, ale zato vydalo první dva rychle po sobě, za což si zaslouží pochvalu. Teď jen zbývá počkat si na tu třetí, závěrečnou, a napětím si hryzat trosky nehtů.

Čtenářům, preferujícím spíše epickou, dobrodružnou science fiction, jistě neunikla série „Úsvit noci“ anglického spisovatele Petera F. Hamiltona. Po roce a půl a více než dvou tisících přečtených stranách se sága konečně dostává do finále. Poslední díl s názvem „Nahý bůh“ je zde a tentokrát je rozdělen hned do tří(!) částí.

O knihách ruského spisovatele Sergeje Lukjaněnka jsem už delší dobu dostával z různých zdrojů velice pozitivní hlášení, takže jsem byl na knihu, o které chci dnes napsat, po právu zvědavý. Není divu. Ruský trh s fantastickou literaturou je obrovský a ruský čtenář má stejně dobrý vkus jako kterýkoli jiný. Ten, kdo se stane v Rusku v jakémkoli oboru číslem jedna (a Lukjaněnko mezi špičku opravdu patří), prostě musí být zatraceně dobrý.

O Leonardu Medkovi je známo, že píše trochu jinak než jeho kolegové zabývající se stejným žánrem. Po přečtení jeho nejnovějšího románu „Stříbrný šíp“ si však musím položit otázku, zda „jinak“ opravdu znamená „lépe“. Je Medkova nová kniha opravdu dílo posunující žánr fantasy v našich krajinách o kousek dále, jak píší jistí nejmenovaní recenzenti, anebo je to trochu jinak?

Jestli vám bude nějaký „znalec“ tvrdit, že všechny zajímavé knihy už u nás vyšly a že se nedá nic kvalitního sehnat, nevěřte mu. Není to pravda a nakladatelství Triton to opakovaně dokazuje. Román „Vodní rod“ , o kterém chci dnes napsat, je dalším potvrzením toho, že kdo hledá, ten i v zdánlivě vyloveném rybníku najde pěkný úlovek.

V nakladatelství Triton se evidentně nechtějí omezovat pouze na vydávání anglicky píšících autorů, a proto našim čtenářům nabízí i zajímavé knihy z poněkud exotičtějších zemí. Mají sice zacíleno hlavně na ruské spisovatele, ale jak je vidět, ani Švédsko jim není cizí. Sam J. Lundwall je bez debaty nejznámějším tvůrcem sci–fi, pocházejícím ze severu Evropy, a jeho jméno není ani u nás neznámé.

Jen málo spisovatelů píšících fantasy se těší uznání jak ze strany svých čtenářů, tak i kritiků. Jedním z této elitní hrstky je i Steven Erikson. Jeho cyklus epické fantasy „Malazská kniha mrtvých“ patří k tomu nejlepšímu, co se v posledních letech v tomto žánru objevilo. Své čtenáře si našel i u nás, ale úspěch mohl být větší, kdyby nakladatelství Talpress věnovalo alespoň pár mrzkých korun do propagace.

Andrzeji Pilipiukovi u nás nedávno vyšla čtvrtá kniha povídek, jejichž hrdinou je Jakub Vandrovec, avšak příběhy věčně opilého exorcisty nejsou to jediné, co vytvořil jeho deformovaný mozek. Minulý rok mu v Polsku vyšla i kniha „Sestřenky“ a letos se čtenáři dočkali jejího pokračování s názvem „Princezna“. Možná si vzpomínáte, že jsem ze „Sestřenek“ nebyl zrovna nadšen, i když jako kniha pro mládež není k zahození. Jakpak si tedy vede nová kniha Velkého Grafomana?