Chris Hemsworth a Tom Hiddleston znovu oblékli své oblíbené kostýmy a ve společnosti Doktora Who servírují divákům nášup shakespearovského dramatu o rozervané rodince bohů z Asgardu… Tak by to možná vypadalo, kdyby u kormidla zůstal Kenneth Branagh. Což je štěstí, které poslední letošní Marvelovku, proti níž i G. I. Joe vypadá jako ohňostroj logiky, bohužel nepotkalo.
Dětství, zbavené všeho, co z něj dětství činí. Bez přátel, bez rodiny, bez soukromí. Jedinou povolenou hrou je taktická simulace, jediným imperativem je vyhrát, vykovat ze sebe dokonalého válečníka a stratéga, který povede lidstvo k poslední vítězné bitvě. Gavin Hood konečně ukazuje, co se stane, když dostane ke zfilmování pořádnou látku a ne upachtěnou vymatlanost, kde Hugh Jackman kácí duby. A také co se stane, když lidstvo pro jednou nedostane od vetřelců přes držku.
Kniha, která je existujícím důkazem, že Sapkowski rozhodně není jediný Polák, při zvuku jehož jména by měl bibliofil zastříhat ušima, konečně dorazila i do tuzemských zeměpisných šířek, dva roky po díle prvním. A s ní se vrátila i dálka a ideály opravdové cti a bratrství, které Meekhánské příběhy tvoří stejně přirozeně jako desítky různých etnik, barevností a životem připomínající karnevalové konfety rozfoukané podzimním větrem. Neměla by nikomu uniknout.
Shrňme si dosavadní letošek ve sci-fi. Star Trek příběhově vyhořel, z Oblivionu lidé padali nudou na hubu, Pacific Rim byli v podstatě jen odmaskovaní Power Rangers, Shyamalana už snad konečně zavřeli do cvokhauzu i s jeho sbírkou kopí pro dospělé a Hostitel si nasadil sluneční brýle a prostřelil si hlavu luminiscenční tarantulí. Muž s ocelovými prsními svaly byl fajn, to je fakt, ale o temnou, svižnou akční space operu aby člověk u filmového boha přímo škemral. A tu jako skřítek Puk z houští vyskočil David Twohy a řekl: „Odkloňte se od Marvelu, modloslužebníci! Dám vám, co chcete! Dám vám Riddicka! Bez nekromagorů! S nestvůrami! Na opuštěné planetě! Za bakšiš nevídanou podívanou! R-kovou!“ A jak řekl, tak neudělal.
Cesta není pokaždé cílem. Některé se navěky stáčejí dolů, k nějakému hypotetickému středu jako po spirále, jako po páteři hada, klesají pomalu a s točením hlavy. Některé cesty nekončí nikdy. A podobně některé příběhy zůstávají navždy nedopsány. Ačkoliv si i sami jejich autoři myslí, že je uzavřeli a že již bylo řečeno vše…
Kdo má rád Harryho Pottera, ruku nahoru. Jo, to je slušný číslo. Teď kdo má rád Homéra a Odysseu, ruku nahoru. Slabší, ale najde se. A teď, kdo by chtěl vidět tyhle dvě věci dohromady v moderní Americe, kde se na Olymp jezdí Empire Statem, Cheirón dělával pro britskou královnu a Sean Bean neumírá průběžně každé dvě hodiny, ruku nahoru. Pár masochistů, vidím. A konečně, kdo by to chtěl vidět podruhé, bez těch dvou a bez Chrise Columbuse. Ruku nahoru. Ne, Riordane, tebe nepočítám.
Když Abrams před čtyřmi roky restartoval Trekovskou franšízu, bylo to nablýskané, oslnivé, svěží a sexy. I když kvůli lens flare člověk občas vůbec nic neviděl. Posunutí charakterů do jiných úrovní, snesitelné zařazení rasových stereotypů a vyřešení Spockovy sexuality nám nicméně zatemnilo zraky natolik, že jsme byli ochotni filmu odpustit, kolik v něm toho nedává smysl a že z dolary naplněného bazénu Gena Roddenberryho je podle sousedů po nocích slyšet pláč. A teď je tu sequel, který podle všech zákonů vesmíru, Care Bears a nejjednoduššího modelu projektové rentability prostě musel přijít. Zase to vypadá sexy, svěže, oslnivě a nablýskaně. Ale ten smysl, ten smysl…
Co se vlastně chce po posledním dílu trilogie? Nemusí být už nutně větší, protože to splnila dvojka. Nemusí budovat charaktery, protože to udělaly oba předchozí díly. Nemusí ani rozvádět nové myšlenky a principy – stačí, když smysluplně sklene části předchozí… Tak na všechny tyhle blbosti zapomeňte. Vezměte svoje očekávání, vynásobte ho deseti, na okraj rovnice si připište Shanea Blacka neboli mistra hlášky a taky chlapa, jemuž vděčíme za definování žánru akčních buddy filmů, a posypte to celé kokainem. Jediný Stark, kterého nezajímá zima, je zpátky.
Aneb jak to dopadne, když se sólista Tom Cruise střetne s Falloutem, designový megaloman dostane od studia, co natočí všechno, velký rozpočet a namátkou si z papírové škatule popsané černým fixem Prvky sci-fi vytáhne sedm kartiček, z jejichž koláže uplácá pískový hrad a na jeho nejvyšší věžičku hrdě zapíchne vlaječku Příběh.
Je jaro a to znamená rosu na pupencích, zvuky rostoucí trávy, noční cvrlikání a kámoše lišáka, co dělá po nocích hlavně hurr durr. A setkání vpravdě netuctová. Pojďme to vše nějak společně uchopit.