Když Kulhánek píše o upírech, je to většinou sranda, která si najde místo ve vaší knihovně, možná se dokonce přesune na nějakou pozici intimnější potřeby (nemusím ji v závorce banálně jmenovat, že ne?). Když Neomillnerová píše o upírech, je to porno, které si přečtete jednou, v duchu se pochechtáváte, pak to odložíte a patrně už po tom nikdy nesáhnete. Když Sapkowski psal o upírovi, vykreslil ho jako učence se zvednutým prstem, intelektuála vhozeného do středověku, s podtextem, který lehce brnká o sexualitu, jehož člověk kvůli kontrastu k jeho kumpánům musel milovat. Když o nich psal Stoker, byla to gotická nuda, protože sto let zpátky čtenář skousnul hodně. No a v roce 92 o nich něco napsal Simmons…