Konců světa v poslední době není nikdy dost. Tu je viníkem Matka Příroda, tamhle agresivní emzáčci, jindy člověk sám. Člověk-fanoušek aby se před spaním opakovaně pouštěl do čtení knihy Zjevení a rozněžňoval se nad poctivou vizí té jediné, pravé Apokalypsy.

Simon Pegg – Nick Frost – Edgar Wright. Pravděpodobně jste o tomto týmu slyšeli. Jejich revírem jsou bránice, jejich tempo je… no, tím končíme. Trojice spolu přeci šest let nepracovala. Nyní se však znovu sešli na jednom snímku, aby završili svoji Cornetto trilogii.

Povedených filmových adaptací děl Stephena Kinga bychom se dopočítali na prstech obou rukou. Vzhledem k vysokému počtu filmů s námětem od mistra jde však stále o malé procento. Taková Carrie o diváckou přízeň bojuje již potřetí, pokud nepočítáme pokračování, které však z Kingových písmenek nevzešlo.

Když film sbírá jednu skvělou recenzi za druhou, když o něm James Cameron prohlásí, že je nejlepším z vesmírných snímků, těžko se ubránit nárůstu zvědavosti. A to navzdory pragmatické zkušenosti, v letošním roce tolikrát opakovaně prožívané, že čím větší očekávání, tím větší zklamání. Zapadla do tohoto vzorce i Gravitace?

Shrňme si dosavadní letošek ve sci-fi. Star Trek příběhově vyhořel, z Oblivionu lidé padali nudou na hubu, Pacific Rim byli v podstatě jen odmaskovaní Power Rangers, Shyamalana už snad konečně zavřeli do cvokhauzu i s jeho sbírkou kopí pro dospělé a Hostitel si nasadil sluneční brýle a prostřelil si hlavu luminiscenční tarantulí. Muž s ocelovými prsními svaly byl fajn, to je fakt, ale o temnou, svižnou akční space operu aby člověk u filmového boha přímo škemral. A tu jako skřítek Puk z houští vyskočil David Twohy a řekl: „Odkloňte se od Marvelu, modloslužebníci! Dám vám, co chcete! Dám vám Riddicka! Bez nekromagorů! S nestvůrami! Na opuštěné planetě! Za bakšiš nevídanou podívanou! R-kovou!“ A jak řekl, tak neudělal.

Stmívání vzbudilo hodně rozruchu, ale dá se stále mluvit o vlně? Už je to nějaký ten pátek, co se Bella pokoušela o sebevraždu, pulty knihkupectví však stále plní romantické nadpřirozené příběhy. Moře se ustálilo a ostrůvek pro dívky toužící po záporácích zůstal stát pevně. Každému stačí ke štěstí něco jiného, a já se stejně stále ptám – může být některý z těchto nových příběhů lepší než Twillight sága, nebo jsou všechny jen dalšími a dalšími kopiemi? Knižní série Vražedné nástroje, jejíž první díl právě míří do kin, kopií je i není.

Všechno, co jste kdy slyšeli o nestvůrách, démonech a nočních běsech, legendy, které se šeptají u letních ohňů… všechny ty historky jsou pravdivé.

Nový film Neilla Blomkampa budí vášně. Což je v podstatě dobře, nikdo nechce točit filmy, které budou lidem lhostejné. Ale každý by asi chtěl, aby ty vášně byly veskrze pozitivní. No, život je plný zklamání. A taky je nefér. Elysium totiž většinou kritizují pravičáci, že je levicový, a levičáci frflají, že není radikální a vykořisťovatelé nejdou ke zdi. No, já jsem monarchista, takže bych je postřílel všechny a prostě se bavil parádní špinavou jízdou, jaká tady dlouho nebyla.

Jistě si umíte vybavit krátké slogany, čnějící na plakátech filmů či jejich diskových přebalech a občas se i objevivší v trailerech, citace vytržené z recenzí tak, aby u daného snímku stvrdily punc výjimečnosti. Nejlepším takovým výkřikem pro Futurologický kongres by bylo: „Exhibice imaginace, manifest emocí“.

Před třemi lety: Matthew Vaughn režíruje adaptaci komiksu Marka Millara “Kick-Ass”. Během poměrně krátké doby získává film kultovní status, nadšené přívlastky a významnou pozici mezi nejvýznamnějšími komiksovými filmy všech dob. Současnost: Pokračování v režii Jeffa Wadlowa, které by velice chtělo být takový “frikulín” jako starší sourozenec. U touhy však jeho ambice žel také končí.